Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 14. kapitola

05.06.2011 (11:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1702×

Když jsme předali seznam i s klíčky řediteli, vyrazili jsme směr parkoviště, kde už na mě čekal Paul. Ležérně se opíral o kapotu auta. Jakmile nás uviděl vycházet, narovnal se a že by se tvářil přátelsky, to se zrovna říct nedalo.

Najednou se mi zvedl žaludek, ale ne tím, že by mi bylo zle jako minule, ale cítila jsem úzkost, paniku a výčitky. Stoprocentně to byly výčitky. Na to že nebyly hmotou a nevážily nic, stahovaly mě svou vahou dolů.

Copak potom všem může jen tak přijít k Paulovi, obejmout ho a políbit?

14. kapitola

Podívala jsem se na něj a znala odpověď. Ne, nemůžu a ani nechci. Nemohla jsem ho přece líbat, když jsem ještě před chvilkou líbala Emmetta. Bylo by to nefér.

„Silver, vypadáš, že to s tebou za chvíli sekne.“ Emmett se mě pokoušel chytit za rameno, ale uhnula jsem.

„Jsem v pořádku.“ Periferním viděním jsem viděla, jak Paul přešlapoval z nohy na nohu. Byl netrpělivý, musel se hodně ovládat. „Měla bych jít. Díky, za všechno. Měj se,“ rozloučila jsem se s Emmettem.

Jenže jemu se mé rozloučení zřejmě nelíbilo. Chytil mě za paži, natočil k sobě a zašeptal: „Miluju tě.“

„Emmette, pusť.“ Povolil sevření a pousmál se.

„Těším se na zítřek, až tě zase uvidím.“ Otočil se ke mně zády a mířil ke svému Jeepu. Zhluboka jsem se nadechla, nejmíň pětkrát, a pak se vydala za Paulem. Překvapil mě, když mi nic nevyčítal a mířil ke mně s náručí otevřenou dokořán. Copak se nezlobil?

„Ahoj,“ pozdravil, přešel vzdálenost mezi námi a uvěznil mě v láskyplném objetí. Chtěl spojit naše rty, ale nedovolila jsem mu to a odtáhla se. Rozpačitě se pousmál a dělal jako by nic.

„Chyběla jsi mi, lásko. Rodiče se z ničeho nic,“ naznačil rukama uvozovky, „rozhodli strávit nějakou dobu s Bobbym, takže máme domek jen pro sebe.“

„Nechtěla jsem, aby si mysleli, že nám překáží. Nebo jim tolik vadím?“ Dělala jsem si starosti. Dřív bych takovou novinku přijala s radostí a hříšnými myšlenkami, ale tentokrát jsem se necítila příjemně. To jsem se opravdu tolik bála zůstat s Paulem sama? Třepala jsem hlavou tak dlouho, dokud mě tato stupidní domněnka neopustila.

„Ne, ne, miláčku, vůbec ne. Mají tě rádi, a i kdyby, je mi to fuk,“ odpověděl mile, pomocí rukou připevnil naše těla k sobě a vtiskl polibek na čelo. Byl to zvláštní pocit. Necítila jsem to co dřív. Copak mohla rostoucí láska k Emmettovi přerušit něco tak pevného jako otisk? Zřejmě ano, protože jsem spíš toužila po společnosti Emmetta než Paula.

Nasedli jsme do auta, pustila jsem rádio, abych nemusela poslouchat Paulovy myšlenky, které se zabývaly jen tím, co se mnou plánoval provádět v prázdném domě. Přiznám se, že do jisté míry mě jeho představy vzrušovaly, ale bylo mi taky na nic. Cítila jsem se jako děvka. Ještě před chvilkou jsem celá vzplála díky Emmettovi a najednou… Najednou co? Bože, co teď? Potřebovala bych někoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. Jako první mě napadla máma, ale bylo tady stále ale. Ne, je brzy. Rosalie! napadlo mě. Musím si s ní promluvit. Kdy, kde, jak?

„Je všechno v pořádku?“ dělal si starosti a krouživými pohyby ruky na mých stehnech se mě snažil rozptýlit.

„Jo, jasně. Jsem jen unavená.“

„Bylo ti ve škole zase špatně?“ Nespouštěl ze mě pohled.

„Paule, prosím, dávej radši bacha na cestu.“ Zatvářil se zmateně, ale nic neřekl. Obrátil svou pozornost na řízení.

„Promiň,“ hlesla jsem omluvně. „Nemám náladu. Nezavezl bys mě k táto… Cullenovým? Potřebovala bych si promluvit s Rosalie, je to důležité.“ Prudce zabrzdil a zastavil na kraji silnice a s rodičovskou péčí na mě hleděl.

„Kdyby se s tebou dělo něco vážnýho, řekla bys mi to, že jo?“ Do háje! Jeho starostlivost mě zasáhla přímou ranou do srdce, možná to byl důvod, proč jsem se rozhodla vyklopit celou pravdu. Nebo jsem chtěla jen odčinit, jak jsem ho podvedla.

„Mám další průšvih, a s Emmettem. Udělalo se mi špatně a on mi pomohl, pak jsme se začali líbat a…“ Pokoušela jsem se mluvit dál, i přes jeho nasazený výraz plný odporu. „Načapal nás ředitel a dal nám trest, proto jsem byla ve škole dýl.“

„Co bylo dál?“ položil obyčejnou otázku. Věděl, že to ještě nebylo všechno. Neodpověděla jsem mu, protože jsem nevěděla, jak správně formulovat větu.

Moje mlčení mu zřejmě vnutilo vlastní vysvětlení. Znovu se rozjel a zaparkoval před Cullenovic vilkou.

„Paule,“ oslovila jsem ho s veškerou lítostí, kterou jsem cítila.

„Mlč, prosím tě, mlč! Jdi a zůstaň u nich, jak dlouho potřebuješ. Přemýšlej a až se rozhodneš, co vlastně od života chceš, co vůbec chceš ode mě, tak mi dej vědět. Budu čekat. Ať se rozhodneš jakkoliv, budu tvé rozhodnutí respektovat, i když předem tuším, že mi hodně ublížíš!“ procedil zdrceně a zdálo se mi, že potlačoval slzy.

Chtěla jsem se omluvit, vysvětlit mu, co cítím, jak jsem zmatená, že nevím, co se to se mnou do prčic děje, ale nestihla jsem to. Někdo zaklepal na okýnko auta z mé strany a trochu mě vyděsil. Byl to Edward.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se, vystoupila a za doprovodu Edwarda mířila k vilce. U hlavních dveří jsem se zastavila a ohlédla se zpátky. Paul se opíral hlavou o volant, ruce měl zapletené do vlasů. Vypadal, jako by si je chtěl všechny vyrvat. Trpěl, hodně trpěl a já se nezmohla na nic jiného, než jen stát a dívat se.

„Silver, pojď. Zvládne to,“ ubezpečoval mě Edward. Poslechla jsem a vešla dovnitř. Zvenčí jsem jen zaslechla, jak se zvuk motoru od auta vzdaloval, až nešel slyšet vůbec.

„Dáš si něco k jídlu?“ Zavrtěla jsem hlavou nad Edwardovou nabídkou a porozhlížela se kolem, jestli náhodou neuvidím Rosalie. Bůh ví, proč jsem k ní přilnula ze všech nejvíc. „Po schodech nahoru, poslední dveře vpravo,“ řekl.

„Díky.“ Mrkla jsem a řídila se jeho instrukcemi.

Jakmile jsem byla na místě, zaklepala jsem a po vyzvání vešla dovnitř. Rosalie ležela na posteli a lakovala si nehty.

„Silver?“ vyhrkla překvapeně.

„Ahoj, já… můžeme si promluvit?“ Odložila lak na noční stolek a přešla ke mně.

„Jasně, že můžeme, ale půjdeme někam jinam, ok? Však víš, abychom měly soukromí.“ Rty naznačila Edward. Přikývla jsem na souhlas.

O chvilku později jsme seděly v jejím BMW a měly namířeno do Mravence, což byl místní bar.

„Jde o Emmetta?“ zeptala se z ničeho nic a věnovala mi soucitný pohled. Soucit bylo to poslední, co jsem potřebovala. Nebo ne?

„Vlastně ano. Rosalie, věříš, že se může člověk zamilovat do dvou lidí zároveň.“ Zavrtěla hlavou.

„Ne, nevěřím. Podle mě miluješ jen jednoho a s tím druhým ti je prostě dobře, což je dobře, ale všeho s mírou, Sil. Musíš si jen v hlavě uvědomit, koho skutečně miluješ a kdo z nich má být jen tvým kamarádem.“ Na jejím tvrzení něco bylo, něco, co mě nutilo přemýšlet. Musela jsem se rozhodnout, s kým chci zůstat a koho ze svého života vyškrtnout.

Na jedné straně byl Emmett. Ze začátku můj nepřítel, pak přítel a teď… člověk, upír, kterého miluju. Na straně druhé byl Paul. Můj otisk. Muž, s kterým jsem svázaná. Muž, kterému ubližuju, i když si to nezaslouží. První muž, do kterého jsem se zamilovala.

„Vybrala bych si Emmetta,“ řekla Rosalie, když jsem pěknou chvíli nic neříkala. Podívala jsem se na ni s otázkou v očích. „Podívej se na to takhle. Paul se do tebe otiskl, a tak tě vždycky vezme zpátky. Proč si teda nějakou dobu trochu neužít s Emmettem.“

„To je hrozně sobecké! Jak něco takového můžeš říct.“

„Tak promiň, že se snažím najít nějaké východisko a řešení,“ bránila se. Znechuceně jsem se od ní odvrátila a dívala se z okýnka. Ve skutečnosti jsem však nebyla zhnusená Rosalie, ale sama sebou. Taky bych si ho vybrala. Sledovala jsem lidi, vedle kterých jsme projížděly. Většina z nich se radovala. Tak proč ne já?

„Zastav!“ vykřikla jsem, když jsem zahlédla Emmetta, jak jde v doprovodu neznámé ženy do parku.

„Co se stalo?! Vyděsila jsi mě.“

„Emmett. Viděla jsem ho jít támhle do parku.“ Vystoupila jsem z auta a zamířila jejich směrem.

„Silver, to je blbost. Emmett jel po škole hned na lov. Vrací se až zítra brzo ráno kvůli škole.“ Zamračila jsem se.

„Viděla jsem ho na vlastní oči. Šel támhle do toho parku s nějakou holkou, a pokud hned nepůjdeme za ním, ztratíme ho.“

„Myslíš si, že bude rád, když zjistí, že jsme ho sledovaly?“ Založila si ruce na prsou.

„Je mi u prdele, jestli bude rád. Ještě dneska mi ve škole vyznal lásku a teď si jde s nějakou cuchtou na romantickou procházku parkem! Jdu za ním! To si vypije.“ Tentokrát mi nebránila a ani nešla se mnou. Zůstala u auta se slovy počkám raději tady.

Šla jsem do parku, přesně na místo, kde jsem věděla, že se nachází hodně laviček. Čím víc jsem se blížila k cíli, tím víc jsem se cítila v nebezpečí. Blbost! Emmett by mi neublížil, ujišťovala jsem se, dokud mě ze scény, která se vyskytovala přede mnou, nezamrazilo. Emmett mačkal dívku ve svém náručí a krmil se z jejího krku.

O kousek jsem ustoupila, doufala, že narazím o nějakou oporu. Nemohla jsem tomu věřit. Vždyť je vegetarián, všichni Cullenovi jsou. Jak je teda možné, že… Hlasitě jsem polkla. Emmett si všiml mojí přítomnosti a věnoval mi ten nejhrozivější pohled, který jsem v životě kdy viděla. Díval se svýma krvavě rudýma očima přímo do těch mých. Nakonec se zlomyslně pousmál, odhodil mrtvé dívčí tělo stranou a volným sebevědomým krokem se blížil přímo k místu, kde jsem stála.

Co se stalo s Emmettem? Jak je možné, že se napil lidské krve?

To vše a více v další kapitolce, která je z části už napsaná. Takže doufám, že o ni stojíte. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 14. kapitola: