Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 25 - Rozhodnutí


Osudová romance 25 - RozhodnutíMalá výprava do podhůří Himalájí. Valentina společně s Demetrim, Felixem a Alecem mají za úkol zpacifikovat skupinku upírů, kteří nebrali ohledy a vylidnili pár osad.
Zvládne se Valentina správně rozhodnout?
Konečně pochopí, co znamená být upírkou. Mít v rukou moc. Nenechat sebou vláčet a být svou vlastní paní... a nejen vlastní.

25. Rozhodnutí

Nedokázala jsem se soustředit. Odkdy tohle upíři neuměli? A zvlášť Volturiovi. Ti, kteří by neměli být ovlivňováni. Ti, jež se rozhodují chladně a nemilosrdně.

Nespokojeně jsem se zavrtěla.

„Děje se něco?“ zeptal se mě tiše Demetri a neodtrhoval oči od knížky, kterou svíral v ruce.

„Nic,“ odsekla jsem a dál zírala z okna s předstíraným zaujetím. Ubíhající krajina mě nezajímala. Stejně jako cestování vlakem.

Starý pár, sedící naproti nám, nic nepochytil.

Pán s prošedivělými vlasy luštil křížovku a jeho paní si nás prohlížela. Snažila se být nenápadná, ale moc se jí to nedařilo. Byli to turisté, pocházeli z Walesu. Jejich typický přízvuk, na který jsem byla alergická už jako člověk, jsem poznala okamžitě.

Cestovali jsme jako lidé. Letadlem do indické Kalkaty a pak vlakem do hlavního města Nepálu – Káthmándú. Nechápala jsem proč. Demetri mi vysvětloval, že je mnohem rychlejší letět, než se vydat na dlouhou trasu naší rychlostí… ale v tom případě jsem nechápala, proč jedeme ještě vlakem.

Dával mi čas na rozmyšlenou.

Věděla jsem to, ale nechtěla si to připustit. Arova slova mi lítala v hlavě, všechna se motala dohromady a nechtěla přestat dorážet na mou mysl.

„Je to jednoduché, má drahá.“

„Sama se dozvíš, o co se jedná. Nechají tě nahlédnout do své minulosti mnohem snadněji než my ostatní.“

„Neudělej chybu. Každé provinění proti řádu se trestá, pamatuj si to.“

„Nejsi tady od toho, abys ukazovala svou velkorysost a milosrdenství.“

„Jsi jedná z nás, Valentino, to už nikdy nezměníš.“

Odtrhla jsem se od okna, opřela se o jeho rameno a nahmatala jeho volnou ruku, abych si s ním mohla proplést prsty.

„Jen si odpočinu,“ sdělila jsem polohlasem, aby nás slyšeli spolucestující.

„Samozřejmě,“ usmál se a políbil mě do vlasů.

Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet nad tím, co mě čeká. Pomáhalo to i proti bijícím srdcím postaršího páru.

„Jsme tady, lásko,“ zatřásl se mnou Demetri.

„Vážně?“ divila jsem se. „Promiň, miláčku, asi jsem usnula,“ věnovala jsem mu zářivý úsměv.

„Byla to dlouhá cesta,“ souhlasil Demetri a krátce mě políbil na rty.

Pomalu jsme si balili věci. „Mějte se krásně,“ loučila jsem se a usmívala se na starší pár.

„Nashledanou,“ odpověděl pán. Paní se na mě překvapeně podívala.

„Nashledanou,“ řekl Demetri, vzal mě za ruku a vyšli jsme z kupé. „Docela zírali,“ sděloval mi pobaveně.

„Paní zírala celou dobu,“ ušklíbla jsem se.

„Nemohl jsem si nevšimnout.“

Proplétali jsme se nádražím. Felix s Alecem již čekali u východu. „Jaká byla cesta?“ zeptal se poťouchle Felix.

„Super,“ zabrblala jsem vůbec ne nadšeně.

„Víte, kde jsou?“ zeptal se tiše Demetri.

„Samozřejmě,“ kývl Alec.

„Kolik jich je?“

„Tři,“ odpověděla jsem za něj.

„Jak to víš?“ nechápal.

„Hádám,“ pokrčila jsem rameny.

„Kde jsi to vzala?“

„Felix je viděl,“ poukázala jsem.

„To je pravda,“ souhlasil Felix.

„Ty tvoje pohledy do minulosti,“ utahoval si ze mě Alec.

„Mlč, nebo se dozvím něco, co nechci,“ zašklebila jsem se, „to, že se vám neprobírám minulostí, je pouze moje rozhodnutí a loajalita.“

„Vezmi si plášť, čeká nás velmi krátká cesta,“ kývnul hlavou k horám, které se tyčily za městem.

Čekali na nás.

Muž, asi tak pětatřicetiletý, pohled plný odhodlání – jako kdyby věděl o naší přítomnosti od samého počátku. Iniciátor všeho, jejich vůdce a stvořitel.

Za ním ve stínu se krčila dívka s krásně tvarovanýma mandlovýma očima, černými dlouhými vlasy. Byla bojácná a z těch tří nejmladší. Dokázala jsem ji pochopit. Krev byla důležitá a neodolatelná.

A pak její partner. Mladík s krátkými tmavými vlasy, sympatickým výrazem v tváři. Za svého lidského života oplýval čestností a tenhle mu nevyhovoval natolik, jak by si sám představoval. Ale měl ji a láska ho naplňovala. Nepřemýšlel nad ničím jiným.

„Oni přišli,“ vyjekla dívka a vyděšeně si nás měřila pohledem.

Ten muž, co stál před nimi, ji ostře okřikl. Byl o dost starší než ostatní. Opravdu celou skupinu vedl.

„Proč jsi nás neposlouchal?“ ozval se mladík a otázka byla jasně směřována muži stojícímu vepředu.

„Neříkej, že bys mě poslouchal,“ zašklebil se muž, „krev byla mocnější než ty.“

„Byl jsi zodpovědný na nás dávat pozor,“ vyštěkl znovu.

„Uklidni se, Kime,“ mírnil ho.

Mladík se nadechoval k další peprné poznámce.

„Ticho,“ pronesl pevným hlasem Demetri.

Skupinka před námi ztichla. Dívka to napětí nevydržela a podklesla jí kolena. Sesunula se na zem.

„Mayo!“

„Opovaž se pohnout,“ řekl Felix.

Kim zůstal stát, ale od dívky svůj pohled neodtrhl.

„Věděl jsi, že přijdeme,“ pokračoval Demetri a upřel svůj pohled na muže.

„Doufal jsem, že ne,“ odtušil muž.

„Tvé jméno,“ vybídl ho Alec.

„Říkejte mi Joe,“ krátce se uklonil, „mé čínské jméno je složité.“

„Jméno tvých druhů.“

„Kim a Maya,“ oznámil nám.

„Provinili jste se,“ zašeptala jsem.

„Konejte, jak chcete, slečno Jane,“ odpověděl slabým hlasem.

Nechala jsem si spadnout kapuci pláště na ramena. „Nejsem slečna Jane,“ řekla jsem více nahlas.

V jeho očích se mihlo překvapení a pak úleva. Rozzlobilo mě to, nemohla jsem to ovládat… konec konců byla jsem novorozená. „Neměl by ses cítit zachráněný. To, že tu Jane není, neznamená, že tě nemůže stihnout horší osud, než zemřít ve věčných bolestech.“

„Promiňte, slečno,“ omlouval se, ale tu upřímnou radost, že nevidí Jane, nešlo jen tak jednoduše schovat.

„Nemysli si, že nevíme, čím jsi se prohřešil,“ udělala jsem krok k němu a krátkým pokynutím ruky zastavila Demetriho, který mě chtěl následovat.

„Je mi to líto.“

„Není,“ přerušila jsem ho.

„Však víte, jak to bývá…“ hledal slova, byl trochu vykolejený.

„Ale celé osady?“ zamračila jsem se. „A ještě čekáte, že se skryjete tady v Nepálu? Nebuďte naivní.“

„Dovolte, abych vám to vysvětlil, slečno,“ namítal.

„Nepotřebuji tvá vysvětlení, Joe,“ zarazila jsem ho, „vím o všem, co jsi udělal. A nechci to slyšet znovu.“

„Víte…?“

„Tihle dva neví, že jsi je stvořil jen proto, aby byli trestáni místo tebe.“ Pousmála jsem se, když jsem zachytila dva překvapené pohledy.

„Je to pravda, Joe?“ zeptal se nevěřícně Kim.

„Jak to víš?“ zavrčel nečekaně prudce Joe.

Slabá linie mi pomohla srazit ho na kolena. Překvapeně heknul a zalapal po dechu. „Chovej se slušně,“ doporučila jsem mu.

„Co si to vůbec…“ začal protestovat.

Stačil další pokyn a Joe se rozplácl na zemi pod mýma nohama. „Něco jsem řekla!“ zasyčela jsem na něj.

„Co s námi bude?“ zeptala se ustrašeně dívka.

„Nepřišla jsem si s vámi povídat,“ zadívala jsem se na ni, „jsem tu proto, abych rozhodla o vašem osudu.“

„Začínáme se nudit, Val,“ zaslechla jsem Felixův hlas a v něm pobavení.

Dívce se v očích usadil děs. Mladík nedbal dřívějšího Felixova pokynu a něžně ji chytl za rameno.

Provinili se, to ano. Tušili, kdo jsme. Ale jsou mladí. Ochotní se učit pravidlům a dávat pozor. To, že je na to jejich stvořitel neupozornil, je věc mnohem závažnější.

Porušovala jsem jednu podmínku. Znovu jsem chtěla být milosrdná.

Jejich smrt by pro mě nebyla řešením.

Přede mnou se objevily dva obrazy. Ten vlevo ukazoval plameny šlehající vysoko nad stromy a čtyři osoby v tmavých pláštích, které oheň hlídají.

Ten vpravo ukazoval běžící dívku s mladíkem. Ruku v ruce, spokojený úsměv na tváři. Žili.

„Demetri?“

„Ano?“ postavil se mi po boku.

„Tenhle si nezaslouží ani jednu úvahu proti,“ ukázala jsem prstem na ležícího upíra.

„Felixi?“ oslovil Demetri našeho společníka.

Felix rychlým krokem přešel před nás, popadl za zátylek Joea a donutil ho vstát. Ještě se na mě podíval. Čekal na můj souhlas.

„Slečno!“ zaskřehotal Joe.

„Copak?“ sladce jsem se usmála.

„Prosím,“ vydechl.

„Nepouštěj ho, Felixi,“ požádala jsem svého přítele. „Joe, možná bych ti mohla udělit milost…“

„Opravdu?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Kime, Mayo,“ oslovila jsem mladý pár. Dívka sebou trhla, Kim byl statečnější a podíval se mi do očí. „Chcete říct něco na jeho obranu?“

„Obranu?“ zeptal se nevěřícně Kim.

„Ano,“ kývla jsem.

„Nic,“ odpověděl Kim, „nevadilo by mi, kdyby chtěl ublížit jenom mně. Ale když do toho zatáhl i Mayu – která by dnes vůbec nemusela zemřít!“ odmlčel se. Z očí mu šlehaly blesky.

„Šla bych s tebou kamkoliv, Kime,“ promluvila poprvé nahlas Maya, „je mi jedno, že tu dnes zemřeme. Nemohla bych žít bez tebe.“ Pak setřásla Kimovu ruku a vstala. „Nechte ho jít, paní,“ přišla ke mně a prosebně se na mě podívala, „nezaslouží si dnes zemřít. Třeba ho budou trápit výčitky a on si uvědomí, jak byl špatný.“

Znala jsem druhou stranu Osudu. Joe by si ze smrti svých společníků nic nedělal. Ale to tahle dívka nemohla vědět.

„Felixi, odveď ho,“ vydala jsem krátký povel.

Poodešli jen kousek stranou, pak se ozval výkřik a za pár vteřin se rozhořely plameny.

„Paní,“ klekl si přede mě najednou Kim, „nechte jít Mayu. Potrestejte mě. Ale nechte ji žít.“

„Vstaň, Kime,“ vybídla jsem ho.

Poslechl mě a vzal Mayu za ruku.

Oba čekali na stejný rozsudek. Čekali na smrt. Neviděli jiné východisko. Cítili se sami vinní.

„Vy dva jste volní,“ řekla jsem.

„Volní?“ zalapal po dechu Kim.

„Znáte pravidla, jste ochotni se učit,“ usmála jsem se, „dokážete se chovat správně, ovládat se – budete opatrní. Pokud ne, my se to dozvíme a moje velkorysost bude zapomenuta.“

„Děkujeme vám, paní,“ odpověděl Kim. Oba dva se uklidnili a dívka se poprvé usmála.

„Slibujeme vám, že všechno dodržíme,“ znovu mě obdařila svým úsměvem.

„Běžte,“ pokynula jsem jim.

Ještě se uklonili a pak, ruku v ruce, se dali do běhu.

„Hezky,“ poklepal mi Alec na rameno, „jsem pro, že jsi se takhle rozhodla.“

„Dík,“ pousmála jsem se.

Demetri mě pohladil po tváři. „Co jsem ti říkal?“

„Já vím,“ zakoulela jsem očima.

„Můžeme, oheň dohořívá a už nic nehrozí,“ vrátil se Felix.

„Bylo to o nervy,“ postěžovala jsem si.

„Chovala jsi se skvěle,“ ujišťoval mě Demetri.

„Přesně,“ souhlasil Alec, „asi mi Jane pěkně vyčiní, až se vrátíme, ale dneska jsi byla lepší.“

„Já normálně zíral,“ přidal se Felix, „vystupovala jsi tak chladně a naprosto jasně. Byla jsi celou dobu nad věcí. A nenechala ses ničím zastrašit. Na jedničku s hvězdičkou.“

„Jste hrozní,“ zašklebila jsem se na všechny tři, „ale děkuju.“

„Vracíme se?“ zeptal se Alec.

Demetri přikývl a vzal mě za ruku. Usmála jsem se na něj.

Teď už mě snad čekal větší klid a návrat k výcviku. Těšila jsem se, začala jsem mít ráda to ticho.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 25 - Rozhodnutí:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!