Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 41 - Kobka

19.02.2011 (20:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1724×

41. Kobka

Připadalo mi to jako věčnost, co mě hodili do té nevelké temné místnosti ve sklepích volterrského hradu. Aftonův úšklebek byl jasným sdělením. Přál mi to. Přál mi to z celého svého mrtvého srdce, protože jsem dostala stejný trest jako jeho milovaná. Podle něj jsem si to zasloužila.

Nejdřív mě napadlo, že se odtud přeci musím dostat docela snadno. Koneckonců už jsem si dvakrát prošla ohněm a nezůstalo to bez následků, byla jsem upír.

Ale pak mi došlo, že se z téhle kobky stalo moje vězení. Nezavíral by sem neposlušné upíry, kdyby byla nějaká šance uniknout.

Po hmatu jsem poznala rozpraskané zdi, prohlubně od pěstí – snahy uvězněných dostat se ven. Nepovedlo se jim to, což byla záhada. Ale já neměla sílu ji řešit. Sesunula jsem se do rohu vlhké místnosti a apatie, která se mě zmocnila, byla tíživá. Svírala mi hrudník, připomínala mi bolest a samotu, ale nebodala, nepálila – jen ubližovala.

Mohly ubíhat hodiny, dny, měsíce… ztrácela jsem pojem o čase. Nevěděla jsem, jestli je den či noc, jestli je ráno, nebo večer.

A… plameny v krku. Tiskla jsem si ruce k hrdlu ve snaze, že ulevím té neskutečné bolesti, ale nepomáhalo to. Slábla jsem každou chvilkou bez krve.

Už jen pomyšlení na tu lákavou, horkou tekutinu, avšak příjemně chladící můj rozpálený krk, ten pocit slasti, který jsem zažívala, když se moje rty smočily v životodárné kapalině, to všechno mě trýznilo.

Dokola se mi v hlavě honily černé myšlenky, dokola jsem se snažila najít jakékoliv řešení toho, co se se mnou dělo. Milovala jsem upíra a milovala jsem vlkodlaka. Neuměla jsem se rozhodnout, bez kterého z nich nemůžu žít.

Musely uběhnout eony času, než se pootevřely ty dveře na protější zdi a dovnitř vstoupila moje starší sestra.

„Lin,“ šeptla jsem.

„Vypadáš hrozně,“ prohlásila vesele a dveře se za ní zavřely.

„Co tady děláš?“ zasípala jsem.

„Chelsea mě pustila,“ pokrčila rameny. Musela jsem vykulit oči, protože se vesele rozesmála. „Asi měla pocit, že mi to dluží.“

„Že ti to dluží?“ opáčila jsem.

„Neměla bys mluvit, zníš děsně,“ zašklebila se, ale pak zvážněla, „dobře, konec legrace. Omlouvá se ti. Za to, jak se k tobě chovala… a za Aftona, je jí to líto.“

„A ty jsi sem neměla chodit, budeš mít problémy,“ zahuhlala jsem. „Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsi tady.“

„Někdo za tebou musel přijít,“ pousmála se. „Něco se děje, poznala jsem to na tobě.“

„Spoustu špatných věcí,“ vzlykla jsem a pocit bezmoci byl zpátky.

V tu chvíli seděla u mě a konejšivě mě hladila po vlasech, jako za starých časů. Připadala jsem si stejně, jako když jsme spolu bydlely u mámy – to ona byla vždycky ta, co mě utěšovala, věděla, co si myslím, a chápala mě.

Tiše mě pobídla, abych pokračovala.

A já jí všechno vyklopila. O Demetrim, o Jacobovi, o tom, že jsem tak trochu byla člověk, a o Osudu. Mumlala jsem jí to do ramene, moje tělo se otřáslo bezslzými vzlyky a ona mě trpělivě poslouchala.

„Tino,“ promluvila konejšivým hlasem, „poslouchej svoje srdce.“

„Zrovna nic neříká,“ odtušila jsem.

„Bude to lepší, všechno se vyřeší,“ slibovala.

Zvedla jsem k ní svoje oči, v tu chvíli mě do očí téměř praštila jedna z tenkých linek rozhodnutí – přemýšlela nad mým vyprávěním. „Ty chceš být zase člověk?“ vyhrkla jsem.

Jen rozhodila rukama.

„To ti nedovolím! Já jsem málem umřela!“ zaprotestovala jsem.

„Ale já v tom vidím značný rozdíl,“ začala mi objasňovat svoji teorii, „ty máš ještě hodně věcí, které musíš vyřešit. Spoustu nedořešených rozhodnutí, ale já jsem se nikdy neměla stát upírem. Měla jsem zemřít, Val. Tys mě neměla proměnit.“

„Ale co když začneš umírat… a-“

Skočila mi do řeči: „No a? Stejně to risknu. Prosím, splň mi to. Pokus se o to.“

Semkla jsem rty do úzké čárky. „Fajn,“ procedila jsem skrz zuby.

„Děkuju,“ vrhla se mi kolem krku.

„Ale,“ zdvihla jsem varovně prst, „jestli se něco pokazí, proměním tě zpátky. Okamžitě.“

„Souhlasím,“ kývla hlavou. „Měla bych jít.“

„Jo, jasně, samozřejmě,“ souhlasila jsem. „Lindo? Jak dlouho už jsem tady?“ napadlo mě zeptat se, když se zvedla k odchodu.

„Budou to tři týdny,“ zašeptala a lehce zaklepala na dveře. Ty se za chvíli otevřely a ona se na mě povzbudivě usmála. „Už to nebude trvat dlouho.“

…

Měla jsem zavřené oči a kdekdo by si mohl myslet, že snad spím. Ale já byla jen příliš slabá na to, abych zírala do černočerné tmy. Došlo to tak daleko, že jsem nebyla schopná ani přemýšlet. V hlavě jsem měla pusto prázdno.

Až na jedno.

Na palčivou bolest v krku.

Poznala jsem, kdy se otevřely dveře, protože se do kobky natáhl čerstvý vzduch. A poznala jsem i toho, kdo přišel. Jeho sladkou, mámivou vůni bych poznala kdekoliv.

„Val,“ zašeptal.

Nebyla jsem schopná mu odpověď, ani k němu otočit hlavu. A navíc mě zasáhla vlna výčitek. Ublížila jsem mu.

„Můžeš vstát?“ ptal se a v tu ránu byl u mě.

Povedlo se mi stisknout rty k sobě a vyjádřit tak nesouhlas.

Téměř okamžitě mě něžně vzal do náruče a přitiskl si mě k sobě. Projela mnou slabá vlna touhy, jako pokaždé v jeho přítomnosti. „Otevři oči, lásko,“ promluvil tiše.

„Ne,“ povedlo se mi odpovědět. Chtěla jsem pokračovat, aby mi tak neříkal, protože jsem si to nezasloužila. Můj platonický vztah s vlkodlakem mu zlomí srdce…

„Je mi to moc líto, musím tě k němu odvést,“ omlouval se mi.

„To nevadí,“ zformulovala jsem větu o dvou slovech a byla jsem na ni náležitě pyšná. Na víc jsem se totiž nezmohla.

„Chyběla jsi mi… bál jsem se o tebe,“ mumlal.

A mě zabolelo u ledového srdce. Co jsem to jen provedla? Nejlepší by bylo, kdyby mě Aro jednoduše dorazil. Ani bych neměla sílu se bránit.

Poznala jsem, když jsme vešli do kruhového sálu se třemi trůny. Možná bych měla mít strach, ale já byla tak otupělá, že jsem necítila vůbec nic.

„Postav…“ zasípala jsem, „postav mě na zem.“

Opatrně mi pomohl. Okamžitě se mi podlomila kolena, ale Demetri mě včas zachytil. Vděčně jsem se o něj opřela a pomalu otevřela oči.

Chvíli jsem měla pocit, že snad vidím rozmazaně. Ale zrak se postupně zaostřoval. Jeden z bratří chyběl – a bohužel pro mě – ten, kterého jsem uznávala.

„Valentino,“ oslovil mě Aro a přívětivě se usmál.

Dostala jsem hroznou chuť mu skočit po krku a ten úsměv ihned smazat z jeho tváře.

„Co si přejete?“ šeptla jsem skoro neslyšně.

„Máme pro tebe konečně vysvobození,“ odpovídal veselým hlasem.

„Dovolte mi jít na lov, Aro,“ žadonila jsem, i když jsem věděla, že je to předem prohraná bitva.

„Nemáš sílu jít sama,“ odbyl mě.

„Můžu s ní jít já,“ ozval se můj věčný zachránce, „Florencie je ideální místo.“

V duchu jsem zaklela. To mě taky mohlo napadnout. Ačkoliv jsem nebyla schopná ještě rozumně uvažovat, dostala jsem z jeho přítomnosti strach. Útroby se mi sevřely. Ale uklidňovala jsem se – mohl dostat jen zamítavou odpověď.

„Klidně, žádný problém v tom případě nevidím,“ prohlásil Aro.

A já si musela dát opravdu velký pozor, abych překvapením nevykulila oči a nezalapala po dechu.

„Děkuji, pane,“ řekl Demetri.

„Teď ale odejdi, příteli. Potřebuji mluvit s Valentinou sám,“ požádal ho.

Čekala jsem, že beze slova odejde. Ale Demetri promluvil. „A váš bratr tu zůstat může?“

Obdivovala jsem jeho odvahu. Tohle by si dovolovat neměl, ne on. „Máš pravdu, Demetri. Caie, mohl bys?“ otočil se Aro na bratra.

Ten se zamračil. „Jak si přeješ, bratře,“ odsekl a prošel kolem nás.

„Promiň, lásko,“ zašeptal Demetri tak, že jsem to mohla slyšet jen já. Opatrně mě pustil a já okamžitě klesla na zem. Byla jsem si jistá, jak se musel tvářit. Ale já byla zbabělec a nepodívala se mu do očí.

Aro ke mně natáhl ruku. A rozhodně mi nechtěl pomoci na nohy. Tou silou, která mi zbyla, jsem se lehce dotkla prsty jeho dlaně. Spokojeně se usmál.

„Takže dovolíš Lindě, aby se stala znovu člověkem?“ zeptal se poté, co skončil s probíráním se v mých myšlenkách.

„Ano,“ zamumlala jsem, „pevně doufám, že jste pochopil, co po vás budu chtít.“

„Ach, jistě. Její svobodu. Chceš, abych ji propustil domů. Zpět k rodině. Ale něco za něco, milá Valentino.“

„Co chcete tentokrát?“ zachraptěla jsem.

„Zabiješ ho,“ řekl bez žádné emoce v hlase.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co po mně chce. „To neudělám,“ zaprotestovala jsem.

„Ale ano, uděláš. Vlkodlaci jsou naši nepřátelé. A ty patříš sem. Zabiješ ho,“ rozkázal mi.

„Ne!“ křikla jsem potichu. „Prosím, mám jiný nápad,“ prosebně jsem se na něj podívala.

Překvapeně mi pohled opětoval. Zřejmě byl dnes nakloněný kompromisům. Zvedla jsem k němu svou ruku, na mluvení jsem neměla sílu. Přijal ji a probíral se mým nápadem.

Pak se usmál. „Dobře, má milá. Ale věř, že tě donutím to udělat. Budeš mít týden na to, abys vše potřebné zařídila. Týden. Pak si pro tebe přijdeme. Jak jsem řekl – nebudeš mít na vybranou. A vzpomeň, co jsi mi kdysi slíbila.“

„Jak si přejete,“ zaskuhrala jsem s bolestí v hlase. Měla jsem sice plán, jak Jacoba opustit. Ale vyjít nemusel. A pak… jsem si nechtěla ani domýšlet ty následky. Aro, Caius a garda. Jistá smrt pro něj. A to jsem nemohla dopustit. Ale poslechnout jsem musela. Slíbila jsem mu, že ho poslechnu. Jednou. A ten čas teď nastal. Tohle rozhodnutí už není na mně.

„Máš moje svolení, že pustím tvou sestru. Je jen na tobě, kdy ji proměníš zpět ve člověka. Pak jí zaplatím letenku a může odletět zpět do Londýna,“ oznámil mi.

„Děkuji,“ odpověděla jsem tiše. A s vypětím všech sil se mi povedlo vyškrábat na nohy. Otočila jsem se od něj a tak rychle, jak jsem jen dokázala, jsem opustila místnost. Demetri na mě čekal na konci chodby. Jeho výraz byl strhaný, zřejmě naprosto stejný odraz toho mého.

„Musíš na mě dát pozor,“ požádala jsem ho tiše.

„Slibuju,“ kývl.

„Asi nebudu zrovna nejrychlejší společník,“ pokusila jsem se zavtipkovat. Vyšlo to naprázdno.

„Ponesu tě,“ nabídl se mi.

A já kroutila hlavou. „To je hloupost.“

„Ne, není,“ odsekl podrážděně, protože jsem ho nechtěla poslechnout. A bez toho, abych měla šanci se nějak bránit, mi podsekl nohy a pak už byl můj obličej těsně vedle toho jeho a já se najednou skoro vznášela nad zemí – jen jeho ruce mě držely, abych nespadla dolů.

…

„Tady zastav,“ poprosila jsem ho. Na konci ulice byl právě vykrádán obchod. A já si nemohla pomoct – nechtělo se mi nabrat sil na někom nevinném. A bylo jen štěstí, že jsem byla slabá. Nemohla bych ani se svou výtečnou pamětí spočítat, kolikrát se mi zachtělo vrhnout se po kolemjdoucích. Ale Demetri mě udržel.

Pomalu mě spustil na nohy. „Jak jsi na tom?“ ptal se starostlivě.

„Zvládnu to,“ odbyla jsem ho.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a nechal mě jít.

Rozbitými skleněnými dveřmi jsem prošla do obchodu. Tmavá postava se skláněla nad otevřenou kasou a téměř necitelně rvala peníze do jakéhosi vaku.

„Ma, ma, taccheggiatore,“ řekla jsem dost tiše, ale aby mě mohl slyšet.

„Dio,“ vydechl přiškrceným hlasem.

Pak se pozorně zadíval do tmy a zjistil, že jsem jen dívka. Jeho oči se uklidnily. Položil svůj lup na pult a pomalu přišel ke mně. Zřejmě měl pocit, že pro něj nepředstavuju žádné nebezpečí.

Zvuk jeho bijícího srdce však udělal své. Než stihl znovu otevřít ústa, byla jsem u něj a naučeným chvatem jsem ho poslala k zemi. Ležel tam v bezvědomí a já cítila, jak se mi v ústech hromadí jed.

Ale bylo nebezpečné se na něj vrhnout tady. Kdyby šel někdo okolo, musela bych ho nechat být… a já rozhodně neměla v plánu dnes v noci tvořit další upíry.

Chtěla jsem ho jednoduše popadnout a zatáhnout do nějaké neosvětlené uličky. Ale neměla jsem sílu ho uzvednout. Tiše jsem zaklela.

„Pomůžu ti, chceš?“ ozval se Demetriho hlas za mými zády.

„Děkuju,“ odtušila jsem a sledovala, jak si ho bez jakékoliv námahy přehodil přes rameno a ještě ke mně natáhl ruku.

Odmítavě jsem zakroutila hlavou a radši sledovala zem u svých špiček. Bez dalšího slova mě pobídl, abych ho následovala. Krev nepočká. Ne teď.

…

„Co teď?“ zeptala jsem se ho, když jsem odhodila další tělo.

„Nech to být,“ odpověděl, „Alec je dnes taky ve Florencii. Postará se o to.“

„Nechci počítat, kolikrát jsem dnes vraždila,“ zamumlala jsem bezděčně.

Demetri taktně mlčel. Věděl, že by mě rozčílilo, kdyby se ta číslovka řekla nahlas. A já na to ani nechtěla pomyslet. Jen, že to bylo opravdu hodně. Víc, než kdy najednou jsem zabila. O hodně víc.

A to mi připomnělo jeho lež. Semkla jsem rty do úzké čárky. Svářely se ve mně dva protichůdné pocity. Jeden se na to chtěl zeptat. Teď a tady. Ale ten druhý se teď a tady hádat nechtěl.

Zbaběle jsem se rozhodla, že to nechám na později.

Ma, ma, taccheggiatore. - Ale, ale, zloděj.

Dio. - Bože.

Děkuju Vám za komentáře, moc mě potěšily. A pevně doufám, že jste si užili další kapitolu a omlouvám se, že to nejde tak rychle, jak by mělo... škola si usmyslela, že po prázdninách se musíme vrátit do písemkového streotypu a v administraci je pořád taky dost práce. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 41 - Kobka: