Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 49 - Vyrovnání

30.03.2011 (08:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1785×

49. Vyrovnání

Nemohla jsem promluvit. Nemohla jsem mu dát odpověď. Ano a ne. Chtěla jsem vyhrknout souhlas, ale stejná síla mi v tom bránila.

Stál proti mně, držel mě v náručí – jeho oči čekaly. A já ty svoje na chvíli zavřela. Doufala jsem, že mi něco napoví…

Stála jsem před nízkým domkem a dvě horké ruce se mi omotaly kolem pasu. „Co kdybychom pozvali Lindu na prázdniny?“ zajímal se mně známý hřejivý hlas.

„Proč ne?“ pokrčila jsem rameny.

„Maminko!“ ozval se křik a proti mně běžela malá asi pětiletá holčička.

„Renato, dej pozor, ať nezakopneš,“ vyhrkla jsem a zamávala na ni. Doběhla ke mně, já se sklonila a ona mi skočila do náruče.

Jacobovy rty mě lehce políbily na tvář. „Dneska mám hlídku. Vrátím se k večeři, ano?“

Bolest v srdci se znovu ozvala. Ale neměla čas, aby mi ubližovala dlouho. Osud si se mnou chtěl ještě hrát…

„Demetri,“ vydechla jsem. Byla jsem omámená, jeho tělo na mém, polibky, které jsme si před chvílí vyměňovali, mi dávaly jasnou odpověď, jak bude dnešní noc pokračovat. A já neměla v úmyslu se vůbec bránit.

Jen se usmál. A já měla pocit, jako kdyby pode mnou praskala zeď. Jeho další slova potvrdila, že to není jen pocit. „Nevadí, když to tu rozbijeme,“ zašeptal.

„Nechci se propadnout do vedlejšího pokoje,“ zamumlala jsem.

„Dám pozor,“ sliboval. Vzal mě za ruku, propletl si se mnou prsty, dva kousky kovu o sebe cinkly. Oba jsme se pozastavili nad tím zvukem a věnovali snubním prstýnkům rychlý pohled.

„Pořád se mi to líbí,“ pousmála jsem se.

„Jsem na tom stejně, lásko,“ odpověděl.

Pomalu jsem otevřela oči. Mám dvě cesty, po kterých se můžu vydat. Osud mi ukázal jednu i druhou misku vah. Bylo na mně, kterou z nich si zvolím. A já se teď ještě neuměla rozhodnout.

„Já…,“ začala jsem, „… nemůžu ti říct ano.“

„Znamená to, že mě odmítáš?“ zeptal se potichu.

Ale ještě než domluvil, už jsem kroutila záporně hlavou. „Ale nemůžu ti říct ani ne.“

Usmál se na mě. „Nic lepšího bych ani čekat nemohl.“

„Ale mohl. Kdybych odpověděla tak, jak by sis přál. Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

„Kolikrát ti mám říkat, že budu navždycky čekat?“

„Jednou to stačí,“ zazubila jsem se.

+++

„Mám strach,“ šeptla jsem.

„Všechno dobře dopadne,“ chlácholil mě stejně tiše a stiskl mi dlaň.

Tmavé pláště nám šustily kolem nohou, spěchali jsme do kruhového sálu ve Volteře. Aro sezval celé osazenstvo hradu. Věděla jsem, co je dnes v sázce.

Pokud zradí jeden jediný upír, revolta se nepovede. Pokud kdokoliv z nich dá najevo, že se mnou nesouhlasí, bude vše ztraceno.

Demetri zastavil na začátku chodby a přinutil mě, abych se na něj podívala. Pustil moji ruku a pohladil mě po vlasech. „Ať se stane cokoliv, miláčku, budu s tebou. Rozumíš?“

Kývla jsem, protože jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo, a asi bych ze sebe nic kloudného nevypravila. Ještě chvíli jsem počkala, než se mi vrátil hlas. „Miluju tě,“ zamumlala jsem. Měla jsem pocit, že bych mu to měla říct. Kdyby se něco tam uvnitř semlelo, nebudu mít možná vůbec čas…

„Já tebe taky,“ usmál se a krátce přitiskl svoje rty na ty mé.

Nepozorovaně jsme vklouzli otevřenými dveřmi dovnitř. Vedle mě se skoro hned objevila Renata a povzbudivě mi stiskla paži. „Bude to v pohodě,“ prohlásila přesvědčeně a věnovala mi úsměv.

„Já vím,“ opětovala jsem jí pousmání. A byla ráda, že jsem neřekla pochybovačné Jen aby. Včas jsem si uvědomila, že pokud dám najevo jakoukoliv slabost, náš plán by nemusel vyjít. A v sázce bylo příliš mnoho.

„Mí drazí přátelé,“ rozezněl se Arův hlas zaplněnou místností.

Všichni jako na povel ztichli a všechny páry očí se k němu okamžitě upřely. Bylo to zvláštní, uvědomila jsem si. Kdysi při pohledu na tři trůny každého jímal strach a smysl pro povinnost. Ale ne dnes. Už jen tím, že Marcova manželka Didyme seděla na trůně místo něho samotného a on stál po jejím boku, zlehka se opíral o vysoké opěradlo a na tváři mu pohrával nepatrný úsměv.

Zhluboka jsem se nadechla. Nesmím ho zklamat. Nesmím zklamat samu sebe.

„Jak jistě víte, sešli jsme se tu proto, abych vyslechl jednu z vás,“ začal. Sálem to souhlasně zašumělo. „Nejsem spokojený s její prácí v gardě,“ pokračoval. Demetri se vedle mě napjal a jen tak tak zadržel zlostné zavrčení, které se mu dralo přese rty.

„Už nemusíte pokračovat, Aro,“ řekla jsem pevným hlasem, pustila Demetriho dlaň a předstoupila před něj.

„Zvažoval jsem to ze všech stran, má milá,“ neupřímně se na mě usmál, „a bude lepší, když opustíš Volterru.“

„Víte jistě, že chcete přijít o svého nejlepšího stopaře?“ otázala jsem se.

„Proč bych -“ zarazil se. „Ach ano. Já jsem si jen jistý tím, že o něj nepřijdu.“

Ještě než jsem stačila odpověď, přerušil mě Demetriho hlas. „To ale přijdete, pane. Jestli půjde ona, půjdu s ní.“

Aro se na něj trpělivě zadíval. „Pamatuješ, co jsem ti před těmi několika měsíci říkal, můj příteli? Že i výborný učitel může být ovlivňován svou žačkou. Sliboval jsi, že to, co k ní cítíš, se nikdy nepromítne na tvé práci.“

„Ale…“ namítal Demetri.

Aro ho jedním mávnutím ruky umlčel. „Žádná ale. Miluješ ji. A ona se pro tebe stala důležitější, než je tvé poslání pro náš svět. A to nemohu připustit.“

„Odkdy můžete srovnávat lásku s posláním?“ šeptla jsem rozzlobeně.

„Od té doby, kdy se jedni z mých nejtalentovanějších upírů do sebe zamilovali, má milá. Měli jste sloužit našemu společenství, váš vztah se však stal mnohem upřednostňovanějším. A to byla chyba.“

„Hádám, že vyhnat nás nestačí,“ doplnila jsem ho logicky. „Eleazar dostal šanci, proč ne my?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla na příběh, který mi Demetri vyprávěl.

„Carmen byla obyčejná,“ odtušil. „Nemělo smysl je tu držet. Za to Demetriho jen tak propustit nemůžu.“

„V tom případě je tu něco, co bych vám chtěla říct, než poručíte, aby mě zabili,“ odpověděla jsem odhodlaně.

V jeho očích se na okamžik mihlo překvapení, stejně tak plný sál nedočkavě vzdychl. Uslyšela jsem Demetriho rozčilené syknutí – i když na to byl on ze všech nejvíc připravený, protože jsem ho upozorňovala, že se to stane.

„To ti nedovolím, bratře!“ vyhrkla Didyme a zvedla se z trůnu.

„Ne, má paní,“ přerušila jsem ji, když jsem viděla, že se znovu nadechuje. „Nechte ho mluvit.“

„Prosím, Valentino, pokračuj,“ vybídl mě Aro a vítězně se ušklíbl na svoji sestru. Ta po něm sekla naštvaným pohledem.

„Na světě existovalo za celou historii spoustu diktátorů, Aro. Ale ani jeden z nich nezemřel ve své vlastní posteli, jestli mi rozumíte. Možná, že tu na trůně sedíte už celá tisíciletí, možná, že jste se s některým z římských císařů dokonce znal… ale despotismus nemůže nikdy přetrvat. Síla moci nemůže být držena v rukou vraha a dokonce vraha vlastní sestry.“

„Co po mně chceš?“ blýskl po mně se zájmem.

„Proroctví bude naplněno. Mír zvítězí. Vyrovnají se misky vah Osudu a vy už u toho nebudete.“

„Nejsi trochu drzá, co myslíš?“ zeptal se jízlivě.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny.

„Aftone, zbav se jí,“ pronesl uštěpačně s očima zabodnutýma do mých.

Upír, který mě snad nejvíc nenáviděl, se přiblížil. Přenesl váhu na špičky a pak se místo ke mně, otočil k Arovi. „Ne,“ odpověděl a jeho zvučný nesouhlas se nesl celou místností.

Marcus si přikryl ústa dlaní, aby skryl spokojený úsměv.

„Ne?“ opakoval překvapeně Aro.

„Ne,“ zašklebil se Afton, krátce se na mě podíval a upřímně se usmál.

Aro zuřil. A všechen svůj hněv zaměřil na mě. „Ty!“ vykřikl a ukázal na mě prstem. „Jane!“ vřísknul téměř nepříčetně.

Drobná postava, která stála Arovi nejblíže, udělala krok dopředu. V sále všechno ztichlo a všichni zírali, jak se ke mně Jane přibližovala. Děsivý, krvelačný úsměv na jejích rtech dával jasnou odpověď.

„Já to neudělám,“ pronesla s pohledem upřeným do mých očí.

Aro překvapeně zalapal po dechu. Caius okamžitě vstal, přiřítil se k ní a hrubě do ní strčil tak, že odletěla pár metrů od trůnů. Neváhala jsem a pomohla jí na nohy, smutně se na mě usmála.

„Valentino,“ zahřměl Arův hlas.

„Demetri?“ zašeptala jsem v odpověď.

Než se oba volterrští vládci stačili vzpamatovat, jejich paže se objevily v ocelových sevřeních. Demetri s Alecem stáli u Ara, Felix s Aftonem u Caia. Všichni se dívali na mě, čekali, co řeknu.

Zahnala jsem nával paniky, který se mě zmocňoval. Ani v těch nejdivočejších představách jsem se nedokázala přesvědčit, aby se nám to povedlo dovést až sem. A teď bylo na mně, abych rozhodla.

„Dolů,“ řekla jsem tiše.

Demetri nevybíravě zatlačil loktem do Arových zad a přinutil ho pokleknout. Koutkem oka jsem si všimla, že Felix jeho pohyb napodobil.

„Myslel sis, že se to nemůže stát, nemám pravdu?“ zeptala jsem se Ara.

Semkl rty do úzké čárky. A tím mi dal svou odpověď.

„Víš moc dobře, že se můžu rozhodnout, co s tebou udělám,“ pokračovala jsem.

„Nemůžeš mě zabít,“ promluvil s jistotou v hlase.

„Že ne?“ nadzvedlo se mi obočí.

„Potřebuješ mě.“

„Ale vážně? A mohl bys mi říct proč?“ zvědavě jsem se na něj podívala.

„Umím číst myšlenky,“ vyhrkl hned.

„Ale to já nepotřebuju,“ pokrčila jsem rameny. V jeho očích se mihl strach. „Sama se můžu podívat, co se stalo v jejich minulosti. Stačí najít správnou linii. Takže tě opravím. Můžu tě zabít.“

Vzala jsem jeho hlavu do dlaní. Stačil by jediný pohyb a už by se nikdy nemohl nadechnout. Ale něco uvnitř mi našeptávalo, ať ještě počkám.

„Prosím,“ vydralo se Arovi ze rtů.

Zašklebila jsem se na něj. „Ty prosíš? Tolik vražd, tolik špatných rozsudků… a když se jedná o tvou vlastní kůži, tak prosíš o milost? Kolikrát jsi přinutil Demetriho s Felixem, aby ukončili život jiným? Kolikrát jim musela Jane ubližovat?“

„Já-“

Skočila jsem mu do řeči. „Tys nechtěl? Jane, mohla bych tě poprosit?“

„Samozřejmě,“ ozvalo se vedle mě potěšeně. Arova tvář se na pár vteřin zkřivila bolestí. Pohlédla jsem Demetrimu do očí a ten téměř neznatelně kývl.

Přistoupila jsem ke Caiovi. Zíral na mě, v očích jeho nepostradatelný vzdor a pohrdání. Věděla jsem, že on nebude tak zbabělý jako jeho bratr. „Ty víš, že nemám důvod tě ušetřit,“ oslovila jsem ho.

Kývl.

„Aro na rozdíl od tebe má možná jistou výhodu. Má svůj talent. Ale ty ne,“ unikl mi zlomyslný úsměv. Nechápala jsem, kde se ve mně najednou ta zloba bere. Možná proto, že mě vždycky nenáviděl. Ani se nesnažil předstírat, že je někdo jiný. A měl štěstí, že jsem byla schopná se ovládnout.

Sklopil hlavu. Čekal na smrt.

„Odveďte je,“ poručila jsem.

Byla jsem si totiž naprosto vědoma, že kdybych je zbavila života, nic by se nevyřešilo. Smrt dělá i z těch největších zločinců mučedníky. Možná ne teď, ale za pár staletí by se objevil někdo, kdo by povstal a na vlajku by si dal jejich jména.

Rozhodně to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

„A kdo bude Volteře vládnout teď?“ zeptal se Aro posměvačně. Jane se na něj mile usmála a šlehla po něm pohledem, takže okamžitě zmlkl. „Ty?“ zašeptal konečně.

Dělala jsem, že o tom chvíli přemýšlím. „Ne,“ odpověděla jsem. „Volteře může klidně vládnout jen jeden ze tří vládců. A po boku své paní.“ Otočila jsem se k překvapenému Marcovi a Didyme. A klesla jsem na jedno koleno. Všichni, až na čtveřici mých přátel, mě napodobili.

Marcus nám krátce pokynul rukou. „Pánové, odvedli byste mé bratry do kobky?“ požádal je.

Felix přikývl.

Jen co se za nimi zavřely těžké dveře, v místnosti začal proudit veselý hovor. „Valentino,“ vyhrkla Didyme a šla mi vstříc. Krátce mě objala. „Jak… jak jsi to dokázala?“

„Nevím, má paní,“ řekla jsem popravdě, „kdyby nebylo ostatních, asi bychom nemohli být svobodní.“

„Všichni ti moc děkujeme,“ zašeptala dojatě.

Marcus se souhlasně usmíval. „Moje nabídka platí, Tino,“ připomněl mi. „Třetí trůn je volný.“

„Moc si vážím vaší nabídky, můj pane,“ poděkovala jsem drobnou úklonou hlavy, „ale já vás ještě tentokrát odmítnu.“

Odvrátila jsem se od královského páru a setkala se s očima Jane. Přišla jsem k ní. „Díky, Jane. Díky, že jsi to udělala. Pro Demetriho,“ dodala jsem tiše.

Pochopila, že jsem věděla, že to nedělala kvůli přátelství nebo soucitu ke mně samé. „Nemáš zač. Slib mi jednu věc, Val. Řekni mu ano. Nezáleží na tom kdy. Ale jednou to udělej.“

„Ráda bych ti to slíbila,“ zamumlala jsem, „ale nevím, jestli to dokážu.“

„Budu doufat, že ano,“ prohlásila vesele, ale… já viděla, že je kvůli tomu všemu nešťastná. My dvě jsme nemohly být nikdy kamarádkami. Byly jsme sokyně. A i když jsme se dokázaly spojit a tolerovat se – neznamenalo to, že se budeme dělit o muže, kterého jsme obě milovaly. A ona s nelibostí uznávala prohru, protože Demetri si vybral mě. Obdivovala jsem ji, že se to snaží nedat najevo a být na mě milá. Nevěděla jsem, jestli bych byla taky taková. Možná ne.

Pak mě někdo popadl za ruce a šťastně s nimi třásl. Renata. Usmívala se od ucha k uchu, zářila spokojeností. „Povedlo se to, povedlo!“ prozpěvovala.

A potom mě jedním plynulým pohybem otočila ke dveřím, kterými se vracel Demetri. Aleca jsem si skoro ani nevšimla, jen do doby, kdy popadl svoji sestru do náruče.

A já pár rychlými kroky překonala vzdálenost, která nás dělila, a padla Demetrimu kolem krku. Přitáhl si mě a tiskl k sobě velkou silou. Díval se mi do očí. „Miluju tě, moc tě miluju,“ zašeptal.

Políbil mě. A mně se zatočila hlava.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 49 - Vyrovnání: