Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 48 - Žárlím

26.03.2011 (22:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1893×

48. Žárlím

Na tváři se mi musel objevit úsměv, protože jsem slyšela Demetriho, jak krátce pobaveně sykl. Což byl za celé ty hodiny ukrutné bolesti první pozitivní a milý zvuk.

A já věděla, proč se usmívám. Bolest ustupovala a já čekala na poslední úder srdce. Znala jsem tu píseň smrti už naprosto dokonale – proto ten výraz.

Znovu to otřepané buch, buch, buch, pak mezera, buch, buch, nic, buch, nic, buch, nic a nic a vůbec nic.

Nadechla jsem se a cítila čerstvý vzduch, muselo být po dešti. Slunce pražilo do mokré země, vysoušelo kaluže, ptáci začínali znovu zpívat. Otevřela jsem oči a skoro okamžitě se posadila.

Demetri stál kousek ode mě a sledoval mě.

Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sundal černou pásku z očí. Bylo tak opojné znovu pořádně vidět… pár paprsků se dotýkalo jeho obličeje, odrážely se od něj ve všech barvách spektra, kousky kůže zářily jako diamanty, neubránila jsem se a lehce přejela bříšky prstů přes jeho tvář.

„Jak je ti?“ zeptal se.

„Jako vždycky,“ zašklebila jsem se.

„Rozhodně vypadáš mnohem líp,“ usoudil po chvilce.

„Modřiny jsou pryč?“ zaradovala jsem se. „Modrá je pryč. To je dobře.“

Zvedl oči v sloup. „Nepoučitelná.“

„Pamatuju si moc dobře, když jsi mi to samé říkal při tréninku,“ podotkla jsem.

„Protože je to pravda,“ opáčil se smíchem.

Jen jsem pokrčila rameny. „Bude svačinka?“ zajímala jsem se, protože plameny v mém hrdle hořely a já je toužila co nejdřív uhasit.

„Koukám, že tohle jsi odkoukala od Felixe,“ zabručel dobromyslně.

„Možná chci být veselá,“ opáčila jsem.

„Před třemi dny jsi na mě byla naštvaná, proč?“ řekl najednou.

Slabý odvar mojí lidské žárlivosti se ihned přelil do té upíří, měla jsem pocit, že se ztisícinásobil. Kdybych nebyla novorozená, asi bych znovu zalhala. Asi určitě. Dokázala bych ovládnout svoje pocity. Ale takhle?

„Nebyla jsem naštvaná!“ odsekla jsem prudčeji, než jsem zamýšlela.

„To vidím“ podotkl.

„Víš co? Nech mě být, ano?“ zamračila jsem se na něj.

Někde hluboko v mysli jsem uslyšela slaboučký hlásek. Nech toho, hlupačko! Co si myslíš, že děláš? Uklidni se, proboha! Ale pro mě bylo příliš snadné ho jednoduše vymazat, poslat ho pryč a vůbec neposlouchat.

„Co ti Jane zase řekla?“ nechápal.

„Co mi řekla?“ zopakovala jsem po něm a lehce vyskočila z postele. „Že jsi s ní chodil. To mi řekla.“

„Nikdy jsem s ní nechodil,“ ohradil se mírně. „Val, uklidni se, ano? Jsi rozrušená.“

„Ale to já vím,“ zašklebila jsem se. „Jsem novorozená. Nemusíš mi to připomínat. Jenže jsem takhle reagovala i jako člověk! Já prostě… žárlím!“ vyhrkla jsem.

Usmál se na mě. „Všiml jsem si.“

Normálně bych mu úsměv asi opětovala. Ale teď? Já toho nebyla vůbec schopná. A to na tom bylo to nejhorší. Ani jsem nechápala, proč se s ním vlastně chci přít. „Přestaň,“ zavrčela jsem na něj, „kdo další? Heidi? Ta taky?“

„Miláčku, jsem na světě už moc dlouho,“ začal oklikou.

Na tohle jsem ale teď neměla vůbec náladu. „Takže i ona? Že já byla tak… hloupá!“

Tentokrát už to nevydržel on. „Ty mi něco vyčítáš?“ křikl na mě.

„Já?“ zeptala jsem se nevěřícně. A s překvapením jsem zjistila, že se cítím potěšená, protože se zapojil. Jen jsem nemohla za Boha pochopit proč.

„Mám ti připomínat toho vlkodlaka?“ zasyčel na mě.

Dotčeně jsem zalapala po dechu. „Co si to o mně myslíš?“

„Jen uvádím fakta,“ prohlásil přezíravě.

„A já se znovu ptám. Co si to o mně myslíš? Nikdy, rozumíš? Nikdy bych tě nepodvedla!“ dívala jsem se na něj a z očí mi šlehaly blesky.

„Nesnaž se mi tvrdit, že jsi s ním…“ odmlčel se.

„Že jsem s ním co?“ dožadovala jsem se přísným hlasem. „Nechceš to dopovědět?“

Čelil vyrovnaně mému pohledu. „Nesnaž se mi lhát, Val. Vím, jak to mezi vámi bylo.“

Potřásla jsem hlavou. „Možná, že máš pravdu. Ale v jednom se mýlíš. Nikdy, opakuju nikdy, jsem se s ním nemilovala. Já…“ zlomil se mi hlas. Pak jsem sebrala odvahu. „Nemohla jsem to udělat. Nemohla, chápeš? Ty a já. Patřila jsem tobě.“

Chvíli na mě tiše zíral. „Tys s ním nic neměla?“

Rty jsem semkla do úzké čárky a zakroutila hlavou. „Ne.“

V očích se mu v tu chvíli začala zračit tak šílená úleva, že jsem teprve teď pochopila, jak hrozně moc jsem mu ublížila. A najednou mu bylo o něco líp. Usmála jsem se. A pak se ozvalo zaklepání a do dveří strčil hlavu Alec. Nejenom, že se moje oči obrátily samovolně v sloup, ale bohužel mi to připomnělo i jeho sestru. Šlehla jsem po něm rozzlobeným pohledem. „Vypadni,“ zašeptala jsem skoro neslyšně.

Ale on postřehl hrozbu v mém hlase, omluvně pokrčil rameny a zmizel.

„Val, já -“

Přerušila jsem ho. „Já s tebou ještě neskončila. Jak… ty dvě? A kdo? Kdo další?“

„Uklidni se, lásko,“ usmíval se.

„Ne,“ zasyčela jsem na něj, „nechce se mi být klidná.“

Ale jeho šťastný výraz tváře nemizel. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Už předtím. Ale ty jsi začala s touhle nesmyslnou hádkou.“

„Nesmyslnou? Nezdá se mi nesmyslná,“ odsekla jsem. „Ještě před chvíli sis myslel, že jsem spala s vlkodlakem!“

„No, ale už si to nemyslím,“ zazubil se na mě.

„Přestaň být tak samolibý a nad věcí!“ okřikla jsem ho. „Vytáčí mě to.“

„Chceš, abych se s tebou hádal?“ nabídl mi.

„Ne,“ řekla jsem. „Chci znát pravdu. Miloval jsi ji? Miloval jsi Jane?“

Jeho tvář v tu ránu byla naprosto vážná. „Nikdy,“ odpověděl mým oblíbeným slovem.

Neměla jsem důvod mu nevěřit. A dost možná jsem tomu věřit chtěla. Tohle uklidnění byl jako balzám na moji ztracenou duši. „Nikdy?“ zopakovala jsem šeptem.

„Nebudu ti lhát, nějaký čas jsme byli milenci. Ale ne víc než to. Než jsi přišla, nikdo ode mě neslyšel ta slova. Až ty. Miluju tě, Val. A to se nezmění.“

Měla jsem pocit, jako kdyby mi stoupala horkost do tváří. Ačkoliv to bylo naprosto nemožné. „Promiň,“ hlesla jsem. „Prosím, promiň mi to,“ mumlala jsem, „nevím, co to do mě vjelo.“ Zničeně jsem klesla na kolena.

„Neomlouvej se,“ mluvil ke mně uklidňujícím hlasem, „nemůžeš za to. Jsi novorozená, to se stává.“

„To není omluva,“ řekla jsem pevně.

„Je to dostatečná omluva,“ ujišťoval mě.

„Nechápu, proč mě miluješ,“ šeptla jsem nešťastně, „být tebou, asi bych sebe dávno roztrhala na kusy. Za to všechno.“

Krátce se zasmál. „Radši bys všechno řešila takhle?“

„Jsem novorozená,“ zašklebila jsem se.

Natáhl ke mně ruku a pomohl mi zpátky na nohy. „Mně to nevadí,“ usmál se a pak mě políbil.

„Chtěl jsi o něčem mluvit, než jsem se začala chovat tak hystericky,“ připomněla jsem mu.

„Já se taky nechoval zrovna fér, promiň.“

Mávla jsem nad tím rukou. „Tak povídej,“ vybídla jsem ho.

Pátravě se mi zadíval do očí. „Mám obavu, že to bude muset počkat,“ prohlásil po chvilce.

„Ale…“ chtěla jsem se zeptat.

V tu chvíli se rozletěly dveře a Alec znovu rušil. „Už se nehádáte, bezva.“

„Bože, ty jsi tak otravný!“ vyhrkla jsem.

„Když oni to vždycky hodí na mě,“ bránil se.

„Jestli ještě jednou přijdeš, tak přísahám, že ti urvu ucho,“ vyhrožovala jsem s lehkým pobavením v hlase.

„Co se děje?“ zeptal se trochu netrpělivě Demetri.

„Musíš na hrad. Aro zuří. A Val by měla jít na lov. Myslím, že budeme potřebovat všichni sílu. Už brzy se to rozhodne,“ řekl vážným hlasem a po předchozím vtipkování nebylo ani památky.

„Půjdeš se mnou?“ prosila jsem ho očima.

Kývl. „Když si to budeš přát. A Demetrimu to nebude vadit.“

„Budu klidnější, když ji doprovodíš. Musíte se vyhnout slunci,“ radil nám.

„Dávej na sebe pozor.“

Demetri se usmál. „Budu. A ty nezlob.“

Zašklebila jsem se. „To si ještě rozmyslím. A pak mi řekneš, co jsi chtěl, až se vrátím?“

„Doufám, že se k tomu konečně dostanu,“ ušklíbl se.

„Taky doufám,“ věnovala jsem mu úsměv, stoupla si na špičky a krátce přitiskla svoje rty na jeho. Pak jsem se otočila a šla za Alecem, který čekal přede dveřmi.

Byl čas na lov. Teď, když to zmínili, jsem netoužila po ničem jiném než po krvi. Kdesi hluboko v mysli mi vytanula myšlenka a vzpomínka na doktora, kterého jsem obdivovala. Ale pak jsem ji zaplašila. Nenašla bych odvahu. To potěšení z lidské krve bylo moc velké. A já neměla sílu stát se zrovna teď vegetariánem. Možná na to budu mít celá staletí času. Ale ne teď.

A navíc… když si vyberu tu správnou oběť, nikomu to neublíží.

„Tak kam to bude dneska?“ položila jsem zvědavě otázku.

„Florencie, vyhovuje?“ odpověděl Alec.

„Plně,“ zazubila jsem se a mohli jsme vyrazit.

…

Netrpělivě jsem zírala do tmy a čekala, až se Demetri vrátí. Když se otevřely dveře a on vstoupil do pokoje, téměř okamžitě jsem ho objímala kolem krku. „Není ti nic?“ strachovala jsem se.

„Jsem naprosto v pořádku,“ ujišťoval mě tiše.

„To jsem ráda,“ úlevně jsem si oddechla.

„Tino?“ oslovil mě po chvíli.

„Ano?“ zeptala jsem se a musela se usmát nad tím, jak mi to řekl.

„Chci se tě už dlouho na něco zeptat…“ odmlčel se na okamžik.

„Tak povídej,“ vybídla jsem ho.

Jeho oči byly naprosto vážné. Odhodlané. A pak to přišlo. Něco, co mi vyrazilo dech, co mi odmazalo úlevný úsměv z tváře. Něco, co mě i vyděsilo, protože jsem to nečekala.

„Vezmeš si mě?“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 48 - Žárlím: