Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 3 - Seattle

10.09.2010 (18:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2654×

3. Seattle

Nikdy to neviděl. Smutek, žal a naprostá nenávist k sobě samé. Přál si, aby ji mohl utěšit, vysvětlit, že to tak nebylo… Ale ona nekomunikovala. Seděla na parapetu u okna v jeho ložnici. Byla apatická a přesto plná pocitů.

Nevěděl, jestli má něco říct. Nevěděl jak to říct.

Už se nadechoval, ale nakonec si to rozmyslel. Mlčel, stejně jako ona. Tohle nebyla věčnost a život, který si pro ni představoval. I když splnil Arovy rozkazy, sám se cítil nespokojený. Možná zklamaný. A možná cítil, že… selhal.

***

někde na cestě do Seattlu…

Připadalo mi to jako chvíle, co jsem se probudila, musela nastoupit do auta, jet na letiště a nasednout do letadla do Vancouveru. Čekal nás všechny dlouhý let, ale to nikomu, samozřejmě kromě mě, nevadilo.

Bylo to teprve pár minut, co jsme se odlepili od země a Jimmy s Lindou už dospávali spánkový deficit.

Já místo spánku svírala v rukou knížku o etruských městech a přemlouvala se, abych ještě chvíli počkala, než se dám do čtení. Seděla jsem u malého okénka a sledovala mraky ozářené právě vycházejícím sluncem.

Chtěla jsem pořádné léto. Chtěla jsem slunnou Itálii… jenže ani to mi nebylo dopřáno. Místo toho strávím celý víkend u tetičky.

Otevřela jsem knihu na nějakém náhodném místě a pousmála se.

Volterra, etrusky Velathri.

Podepřela jsem si hlavu rukou a dala se do čtení… Možná, že to bude jedno z měst, které navštívíme. A možná je to osud, že jsem knížku otevřela zrovna tady…

***

Demetri spěchal Volterrským hradem do hlavního sálu. Na tváři měl pořád vítězoslavný úsměv.

Jen co vešel do místnosti, všichni se na něj šokovaně zadívali. „Demetri, tak brzy?“ zeptal se Aro opravdu překvapeně.

„Ano, pane,“ lehce se Demetri uklonil.

„Co znamená tvůj brzký návrat?“ nechápal Aro. Cítil se nesvůj. Že by Demetri zklamal?

„Nesu jen dobré zprávy, pane,“ pousmál se Demetri.

„Výborně!“ zatleskal Aro nadšeně a jednu z dlaní natáhl před sebe. Byl netrpělivý. Čekal. Demetri přitiskl tu svoji z druhé strany.

Aro jen chvíli poslouchal a probíral se Demetriho myšlenkami. Pak se na jeho tváři rozlil spokojený úsměv. „Výborně, můj nejlepší stopaři, výborně,“ vydechl slova úcty. Demetri se znovu lehce poklonil.

„Musíš být unavený po tak dlouhé cestě,“ ušklíbl se pobaveně Caius, „Heidi ti přivede určitě pár skvělých kousků.“

„Jsem si jistý, že vybere ty nejlepší, pane,“ oplatil mu zašklebení Demetri.

„Teď už jen čekat, až budeme mít tu dívku tady,“ usmíval se Aro.

„To jistě,“ zavrčela nesouhlasně Jane. Demetrimu se na tváři objevil stejný škodolibý úsměv, jako před pár dny… Tohle bude ještě zajímavé.

***

Seattle, o dva dny později, 16:50…

„Lin? Jim chce jít ven, asi se s ním půjdu projít… nevadí ti to?“ zeptala jsem se a ani nečekala na odpověď, rovnou jsem Jimmyho začala oblékat.

„Ne, jen běžte,“ vybídla mě. „Teta tu má stejně pořád tu kamarádku… Už jsme se ukázali a já se někam schovám, když bude třeba,“ ušklíbla se.

„Dobře, kde je ten kočárek? Pořád dole, jako vždycky? Až bude unavený, tak ho radši svezu… viď, Jimmy?“ usmála jsem se na svého brášku.

„Jo, jo,“ zazubil se.

„Jen běžte,“ zamumlala a natáhla se po té rozečtené knížce. Chvilku v ní znuděně listovala a pak narazila na stránku, kterou jsem si založila. „Co to je za město?“

„Dnešní Volterra, chtěla bych se tam podívat,“ pokrčila jsem rameny. To město mě lákalo a vzhledem k tomu, že mě příští rok čekala bakalářská práce na dějiny Itálie, přišlo mi, že by bylo do věci navštívit jedno z nejstarších měst.

„Co je tam tak zajímavého? Ne, počkej – všechno! Od hrobů, přes hrad až po sbírky lžiček, jsem si tím jistá,“ dokončila sama svoji myšlenku.

Nesouhlasně jsem našpulila rty: „Tak abys věděla, Volterra byla od pátého století biskupskou rezidencí, takže tam není jen hrad, ale i rozsáhlé sbírky – a žádné lžičky, ale obrazy! A když už přišla řeč na hroby, mají tam tisíce pohřebních uren z helénské doby!“

„Z jaké že doby?“ zeptala se opatrně. Samozřejmě, že musela vědět, jaká to je doba. Ale zřejmě měla dnes náladu do mě šťourat.

„Bože,“ zaúpěla jsem, „helénské! Třeba něco jednoduššího… římské divadlo z prvního století před Kristem. A prý krásné náměstí s velkou kašnou, věž s hodinami a alejí starých stromů.“

„Jsi blázen,“ zasmála se Linda. „Vsadím se, že víš, jak se to náměstí jmenuje.“

Mlčela jsem. Sice jsem věděla, že to Lin nemyslela zle – ale každý máme nějaký koníček. To, že mě bavila historie, nebylo přeci nic špatného. Nezdálo se mi, že bych to přeháněla… Rozhodně, když jsem měla srovnání s mými spolužáky. Byli tací, kteří…

Dobře, dobře!

Možná, že mě to zajímalo trošku víc! Ale já si to pamatovala. Sama. A ani jsem se to nemusela učit.

Linda mě vzala omluvně kolem ramen. „Já to tak nemyslela, vždyť to víš. Tak jak se jmenuje?“

„Piazza dei Priori,“ zamumlala jsem. A pak tichým hlasem dodala: „Slyšela jsem, že Pallazzo dei Priori má snad všechna díla toskánských umělců.“

„Vážně?“ ožila moje sestra. Na rozdíl ode mě, měla talent na kreslení. Byla blázen do módy a nakupování. Studovala design a užívala si to. Neměla moc pochopení pro moje nadšení minulostí. Ale já v ní viděla obraz budoucnosti. Byla to součást mě. Možná, proto jsem byla i tak předvídavá.

„Jo,“ usmála jsem se.

„Tak asi tohle město navštívíme,“ souhlasila. Nechat si ujít výstavu obrazů by nedokázala.

Já jedu do Itálie za historií, Linda za uměním a v neposlední řadě taky za módou.

Popadla jsem Jimmyho do náruče. „Tak my jdeme, zatím ahoj.“

„Pá, pá,“ začal mávat Jimmy.

„Ahoj,“ usmála se Linda.

***

Jacob se procházel Seattlem. Nudil se. A ani pořádně nevěděl, co tu dělá. I když v koutku mysli mu to bylo naprosto jasné.

Hledal svoji spřízněnou duši.

Už dávno se vyrovnal s tím, že Bella zůstala s Edwardem. Už před těmi několika lety skousnul i její volbu stát se nesmrtelnou. Oni patřili dohromady. To nemohl nikdo popřít. Ani on sám.

O zájem dívek neměl nikdy nouzi. Viděly v něm ztělesnění dokonalého muže. Ale většině z nich po jediné noci ani nezavolal. Tyhle vztahy ho nenaplňovaly, jen pomáhaly snášet samotu, která ho přepadávala.

Sedl si na lavičku v parku a zavřel oči.

Možná, že by neměl čekat na svůj osud. Možná, že Bella měla pravdu. A dost možná, že ani jeho druhá polovina neexistuje.

„Jimmy!“ ozval se veselý dívčí hlas.

Jacobovi naskočila husí kůže. Prudce otevřel oči a rozhlédl se.

Po asfaltové cestičce cupital dvouletý chlapeček a za ním rychlým krokem šla vysoká dívka a tlačila před sebou kočárek. Nechala ho stát u lavičky a rozeběhla se ke kloučkovi, kterého popadla do náruče. Ten se rozesmál a spokojeně jí omotal ručičky kolem krku.

Jacob zíral.

Najednou v hlavě zmizely všechny věci, nad kterými uvažoval. Zapomínal na všechno, co ho poutalo k dosavadnímu životu. Na Billyho, na smečku, na domov i na svoje jméno. V té vteřině se od něj všechno odpoutalo a letělo pryč.

Cítil, jako kdyby se z něj stal magnet a byl přitahován k té dívce, jako kdyby ona byla druhý pól.

Ale nebyla to obyčejná síla. Byla mnohem větší, trvalejší. Jako kdyby ho to s ní spoutalo ocelovým lanem. Jako kdyby se stala jeho Sluncem a on její planetou.

Nepotřeboval pevnou půdu pod nohama. Držela ho tu ona.

Ale než stihl zareagovat a uvědomit si, co se to s ním děje, dívka odcházela.

Ale on se nedokázal ani zvednout. Jen se díval za dívkou a snažil se zapamatovat co nejvíc. Světlé vlasy oříškové barvy svázané ve vysokém culíku, štíhlá postava a opravdu světlá kůže – to byla jeho osudová dívka.

Až teď si uvědomil, že před sebou tlačí ten kočárek s malým chlapcem. A oba si byli opravdu podobní. Chlapeček měl stejné vlasy i oči jako ona.

„Sakra práce,“ zaklel Jacob poměrně hlasitě.

Určitě měla rodinu. Takhle to nemělo být… Nemohl se otisknout do dívky, která už někoho k sobě našla.

Překvapeně zalapal po dechu, když viděl, že se dívka otočila za jeho hlasem a lehce se pousmála. Než jí stihl úsměv oplatit, byla pryč.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 3 - Seattle: