Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 35 - Slzy

15.01.2011 (22:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2073×

35. Slzy

Strčila jsem do něj a on překvapeně rozhodil rukama. „Co se děje?“

„Běž pryč!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Já -“ začal větu, ale nevěděl, jak ji má dokončit.

Udělala jsem od něj další kroky, abych získala trochu času a hlavně prostoru. „Běž pryč, Jakeu. Nechci ti ublížit, tak sakra už běž!“

„Ty mi neublížíš,“ odpověděl a zakroutil hlavou.

„Proč to děláš ještě těžší, než to je?“ vyhrkla jsem. „Jsem netvor, který zrovna teď chce tvoji krev, tak vypadni, dokud to ještě jde.“

„Tino.“ Natáhl ke mně ruku.

„Stačí, že jsem kvůli tomu ztratila Lin, nechci ztratit tebe. Nemůžeme spolu být, Jakeu. Jsem jiná. Lidskosti je ve mně pomálu. Nejsem ta, do které ses zamiloval.“

„To není pravda!“ křikl, zřejmě rozzlobený mými slovy.

„Nejsem Tina, už dávno ne. V Itálii mi přátelé říkají Val, Jacobe. Jsem upírka. Ta, která bere životy lidem. Ta, která chce krev. A ty jsi všehovšudy člověk. S bijícím srdcem. My dva k sobě nepatříme, ať si Osud říká, co chce.“

„Počkej, vždyť sama dobře víš, jak to mezi námi je,“ namítnul, tentokrát si byl naprosto jistý sám sebou.

Dala jsem si záležet, aby můj hlas zněl pevně a naprosto správně. „Řekla jsem ti to včera, řeknu ti to znovu. Já miluju Demetriho.“

Plamenná pěst v mém krku reagovala na bušení jeho srdce. Měla jsem málo času. Potřebovala jsem pít. A to, že mi ho bylo líto a že jsem ho nedokázala zabít, mi celou věc znesnadňovalo.

„Sbohem, Jakeu,“ řekla jsem svou poslední větu, otočila se od něj a vyrazila pryč. Směrem na kraj Seattlu, kde jsem doufala, že najdu vhodnou oběť.

…

Přikrčila jsem se ve stínu domu, z baru se vymotalo pár opilců a já na ně čekala. Stačilo pár dobře mířených úderů a tři muži popadali v bezvědomí pod mé nohy.

S heknutím jsem si dva hodila přes ramena a nesla do temné slepé uličky, kde jsem hodlala konečně povečeřet. Vrátila jsem se pro toho třetího.

Jen co jsem ho shodila do prachu na zem, popadla jsem toho, co byl nejblíž, a ihned ho zabila. Téměř v ten samý moment jsem smočila rty v té lákavé tekutině. Cítila jsem, jak mi stéká do krku a hasí plameny. Ale byla jsem příliš žíznivá, než abych vnímala, jak krev chutná.

Ani jsem se nenadála a z tří mužů zbyly skořápky bez života. Do jednoho jsem trochu kopla špičkou boty a on se převalil tváří do špíny na chodníku.

S nelibostí jsem zjistila, že mi nestačili. Měla jsem pořád žízeň. Schovala jsem je na jednu hromadu do stínu, aby je náhodný pozorovatel nespatřil, a šla se podívat po dalších obětích. Pak všechny shodím do moře a nikdo je už nikdy nenajde.

…

Byla jsem mokrá až do morku kostí, ale nevadilo mi to. Mráz mě dávno neštípal do tváří, nemohla jsem se třást ve snaze se zahřát, pomalu jsem se loudala k bytu a myslí jsem bloudila někde jinde.

Sedm.

Dneska jsem zabila sedm lidí.

Teď, když už jsem měla jasnější hlavu, jsem si připadala jako zrůda. Naprosto bez jakékoliv emoce jsem vysála sedm životů a ještě jsem z toho měla radost, protože mi to přinášelo úlevu.

Nejhorší ale byla moje vnitřní rozpolcenost. Polovina mě se chtěla vrátit do toho horkého objetí a cítit Jacobovy rty. A ta druhá si přála smrt. Protože věděla, že nic jiného ji po návratu do Itálie nečeká. Ale byla ochotná to podstoupit. Za poslední ledově něžné objetí a Demetriho polibky.

Bála bych se být o něco slabší. Nezvládla bych svoji zmatenost. Podlehla bych jednomu z nich. Tomu, který by byl v tu chvíli blíž.

Nechtělo se mi courat po schodech a kapat na linoleum. Vyšplhala jsem po římsách až na střechu a odtamtud na terasu. Byly pootevřené dveře, jako pokaždé.

Jen co jsem ale vkročila do bytu, uslyšela jsem silný tlukot srdce. Povzdechla jsem si. „Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj.

Vystoupil zpoza stínu. „Nechala jsi otevřeno,“ pousmál se.

„Nikdo tě nezval,“ zavrčela jsem na něj.

„Val, přišel jsem si promluvit. Vím, že se mnou chceš být. A nemohla bys mi ublížit, sama jsi to říkala,“ připomněl mi Jacob.

„Možná že jsem po těch dnešních vraždách změnila názor,“ opáčila jsem a schválně zdůraznila slovo vraždy.

Jen pokrčil rameny. „Mně to nevadí. Jestli je to to jediné, co nám brání být spolu, pak nevidím žádný problém.“

„Nechápeš?“ nevěřícně jsem se na něj podívala. „Já jsem zamilovaná do někoho jiného!“

„Ale přesto… miluješ i mě,“ konstatoval, jako kdyby se nechumelilo.

„To je pravda,“ připustila jsem. A sama se divila, co mi to splynulo ze rtů.

„Tak vidíš,“ prohlásil sebevědomě.

A to mě naštvalo. „Nepřijela jsem za tebou. Já jsem tady ze svojí vůle…“

„Svobodné vůle?“ zašklebil se.

„Proč si myslíš, že to není možné?“ obořila jsem se na něj. Dopálená a naštvaná.

„Nikdo s nimi není ze svobodné vůle,“ zakroutil hlavou, „posloucháš jejich rozkazy.“ Narážel na Volturiovy. Věděl o nich víc, než jsem očekávala.

„Vím, proč mě sem poslal,“ zavrčela jsem na něj. Popuzená znovu tou vzpomínkou na naprosté ponížení, které jsem si musela vytrpět. Sklonit se před Arovými slovy a uposlechnout slepě rozkazu.

„Proč?“

„Abyste mě zabili,“ zašeptala jsem tiše, „nepočítal s tím, že budu žít.“

„Měla bys mi být vděčná,“ zářivě se usmál, „zachránil jsem ti život.“

„Přestaň být tak samolibý!“

Ale on na nic nečekal a prudce si mě přitáhnul k sobě. Horkou dlaní mi dal vlasy z obličeje a zadíval se do mých očí. „Na tom se nic nemění,“ šeptnul.

Stoupla jsem si na špičky a krátce ho políbila. „Já vím."

Jen jsme chvíli mlčeli, stáli v objetí a oba ztraceni mezi vlastními myšlenkami.

„Dneska… říkala jsi, že mi nechceš ublížit,“ začal, „a zmiňovala jsi Lin. Myslela jsi Lindu?“

„Odkdy znáš jméno mé sestry?“ zeptala jsem se a zamračila se. Připadal mi víc informovaný, než jsem si představovala. Znovu.

„Jak jsem řekl, tvoje teta byla velmi sdílná,“ zašklebil se.

Ale místo abych se usmála, což nejspíš čekal, jsem se jen smutně pousmála. „Já… o tom nechci mluvit.“

„Co se stalo, lásko?“ pohladil mě po paži.

Nadzvedla jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Měl soustředěný výraz. „Jsem vrah, Jakeu.“

Nepromluvil. Nijak nereagoval a já mu byla vděčná. Čekala jsem příval otázek, ale tohle bylo mnohem lepší. Věděl, co si přeju, a řídil se tím.

„Byla to lest. Zrovna mě proměnili. A upíři v prvním roce života potřebují krev,“ unaveně jsem se ušklíbla, „přivedli ke mně dívku. A já řekla, že jí neublížím. Jenže… kvůli tomu se tam objevila Lin. Řízli ji a tekoucí krvi jsem nedokázala odolat.“

Jen co jsem to dořekla, jsem zabořila tvář do dlaní a začala vzlykat. Bolest, kterou jsem ucítila, když jsem to vyslovila nahlas, bodala do celého těla. Ztráta Lindy pro mě pořád byla příliš.

„Ty pláčeš,“ vydechl překvapeně.

On se ještě tak hloupě ptá? Ale když jsem si naplno uvědomila význam jeho slov, pochopila jsem, co tím myslel. Měla jsem vlhké ruce.

Cítila jsem slzy na tvářích.

Zvedla jsem hlavu a přestala brečet. Něco se dělo.

V ten okamžik se objevila moje linie Života podruhé za celou moji existenci. Viděla jsem, jak začala zářit, a pak se roztříštila pod náporem nějaké neviditelné síly.

A když jsem se znovu nadechla, už jsem necítila krev v Jacobových žilách. Ani neslyšela tlukot jeho srdce. Moje dlaně růžověly a já cítila překvapivý úder ve své hrudi.

To se mé srdce probouzelo znovu k životu.

Děkuji Vám mnohokrát za komentáře. =) Ještě jeden jediný týden a psaní už půjde lépe, slibuji. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 35 - Slzy: