Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 28 - Londýn

11.12.2010 (20:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

28. Londýn

„Co myslíš? Už je v Londýně?“ zeptal se Demetri.

„Teď?“ podívala se na hodinky. „Asi už ano.“

„Chybí mi,“ postěžoval si a posadil se do křesla.

„Vážně ji miluješ?“

„Hm,“ kývl souhlasně, „promiň, že tě tím zatěžuju.“

„Zbláznil ses?“ vyhrkla rychle. „Jsi téměř jediný, kdo mi tu říká pravdu.“

„Už mluvíš jako Valentina.“

„Myslíš?“ zašklebila se.

„Jo,“ souhlasil.

„Tina tuší, co se děje. Jen ti příliš věří. Doufá, že jí nebudeš lhát.“

„Kdybych mohl…“

Přerušila ho: „Tak jí všechno řekneš. Vím, co tě drží zpátky. Rozkazy. Stejně jako mě.“

„Kdy jsi ji naposledy viděla?“

„Před třemi dny. Než odešla s tebou na lov. Trénovala s Felixem v té velké hale. A pak přišla Heidi. Musela jsem jít. Chápeš?“ hořce se pousmála.

„Zvykla sis,“ podotkl Demetri.

„Musela jsem. A navíc Tina se lépe ovládá. Nemohla bych ušetřit ty životy, které ona tak snadno opomíjí,“ namítla.

„Taky si nevedeš špatně,“ povzbuzoval ji.

„Díky, Demetri. Stejně mám pocit, že si na tenhle život nikdy nezvyknu. Kdyby bylo cesty zpátky, brala bych ji.“

„To bohužel není,“ pokrčil rameny.

„Teď bych si přála mít nějakou možnost vyvázat se z Arových služeb a z těch kouzel, kterými mě zaklela Chelsea… Požádala bych Tinu o řešení.“

„Víš, že to nejde. Nemůžeme ji prosit o pomoc. Potrestali by tě. Caius by zuřil. Konec společenství by se přiblížil.“

„Nepotrestali. Jsem pro ně příliš důležitá.“

„Kde jsem to jenom slyšel?“ zamumlal Demetri s úsměvem.

***

Měla jsem schovanou tvář pod kapucí bundy, aby mě náhodou někdo nepoznal. Nemohla jsem ani zdaleka tušit, jestli se moje fotografie neobjevily ve zprávách, když se mnou mělo spadnout letadlo.  Jistě, mohla jsem se procházet po ulicích a nedbat na bezpečí. Pokud by se stalo, že by mě někdo poznal, musela bych ho zabít. A to jsem nechtěla.

Na lovu jsem byla před třemi dny. Moje oči už začaly určitě tmavnout. A plameny v mém krku se daly zvládnout. Nebylo to nic těžkého. Ale v případě, že by přišel někdo příliš blízko… nemohla jsem za sebe ručit.

Co mám ale teď dělat? Jít domů?

Ne. Jimmy už určitě bude spát a nemělo by cenu se plížit spícím domem. Přestala bych být opatrná a mohla by mě vidět máma. A tu bych zabít nemohla…

V tu chvíli moje srdce tak silně zatoužilo vrátit se domů, začít znovu bít, zapomenout na všechno a jen se… vrátit.

„Mi illudo,“ zašeptala jsem.

„Vero?“ ozvalo se za mnou.

Zamrzla jsem na místě. V tu chvíli se opět otočil vítr a přivál mi do cesty známou vůni. Oddechla jsem si a otočila se. „To jsi ty? Odkdy umíš italsky?“ ušklíbla jsem se na známého upíra.

„Pár slov, není to nic, co bych často používal, slečno,“ krátce se poklonil.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptala jsem se.

„To není důležité,“ pokrčil rameny.

„Da quanto tempo?!“ zavrčela jsem.

„Mi scusi, signorina,“ šeptnul poraženě, „pár minut. Přišel jsem po vaší stopě.“

„Vrátil ses zpátky do Londýna, Alastaire?“

„Pochopil jsem, že jste mě přišla hledat… nemělo by smysl se před vámi schovávat. Vděčím vám za život,“ znovu trhl rameny a naznačil další uklonění.

Pousmála jsem se. Nebudu mu to vyvracet, proč bych měla? A když už jsem tady, mohla bych si vyzkoušet, jestli si mé doporučení vzal posledně k srdci.

Lákající krev, ta mladá žena by byla tak chutná… Šleh, bolest mu projela tělem. „Nesmím to udělat, nesmím,“ zachraptěl sám pro sebe. Narovnal se a běžel pryč. Do cesty se mu přimotal nějaký pobuda, popadl ho pod krkem a smočil své žíznivé rty v krvi. Chutnala po alkoholu.

Scény se opakovaly. Na různých místech světa, avšak převážně tady… Dával si pozor. Měla jsem radost.

„Výborně, Alastaire,“ usmála jsem se.

Úsměv mi opětoval. „Děkuji vám, slečno.“

„To ale neznamená, že jsem ti odpustila… pořád platí moje podmínky. Navždycky, rozumíš?“ zamračila jsem se.

Jeho tmavé oči zahořely upřímností. „Nikdy bych vás nezklamal. Vděčím vám za hodně.“

„Si figuri,“ pousmála jsem se.

„Slečno, pokud nikam nepospícháte…“ hledal vhodná slova.

„Ano?“

„Mohl bych vám ukázat svůj byt. Odpočinula byste si po cestě, poznala byste, jaký život tu vedu.“

„Myslela jsem, že často cestuješ,“ namítla jsem překvapeně.

„Přehodnotil jsem své priority,“ záhadně se usmál, „a Londýn je mým domovem. Vracím se sem rád. Mohu se zeptat, odkud pocházíte vy? Jste z Itálie?“

„Ne,“ odpověděla jsem a zakryla úsměv, který se mi rozšiřoval po tváři, „narodila jsem se tady, Alastaire. Dnes jsem se vrátila domů.“

„Opravdu?“ zalapal po dechu. Přikývla jsem.

***

„Proč mě k sobě nechce pustit?“ přemítal Demetri.

„Nechce?“ Její obočí vystřelilo do závratných výšin pobavení.

„Víš, jak to myslím,“ protočil očima.

„Nevím,“ provokovala ho s úsměvem na rtech.

„Už ti někdo řekl, že jsi pěkná potvora?“

„Slyšela jsem to,“ ušklíbla se.

„No tak, vysvětli mi to, znáš ji,“ žadonil.

Našpulila rty. „Nechce ti ublížit.“

Demetri si povzdechl: „To ti tedy pěkně děkuju.“

„Jsem si vědoma toho, že ti říká to samé. A určitě vím, že to dělá jen pro tvoje dobro.“

„Jak by mi mohla ublížit?“ nechápal.

„Třeba ví, že nebudeš jediný.“

V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Demetri hledal v jejích očích náznak lži. Ale nenašel ji. V tu chvíli ho zachvátila panika, polilo ho horko a osten žárlivosti bodl. I přesto se ovládl. „Slíbil jsem, že jí budu vždy přítelem.“

„Předtím, než ses do ní zamiloval.“

„Ano,“ připustil neochotně.

„Tina najde rovnováhu, dej jí čas,“ pousmála se.

„Rovnováhu?“ odfrkl si. „Když bude milovat jiného?“

„Moc dobře víš, co k tobě cítí.“ Vstala a konejšivě mu položila ruku na rameno.

„Miluje mě?“ přešel jeho hlas na konci v otázku.

„Samozřejmě. Tina by ti nikdy nevěřila tolik, kdyby do tebe nebyla zamilovaná.“

Na Demetriho tváři se usídlil úsměv. „Děkuju.“

„Měl bys jí víc věřit,“ pronesla a snažila se skrýt rozhořčení ve svém hlase.

Demetri ho neodhalil. „Já jí věřím.“

„Tak proč chodíš za mnou a ptáš se mě na všechny tyhle věci?“ zamumlala.

„Protože ji znáš líp, než kdy já budu schopen. Nemůžu se na ni dívat jinak, než jako na dívku, kterou miluju.“

„Nevidíš ji moc jasně, víš?“

„Prostě jsem se zamiloval,“ rozhodil rukama.

„To nemyslím. Nevidíš, že se tě snaží chránit. Zároveň ti nedokáže odolat, protože cítí to samé. Možná proto ti taky nechce ublížit. Protože tě miluje. Přemýšlej o tom, Demetri.“

„Možná jsi mi otevřela oči.“

„Jen pootevřela,“ zakroutila hlavou, „jsi tak slepý…“

„Non importa,“ zašklebil se.

„Tím si nejsem tak jistá,“ zamračila se na něj.

„Dipende,“ pokrčil rameny.

„Přestaň na mě mluvit italsky!“ okřikla ho.

„Proč? Vždyť mi rozumíš,“ zazubil se na ni.

„Nesnáším ji,“ odsekla.

„I Val se ji naučila,“ podotkl.

„A mohl bys mi říct, kdy ji používá?“ vyhrkla. Odešla od něho a stoupla si k oknu, zadívala se ven.

„Když -“

„Když je naštvaná, nebo si neví rady,“ skočila mu do řeči.

„Ano,“ připustil.

„Navíc se Tina vždycky ráda učila. Já italsky nikdy mluvit nebudu. Nikdy, rozumíš? Stačí, že mě donutili účastnit se těch velkolepých zabíjení v hlavním sále. Kdybych neměla žízeň, nepřistoupila bych na to. A ta špinavá italská slůvka!“ procedila naštvaně mezi zuby.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat,“ omlouval se rychle.

„To nic… já jen. Na můj vkus jsem tu příliš dlouho.“

***

„Pěkné,“ pochválila jsem Alastairovi byt.

„Děkuji,“ usmál se, „není toho tady moc, ale připadám si víc jako člověk.“

„Podle mě bychom měli být víc lidští. Je to naše podstata. Hned po krvi, samozřejmě,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Někteří z nás to umí,“ vyhrkl.

„Opravdu?“

„Ano, samozřejmě. Můj dobrý přítel se umí velmi dobře ovládat. I jeho rodina. Jsou v tom velmi dobří.“

„To je pozoruhodné,“ zašeptala jsem.

„Je lékař,“ vydechl hned na to.

„Co prosím?“ překvapeně jsem zalapala po dechu.

„On… on se živí jako lékař,“ pousmál se.

„Jak to dělá?“ zeptala jsem se obdivně. Nedovedla jsem si to představit – odolat takovému vábení, jako je tekoucí a čerstvá lidská krev… To bych nedokázala. A ani nedokážu. Pokud se někde v mé blízkosti prolije krev… plameny v mém krku vyšlehly a zaplály. Sakra.

„Nedokážu si to představit. Jsou v tom velmi dobří. Ovšem Carlisle je starý už spoustu století, má v tom praxi. Učil se odolávat.“

„Velmi zajímavé,“ zamumlala jsem.

Mi illudo. - Dělám si zbytečné iluze.

Vero? - Opravdu?

Da quanto tempo? - Odkdy? Jak dlouho?

Mi scusi, signorina. - Promiňte, slečno.

Si figuri. - Není zač.

Non importa. - To nevadí.

Dipende. - Přijde na to.

Tak... je tu další díl, vím, že mi to dlouho trvá, ale je toho na mě příliš. Děkuji Vám za trpělivost a za krásné komentáře, jsem jimi nadšená a čtu si je i zpětně, zlepšují mi náladu. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 28 - Londýn: