Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrokyně Temnoty 1. kapitola

16.11.2012 (16:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 5820×

1. kapitola

„Edwarde! Můžeš sem na chvíli přijít?“ ozval se zdola hlas mého otce. Ihned jsem se zvedl, a už jsem byl dole. Čekal jsem, co řekne. Jeho myšlenky mi nic jasného neřekly.

„Volal Aro. Na něco by tě prý potřeboval a byl by rád, kdybys okamžitě přijel do Volterry,“ řekl a z jeho hlasu byla slyšet starost. Tohle neměl rád. Volterra je nebezpečná a nechtěl, aby tam někdo z nás musel jet, což se stalo.

„Jestliže mě potřebuje, tak samozřejmě pojedu. Nemůžu odmítnout pozvání vládce upírů,“ řekl jsem a myslel to vážně. Vlastně mi to přišlo vhod. Už jsem potřeboval z téhle díry vypadnout.

„Ale Edwarde, co když se ti něco stane?“ ptala se starostlivě Esmé, moje matka. Objal jsem ji.

„Neboj se, mami. Umím se o sebe postarat,“ řekl jsem jí na uklidnění a šel do svého pokoje sbalit si jen to nejnutnější. Počítal jsem, že se tam dlouho nezdržím. Když jsem jen s taškou přes rameno seběhl dolů, viděl jsem všechny členy své rodiny, jak stáli, stejně jako já, s taškou přes rameno.

„Jedeme s tebou,“ řekl Carlisle a já nestihl odporovat, protože už seděli v autech. Sedl jsem si do auta ke Carlisleovi a Esmé a jeli jsme na letiště.

***

Druhý den jsme už byli v Itálii. Letělo nám to do Říma, takže nás čekala ještě hodinová cesta do Volterry. Už když jsme projeli branami Volterry, věděli o nás. Skoro na každém rohu jsem viděl černou kápi, která jasně říkala, že nás sledují.

Před hradem už na nás čekal uvítací výbor. Jane s Demetrim.

„Dobrý den. Aro vás už očekává,“ řekla Jane falešně a rozešla se směrem do hradu. Minuli jsme recepci, a už jsme kličkovali labyrintem volterského paláce. Za chvíli jsme už stáli před dveřmi do trůnního sálu. Jane ty dveře otevřela a my vešli.

„Vítám vás. Carlisle, příteli, je to už tak dlouho. A Edwarde, jsem rád, že ses rozhodl přijet tak brzo.“ Aro se s námi s úsměvem přivítal a pak si mě odvedl stranou, do své pracovny, ale Carlisle nechtěl dát jinak, než že půjde s námi. Byl jsem upřímně zvědavý, co po mně Aro chce, jeho myšlenky byly tajemné.

„Edwarde, nedaleko odtud je dům, ve kterém žije žena. Je velmi mocná a talentovaná. Už jsem za ní posílal několik upírů, ale většina se nevrátila,“ začal Aro. Carlisle se napřímil. Že by věděl, o kom je řeč?

„Myslíš Ženu v černém, co žije ve Strašidelném domě v Zakázaném lese?“ zeptal se skoro s panickou hrůzou.

„Ano, přesně o ní mluvím,“ přitakal Aro. O kom to tu mluví?

„Nedovolím ti, abys mého syna poslal do toho doupěte. Vždyť ho posíláš na smrt,“ začal křičet na Ara.

„Tohle si snad Edward může rozhodnout sám, ne?“ zeptal se Aro Carlislea trochu výsměšně a podíval se na mě. Pohodlně se usadil a začal vyprávět.

„Je to již několik století, co se to stalo. Ten les byl kdysi nejkrásnější místo v Itálii a žilo tam plno lidí, bylo tam dokonce i město, velmi krásné město. Tomu městu vládl nějaký Charles, který žil se svou ženou v největším a nejkrásnějším domě, který kdy byl postaven. Měli dceru. Její jméno nikdo neví, nechodila na veřejnost. Její otec se za ni styděl, ale zároveň se jí bál. Všichni se jí báli, skoro nikdo s ní nemluvil. Pouhým pohledem dokázala ohnout meč. Její otec ji často mlátil a křičel na ni, že je zrůda. Co se stalo pak, nikdo přesně neví, ale ona utekla. Když se vrátila, byla daleko silnější než kdy dřív a nebyla sama. Přišla s ní nějaká žena. Obě byly v černém, od hlavy až k patě. Ta dívka vyvraždila celé město a spálila ho na popel, krom svého rodného domu. Ale ani svou rodinu neušetřila. Ta žena, co s ní tehdy přišla, tu už nikdo neviděl. Co se dělo pak, taky nikdo neví, ale v tom domě žije dodnes. Celé město obrostlo stromy a nad lesem, který obklopil celé město i vládcův dům, se usadil černý mrak, který nikdy nezmizel. O tom lese se vyprávěly dlouhá staletí různé příběhy a legendy. Několik odvážlivců, kteří chtěli být za hrdiny, se do lesa odvážilo, ale vrátili se jedině mrtví, nebo se nevrátili vůbec. Proto začali tomu lesu říkat Zakázaný a tomu domu Strašidelný. Poslal jsem tam deset upírů na průzkum. Vrátili se jen dva. Řekli, že v tom domě žije žena, která ovládá celý dům a jen sedí na trůnu, v černém hábitu s kapucí na hlavě. Její tvář neviděli. Taky řekli, co se stalo s ostatními. Tři skončili v plamenech, dva se rozpustili ve vodě, jednoho uškvařil elektrický proud, další se udusil a ten poslední se rozložil, jen tak, z ničeho nic.“ Koukal jsem na Ara jako na blázna. Tohohle přece nemůže být schopný člověk.

„Ať je ta žena kdokoli nebo cokoli, tak ovládá telekinezi, pyrokinezi, hydrokinezi, aerokinezi, elektrokinezi a bůh ví, co ještě umí. A ovládá je velmi dobře,“ řekl Aro a z jeho hlasu jsem jasně slyšel strach.

„A já mám udělat co?“ zeptal jsem se Ara chytře.

„Doufal jsem, že by ses za ní vydal a z jejích myšlenek zjistil, kdo nebo co, vlastně je. Když bude potřeba, tak abys ji zabil, ale bylo by lepší, kdybys ji přivedl do Volterry,“ řekl. Mně to bylo hned jasné. Chce jen další loutku, navíc mocnou, do svých řad.

„Dobrá. Půjdu tam zítra ráno. Rád bych si ještě došel na lov, abych byl když tak v plné síle,“ řekla jsem a byl pevně rozhodnut.

„Edwarde, vždyť jdeš na jistou smrt. To ti nedovolím,“ začal mi to Carlisle vymlouvat.

„Carlisle, je to mé rozhodnutí a neptal jsem se na svolení,“ řekl jsem trochu drze, ale nechtěl jsem, aby si něco vyčítal nebo tak něco.

„Jdu tedy na lov, pokud mě omluvíte,“ řekl jsem slušně a podíval se na Ara.

„Jistě. Sílu budeš potřebovat, i když ti asi bude k ničemu v boji proti ní,“ řekl, ale to jsem ho už neposlouchal. Vyběhl jsem z jeho pracovny a první upír, kterého jsem potkal, mě zavedl do chodby, která mě dovede k lesu.

Poděkoval jsem mu a vyběhl se najíst.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně Temnoty 1. kapitola: