Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 17. kapitola

16.08.2011 (12:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1679×

Sledoval pramínek a hltal ho očima. Nečekala jsem dlouho, než jeho oči vystřídala ústa. Rukama jsem ho objala kolem hlavy a přitáhla blíž.

Aniž bych to čekala, popadl mě za paže a prudce mě odhodil přes celou tělocvičnu. Nepoužil moc síly, a tak jsem zabránila nárazu, který mě jistojistě čekal.

„Můžeš si za to sama,“ řekl rozčíleně a odešel.

17. kapitola

Domů jsem šla pěšky, potřebujíc si promyslet, jak mám naložit s Emmettovou rozdvojenou osobností. Bude to hodně komplikované, ano, to rozhodně. Zvládnu to? obávala jsem se. A jak to, že se to projevilo až teď? Že by to bylo jen dočasné? V tom byl háček. O téhle nemoci jsem toho příliš nevěděla.

Cesta utekla docela rychle na pomalé tempo, kterým jsem šla. V domě se nesvítilo. To znamenalo, že je mamka s Rickem venku. Buď na lovu nebo s Bobbym. Za tu malou chvíli, co tu žijeme, se spolu rychle spřátelili. Život je zajímavý. Ačkoliv se od sebe lidi liší, a někdy je to v skutečně obrovském měřítku, najdou si k sobě cestičku.

Když se z člověka stane upír, začíná pro něj éra počáteční a konečná. Začíná nový život, má zbrusu další šanci, jak změnit svou existenci, ať jde o její zlepšení, nebo zhoršení. Jenže s tímhle darem, za který ho většina považuje, přichází i konec. Konec, kdy se musíte vzdát některých věcí, které máte rádi, ve prospěch druhých. A i když je to věc, kterou nade vše milujete či ctíte, víte, že je lepší ji nechat jít vlastní cestou.

Je těžké na tohle všechno být sám, proto si přejete někoho, přítele, partnera, nebo jen známého, s kým byste to mohli sdílet a radit se v tomhle novém světě, kde neplatí stejná pravidla jako ve světě lidí.

Když jsem odemykala, zavolal na mě Emmettův hlas. Nadskočila jsem a dostala tak trošku strach. Jaká strana Emmetta to byla teď? Byl dobrý nebo zlý?

Doběhl ke mně a chtěl políbit. Stihla jsem uhnout a dělat, že pozoruju něco zajímavého na zemi.

„Zlobíš se na mě?“ zeptal se malinko nechápavý.

„Co bys řekl? Měla jsem strach!“ vytkla jsem mu dnešní dostaveníčko v tělocvičně.

Přejížděl mi po pažích nahoru a dolů.

„Promiň, psal jsem ti sms, že do školy už nejdu. Potře-“

„Psal jsi mi?“ Hledala jsem mobil po kapsách, ale nenašla ho. Asi zůstal v mém pokoji.

„Jo. Potřeboval jsem si promluvit s Carlislem, aby mi poradil, co mám dělat s Blayem.“

„Moment, počkej. O čem to mluvíš? Ty jsi mi psal, že nejdeš do školy, ale ve škole jsi byl. Choval ses jinak, ale byl jsi tam. A kdo je Blay?“ Byla jsem zmatená. Evidentně jsem teď mluvila s normálním Emmettem, ale jako by to ani nebyl on.

„Silver, nebyl jsem ve škole, psal jsem…" Zarazil se. „Sakra! Zase byl u tebe. O co mu jde?!“

„Emmette, brzdi. Já… já vůbec nechápu, o čem mluvíš. Kdo je Blay?“ zopakovala jsem dotaz a dala si ruce v bok. Začalo mi to lézt na nervy. „A začni pěkně popořádku, prosím. Nevím, o co jde. Jsem mimo.“ Házela jsem rukama všude kolem sebe, jakoby mi to mělo pomoct tuhle nesmyslnou situaci pochopit.

„Dobře.“ Posadil se na schůdky před domem a pokračoval. „Ať bude tvá reakce potom jakákoliv, risknu to. Po mojí přeměně, kdy mě přeměnila Rose, se mi stýskalo po mém bratrovi. Jmenuje se Blay. Udělal jsem však chybu, že jsem ho šel navštívit, aniž bych byl dokonale zvyklý odolávat krvi. Neovládl jsem se a proměnil ho. Pěkně jsem to podělal. Blay nějakou chvíli bydlel se mnou, u Cullenů, ale nelíbilo se mu přežívat jen na zvířecí krvi. Tajně lovil lidi, pečlivě si hlídal myšlenky, ale jednou udělal chybu a Edward ho odhalil. Nechtělo se mi tomu věřit, víš. Je to můj bratr a chtěl jsem, abychom byli spolu a užívali si nekončícího života. To poslední, co bych si přál, bylo, aby ho Cullenovi od nás vyhodili. Jenže na to byl Carlisle moc šlechetný a dal Blayovi novou šanci, abych byl přesnější, tak několik nových šancí. Naprosto zbytečně. Blay se rozhodl odejít a požádal mě, ať jdu s ním, pryč od vegetariánského způsobu života, který jsem vedl a měl ho rád. Pořád ho mám rád.“

„Co bylo dál? Neodešel jsi s ním, že?“ odvážila jsem se promluvit. Celou dobu jsem totiž zadržovala dech.

„Ne. Věděl jsem, že pokud s ním půjdu a uvidím, jak zabijí lidi, aby uhasil žíznivý žár, neodolám a začnu s tím taky. Což jsem nechtěl. Nechci být zrůda, zabít třeba muže, na nějž doma čeká manželka a tři děti. Nechal jsem ho jít a tím rozpoutal sourozeneckou válku. Bral mé rozhodnutí za podraz a od té doby jednou za neurčitou dobu nás vystopuje a zkouší nás odhalit před lidmi…“ Ztratil se ve vzpomínkách se smutným, bolestným úsměvem na tváři.

Objala jsem ho, připadalo mi, že dělám správnou věc. I on mě objal a zabořil obličej do mých vlasů.

Když se odtáhl, všimla jsem si změny barvy v jeho očích. Nebyly čistě zlaté, měly lehčí zbarvení do modré. Jako kdyby za nimi zadržoval slzy.

„Takže máš dvojče, které se za tebe vydává. Panebože, a já si myslela, že trpíš schizofrenií. Blay byl dneska místo tebe na škole a chtěl, abych si myslela, že jsi to ty. Ale proč? Proč chce mě? Jsem upírka, poloupírka,“ opravila jsem se, „proč by tě chtěl odhalit přede mnou? Nebo co tím sleduje?“ Nedocházelo mi.

„Vydával se za mě už předtím několikrát a vždy se stejným cílem, ničit mi život. Chová se jak já, oblíká se tak, navazuje kontakt s mými přáteli, přítelkyněmi, které nakonec vždycky zabije. Dlouho se neukázal, doufal jsem, že ho to omrzelo."

„Chce mě zabít, aby ti mohl zase ublížit?“ domyslela jsem si to sama. Přikývl na souhlas.

„Udělal to tak už dříve. Měl jsem před tebou dvě menší známosti a obě zabil.“

„Příšerný. Vždyť... který tvor by si tohle přál pro svého bratra? Zkoušeli jste ho zastavit?“

Sarkasticky se usmál.

„Mnohokrát. Bezúspěšně. Ani příchod Jaspera do rodiny nám nebyl moc platný.“

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se a otřásla se nad myšlenkou, že Blay může být kdekoliv, možná i tady, pozorující nás.

„Mí bratři, tvůj otec i vlkodlaci ho hledají. A já věřím, že tentokrát ho dopadneme. Máme na své straně smečku a tu jsme dříve neměli. Jsme v jednoznačné přesile,“ ujistil mě a dal mi malou pusu na čelo, na nos a dlouhý polibek na rty.

„Zůstaneš, viď? Mám z tohohle všeho nepříjemný pocit.“

„Zůstanu, chci na tebe dohlídnout. O tebe se nehodlám nechat připravit, Sil.“ Obemknul rukou můj pas a šli jsme dovnitř.

Mobil jsem vážně měla u sebe v pokoji a na displeji byly tři obálky, označující nové zprávy. Dvě byly od Emmetta a jedna od mamky. Vyrazili na lov do hor a vrátí se až za pár dní, možná i o něco dřív, uvidí se podle množství přemnožených zvířat.

Jejich odjezd přišel vhod. Alespoň nebudou nablízku pro případ, že by měl Blay pifku i na ně.

Ležela jsem schoulená v Emmettově náručí. Pomalinku se mi klížily oči a jistojistě bych i usnula, kdybych neucítila mužskou ruku putovat po mém rameni až k boku. Tam se zastavila. Prsty ťukal o bok. Bylo to jakoby na tom místě chodily něčí miniaturní nožičky. Příjemné a vzrušující. Svůdně jsem zvedla nohu do výšky, aby byla celá napjatá. A pak ji s leností přehodila přes jeho trup. Mé rty byly semknuté, pomáhaly mi potlačit úsměv, který se dral na povrch. Vcelku se mi to dařilo, dokud Emmett své hravé prstíky nepřesunul na stehno. Díky lehké látce pyžamových kalhot mě jeho pohyby lechtaly. Rozesmála jsem se, otevřela oči a uviděla láskyplný a zároveň pobavený pohled, který patřil jenom mně.

„Je to příjemné?“ zeptal se.

„Ne,“ lhala jsem škádlivě.

„Vážně?“ Přikývla jsem. „Tak fajn.“ Dal ruku pryč.

„Ale no tak!“ Popadla jsem jeho ruku, položila ji zpátky a ukradla si polibek. Nebyla v něm žádná naléhavost, jen touha mít toho druhého co nejblíž.

Znenadání oknem do pokoje vlítnul Paul, využil okamžik překvapení, který mu hrál v jeho prospěch, chytl Emmetta kolem krku a prohodil ho oknem.

„Paule!“ vykřikla jsem rozzlobeně a běžela k Emmettovi.

Byl už na nohou, tělo v útočné pozici a vrčel na Paula. Ten se proměnil ve vlka a cenil na něj své velké a ostré tesáky.

„Ne, prosím, přestaňte!“ řvala jsem.

Paul po Emmettovi vystartoval, když před ním jeho protivník uhnul, provedl další manévr a dostal Emmetta na lopatky. V mžiku si prohodili pozice a Emmett Paula dusil. Paul kňučel a zakousl se mu do předloktí. Emmett zaklel v bolesti a narazil do zdi našeho baráčku. Div nespadl celý.

„Dost!“ okřikla jsem je, ale neposlouchali. Prali se dál, dokavaď nezůstal Paul nehnutě ležet na zemi. Jeho vlčí podoba zmizela a zůstal na zemi schoulený pod Emmettovým tělem.

„Ty jeden bastarde!“ vyjel na něj.

„Dej si pohov, štěně, jinak to nemusíš přežít,“ vyhrožoval mu Emmett.

„Emmette, nech ho být. Neubližuj mu,“ požádala jsem ho.

„Ne. Chci vědět, proč jsi na mě zaútočil.“

„Porušil jsi smlouvu.“ Paul se pokoušel dostat z jeho sevření, ale bylo to marné.

„O čem to mluvíš?“ Emmett zaraženě povolil svůj stisk.

„Na svojí hlídce jsem tě viděl, jak si zabil rodinku, která kempovala. Celou.“

„Paule, to nebyl Emmett,“ vložila jsem se do jejich rozhovoru.

„Nekryj ho, jasný, Silver?!“

„Mluví pravdu.“ Hájil mě Emmett. „Zatraceně. Ten parchant.“ Sedl si vedle ležícího Paula a schoval obličej do dlaní.

„O kom to mluví?“ vyzvídal Paul.

„Troufám si tvrdit, že o mojí maličkosti,“ odpověděl Emmettův hlas, až na detail, že to nebyl Emmett.

„Blayi,“ vydechl překvapeně Emmett.