Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 7. kapitola

22.10.2010 (19:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2306×

7. kapitola

> Silver Fuentés <

Ráno jsem se probudila oblečená, s bolavým zadkem, ale to nejhorší byla nevyspalost.

Po sprše, oblékání a snídani, jsme s bledou mamkou vyrazily do školy. Hned na školním parkovišti nás zastavil módní časopis.

„Ahoj, Silver. Dobrý den, paní profesorko.“

„Zdravím, Rosalie, omluv mě, musím se jít připravit na hodinu,“ omluvila se mamka a já s časopisem zůstala sama.

„Ehm, tak,“ začala jsem nesměle. Její krása mě zastiňovala v každém ohledu.

„Jsem Rosalie Cullenová, ale říkej mi Rose, Rosie nebo Rosalie, pokud se ti víc líbí. To je jedno.“ Byla milá. Líbila se mi.

„Rosalie, Rose, Rosie, to je dobrý. Co ráda děláš?“ Nebyl důvod se k ní špatně chovat. To jen Emmett, ale kde dneska je? Nepřišel naproti, žádná nehoda, blbý řeči. Nic.

„Miluju auta a nákupy.“

„O-ou. To já ne. Nemám ráda chodit po obchodech a nesmět si koupit pěkné věci kvůli nedostatku peněz.“

„Jste chudí?“

„Ne, ani ne, ale bohatí taky ne. Chci říct, že mi nikdy nic nechybělo. Jsem spokojená. Občas.“ Usmála jsem se. „Rose? Je tady dneska tvoje rodinka?“

„Jo, všichni i s Nessie,“ odpověděla zaskočeně nad mojí otázkou.

„Kdo je Nessie? Moc vás všechny neznám. Vlastně nikoho kromě tebe a Emmetta.“

„Moje sestra, včera nebyla ve škole,“ řekla nervózně s malými záseky.

Tolik sourozenců. Zarazilo mě to, lhala bych, kdyby ne, ale nechtěla jsem ji dál trápit, a tak jsme se vydaly do třídy. Hodinu jsme měla každá jinde. Rosalie mi popřála hodně štěstí a já zalezla do třídy. Třída ještě nebyla plná, hodně spolužáků tu nebylo, ale on přehlídnout nešel. Seděl tam jako natěšený pejsek očekávající kostičku. Chyběl mu jen ocásek. Fajn, to by mi bylo vskutku jedno, jenže on seděl v mé lavici.

Došla jsem k němu.

„Ztratil ses?“

„Taky ti přeju pěkný den.“

„Houby pěkný, jsem totálně vyřízená. Moc jsem si nepospala,“ postěžovala jsem si.

„Ne? To se divím. Tvoje chrupkání jsem slyšel až k nám domu.“ Prudce jsem se k němu otočila a předvedla mu šokovaný výraz.

„Jaký chrupkání? Já nechrápu.“ Bylo mi jasný, že blafuje, ale na škole tomu každý uvěří a já bych měla pěkný trapas. Musela jsem ho potkat?!

„Chrápeš,“ stál si za svým.

„Emmette, holky nechrápou, neměly by. Nechápu proč, když chlapi můžou.“ Přemýšlela jsem o svém přesvědčení nahlas.

„Chrápala jsi. A nejsi holka.“

„Nechrápala. Fakt? A co jsem?“

„Jo, chrápala. Seš poloupírka. Jak je to možné?“

„Tak do třetice všeho dobrého, bagre. Nechrápala jsem. A na to, že jsem poloupírka, jsi přišel kdy? Až dneska?“

„Byla jsi jako medvídek.“ Ignoroval mou otázku.

„Dík, o tom sní slyšet každá žena,“ zamručela jsem směrem k němu.

„Medvídci jsou krásní, co se ti nelíbí? Já je mám náhodou rád. Půjdeš se mnou do kina?“ odbočil od tématu úplně jinam.

„Mám kluka,“ odbyla jsem ho s tím, že mi dá pokoj.

„Toho vlko… velkého indiána? Paul se jmenuje, že?“

„Utište se, prosím, hodina začala a já se chci věnovat dnešnímu učivu,“ okřikla nás profesorka. Máma! Ona mě teď učí? Ona mě vůbec někdy učí?

„Tvoje máma je frajerka.“

„Hm. Ani nevíš.“

Dál jsme se spolu už nebavili. Nechtěla jsem dělat rámus, aby mě máma neokřikla a necítila se kvůli tomu trapně.

„Tak to je pro dnešek vše, úkoly pro začátek vynecháme, ale vy, pane Cullene, zůstaňte. Musím se s vámi na něčem domluvit.

„Jasně, profesorko, k vaším službám,“ šaškoval.

Zazvonilo a já jsem vyletěla ze třídy jako torpédo z lodi. Mířila jsem ke skříňce, ale zastavil mě nádherný sametový hlas.

„Silver?“ Otočila jsem se na narušitele. Jeden z Cullenů. Co po mně všichni chtějí dneska? Stála jsem přimražená a čekala.

„Jsem Edward,“ představil se. Konečně poznávám toho Edwarda. Znovu mě pohltil pocit mu skočit do náruče a jenom si užívat jeho přítomnost.

Jak bude reagovat, až zjistí pravdu? Pokud to ovšem je pravda, pomyslel si.

Co je pravda?

Co je pravda? Jak ví, na co jsem myslel? podivil se.

Čtu myšlenky. Co je pravda?

Nic. Já jen… zaskočila jsi mě. Taky čtu myšlenky.

Wow. Není to skvělý, že umíme oba číst myšlenky? Nevím, jak se to líbí tobě, ale podle mě je to super.

Stáli jsme na chodbě jako dvě sochy, které si jen navzájem dívají do očí a mlčí. Museli jsme vypadat opravdu k popukání.

„Edwarde, přijdeme pozdě,“ poznamenala brunetka za ním. Asi jeho přítelkyně.

„Už jdu. Silver, moc mě těšilo.“ Odešel, ale v myšlenkách mi stihl poslat „promiň”.

Další hodiny probíhaly relativně v klidu a k smrti mě nudily. Nemám ráda školu a učení. Zbytečná ztráta času podle mě. Někoho to sice baví. No, mě ne!

Na občance jsem si sedla úplně dozadu ke Karin. Přede mě si sedla dívka s bronzovými až zrzavými vlasy a kluk indián, který byl hodně podobný klukům z rezervace.

Zrzka se otočila a usmála. Úsměv jsem jí oplatila. Byla malinká, o hodně menší než ten kluk.

„Nejsi náhodou Silver?“ zeptala se mě. Koukám známá celebrita.

„Cullenová,“ pošeptala mi Karin.

„Jsi úplně stejná jako na fotce,“ dodala zrzka.

„Na fotce?“ Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Jasňačka, na té fotce, jak jste s Paulem v La Push,“ vysvětlil mi její spolusedící.

„Ach, tak… Jacob, že? Paul mi říkal, že se hodláš vrátit.“ Konečně mi to došlo.

„Jsem Renesmé,“ představila se. „Ale všichni mi říkají Nessie. Máš nádherné zelené oči. Jako Esmeralda v té telenovele,“ složila mi kompliment.

„Díky, jsi milá.“ Balí mě?

Na občance jsme se měli učit o vzájemné komunikaci, a tak nebyl problém, abychom mezi sebou prokecali zbytek hodiny.

Nessie byla méně upovídaná než Jacob, ten totiž obstaral mluvení skoro sám. Nemohla jsem si nevšimnout jeho pohledu, kterým se díval na Nessie. Byl tak oddaný, láskyplný, chápavý a ochranitelský. Dívá se na mě takhle i Paul?

Blížil se oběd. Můj žaludek udělal podezřelý zvuk ohlašující: Tak už mi něco dáš?!

„Vydrž,“ okřikla jsem ho a pohladila.

„S kým to mluvíš?“ uslyšela jsem zezadu Emmetta.

„S žaludkem,“ přiznala jsem se.

Zasmál se. „Nechceš dneska poobědvat se mnou?“ Chlapec, diagnóza hluchý, asi dneska neposlouchal, když jsem ho informovala o svém klukovi. Vzpomněla jsem si na onu noc. Bylo to… vtipný, když to vezmu s nadhledem. Tak proč bych dneska měla jeho nabídku odmítnout.

„Sami, jenom my dva?“ Pokývl hlavou na znamení ano. „To z ní jako rande, ale zkus to tak brát a jseš kaput,“ varovala jsem ho, ale spíš jen maskovala hloupost, kterou jsem řekla s tím randem. Já mám Paula a miluju ho. Konec, tečka, šmytec.

Stoupli jsme si do fronty a čekali, až na nás přijde řada. Poté jsem ho následovala k úplně prázdnému stolu. Společnost nám dělaly zvědavé pohledy ostatních čumilů.

„Tak,“ začal první, „co jsi dneska dělala?“ zeptal se.

„Byla ve škole?“

„Pořád seš ve škole. Odpovídáš vždycky otázkou na položenou otázku? Nikdy neodpovídáš přímo,“ postěžoval si.

„Jsem originální.“ Kousla jsem si do jablka. „Dneska jdeme k tvojí mámě zahrát si na blázny.“

„To mi povídej, já jsem si už něco vyslechl doma. Jsem teď čistej jako lilie.“ Plácl se hrdě do hrudi. Zasmála jsem se a snažila nevnímat zvědavky kolem nás.

Emm a Silver navštíví školní psycholožku v podání Esmé Cullenové. Jak nakonec dopadne jejich schůzka?

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. opravdová láska 7. kapitola: