Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 50 - Dám na něj pozor

2555


Osudová romance 50 - Dám na něj pozorSnad jen tolik. Ačkoliv je dnes prvního dubna, a mohlo by to vypadat, že si z Vás střílím, ujišťuju Vás, že to, co si přečtete není legrace či vtip, ale všechno je myšleno vážně. Do posledního písmenka, do poslední tečky.
Tohle je Valentinino předposlední rozhodnutí.

50. Dám na něj pozor

Uběhlo několik týdnů od toho osudného večera, kdy se naplnilo proroctví staré tisíce let. To, které mělo přinést mír upířího světa. Podle Arových slov jeho zkázu. Docházelo mi, že si byl vědom toho, že jednoho dne jeho vláda skončí. Nejdřív ho zajímal můj talent, byl fascinovaný – tak jako u každého nového přírůstku do své obrovské sbírky. Ale když si všiml, co se vyvíjí mezi mnou a Demetrim, cítil se ohrožený. Bylo jednoduché mě poslat na smrt. Nepočítal však s tím, že mi zachrání život vlkodlak, který měl v mém srdci pořád místo. Který by mě budil ze spaní, kdybych mohla snít.

Teď, když už mi na bedrech neležela žádná odpovědnost, jsem měla najednou spoustu času. A to není zrovna dobré, když nemůžete svou mysl něčím zaměstnávat.

První dny se to ještě dalo. O svržení dvou vládců se dozvěděl celý svět a někteří upíří zapomněli na dobré vychování. Po dvojicích jsme je museli pacifikovat a dát jim jasně najevo, že Volterra je stejně silná jako předtím, ne-li silnější.

Ale s příchodem května do malebného italského městečka se věci zpomalily. Nebylo koho trestat, nebylo na koho dohlížet. Život plynul příliš spokojeně, příliš jednotvárně.

„Nad čím zase přemýšlíš?“ vyrušil mě Demetri z úvah.

Zahanbeně jsem sklopila oči. „Promiň.“

„Už nejmíň po tisící ti tu opakuju, jak máš správně dotáčet tu otočku po dopadu a ty mě vůbec nevnímáš!“ zlobil se naoko. Ale cukající koutky úst ho prozrazovaly, vůbec mu to nevadilo.

Vraceli jsme se k normálním povinnostem. A protože můj výcvik ještě nebyl dokončený, musela jsem trávit každé odpoledne s Demetrim a učit se.

„Zkusíme to, jo?“ navrhla jsem mu.

„Dobře,“ kývl.

Poodešla jsem pár metrů, skočila jsem, po dopadu se rychle otočila doleva a pravá ruka mířila na Demetriho hrdlo.

Zase byl rychlejší. Připadalo mi, že se ani nepohnul a najednou jsem měla ruce přišpendlené u těla a jeho obličej byl nebezpečně blízko. Krátce mě políbil na rty. „Zase jsem vyhrál,“ prohlásil s úsměvem.

„Já vím,“ opětovala jsem mu pousmání.

„Dneska jsi nějaká smutná,“ řekl tiše, když mě chvíli pozoroval.

„Nech to být,“ odbyla jsem ho, „asi… asi potřebuju být na chvíli sama. Vrátím se, neboj.“

„Jen běž,“ souhlasil neochotně a nechal mě jít.

Vytratila jsem se do zahrad a zalezla si na stinné místo a posadila se na suchý trávník. Věděla jsem, v čem tkví můj problém. Demetri byl šťastný. A já byla taky spokojená, protože mu nic neubližovalo. Věděla jsem, že už nikdy ho nemůžu vidět, jak se trápí, jak mu něco ubližuje – většinou jsem to byla já sama -, a i když nic neříkal, chodili jsme kolem sebe pořád po špičkách. Nic víc než polibky a doteky jsme si nedovolili. Uvnitř mě se odehrával boj. Touha, kterou jsem znala od první chvíle, co jsem otevřela svoje krvavě rudé oči, proti hořkosti. Hořkost nad tím, že někde daleko je muž, který si mě nepamatuje. Rozhodně ne tak, jak si ho pamatuju já.

„Och, Bože, Jakeu,“ zamumlala jsem a schovala si hlavu do dlaní. Když se z mých očí začaly kutálet první slzy, nechala jsem je stékat po tvářích.

Tentokrát jsem se ale neměnila zpátky. Byla jsem jen člověk uvězněný v upířím těle, čekající na to, jak se rozhodnu.

Jediný upír na světě, který mohl plakat.

Dokázala jsem si živě představit, jak se mi z červených očí valí slzy, hezky jedna za druhou, vpíjejí se na mramorové pokožce do sebe a pak dál, do záhybů rukávu tmavého pláště, kam jsem si jako malá holka utírala tu přebytečnou vodu.

Nedokázala jsem se rozhodnout. Nemohla jsem říct, co chci víc. Kterého z nich chci víc a bez kterého si nedokážu představit život.

Byla jen jediná možnost, jak bych to mohla zjistit. A když jsem na ni přišla, dodalo mi to novou sebedůvěru, nové odhodlání a naději, že se věci vyřeší.

Vyskočila jsem na nohy a spěchala do Marcovy pracovny, potřebovala jsem ho o něco požádat.

+++

Tiše na mě zíral, bez jediného slova či emoce a nemohl pochopit, oč ho žádám. Když si to celé několikrát přehrál v hlavě, povzbudivě se na mě usmál. „Je to tvoje rozhodnutí, Tino. Chci říct, že nám všem budeš chybět, nedovedu si představit, že už mezi nás patřit nebudeš. Mám trochu strach, že Aro s Caiem využijí svou příležitost.“

„To se nemusíte bát, pane,“ ujistila jsem ho, „pořád je tu Jane. Je tu i Alec. A ti je nenechají udělat nic nepatřičného. Budou si plnit svoje povinnosti v gardě jako každý z nás.“

„A proč?“ zeptal se po chvilce.

„Je to… osobní, můj pane,“ zašeptala jsem.

„Přál bych si, abys tu zůstala s námi,“ překryl mi svými dlaněmi ty moje, které jsem měla sepnuté a položené na stolku mezi námi, „ale chci, abys byla šťastná. A jestli to bude na míle odtud, i s jiným mužem, budu spokojený také já.“

„Děkuju za podporu,“ věnovala jsem mu pousmání.

„Jen mi slib, že se s tebou smíme rozloučit,“ naléhal.

Moje rty se roztáhly do širokého úsměvu. „Ještě chvíli tu zůstanu. Ale ráda se s vámi pak rozloučím.“ Jemně jsem mu vytrhla své ruce, vstala a odešla.

„Hodně štěstí, dcero,“ slyšela jsem tichý povzdech.

A to budu rozhodně potřebovat. Musím nějak přijít na způsob, jak to řeknu Demetrimu.

+++

„Já…,“ začala jsem a dívala se do Demetriho očí, „… odcházím.“

Zalapal po dechu. „Odcházíš? Opouštíš mě?“

„Potřebuju čas, Demetri. Potřebuju pochopit. A musím být sama. Vracím se domů.“

Všimla jsem si, že se mu trochu ulevilo. Možná si myslel, že se vracím rovnou k Jacobovi, ale pravdou bylo, že bych nemohla. Musela jsem si rozmyslet spoustu věcí – a v přítomnosti jednoho nebo druhého by to nešlo. Každý z nich mě ovlivňoval a já nedokázala myslet jasně.

„Já to chápu,“ řekl po pár minutách, co o tom přemýšlel.

„Nebudeš si nic pamatovat,“ pokračovala jsem.

„Jak nebudu?“ vyhrkl najednou rozzlobeně.

„Myslela jsem, že ti vymažu paměť,“ opáčila jsem.

„Ne, prosím,“ zakroutil vehementně hlavou. „Nechám tě jít pod jednou podmínkou. Že mi nevymažeš jedinou vzpomínku na tebe, slib mi to.“

„Slibuju,“ kývla jsem. Ale moc nadšená jsem nebyla – měla jsem plán. Tak, abych neublížila ani jednomu z nich. A on mi ho kazil. „Kazíš mi to.“

„To taky vím,“ zašklebil se, „ale… co když se zase zpátky přeměníš ve člověka a něco se stane? Nenechám tě umřít.“

„Linda ti zavolá, kdyby se něco dělo. Pár hodin to bude trvat a ty bys to do Londýna určitě stihl,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, s tím můžu souhlasit,“ pousmál se.

„Nepoletím hned,“ ujišťovala jsem ho. „Nemůžu jen tak odejít a nechat tě tady,“ šeptla jsem.

Ještě pevněji mě objal. „Děkuju,“ zamumlal mi do vlasů.

A já neodpověděla. Nebylo totiž jak.

***

**

„Měla by sis odpočinout, když zítra odlétáš,“ starostlivě se na mě podíval.

„Já nejsem unavená,“ oponovala jsem.

Od té doby, co jsem se rozhodla zpátky přeměnit na člověka, se ode mě Demetri skoro nehnul. Dával pozor, abych si neublížila, abych byla spokojená a nikdo se ke mně skoro ani nepřiblížil.

Přemlouval mě, abych to nedělala. Ale teoreticky se mi už nic stát nemohlo. Teď bylo na mně, jak si naplánuju svůj život – a žádné proroctví mě už nečekalo.

„Myslím to s tebou dobře,“ prohlásil trochu dotčeně.

Povzdechla jsem si a zalezla si do postele, skoro okamžitě mě přikryl až po bradu – asi si myslel, že jsem za těch pět minut, co jsem stála jen v pyžamu, mohla nastydnout. „Proč se chováš, jako kdybych byla porcelánová panenka?“ vyhrkla jsem, když si sedl vedle mě a já si opřela hlavu o jeho rameno.

„Víš, když tohle dělal jeden upír s lidskou dívkou, kterou miloval, já se mu smál,“ přiznával se nešťastně.

„Já nechápu -“

Skočil mi do řeči: „Pamatuješ, co jsem ti vyprávěl o Cullenových?“

Přikývla jsem a obočí se mi přemýšlivě stáhlo, protože jsem netušila, kam tím směřuje.

„Edward kdysi miloval jednu lidskou dívku…“

Tentokrát jsem to byla já, kdo ho přerušil. „Myslela jsem, že žije s Bellou?“ změnila jsem v poslední chvíli větu na otázku.

„To my jsme jim dali ultimáta, podle kterých se musela stát jednou z nás. Ale dlouhou dobu byla člověk. Není zas o tolik starší, než jsi ty,“ dobíral si mě.

„Jako kdyby na tom v našem světě záleželo,“ protočila jsem oči.

Ale Demetri zvážněl. „Tenkrát mi přišlo naprosto nemyslitelné, že by se upír mohl zamilovat do člověka. Nechápal jsem, proč se o ni tak bojí, proč o ni tak pečuje a proč ji nechce proměnit,“ chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty, „ale dneska už všechno chápu, Tino. Byl jsem hlupák a nedokázal si představit, jak… se musel cítit. Kvůli ní by zemřel. A já bych zase zemřel kvůli tobě, miláčku. Nemohl bych existovat ve světě, kde nejsi ty.“

Ty protivné slzy mě začaly zase štípat v očích. Nemotorně jsem ho objala kolem krku a snažila se mu tak dát najevo, co pro mě jeho slova znamenala.

„Víš, nemusíš se rozhodovat… dokážu ti dát to, co ti může dát i on,“ navázal po chvíli.

„Jak to myslíš?“ zamračila jsem se.

„Vím, jaké výhody bys měla, kdybys zůstala člověkem.“

„Asi mi to pořád nedochází,“ nechápala jsem. Můj mozek rozhodně nebyl nejrychlejší – na rozdíl od toho jeho, který uvažoval na miliony vteřin dopředu.

„Děti, lásko,“ odpověděl jednoduše.

A vyhmátl přesně tu chvíli budoucnosti, kterou mi Osud ukázal. Podle mého výrazu zřejmě usoudil, že se trefil.

„Chci říct, že bychom je mohli mít i spolu.“

Našpulila jsem rty. „Promiň, že tě opravuju, ale upíří nemůžou mít děti.“

„Tak jsem to nemyslel. Proměnila bys mě na člověka,“ pokrčil rameny.

Překvapeně jsem zalapala po dechu. „Ty bys to kvůli mně udělal?“ zašeptala jsem.

Usmál se. „Udělal bych cokoliv.“

„Já… nevím, co na to mám říct,“ zahuhlala jsem.

„Nemusíš na to říkat nic. Budeš zítra pozdravovat Lindu, viď?“ zeptal se.

„Budu,“ přikývla jsem zmateně.

„A teď běž spát, ano? Vrátím se, neboj,“ políbil mě na čelo a než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč.

+++

„Felixi, proboha!“ smála jsem se a bouchala pěstí do jeho ramene, aby mě pustil na zem.

Když se po chvíli uráčil, protože objímání ve vzduchu bylo už dost, aby mě konečně postavil na nohy, skepticky se na mě podíval. „Víš, skoro vůbec jsem necítil, že by ses mě snažila uhodit, kdybych si nevšiml, jak se rozháníš tou pěstičkou,“ dobíral si mě.

„Dej mi pokoj,“ zavrčela jsem na něj, „jen abych si to odjíždění ještě nerozmyslela, protože bych dostala chuť ti namlátit.“

Ale Felix nestihl odpovědět. Alec byl další v pořadí a už ho očividně nebavilo čekat. „Hromotluku, dej si odchod, chci se taky rozloučit,“ odstrčil Felixe.

Felix si zamumlal pár slov spíš pro sebe, ale zachytila jsem některá, která by se nahlas říkat určitě neměla. Krátce jsem Aleca objala, byl poslední ze skupinky, která mě na letiště přišla vyprovodit. „Dohlídni na to tady, ano?“

Naklonil se až úplně k mému uchu. „Dám na něj pozor,“ slíbil mi tiše – tak, že jsem to mohla slyšet jen já. Vděčně jsem mu stiskla ruku.

Odstoupil a přidal se k malému hloučku pár kroků ode mě. Byla tady Didyme, Renata, Felix a Alec. Marcus chyběl, rozloučili jsme se už ve Volteře.

Pomalu jsem se otočila a zadívala se do posledních očí, které mě dnes doprovázely. A pak jsem mu padla kolem krku a tiskla ho k sobě největší silou, jaké jsem byla schopná. „Vrať se mi,“ řekl jednoduše.

„Miluju tě,“ šeptla jsem v odpověď, protože jsem mu to nemohla slíbit.

Usmál se a pak se jeho rty něžně dotkly mých, celé moje tělo mi okamžitě vypovědělo službu, moje smysly se utlumily na minimum a srdce rychleji bilo. „Já tebe taky,“ prohlásil s pokřiveným úsměvem.

+++

Hluboce jsem se nadechla a vydechla. A potom jsem zazvonila na zvonek od dveří.

„Já tam dojdu!“ slyšela jsem Lindin výkřik, pak dupání po schodech a hned v zápětí se rozletěly dveře.

Čekala jsem cokoliv - křik, lapání po dechu, ale ona byla hrozně překvapená, takže na mě zírala, otevírala a zavírala pusu – nebyla schopná slova.

„Lin,“ oslovila jsem ji.

„Tino!“ vyhrkla a prudce mě objala. „Ty ses vrátila! Pane Bože!“

A já věděla, že jsem konečně doma. Ulevilo se mi, to napětí ze mě prozatím spadlo. Bylo mi jasné, že se vrátí. Ale teď tu nebylo. A ten pocit byl omamující.

 

 


 

Malé oznámení pod čáru - tohle je poslední díl povídky, čeká Vás už jen epilog, ve kterém se dozvíte, jak celý příběh skončil. Pro koho se Valentina rozhodla, co všechno byla ochotna obětovat a co naopak získala.

Ráda bych Vás ujišťovala, že je to aprílový žertík - ale není, povídku přidávám takhle proto, že odjíždím v neděli ráno a do té doby bych chtěla povídku uzavřít, abyste nemuseli čekat. =)

Vykecávat se budu příště, doufám, že jste si tuhle kapitolu užili. =) A děkuju za komentáře! =)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 50 - Dám na něj pozor:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!