Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 34 - Nebylo proč

09.01.2011 (21:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1672×

34. Nebylo proč

„Asi bych měla jít,“ zamumlala jsem a donutila se odtrhnout zrak od naší linie. Přitahovala mě, nutila mě, abych se na ni pořád dívala. Zdálo se mi, že není úniku.

„Ne, prosím, neodcházej,“ řekl a jeho hlas byl naléhavý.

Trhla jsem sebou. „Musím,“ odpověděla jsem přiškrceně. Nějakou intuicí, či jen obyčejným pocitem jsem věděla, že pokud neodejdu teď, neodejdu nikdy. K vlkodlakovi mě to táhlo. Linie připomínala provaz, který jsem nemohla ze své strany ovládat, a tak byl souboj v přetahování zřejmě předem prohraný.

„Tino, já tě prosím,“ volil pečlivě každé slovo.

Cítila jsem, jak mě pevná vůle opouští. Někdo ji odstřihával neviditelnými nůžkami od mého těla. Šmik, šmik, šmik. Dost už! vrčela jsem sama na sebe. Vždycky jsem si myslela, že mám silnou vůli. Že se umím rozhodovat a že můj rozum vždy vítězí. Ale s hořkostí jsem musela připustit, že jakmile se jednalo o city, moje srdce bylo mnohem důraznější. A přebíralo nadvládu celkem ochotně. „Půjdu,“ vyhrkla jsem. Kdybych to řekla jen o setinu pomalejším tempem, věta by nejspíš pokračovala: a ty půjdeš se mnou, vlče.

Zjistila jsem, že se mi najednou příčí uvědomění, že bych ho chtěla zabít. Mnohem raději bych ho totiž zatáhla do tmavého kouta kvůli něčemu úplně jinému. A tyhle úvahy mě spíš děsily, než abych je mohla doopravdy uskutečnit. Na druhou stranu jsem věděla, že jakmile budu ještě chvíli otálet, nejspíš k nim nebude moc daleko a pocit, že my dva patříme k sobě, prostě přijde.

Linie, jako kdyby to potvrzovala, se slabě zachvěla a donutila mě udělat krok blíž k němu. Smutně jsem si uvědomila, že jsem použila podobné metody na několik váhajících párů, které jsem potkala. Tomu prvnímu moje hra zachránila život. A teď se obrátila proti mně. Osud mě donutil udělat další krok a já ten následující s vypětím všech sil zarazila.

„Šla bys se mnou zítra ven?“ nadhodil.

„Ano,“ odpověděla jsem příliš rychle, než abych svůj souhlas zastavila.

„Vyzvednu tě v pět,“ usmál se.

„Jasně,“ kývla jsem. Pak jsem se otočila na patě a vystřelila pryč. Bylo mi jedno, jestli mě někdo z lidí viděl.

Neměla jsem pocit, že bych litovala přijaté nabídky na zítřejší rande s nepřítelem. Pravdou bylo, že jsem se cítila zmatená. Pořád tu byl Demetri a já ho milovala. Na tom nikdo nic změnit neuměl. Ani Osud. A nejhorší bylo, že jsem naprosto věděla, že právě on moji budoucnost zvrátí ve vlkodlakův prospěch. Ne napořád. Ale pro tuhle chvíli.

A snažila jsem se tomu zuby nehty zabránit. Jenže neúspěšně.

Druhým problémem bylo, že jsem netušila, kdy a jak se to stane.

Mohla jsem jen čekat. A já nikdy nebyla zvlášť trpělivá. Ani jako člověk, ani jako upír.

…

Ozval se zvonek a já, ačkoliv to bylo očekávané, jsem nadskočila leknutím. Byla jsem nervózní. Měla jsem pocit, že se mi potí ruce, v krku mi vyschlo a každou chvíli to se mnou sekne.

Připadala jsem si jako před několika lety, když jsem poprvé v životě šla na rande. Připadala jsem si jako člověk.

Otevřela jsem dveře a neušlo mi, jak hezky se kvůli mně ustrojil. Voněl. Nejen krví, která mě lákala, ale i jinak. Tak, že mi to roztřáslo kolena.

„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe trochu přiškrceným hlasem.

„Ahoj,“ odpověděl a usmál se na mě.

Odkdy mě jeho úsměv znervózňuje? ptala jsem se sama sebe. Nebylo to zas tak dávno, co jsem si řekla, že za ním hned zabouchnu dveře. Co mě nabádalo, abych se otočila a běžela zpátky do Itálie. Tam by na mě smrt možná opravdu čekala. Ale…

„Půjdeme?“ zeptal se.

„Uhm, jo, jasně,“ nepatrně jsem se usmála. Určitě nemohl ignorovat, jak jsem ztuhla a jak mě on totálně vykolejil.

Připadala jsem si zvláštně. Nebyla jsem upírkou víc jak půl roku a už jsem si pořádně zvykla vědět všechno dopředu, mít kontrolu sama nad sebou a dokázat ovládat rozhodnutí. A teď? Byla jsem jak slepá, která se snaží vidět. Snaží se najít cestu z té temnoty, která ji obklopuje.

Bála jsem se. Byla jsem odsouzená řídit se srdcem a ne rozumem. Někdo rozhodoval za mě. A mně to vadilo.

Oblékla jsem si kabát a zamkla za sebou dveře. Mlčeli jsme celou cestu dolů ze schodů, teprve když jsme byli na čerstvém vzduchu, jsem to nevydržela já a prolomila to ticho.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ vyhrkla jsem.

„Proč se ptáš?“ zeptal se a koutky mu cukaly pobavením.

„Protože ty moje jméno znáš,“ odpověděla jsem.

„To je dost pádný důvod,“ připustil.

„Tak? Řekneš mi to?“ vyzvídala jsem.

„Něco za něco,“ záhadně se usmál.

„Co tím myslíš?“ nechápala jsem.

„Budu se pak moct taky na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ kývla jsem.

„Tak dobře,“ kývnul. „Jmenuju se Jacob. Ale stačí Jake.“

„Těší mě,“ natáhla jsem k němu ruku a on ji krátce stiskl. Pak, když ji chtěl pustit, si to jakoby na poslední chvíli rozmyslel a nechal moji dlaň v té jeho.

Hořela. Pálila. A já zase musela být jako led. Ale jemu to nejspíš nevadilo.

„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si.

„Vadí ti to?“ optal se.

Už už jsem chtěla říct, že samozřejmě vadí. Ale když jsem si pořádně utřídila myšlenky, dospěla jsem k zápornému názoru. „Vlastně ne.“

„To jsem rád,“ utrousil koutkem úst.

„Tss,“ zasyčela jsem. V mém hlase bylo slyšet opovržení, ale zároveň se tam vkradlo pobavení, které mi vůbec nemělo uklouznout.

Bylo to zvláštní. V jeho přítomnosti jsem se cítila dobře. Měl pravdu. Patřili jsme k sobě. Bylo to, jako kdyby poslední dílek skládačky zapadl na své místo. Překvapeně jsem ten nový směr myšlenek sledovala. A pak se zamračila. Smysl pro povinnost, který jsem považovala za svůj vlastní, se vytratil. Když Jacob přišel, jako kdyby všechno roztálo. I všechna moje přesvědčení.

A to se mi nelíbilo.

„Nemrač se,“ požádal mě tiše.

„Promiň,“ zamumlala jsem.

Vůbec jsem se skoro neslyšela. Ani omluvy, ani otázky, které se mi draly na jazyk, nebyly mé vlastní. A přece jen z mého nitra vycházely. Byly moje a…

Žij přítomností, radilo mi mé druhé já.

V duchu jsem zaklela. Už je to tady zase. Moje vnitřní rozhovory mě vyčerpávaly. Připravovaly mě o duševní sílu a já si v tu chvíli uvědomovala, že je to možná schválně. Jako kdybych to všechno chtěla.

Demetri si myslí, že jsi mrtvá. Tenhle ti zachránil život. A přiznej si to, cítíš k němu něco víc.

Ha! To určitě! Nic a nic a nic. Ať mi, sakra, přestane napovídat, co mám a co nemám dělat.

Láska? Že by to byla láska? Hm? Napadlo tě to někdy? Tak jednoduché slovo. Láska.

„Tino?“ vyrušil mě jeho hlas z mých vnitřních pří.

„Ano? Já se zamyslela, omlouvám se,“ pousmála jsem se na něj.

„To nevadí,“ opětoval mi úsměv, „umíš bruslit?“

„Bruslit? Cože?“ nechápala jsem.

On ukázal před sebe. Byla tam ledová plocha, na které se prohánělo několik lidí, ostatní přihlíželi. On mě vzal bruslit? Ale vždyť já nikdy nebyla na bruslích! V Londýně sice byly podobné ledové plochy pro veřejnost, ale mě to nikdy nelákalo.

„No ano,“ zazubil se.

„Nikdy jsem na tom nestála,“ přiznala jsem se.

„Tak tě to naučím, chceš?“ blýskl po mně znovu úsměvem.

A už mě za ruku táhl k malé půjčovničce na kraji zamrzlého prostoru. Během chvíle jsem měla na nohou brusle a seděla na lavičce, kousek od Jacoba, který už ke mně vztahoval ruce, aby mě vyzvedl na nohy.

„Jakeu, já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pochybovačně jsem se na něj zadívala.

„Neboj se, Tino, máš přece lepší smysl pro rovnováhu, ne?“ smál se.

„Měla bych tě upozornit, že jestli spadnu, tak tu plochu už nikdo nedá dohromady,“ skepticky jsem po něm hodila okem.

Byla to pravda. Stačilo jedno zaškobrtnutí a místo dopadu mohlo být na kusy.

„Budu tě držet, co ty na to?“ vybízel mě.

„Tak ale hodně pevně,“ zamumlala jsem tak, aby to neslyšel.

Popadl mě za ruce a vytáhl na nohy. V tu chvíli jsem si připadala jako vážně neschopný upír. Než jsem si totiž zvykla na změnu polohy mého těžiště a na nezvyklé obutí, vypadala jsem vážně neohrabaně. A vlkodlak kolem mě kroužil jako absolutní elita krasobruslení.

Držel mě za pas a čekal, až pochopím, jak se to vlastně všechno dělá. Naštěstí to netrvalo dlouho a oba jsme jen dávali pozor na rychlost, abychom nebyli příliš nápadní.

Smáli jsme se oba nahlas, hráli na babu a já mu statečně unikala. Byla jsem šťastná a v tu chvíli nebylo na světě nic kromě mě a jeho.

Snažila jsem se vybrat zatáčku, když v tom okamžiku mě dostihl. Prudce si mě přitáhl do náruče a s úsměvem v očích prohlásil: „Mám tě!“

„Gratuluju,“ zašklebila jsem se.

„Vážně?“ utahoval si ze mě.

„Jistěže,“ odpověděla jsem.

A pak se to stalo. Sklonil se ke mně a naše rty se setkaly.

Bylo to jiné než poprvé. A přece pořád stejné. Tuhle taktiku by mohl využívat kdykoliv, kdyby mě chtěl k něčemu přimět. Cítila jsem touhu, která se mi rozlila po celém těle. Moje rty mu vycházely vstříc – stejně jako poprvé. Ale konec byl jiný. Tentokrát se můj rozum nevrátil. Nechtěla jsem ho od sebe odstrčit.

Nebylo proč.

„Miluju tě,“ zašeptal.

Chtěla jsem mu odpovědět. Vyslovit ta samá slova.

Ale někdo mi to překazil.

Cítila jsem najednou plamennou pěst v mém hrdle. Vůni čerstvé krve. Moje černé oči okamžitě vyhledaly zdroj. Jeden kluk, přibližně tak osmnáctiletý, upadl, a když se chytal stromu vedle, sedřel si kůži na rukou.

„Ach, Bože,“ zasténala jsem tiše.

Jacob pochopil. Pevně mě objal pažemi. „Lásko, klid,“ tišil mě.

Jedna část mě roztála, když mě tak oslovil, ale žízeň byla příliš nesnesitelná. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem lovila. Jediné, co jsem věděla, že to bylo příliš dávno. Dávno předtím než jsem odjela do Londýna.

„Musíme pryč,“ zaskuhrala jsem a znovu zadržela dech.

Netvor ve mně se začal probouzet. Děsil mě. Ale zároveň jsem tu krev chtěla. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem žíznivá. Ale krev byla mocný spouštěč. Málokdy se mi dařilo ovládnout se, když tekla… snažila jsem se opanovat svoji mysl. Ale jako bych nevnímala nic jiného.

„Miluju tě, slyšíš?“ volal Jacob. Připadalo mi to z dálky, procházelo to do mého vědomí. Snad aby mi pomohl.

Posadil mě na lavičku a pomáhal mi sundávat brusle, odstrčila jsem ho, protože mi připadal příliš pomalý. Za chvíli jsem stála už na nohou a čekala, až je vrátí. Byl u mě v rekordním čase. Popadl mě za ruku a táhnul pryč.

„Je po všem, miláčku,“ šeptal mi pak do ucha, když jsme se zastavili.

Ale já se bála nadechnout. Co kdybych teď skočila po něm?

Omlouvám se, že to tak trvá. Ale chci psát kvalitní dílky, nijak uspěchané, a bohužel v lednu je ve škole toho přespříliš. Takže teď budeme muset podstupovat s rozestupy, ale doufám, že na povídku nezanevřete, a budete dál číst. =) Tímto bych chtěla poděkovat za komentáře, strašně moc mě potěšily a jsem z nich pořád nadšená. Děkuji Vám za Vaše postřehy, chválu, dojmy a emoce, které prožíváte. Autora nikdy nic nepotěší víc.

Fluffy

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 34 - Nebylo proč: