Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 30. kapitola

Stephenie Meyer


Označená 30. kapitolaEhm, no... Je tu další kapitola, která se mi povedla „vycucnout" z mého volného času. Co se tu bude dít?
Bolest, stesk, zloba, akce a... Láska! Jde tu o Vivien, Renesmé a... Diena. (Kdo to je se tu dozvíte. ;))


(Toto se slovy popsat nedá)

Pohled Renesmé

„Jé, nechala jsem u Vivien otevřené okno, zapomněla jsem ho zavřít,“ řekla jsem.

„Víš co? Tak ho běž dovřít, dárek si otevřeš potom,“ řekla mi mamka.

„Dobře,“ odpověděla jsem jí ihned. Odložila jsem dárek vedle a šla nahoru. Když jsem vyšla schody, zmocnil se mě divný pocit. Po těle jsem cítila nervozitu a mravenčení a vůbec jsem nevěděla proč. Ovšem, když jsem otevřela dveře od Vivienina pokoje, hrůzou jsem vykřikla. Okno bylo dokořán a postýlka byla prázdná…


V uších mi hučelo. Srdce jsem cítila až v krku. Bušilo jako na poplach, málem mi z hrudi vyskočilo. Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem tam tak stála a snažila se uklidnit svůj tep. Marně jsem doufala, že je to jen noční můra, ze které se probudím, ale nebyla. Přiskočila jsem k postýlce a přesvědčila se, že se mi to jen nezdá. Nebyla tam. Svezla jsem se na zem a snažila se ustát návaly breku. Po chvíli jsem slyšela, jak někdo přišel a objal mě. Byly to Jakovy horké ruce. Objímal mě a já plakala, skoro hysterčila. Schoulila jsem se mu v náručí a nechala se chovat. Měla bych se asi rozeběhnout za pachem, ale žádný tu nebyl. Byl tu cítit jen Jacob, Vivien a já. V mírnějším množství pak ostatní z rodiny. Jacob mě chlácholil, že to bude dobré. Že ji najdeme. Snažila jsem se mu věřit, ale dalo se to těžce. Srdce mi pukalo a já nedělala nic pro to, abych ji našla. Hukot v uších nepřestával, spíše zesiloval. Byl to takový ten pocit, jako když omdlíte a když se probudíte, vidíte ošklivé barevné mžitky, v uších hukot a hlasy jakoby v dálce.

„To bude dobré, uvidíš. Všechno se spraví, najdeme ji,“ říkal mi Jake. Snažila jsem se mu věřit, ale okolnosti mě o tom nepřesvědčovaly. Není tu ona. Není tu pach. Nic není slyšet, tak jak mě může utvrzovat v tom, že se všechno spraví?

Najednou jsem pocítila nával hněvu, strachu a zase šíleného křiklavého hněvu, který ve mně prostě vybuchl! V tu chvíli jsem se nedokázala ovládat. Tělo si dělalo, co chtělo. Ovládal mě můj vlastní hněv. A bolest.

„Bude dobrý? To se spraví? Právě nám unesli dceru, Jakeu! Jak něco takového můžeš říct? Bože!“ vykřikla jsem mu do tváře. S tím jsem se sebrala a s ošklivou zmučenou, ubrečenou grimasou vyskočila z okna. Třeba zachytím něčí pach. Běžela jsem dál, ale žádný cizí pach jsem neucítila. Zastavila jsem se až někde uprostřed lesa a opět spadla na zem.  Bolest se mi zarývala do srdce jako žiletky. Jako by se mi někdo snažil dlouhýma rukama vyrvat část srdce z těla. Měla jsem potřebu vybít tu přebytečnou energii, kterou mě můj hněv naplňoval. Byl to adrenalin, co mi proudil tělem.

„Proč? Proč mou malou holčičku? Proč zrovna ji? Ne! Ne… Vraťte mi ji! Vraťte… Nemůžete mi ji vzít!“ křičela jsem a u toho vzlykala.

„Nessie, tady jsi! Kam jsi běžela?“ uslyšela jsem za sebou hlas mého Jacoba. To je ta jediná osoba, kterou teď potřebuju. Tak si říkám, že na tom všem něco bude. Nejdříve jsem ublížila mojí hloupostí Jakovi. Pět měsíců jsme žili odděleně. Pak jsme se jako zázrakem usmířili. Až doteď byl náš život růžový, tak proč se to, ksakru, muselo teď všechno podělat?

„Jakeu!“ řekla jsem šeptem. Ihned byl u mě a zvedal mě ze země. Objal mě. Kdyby ne, asi bych se rozpadla.

„Jakeu, proč? Proč zrovna naši holčičku? Na co? Strašně se o ni bojím!“ říkala jsem mu mezi vzlyky.

„Já vím, já vím. To bude dobrý, najdeme ji, uvidíš, dostaneme ji zpátky,“ chlácholil mě. Podívala jsem se na něj. V očích se mu leskly slzy a na tváři měl mokré cestičky.

„Já vím, věřím ti, jen nevím, jestli teď věřím sobě,“ řekla jsem mu nazpátek a nechala se vzít do náruče. Objal mě, jak nejpevněji mohl. Hladil mě po zádech a já se nechala. Nechala jsem se hýčkat jako miminko.

„To není možné, přece tu něco být musí!“ křičela jsem. Není přece možné, aby tu nic nebylo! Musí tu být nějaký pach, nějaká stopa, nebo něco, přece nám Vivien neunesla pára!

„Ness, ale tady opravdu nic není,“ řekl mi táta. Já se na něj jen podívala pološíleným pohledem. Hned nato jsem si sedla na pohovku u Vivien v pokoji, kde se právě nacházela celá má rodina. Už jsem z toho byla zoufalá. Nikde nic, jako kdyby se prostě jen tak vypařila.

Rukama jsem si protřela své unavené oči, pod kterýma se právě nacházely kruhy o velikosti fotbalového míče. Celou noc jsem se na sebe radši nedívala do zrcadla, ještě bych se vylekala k smrti. Byla jsem utahaná a unavená. Ten, kdo nám mou malou holčičku odnesl, tu po sobě nic nenechal. Což je právě to, co nikdo nechápe. Jak se mu to povedlo? Jak je to možné?

„Nessie, nechceš si jít lehnout? Musíš se vyspat. A víš, co se říká… Ráno moudřejší večera. Víš co? Ty s Jakem si teď půjdeš lehnout a ráno to všechno ještě jednou projdeme, jo?“ mluvila na mě máma.

„Fajn,“ odpověděla jsem jí a už se zvedala k odchodu. Když jsem byla u dveří, přiběhla ke mně ještě Alice a něco mi strkala do ruky. Byl to malý ošoupaný medvídek, který patřil Vivien. Jen jsem se na Al usmála a šla dál do naší ložnice. Zřejmě jsem byla hodně unavená, protože jediné, co si pamatuju, je moje měkká postel a horké ruce, co si mě přitáhly k sobě…

„Mami!“ křičel jeden hlásek.

„Zlatíčko, kde jsi?“ křičel druhý. Teprve pak jsem si uvědomila, že před sebou mám nádhernou scénu. Malá holčička v šatičkách s kytičkama běžela bosá po trávě jedné nádherné louky. Za ní, v bílých letních šatech na ramínka běžela žena. Měla bronzové vlasy s odstíny hnědé a blond, čokoládové oči a nádherný úsměv. Teprve potom mi došlo, že se dívám sama na sebe a… Na Vivien? Ano, zřejmě už to tak bude. Oh, to už je to tak špatné, že už se mi o ní i zdá?

Holčička přede mnou zakopla. Já, jako postava ve snu, jsem se k ní rozeběhla ještě rychleji. V jednom momentě jsem byla kus od ní a v druhém jsem byla u ní a foukala jí na odřené koleno. Hrozně se u toho smála. A to byl můj cíl, zahnat její pláč. Po chvilce, když už ji to nebolelo, jsme pokračovaly ve hře na honěnou. Takto bych se na to mohla dívat hodně dlouho a nikdy by mě to neomrzelo.

Když nemůžu vidět její smích, když ji nemůžu mít doopravdy, tak alespoň ve snu.

Pohled Mr. Tajemného

Seděl jsem pod ohromným dubem v mé vlčí podobě. Vedle mě stál můj upíří přítel Victor. Oba dva jsme se dívali na stejné místo, do stejného pokoje. Byl to pokoj, který patřil té malé Cullenové. Zrovna s ní byla v pokoji Renesmé, její matka a Jake, její otec. Už jsem se nemohl dočkat, až odejde, abych jí mohl nadělit ten nejkrásnější dárek. Jaký existuje hezčí dárek, než únos dítěte? Sám pro sebe jsem se zasmál.

Renesmé ještě dala té malé pusu na dobrou noc a šla pootevřít okno. Jako by nám to schválně dělala ještě jednodušší. Nebudeme muset s Victorem řešit, jak se dostat té malé do pokoje. Když Renesmé odešla, naše akce mohla začít. Kývl jsem na Victora a on použil svůj dar.

Ano, dar. Victor má jako upír dar udělat cokoliv, co se vám v tu chvíli hodí. To proto nás Edward neslyší. Proto nás Alice nevidí a Jasper necítí. A proto nás nikdo z nich neslyší. To, že dýcháme, i naše pachy jsou jim skryty. Bude to snazší, než jsem před několika mnoho měsíci myslel.

Jakmile jsem věděl, že jsem velmi dobře kryt, přeměnil jsem se na člověka. Vyskočil jsem do okna té malé potvůrky, kterou všichni Cullenovi tak zbožňují a obskakují a vlezl k ní do pokoje. Všude se válela spousta hraček, takže jsem musel dávat pozor, abych na něco nešlápl. Šel jsem rovnou k její posteli. Ani jsem si ji neprohlížel, i když jsem měl to nutkání, ale teď jsem odsud musel hlavně hodně rychle vypadnout, dokud není pozdě.

Opatrně jsem ji vzal do náruče i v růžové zavinovačce, a šel zpět k oknu, abych mohl vyskočit ven. Když jsem dopadl, tak zrovna v tu chvíli bouchlo okno, kterým jsem vyskočil. Slyšel jsem, jak se někdo zvedá a jde ke schodům. Musíme odsud pryč!

„Honem, vezmi dítě, poneseš ji,“ křikl jsem na Victora a už mu ji cpal do rukou. Díval se na mě jako na blbce. A to si říká upír s nadprůměrnou inteligencí!

„Nekoukej na mě tak, musíme odsud,“ dořekl jsem ještě. V tu chvíli se krajinou roznesl ženský výkřik. Už na to přišli.

Victor si ode mě rychle vzal dítě a já se přeměnil. Hned nato jsme zmizeli v lese. Běželi jsme až do naší malé tajné chatky v horách. Nikdo o ní neví, takže jsme tu skvěle ukrytí. Když Victor odnesl to dítě do mé postele a podařilo se mu ho po dlouhé době uspat, vrátil se ke mně a sedl si za stůl. Chvilku na mě tak koukal, až mi to bylo nepříjemné, chvilku jsem si o něm myslel, že se snaží si hrát na Edwarda, ale promluvil první.

„Ty, Diene…,“ začal, „co teď? Víš, co uděláme dál? Já ti jen chci říct, že to, co jsem chtěl já, jsem už udělal. Pomstít se Cullenovejm, ublížit jim, to byl můj cíl. Spolčil jsem se s tebou jen proto, že se mi to hodilo a ty to víš. Tys chtěl dítě, já jsem v tom viděl možnost, jak se jim pomstít. Takže…“

„Takže mi chceš říct, že mě teď v tom necháš samotného?!“ vyjel jsem na něj zprudka a vstal u toho ze židle. To on se na té své přikrčil. Srab…

„Klid, kámo, to jsem přímo říct nechtěl, jen chci vědět, co bude dál. Co plánuješ s tím mrnětem teď udělat, hm?“ odpověděl mi. „Nechceš jí doufám nějak ublížit, že ne?!“ zvýšil na mě hlas.

„Ne, nejsem žádný…,“ nedokázal jsem dopovědět větu, „a co teď s ní, to jsem nedomyslel. Možná je nechám vydusit a pak si to tam s tím dítětem napochoduju jako velký hrdina s větou ,Já, Superman, jsem ji našel, klaňte se mi‘,“ řekl jsem a on se zachechtal.

„Ne, ty vážně nevíš, co teď s ní, viď?“ zeptal se mě naposledy.

„Ne,“ zopakoval jsem a šel jsem se na ni podívat. Jeho jsem tam nechal samotného, on už se nějak zabaví.

Když jsem přišel k té posteli a uviděl ji, tak jsem najednou… Pocítil zvláštní teplo po celém těle. Ne takové to teplo, jako když se měním na vlka, ale jiné. Pocházelo ze srdce a bylo takové… přirozené. Čím déle jsem se na ni díval, tím se to teplo stupňovalo. Jako by v mé mysli nemohlo být nic jiného, než její tvář. Jako by nic jiného neexistovalo. Bylo to… Jako byste v ruce drželi kus rozžhaveného železa a chtěli ho pustit, ale nešlo to. Prostě vám to něco nedovolovalo. Něco, co bylo silnější než vy a ať se snažíte, jak se snažíte, prostě tu ruku neotevřete a nemůžete to odhodit. Nejde to. A tak jsem se já cítil. Nechtěl jsem ji ve své mysli, nechtěl jsem vidět její tvář ani nic jiného, ale nějaká síla mi nedovolovala ji vypustit z mysli. Něco nechtělo, aby mě opustila.

I když ty pocity byly pro mě nové, přesto byly velmi známé. Znám je z něčí mysli. Z Jacobovy mysli. Přesně takhle on se dívá na jedinou věc na světě. Na Renesmé. Znamená to tedy jediné... Já jsem právě našel svou spřízněnou duši. Svou životní lásku. Svou Vivien.

 

Takžééé, co říct? Snad jen, že doufám, že tuto povídku ještě vůbec někdo čte. Za komentáře budu ráda a podotýkám, koukněte se ke mně na shrnutí, napsala jsem tam takový velký sloh, který stále platí, to, že teď jsem vydala další článek, nic neznamená. ;) Je mi to líto...

A... Kapitola patří každému, kdo zanechá komentář. ;)

P.S.: Ehm, teflonové pánvičky nechte v kuchyni, moje hlava má už tak bouli jako... :D


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Označená 30. kapitola:

 1
7. CeolA
06.11.2011 [20:51]

úžasná kapitolka...ale zkončilo to moc smutně...až jsem se u toho rozbrečela...bylo by docela dobré udělat pokráčování třeba jednu minikapitolku co se stalo s Vivien Emoticon Emoticon Emoticon

6. LidkaH
30.10.2011 [18:15]

Skvělá kapitolka !!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [17:00]

DarkFirefliesPanebože, panebože, panebože! Emoticon
Takový napínání! Vůbec se Nessie a jejímu duševnímu rozpoložení nedivím. Neví, co se děje s její jedinou dcerou, já bych v tu chvíli taky propadala zoufalství. A pohled Mr Tajemného, tedy vlastně Diena, to bylo teprve něco Co hodlá s Viv dělat? Doufám, že ji nakonec přece jen vrátí.
Taky musím říct, že mám obrovskou radost z toho, že jsi přidala další kapitolku. A doufám, že se dočkáme další kapitolky, my si na ni počkáme.
Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [15:43]

Veubelladcvstwilight: Tak na to ani nemysli! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ( Emoticon )

30.10.2011 [15:42]

VeubellaAhojkýýý!
Proč pánvičku? Emoticon Já tě nechci mlátit. Spíš bych tě chtěla umačkat v obětí, jak seš zlatá! Já jsem tak ráda, že jsi napsalala další kapču! Už jsem nedoufala, po tom, co jsem ti přečetla ten tvůj "sloh"! Emoticon
Ale opravdu mám hroznou radost - věř mi! Emoticon
Kapča byla naprosto dokonalá! Nessiny pocity byly krásně napsané - to se ti fakt povedlo! A ten závěr! Jsem zvědavá, jak to teď Died vyřeší! Emoticon Emoticon
Opravdu D-O-K-O-N-A-L-O-S-T! Emoticon
PS: Já tuhle povídku budu číst a komentovat až do konce - na to nezapomínej! Emoticon
PSS: Ještě na závěr mého (asi zmateného komentáře) "pár" smajlíků! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [15:34]

dcvstwilightTeen - Dík za radu, právě si mi poradila úžasnej nápad! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.10.2011 [15:05]

TeenStarTak to máš smolu, pretože ja mám panvičku hneď po ruke! Emoticon Emoticon Ale nie, ja som hrozne šťastná, že si aj napriek pauze napísala ďalšiu kapitolu, ktorá bola úplne dokonalá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Som veľmi zvedavá, čo bude Dien s Vivien robiť. Emoticon Emoticon Odnesie ju naspať ku Cullenovcom? A ak áno, povie im pravdu, že ju uniesol, alebo im bude klamať? Alebo Vivi niekde ukryje a bude čakať, než vyrastie? Emoticon Emoticon No ja len verím, že čoskoro nám na tieto otázky odpovieš. Emoticon Emoticon

Skvelá kapitolka, zlatí. Emoticon Emoticon Vážne úplne úžasnááá!!! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!