Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 6. kapitola

19.10.2010 (07:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2419×

6. kapitola

> Silver Fuentés <

Kručení v břiše mi připomnělo, jak velký mám hlad. Jenže už je po obědě a já tu tvrdnu s tím bagrem, který se tu uculuje jako měsíček na hnoji. Podíval se po mně. Zašklebila jsem na něj.

Čekala jsem jen nějaké poučení, rady do života, atd. Opak byl pravdou. Ředitel nás poslal ke školnímu psychologovi. Cvok? Já? Koukám, že jsem se vyvedla po mámě. Musela jsem zakrýt úsměv nad vzpomínkami jejích vylomenin. Takový tele ta moje Jenna.

„Vám to, slečno Fuentésová, přijde vtipné?“ káral mě ředitel. Sakra, vůbec jsem si neuvědomila, kde pořád jsem a co vůbec říďa říká. „Kde jsem skončil?“ zeptal se nás. My jsme se s Emmettem na sebe podívali a čekali od toho druhého záchranu.

„Vy jste mi dvojka. No, takže… asi, pane Cullene, víte, že školního psychologa dělá vaše matka paní Cullenová. To vás odnaučí. A vy, slečinko,“ podíval se na mě, „koukejte zklidnit hormony. Na muchlování s kluky na školní chodbě máte dost času.“

„Jako bych to chtěla,“ zamumlala jsem potichu, ale bagr všechno slyšel a propukl v smích. „Komediant, koukám. Pravděpodobně vnitřní porucha,“ dodala jsem a vysloužila si jeho zamračený výraz.

„Jděte,“ propustil nás a já se vydala domů. Dneska pro mě má přijet Paul. Celá natěšená jsem si kráčela pryč odsud, ale zastavil mě bagr.

„Kam jdeš?“

„Napovím ti. Konec školy. Po obědě už je taky. Tak kam, Cullene?“

„Fakt vtipné. Jak se jmenuješ křestním jménem?“

„Měj se, bagre.“ Mrkla jsem na něj a upalovala ven.

Vyšla jsem ze školní budovy a uviděla sochu. Sochu v podobě mojí mámy. Aha. To je máma. Dívala se upřeně jedním směrem. Přistoupila jsem k ní a podívala se tam taky. U nádherného stříbrného Volva stála skupinka lidí. Stejní, krásní a šokovaní, když mě uviděli. Všichni vypadali tak dokonale jako hollywoodské hvězdy. Ale nejvíc mě zaujal kluk s bronzovými vlasy. Pocítila jsem k němu náklonnost a chuť mu skočit do náruče a pořádně obejmout. Dívala jsem se mu do očí a ztrácela se.

„To jsou Cullenovi,“ přerušila náš oční kontakt máma. „Krásní, že? Jdeme,“ zavelela.

„Ti, o kterých mluví celá škola? Jakej z nich je Edward?“ Máma neodpověděla. Štvalo mě to. A hněv zesílil, když se k nim připojil bagr.

„Přijel Paul,“ oznámila mi mamka a mně bylo všechno někde v ne moc pěkném místě. Obrátila jsem pozornost na svůj otisk, rozeběhla se k němu, skočila mu do náruče a obmotala nohy kolem jeho pasu.

„Nádherné přivítání.“ Políbil mě.

Nasedli jsme i s mámou do auta. Než jsme odjeli, zachytila jsem jejich pohled. Emmett vypadal nazlobeně, ostatní jen čučeli. Proč na nás pořád civí? Vím, jsme noví, ale tohle je opravdu otrava.

Při cestě domů jsem vyprávěla, co se mi stalo za celý den. Pověděla jsem jim o trestu v podobě školního psychologa, ale tu událost s Emmettem Cullenem jsem si odpustila. Paul by začal bezdůvodně žárlit. Hádali bychom se a mě by bolelo srdíčko. To jsem nechtěla. Mámina reakce mě nakonec dostala. Smála se mi.

Zbytek dne jsem strávila ve společnosti svého otisku. Kolem večera musel jít a tak jsem ho šla vyprovodit. Věnoval mi poslední polibek a mně se stáhl žaludek nedočkavostí, až ho znovu uvidím.

Popřála jsem mámě s Rickem, kteří se chystali na lov, dobrou noc a šla do pokoje s cílem zalehnout, zalomit to a zapomenout na dnešní šílený den ve škole.

Vešla jsem do pokoje, zavřela za sebou dveře, vzala oblečení a… vydala se do koupelny. Takhle nějak bych pokračovala, kdybych neuviděla za sebou stát stín.

„Áááá!“ vykřikla jsem, zadrhla se nohou o ponožku, která se tam povalovala, a bum! Podlaho, těší mě.

Lupič se smál jako pominutý. Samozřejmě jsem ten smích poznala a měla jsem co dělat, abych ho neshodila z toho okna, kde stál.

„Cullene!“ zavrčela jsem skrz zuby.

„Ty jsi extrém, vážně.“ Dál se bavil na můj účet.

Pokusila jsem se zvednout, ale ozvala se opravdu velká bolest na zadku.

„Pomůžeš mi?“ Nechtěla jsem jeho pomoc, ale bolest byla příšerná.

„Jasně,“ souhlasil a zvedl mě do náruče. Naše hlavy byly až nebezpečně blízko u sebe. „Kam?“

„Půjdeme do postele.“ Pozvedl obočí a pokřivil radostný úsměv. Došlo mi, co jsem řekla. „Já půjdu do postele. Sama. Ty mě tam, prosím, jen odnes,“ řekla jsem přesnější instrukce. Kluci.

„Nic jsem neřekl,“ dělal, že nechápe, proč jsem mu to vysvětlovala jak blbečkovi.

Přistoupil k posteli, posadil mě na její konec, ustlal a pak mě uložil. Celou dobu jsem ho pozorovala s pusou otevřenou dokořán.

„D – d – dík.“ Mile se usmál. „Tak co tu děláš?“

„Nemůžu spát.“ Pokrčil rameny. Jsi upír, pokud ti to ještě nedošlo.

„Jasně. A to si vždycky takhle vlezeš nějaké holce do pokoje a zachraňuješ ji před… před…“

„Ponožkou?“ dusil v sobě smích. Zamračila jsem se. „Mír, jo? Tvé jméno mi holt nedává spát, no.“

„Ty jsi ho ještě nezjistil?“ řekla jsem jakoby překvapeně. „Dole máme poštovní schránku.“

„Vtipné, fakt.“ Nabroukl se. „Jdu.“

„Měj se,“ zamávala jsem mu.

Odešel k oknu, zastavil se, otočil a dodal: „Skutečně, fakt, opravdu jdu.“ Zamávala jsem mu znovu. „Už mě neuvidíš. Bude se ti stýskat. Nemáš moje číslo, abys mi mohla zavolat.“

„Přežiju to,“ ujistila jsem ho. Uvnitř sebe jsem se ale cítila polichocena nad tím, jaký má o mě zájem.

„Zůstanu,“ rozhodl se nakonec, „můžu za tvoji ponožkovou nehodu, bylo by necitlivé odejít. Mohla bys vykrvácet či tak.“

„Měl bys jít. Myslím to vážně. Rodiče budou brzo doma a budou naštvaní, věř mi,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Neposlechl mě. Jen tam stál a uculoval se. Dlouhé vedení? Špatný signál?

Začal se ke mně přibližovat. O – ou. Tak to radši nedělej, pomyslela jsem si v duchu. Naklonil se pro polibek a skutečně mi ho dal. Důvod mého opětování byl, do háje, neznámý. Po chvilce se odtáhl a znovu vykouzlil bezchybný úsměv na rtech.

„Šlo to,“ řekl a odcházel.

„Šlo to?!“ vyjekla jsem za ním a myslela, že bouchnu vzteky. Vrrr.

„Zítra ve škole, Silver,“ řekl svůdně, mrknul na mě a vyskočil oknem ven. Tak přece jenom zná moje jméno.

Tak tenhle upír se mi snad jen zdá. Nikoho tak drzého a domýšlivého jsem ještě nepotkala.

Venku něco po půlnoci před Fuentésovic domem. 

„Emmette?“ podivil se Edward nad přítomností svého bratra, jak skáče z okna dívky, která by mohla být jeho dcera.

„Ups. Čau, brácho.“

„Co tu děláš?“

„Co ty tu děláš?“ opětoval stejnou otázku Emm s domněnkou, že na svého bratříčka vyzrál.

„Hledal jsem důkazy o tom, že je Silver moje dcera,“ vysvětlil mu Ed.

„Kecáš! A já ji dneska málem dvakrát zabil.“ Poškrábal se na hlavě. Edwardovi málem vypadly oči z důlku. „Málem,“ zopakoval raději ještě jednou Emm. Edward si povzdechl. „Hele, a jak tě vůbec napadlo, že je to tvoje dcera? Copak jsi byl Belle nevěrný? I ty jeden zvrhlíku,“ rozesmál se.

„Ne, Belle jsem věrný pořád. Tohle se stalo před více jak padesáti lety. Pamatuješ na Jennu ze San Diega?“ Emm přikývl. „Tak ona je máma Silver. Ale byl bych ti moc vděčný, kdyby ses o tom nikomu nezmiňoval. Nemám důkazy a nechci, aby na mě byla Bella naštvaná za to, že jsem jí neřekl celou pravdu o své minulosti.“

„Chápu. Žádný strachy, brácho.“ Emmett se spolčil s Edwardem s jasným cílem – zjistit co nejvíc o Silver, jenomže z Emmovy strany to nebude všechno. Ten by z toho rád i něco vytěžil a po uvážlivém úsudku dospěl k názoru, že si s ní i pohraje.

Doufám, že se líbilo a těšíte se na další. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. opravdová láska 6. kapitola: