Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 3. kapitola

24.03.2012 (07:00) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1590×

Alice

Už to bylo pár měsíců, co jsem byla naposledy na rande. S Jasperem to bylo hlavně úplně jiné. Většinou jsme šli prostě někam za zábavou a nějak to neřešili. Teď jsem už asi půl hodny přemýšlela nad tím, co si mám vzít na sebe. Musím říct, že mi to připadalo dost povrchní vzhledem k tomu, s čím se teď musím nějak vyrovnat. Jak se ale zdálo, ve svém životě potřebuji jednoduché věci. Chození na rande a přemýšlení nad tím, co si obleču.

Nechtěla jsem totiž přijít o zdravý rozum. Všechno mě to strašilo ve dne i v noci, nic nepomáhalo. Přesto jsem na to ale včera na chvíli přestala myslet, a to jen díky přítomnosti Jareda, díky kterému jsem se poprvé za dlouhou dobu upřímně zasmála, a nemusela jsem předstírat, že je mi dobře. Ať už jsem to měla v plánu, nebo ne, prostě se to stalo a já jsem se teď chovala jako prvotřídní nervózní puberťačka před svým prvním rande. 

„Měla by sis obléct tohle, fialové ti vždycky slušela,“ ozval se za mnou a já sebou trhla.

„Jaspere,“ řekla jsem překvapeným tónem a otočila se. On v ruce držel fialové tílko s tlustými ramínky. Vážně bylo hezké.

„Promiň, že jsem nezaklepal, síla zvyku,“ řekl a v tu chvíli si uvědomil, jak divně to znělo. Celá a situace byla divná. Ani jsem nevěděla, proč je vlastně tady. Abych byla upřímná, neměla jsem moc velkou chuť s ním mluvit. Ne, že bych v sobě uchovávala nějak neopodstatněnou nenávist, prostě jsem nechtěla. Měla jsem pocit, jako kdyby si pořád myslel, že jsem nějak špatná kvůli němu a Amber. Neříkám, že jsem to úplně přešla.

Jasper je prostě Jasper. Moje první láska a kluk, o kterém jsem si myslela, že se mnou bude navždy. Budoucnost se ale nikdy nevyvine tak, jak ji plánujeme. Já se zbláznila, skoro, a musela jsem ho nechat jít pro dobro nás obou. Nefungovalo by to.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho.

Jasper se na chvíli zamyslel a poté si povzdechl. Prohrábl si vlasy a vypadal, jako kdyby nad něčím opravdu usilovně přemýšlel. Ty krásné medové vlasy, jedna z věcí, která ho dělala neodolatelným pro každou holku. V tuhle chvíli to na mě ale žádný dojem neudělalo. Asi pud sebezáchovy, napadlo mě. Anebo máš plnou hlavu Jareda, řekl mi malý hlásek v mojí hlavě.

Jistě, Jared. Jen jsem pomyslela na jeho výstavní tělo a krátké hnědé vlasy, na tváři se mi samovolně vytvořil úsměv. Ten kluk stál minimálně za hřích.

„Od chvíle, co jsme se před prázdninami rozešli, jsme spolu nemluvili. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě a taky se tě zeptat, jestli ti nevadí Amber. Vím, že si všichni myslí, že jsem to vzal dost rychle,“ řekl a podíval se na mě.

Dostala jsem pocit, že se mě asi ptá na svolení ohledně své nové holky. Nechápala jsem to, nedávalo to smysl. Je jasné, že jsme se od rozchodu nebavili, nikdo se po rozchodu nebaví. Už tak bylo dost divné, že se sedíme u jednoho stolu a k tomu ještě s jeho přítelkyní.

„Řekni mi, Jaspere, myslíš si, že se normálně lidi spolu baví, po tom, co se rozejdou?“ zeptala jsem se ho.

„Většinou ne,“ řekl, nechápajíc, kam tím mířím.

„Tak nevidím důvod, proč bychom my měli být výjimka.“

Chvíli se tvářil nechápavě a pak trochu ublíženě.

„Alice, já nechci, abychom se od sebe úplně odstřihli,“ řekl.

„Proč ne? Všichni to tak dělají a mají k tomu dobrý důvod. Jediná věc, která nám brání v tom, přerušit veškerý kontakt, je fakt, že jsi bratr mojí nejlepší kamarádky a chodíš na stejnou školu. Můžeme se dál zdravit a občas si pokecat, když bude nějaká akce, ale to je celé. Nejsme kamarádi a nikdy nebudeme. Teď, prosím, odejdi,“ řekla jsem mu a celou dobu si držela neutrální výraz.

Jasper mlčky odešel a moje tričko nechal ležet na posteli. S povzdechem jsem se na ni posadila a dala si hlavu do dlaní. Nechtělo se mi brečet, ale byla jsem unavená. Byla jsem z toho všeho unavená. Jasper asi pravděpodobně ještě víc nabyl dojmu, že na Amber žárlím a že se s tím nedokážu vyrovnat, je to lepší, než kdyby se dozvěděl pravdu o tom, že ta část, která bez něj nemohla žít, někam zmizela, když jsem začala zabíjet nevinné a pít jejich krev. Už jsem ho nepotřebovala. Možná, že kdybych s tou krví nezačala, bylo by to jinak, třeba bych už vymýšlela plán, jak dostat Amber z jeho dosahu, abych s ním mohla být já. Ať už to má jakékoliv následky, než navždy potřebovat někoho, kdo už má v srdci někoho jiného.

Rachel

Byla jsem na pokoji a četla si. Já, Rachel Hastingsová, jsem si četla knížku. Kdyby to alespoň bylo něco, co by mi pomohlo přijít na jiné myšlenky než na Damona. Au, připomnělo mi moje srdce a já měla chuť ho pořádně okřiknout. Romeo a Jůlie, vážně nic není lepšího na zlomené srdce než tragická láska jednoho z nejslavnějších párů všech dob. Mlčení jehňátek mě bohužel vůbec nechytalo. Byla jsem na sebe pořádně naštvaná pokaždé, když jsem zapnula televizi, a místo toho, abych to přepnula na nějaký pořádný krvák, kde opravdu vyrvávají srdce z těla, zůstala jsem koukat na telenovelu, kde o tom Juanita jen s pláčem mluvila. Bylo mi ještě hůř, když jsem zjistila, že s ní soucítím a měla jsem chuť Josého kopnout tam, kde to chlapi nejvíc bolí.

„Dále,“ řekla jsem znuděným hlasem, když někdo zaklepal na dveře. Znuděnost a sarkasmus byly poslední dobou mou maskou. Fungovala dost dobře na to, že jsem tím oblafla snad úplně všechny. Bylo by to asi ještě lepší, kdybych mohla jít ven a s někým se v pohodě vyspat, aniž bych ho alespoň trochu znala. Štvalo mě, že i tenhle aspekt mé osobnosti se docela změnil. Flirtovala bych od rána do večera, ale v chvíli, kdy se schylovalo k velkému finále, jsem pokaždé utekla.

Za dveřmi se objevila přátelská tvář Emmetta, na které teď neustále pohrával úsměv. On a Rose se dali zpátky dohromady. Ani mě to nepřekvapilo. Celé léto si psali smsky jak diví. Čekala jsem jenom na chvíli, kdy Emmett zaklepe na dveře od pokoje v našem hotelu někde na Havaji.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a nasadila úsměv, který jsem normálně používala v přítomnosti mých přátel. Nebylo to tak, že bych se k tomu musela vyloženě nutit, jenom jsem na to neměla takovou náladu.

„Neruším tě?“ zeptal se mě Emmett a zavřel za sebou dveře.

„Ani ne, co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho a zatím nenápadně schovávala Romea a Jůlii bezpečně pod peřinu.

„Přišel jsem si promluvit. Myslím, že potřebuješ někoho, komu můžeš říct, jak hrozně ti vážně je,“ řekl a já se na něj překvapeně podívala. Na chvíli jsem zaváhala. Jak na to vůbec přišel? Napadlo mě, jestli bych se mu vážně neměla svěřit, ale pak jsem to zavrhla, je to Damonův bratr, bylo by to dost divný.

„Jsem v pohodě, není co řešit,“ řekla jsem znuděným tónem.

„Tak dost,“ řekl Emmett a vzal mě za ramena. Podíval se mi přímo do očí. Musím říct, že jsem se ho trochu bála, vypadal dost naštvaně, ale zároveň jsem mohla poznat, že má starosti. Jak se zdálo, tak zřejmě o mě.

„Musíš přestat tady s tím předstíráním, že je ti všechno jedno a že nic necítíš. Zkoušel jsem to a nefunguje to, věř mi. Navíc ti z toho jednoho dne hrábne a já nechci být u toho. Takže se seber a řekni mi, co přesně s tebou je,“ řekl rázným tónem.

„Nic se mnou není,“ řekla jsem trochu bojovně a šla pryč od něj. Byla jsem k němu otočená zády, aby neviděl tu bolest v mých očích.

„Když ti nic není, tak proč mi to nemůžeš říct s obličejem otočeným ke mně?“ zeptal se mě Emmett.

„Můžeš prostě jít?“ zeptala jsem se ho trochu zoufale. Pár slovy podkopával moje těžce nabyté ovládání, kterým jsem se udržovala relativně v klidu.

„Vím, že ti chybí a vím, že tě to bolí. Tím, že to všechno budeš dusit v sobě, si nepomůžeš. Jsi moje kamarádka, Rachel, vždycky budeš, ale musíš mi dovolit, být tady pro tebe,“ řekl Emmett.

Zhluboka jsem se nadechla, ale ani to mi nezabránilo v tom, aby si první slza našla cestu ven. Byla jsem na Emmetta oficiálně naštvaná. V čem mi to pomůže, když to všechno řeknu nahlas? Bude to ještě víc reálné než je to teď a budu cítit ještě větší bolest než předtím.

„Rachel,“ ozvalo se blíž u mě.

Už jsem to nevydržela a slzy mi začaly téct naplno. Prudce jsem se na Emmetta otočila.

„Jo chybí mi. Chybí mi každou minutu, každou sekundu, každýho zatracenýho dne.  A bolí to, bolí to tak strašně, že si občas myslím, že už to nevydržím. A já se za to nenávidím, nenávidím sebe a nenávidím jeho, protože on mi tohle způsobil. Občas mám chuť prostě jen pořádně zařvat, ale držím se. A víš proč? Protože pokud si dovolím sesypat se, všechno bude v háji. Já budu v háji,“ mluvila jsem hystericky a nenáviděla se za to ještě víc.

Připadala jsem si jako úplná kráva, ale v tuhle chvíli už mi to bylo jedno. Všechno ztratilo význam. Sesypala jsem se. Už jsem dál nemohla dělat tu silnou, protože jsem jí nebyla a asi už nebudu, alespoň ne v nejbližší době.

Překvapilo mě, když mě Emmett pevně objal a držel mě, zatímco já jsem brečela a mluvila zároveň. Nenáviděla jsem Damona, ale zároveň jsem ho milovala, to je ta nejhorší kombinace ze všech.

„Tak jdeme,“ řekl Emmett po chvíli.

„Kam?“ zeptala jsem se ho.

„Na střechu, říkala jsi přece, že máš chuť si pořádně zařvat.“

Alice

„Takže co přesně děláš, když se na holky snažíš udělat dojem?“ zeptala jsem se Jareda, když jsme se setkali u baru, kde pracoval.

„Vážně si myslíš, že bych ti hned na začátku prozradil všechny své metody?“ zeptal se mě s obvyklým uchechtnutím.

Pravda, pomyslela jsem si. To asi ne.

„Tak pojď,“ řekl mi s úsměvem. Nepokusil se mě chytit za ruku, nic, jenom jsme šli vedle sebe a povídali si.

Asi po dvaceti minutách pěšky jsme došli k pláži. Moje nohy už docela protestovaly, protože jsem si vzala podpatky. Oddechla jsem si, když mi Jared oznámil, že tady je cíl. Pláž byla pěkná a teď ve tmě, kdy jediné světlo poskytovala světélka podél mola, to mohlo působit i docela romanticky. Jared rozhodně věděl, co dělá.

Podél pobřeží byly malé stánky s různým občerstvením a takovými těmi blbůstkami, které se vám hned rozbijí, ale vám stačí, že jste je měli ten jeden den. Místo toho jsem si ale koupila popcorn, který mi Jared ochotně zaplatil.

„Takže, co vlastně děláš v Miami, kromě barmana po večerech?“ zeptala jsem se ho, když jsme šli po pláži. Boty jsem držela v jedné ruce a druhou jsem ujídala popcorn, který držel on.

„Studuju medicínu na univerzitě,“ řekl.

Takže doktor, hmm, jo, to se na něj hodilo. Jak se zdálo, rád pomáhal lidem, alespoň mně ano.

„Vážně? Všichni říkají, že je to dost těžký obor,“ řekla jsem.

„Zvykneš si. A co vůbec děláš ty?“ zeptal se mě.

Trvalo mi chvíli, abych přehodnotila, co mu říct a co ne. Nevěděla jsem, jak zareaguje na to, že jsem ještě na střední, ale nechtěla jsem mu lhát.

„Studuju poslední rok na střední,“ řekla jsem mu, aniž bych zmínila jakékoliv detaily.

„Dobrý, a co máš dál v plánu?“ zeptal se mě, aniž by to nějak řešil.

Sama jsem to pořádně nevěděla. Co mám vlastně dál v plánu?

„Ani nevím. V ničem nejsem opravdu výjimečná. Nic, mě moc nezaujme. Ráda říkám lidem, jak se mají oblékat, takže možná něco s časopisem, třeba módní editorka, ale co já vím,“ odpověděla jsem mu a on chápavě přikývl. Došli jsme na konec mola a posadili se.

Ujídala jsme oba popcorn a on mi vykládal vtipné historky o svých spolubydlících. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. A všechno to dělala přítomnost jednoho člověka, neuvěřitelné. Cítila jsem se v tu chvíli spokojená a zdálo se, jako kdyby všechny moje problémy vůbec neexistovaly.

V tu danou chvíli se mi nechtělo řešit, že Jared je člověk a já poloupír a že dřív nebo později to bude muset skončit. Prostě jsem si jen užívala jeho přítomnost, a když mě políbil, aktivně jsem se zapojila. Po dlouhé době jsem nebyla v depresi a za to jsem mohla vděčit jen jemu a jeho skvělým polibkům. 

Tak co tomu říkáte? Hodně z vás asi nebude mít Jareda rádo, kvůli tomu, že odvádí Alici od Jaspera. Na jeho obranu bych chtěla říct, že jsem nad tím hodně přemýšlela, ale ať jsem se na to podívala za jakéhokoliv úhlu, nebyla jsem schopna vymyslet, jak by se Jasper a Alice dali dohromady. 

Chtěla bych poděkovat za komentáře u minulé kapitoly, udělaly mi obrovskou radost.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 3. kapitola: