Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 8 - Jiná

20.09.2010 (19:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2549×

8. Jiná

V sále bylo hrobové ticho. Jediným zvukem bylo dívčino srdce a její dech.

Ani já nedýchala. Snažila jsem se odolat. Pálení v mém krku bolelo. Vybuchovaly v něm plameny a já si pořád dokola v mysli opakovala, že mi Demetri pomůže. Cítila jsem jeho ruku, jeho stisk a soustředila se na ni celou svojí myslí.

„Copak nemáš žízeň, drahoušku?“ pročísl hrobové ticho Arův hlas.

„To ano,“ povedlo se mi promluvit. Tím jsem ale spotřebovala všechen vzduch a musela se nadechnout.

Potěšilo mě to. Zvládla jsem všechno kontrolovat a bolest se trochu zmírnila. Podívala jsem se odhodlaně na Ara: „Ale zabíjet ji nebudu.“

„Dobře, Alecu, Jane, odveďte ji,“ přikázal Aro a ti dva dívku popadli a vedli pryč ze sálu. Věděla jsem, že zemře. Nemohla žít a vědět naše tajemství. Cítila jsem lítost.

„Mám pro tebe překvapení,“ ušklíbl se Aro. „Heidi?“

Průvodkyně krátce přikývla: „Ano, pane.“ A zmizela.

Za pár minut se Heidi vrátila.

S mojí sestrou.

„Lin,“ šeptla jsem.

Linda byla vyděšená. Nervózně těkala očima a třásla se.

„Podívej se pozorně, Valentino,“ ozval se Arův posměšný hlas.

Ale než jsem stihla udělat cokoliv a změnit Arovo rozhodnutí, bylo pozdě. Heidi byla rychlejší, řízla moji sestru do prstu.

Kapka krve spadla na zem a roztříštila se o dlažbu.

Moje žízeň se nedala snést. Vrhla jsem se Lindě po krku a žíznivě se napila její krve. Ale asi po třech doušcích jsem si uvědomila, co dělám. Lindin křik utichal. Pustila jsem ji a rychlostí blesku od ní vypálila pryč.

Demetri mě zastavil.

Schoulila jsem se mu do náruče a mým tělem projel první bezslzý hysterický vzlyk.

Někdo odnášel tělo mé sestry.

Byla jsem vrah. Nenáviděla jsem Ara. Z celého svého mrtvého srdce. Nenáviděla jsem sebe. Chtělo se mi umřít. Ještě víc, než když jsem hořela. Tahle bolest byla milionkrát horší.

…

K čemu byl osud, když jsem ho nemohla cíleně změnit? K čemu bylo, že jsem dokázala měnit rozhodnutí, když jsem nemohla změnit to poslední?

K čemu bylo, že jsem zavraždila vlastní sestru?

Bylo to horší, než jsem si myslela. Seděla jsem v Demetriho ložnici na okně. Byla jsem ráda sama. Byla jsem ráda, že Demetri nevidí, jak se cítím. Byla jsem ovládána přílišnými pocity. Ale hlavně nenávistí. Nenávistí k Arovi, ke svému novému životu, k sobě samé.

Mohla jsem milionkrát přemýšlet, proč to Aro udělal. Proč mě donutil, abych ho nenáviděla? Věděl, že mu nikdy „pane“ říkat nebudu. Že moje mysl je svobodná. Ne jako ostatních tady. Ne jako Heidi, Aleca, Jane… a v neposlední řadě taky Demetriho.

Už jsem nemohla být stejná jako dřív. Ta lidská, ubohá dívka. Teď jsem byla jednou z nich.

Volturi.

To proklaté jméno, kterého se každý bojí.

Už jsem nebyla Tina. Dívka, která milovala svoji starší sestru, historii, vysokou školu a život.

Teď jsem upírka. Nemilosrdná, krvelačná. Ne Tina, ale Val. Musel být konec se vším lidským, musela jsem vytěsnit vzpomínky.

I když ta poslední zářila v mé mysli jako rozžhavené železo.

Byla jsem vrah.

Věděla jsem jedno. Nikdy se nesmířím s tím, abych brala životy nevinným lidem. Linda byla poslední.

Pořád jsem doufala, že by mi to odpustila.

Poznala jsem, když Demetri vešel do místnosti. Jeho sladká, mámivá vůně ji ihned celou naplnila.

***

Demetri vešel a zarazil se.

Nikdy to neviděl. Smutek, žal a naprostá nenávist k sobě samé. Přál si, aby ji mohl utěšit, vysvětlit, že to tak nebylo… Ale ona nekomunikovala. Seděla na parapetu u okna v jeho ložnici. Byla apatická a přesto plná pocitů.

Nevěděl, jestli má něco říct. Nevěděl, jak to říct.

Už se nadechoval, ale nakonec si to rozmyslel. Mlčel stejně jako ona. Tohle nebyla věčnost a život, který si pro ni představoval. I když splnil Arovy rozkazy, sám se cítil nespokojený. Možná zklamaný. A možná cítil, že… selhal.

Pak si to rozmyslel a rozhodl se, že ji osloví. Že ho snad bude poslouchat. Alespoň na chvíli.

***

„Tino,“ zašeptal po chvíli.

„Neříkej mi tak,“ zamumlala jsem.

„A proč…“

Nenechala jsem ho to doříct: „Už nejsem Tina, Demetri. Odteď už jen Val. Nebo Valentina.“

„Dobře,“ krátce kývnul. Přemístil se ke mně, lehce mě pohladil po paži. I přes to všechno, že jsem se cítila mizerně, moje mrtvé srdce by začalo zrychleně bít, kdyby mohlo.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

„Nemusí,“ pokrčila jsem rameny.

„Netušil jsem, co chce udělat…“ zašeptal.

„To já taky ne,“ povzdechla jsem si.

„Takhle to být nemělo.“

„Ne, to máš pravdu,“ přikývla jsem.

„Chceš odsud pryč?“ zeptal se.

„Budeme se muset vrátit,“ konstatovala jsem, aniž bych mu přímo odpověděla.

„To budeme,“ neochotně souhlasil.

„Proč to udělal, Demetri?“ zašeptala jsem zlomeně.

Nemělo smysl to před ním skrývat. To on mě tady před tím vším chránil. Udělal pro mě tu jedinou věc, za kterou jsem mu byla vděčná.

Nedopustil, aby v mých žilách koloval Arův jed.

Bylo to zvláštní. I přes tu hroznou beznaděj ze ztráty Lindy jsem cítila, že jeho jed v mém těle dokázal něco neuvěřitelného.

A ještě dokáže.

Cítila jsem to sama. Jsem jiná než ostatní.

Musím být.

Nebyla jsem upírkou ani dvacet čtyři hodin a už jsem se ve svém vlastním já ztrácela.

Podívala jsem se na Demetriho. Krátká linie syté okrové barvy se táhla ode mě k němu.

„Slib mi jedinou věc,“ zašeptala jsem.

„Jakoukoliv,“ přikývl.

„Možná dvě,“ uvědomila jsem si záhy a nepatrně se pousmála.

„I tři,“ blýskl zuby v krásném úsměvu.

„Za prvé – nikdy už nedopusť, abych musela zabít nevinného člověka. Zastav mě, až budu žíznivá.“

„Jak? Víš dobře, že jsi silnější, že mi můžeš kdykoliv překazit můj pokus,“ zašeptal.

„I kdybys mě měl zabít, Demetri,“ chladně jsem se na něj zadívala, „prostě to uděláš.“

Demetri zakroutil hlavou.

Okrová vazba mezi námi začala přestupovat do sytě oranžové, bylo to, jako kdybych prstem brnkla o nataženou strunu na kytaře. Zachvěla se.

„Jak chceš,“ změnil Demetri hned názor.

Lehce jsem se usmála.

Došlo mu, co jsem provedla. „Tohle už nikdy nedělej,“ zamumlal.

„Promiň,“ pokrčila jsem rameny, „nemohla jsem si pomoct.“

„Jsi jiná,“ zašeptal. Linie zase změnila barvu, byla zářivě žlutá.

„Jak jiná?“ nechápala jsem.

„Nevoníš úplně stejně, jako každý upír,“ zašklebil se pobaveně, „nechala sis v sobě něco z té lidské vůně. Něco, co v nás vzbuzuje tu touhu jít po krvi. Ale nic víc. Nikdo by po tobě nešel, jen lákáš ostatní…“

„Lákám ostatní?“ krátce jsem se zasmála.

„Tak, jak to říkám,“ kývl.

„Slib mi ještě jednu věc,“ zašeptala jsem.

„Povídej,“ vybídl mě.

„Slib mi, že se do mě nezamiluješ,“ zašeptala jsem.

„Nejsem si jistý, jestli se už tak nestalo…“ pokrčil rameny.

Nadechla jsem se k odpovědi.

„Opovaž se něco měnit,“ zavrčel najednou nečekaně prudce.

„To jsem nechtěla,“ zakroutila jsem hlavou, „chtěla jsem ti říct, že k tomu vážně ještě nedošlo.“

„Jak to myslíš?“

„Není to láska,“ vydechla jsem, omámená jeho blízkostí, „ještě ne. Je to něco jiného. Přemýšlel jsi nad tím. Když jsem hořela.“

„A to vidíš kde?“ zamračil se.

Objevila se další linie, jasně červená a ta se zavlnila a malilinkatý uzlík blízko Demetriho hlavy slabě zazářil.

„Nikde,“ zalhala jsem s klidem.

„Mně můžeš říct pravdu.“

„Máš na své linii uzlík,“ pokrčila jsem rameny.

„Na své cože?“ vykulil své černé oči.

„Jak bych to řekla… každý z nás, každá věc, kterou uděláme, každé rozhodnutí, má svoji vlastní linii.“

„Vlastní linii? Ty vidíš, co se stane? Co se stalo? Ty neměníš rozhodnutí, měníš mnohem víc,“ došlo mu a pak si sáhnul nad hlavu, nejspíš ve snaze svoji linii najít.

Jeho ruka jí projela jakoby nic. Nepohnula se.

„Nesnaž se,“ zasmála jsem se, „s tou nehneš.“

„Povídej mi o tom,“ vyzval mě.

„Někdy jindy,“ zakroutila jsem hlavou.

„Chci slyšet jen o tom… uzlíku?“ zopakoval nevěřícně moje slovo.

„Máš tam jeden velký, hádám, že to byla tvoje přeměna, dost bolestivá…“ zašeptala jsem, „od té doby nic. Až do mojí přeměny. Nebylo ti to lhostejné.“

„Nebylo,“ přikývl, „vzpomněl jsem si, jak jsem hořel já. Trpěl jsem s každým pohledem na tebe…“

„Víš co?“ seskočila jsem z parapetu.

„Co?“

„Vezmi mě do Říma. Chci si zalovit. Potřebuju pít, Demetri. A ty už bys taky měl,“ rychle jsem mu pohlédla do onyxových očí.

„Musíme počkat na tmu,“ zašeptal.

„Proč? Neříkej mi, že nás Slunce spálí,“ odfrkla jsem si pobaveně.

„To ne,“ rozpustile se usmál, „pojď.“

Natáhl ke mně ruku a já ho za ni bez rozmyslů vzala. Vedl mě pryč z ložnice, na druhý konec hradu, bylo k ránu, tak jsme museli na východ.

Oknem do malé místnosti padal kužel světla.

Ale tomu jsem věnovala malou pozornost.

Rozhlížela jsem se po něčí ložnici. Byla tam pohodlná pohovka a velká knihovnička plná knížek.

„Tin... ehm, Val?“ opravil se Demetri.

„Ano?“ odtrhla jsem pohled od knih.

„Podívej,“ vrazil naše spojené ruce přímo pod palbu slunečních paprsků.

Začaly zářit. Jako miliony diamantů. Překvapeně jsem zalapala po dechu.

„To jsem nevěděla, že budu mít návštěvu,“ ozval se za námi ženský, ale přesto milý hlas.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 8 - Jiná: