Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 23 - Miluješ mě?

10.11.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2281×

23. Miluješ mě?

„Znovu se setkáváme,“ pousmála se dívka.

„Ano, slečno,“ uklonil se vysoký upír.

„Mám z tebe radost, Alastaire,“ pokynula mu rukou, „ale pořád máš u mě vroubek.“

„Snažím se,“ odpověděl netrpělivě Alastair.

„Řekni mi, co víš, budeme to mít rychleji za sebou,“ vyzvala ho.

„Rád,“ pousmál se. „Vlkodlaci jsou méně obezřetní. Nečekají. Myslí si, že jsou v bezpečí. Ale stejně si na ně musíte dát pozor, slečno, nemusela byste se vrátit. Oni umí bojovat.“

„Nebojím se jich, příteli,“ blýskly její zuby v zářivém úsměvu.

„Ale já se bojím o vás,“ vyslovil své pochyby Alastair.

„Proč?“ nechápala.

„Jste jediná, kdo se umí správně rozhodnout,“ hluboce se uklonil, „nejen já vám vděčím za život. Nenechejte svět rozpadnout se v prach jen kvůli nim a jejich rozkazům, slečno. Závisí na vás víc životů, než tušíte.“

„Já vím, Alastaire,“  kývla hlavou, „ale pokud smrt přijde dřív, nikdo s tím nic nenadělá.“

***

„Čteš si?“ zeptal se Demetri a sedl si na kraj postele, kde jsem odpočívala.

Zamávala jsem knihou, kterou jsem držela v ruce. „Špatná otázka,“ ušklíbla jsem se.

„Promiň,“ oplatil mi úšklebek, „myslel jsem, že budeš trénovat.“

„Mám volno,“ pokrčila jsem rameny. Dnešní odpoledne se neslo v duchu nově příchozích obětí. Nemohla jsem se na to ani dívat. Pokaždé, když jsem viděla, že dřívější výpravy návštěv zase odcházely a malé děti unikaly pozornosti upíří touhy po krvi, zaplavila mě tak neskutečná radost, že jsem někdy měla pocit, že ani není moje.

Věděla jsem, proč se nedokážu dívat na děti jako na něco, co by mělo ztišit mou žízeň.

Stýskalo se mi po Jimmym.

„Je mi to líto,“ pohladil mě po paži.

„Nemůžu s tím nic dělat,“ povzdechla jsem si, „ty bys tam byl taky.“

„Normálně ano,“ připustil.

„Tohle je život, který tu vedete. Mně nepřísluší ho soudit, Demetri,“ zakroutila jsem hlavou.

„Nechci, abys mě odsuzovala, Val,“ zašeptal tiše.

„Já tě neodsuzuju,“ ohradila jsem se, „pokud sis nevšiml, jsem úplně stejná.“

„Včera jsme mluvili o změně pravidel…“ nahodil další téma rozhovoru.

„Nemyslela jsem to vážně.“

„To ti mám věřit?“ kontroval s úsměvem.

„Vadí mi, že je porušuješ,“ zamumlala jsem.

„Proč?“ zeptal se jednoduše.

„Na něčem jsme se domluvili a já doufala, že to splníme,“ zamračila jsem se.

„Bojíš se, že bych měl pravdu?“ zeptal se a spokojený úsměv mu přelétl přes tvář.

„Ne,“ zakroutila jsem rázně hlavou a položila knížku na noční stolek.

„Tak čeho se bojíš? Hm?“

„Mohla bych ti ublížit,“ šeptla jsem.

„Nemůžeš mi ublížit, miláčku,“ objal mě kolem ramen.

„Neříkej mi tak,“ ohradila jsem se.

„Vidím to na tobě. Stačí, když se i ty sama podíváš do svého nitra,“ napovídal mi líbezným hlasem.

„Nemůžu,“ procedila jsem mezi zuby, „pochop, že ti nechci ublížit. Vím, že to jednou udělám. Nechci, aby to bolelo ještě víc.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ odsekl naštvaně.

„Prostě to vím,“ podívala jsem se na něj, „bojím se, že tě ztratím.“

Usmál se. „Něco jsem ti slíbil, zlatíčko. Vždycky budu tvůj přítel, rozumíš? Nikdy tě neopustím.“

Objala jsem ho a nechala se konejšit v jeho náruči. Možná, že měl pravdu…

A možná taky ne, odpovědělo ihned moje lidské já.

Proč jsem teď musela být rozdělená na dvě poloviny? Jedna ho chtěla poslechnout, připustit si, že mluví pravdu a ta druhá si zatvrzele stála na svém, jako by tušila, že mě čeká něco dalšího…

„Chceš o tom mluvit?“ řekl tiše svou otázku.

„Ne,“ zamumlala jsem, „chci na to zapomenout.“

„Upíří mají moc dobrou paměť,“ pousmál se.

Zadívala jsem se mu do očí. „Myslíš, že bys ji zvládnul alespoň na chvíli vymazat?“

„Určitě,“ usmál se a pak mě políbil.

Jemně mě líbal, naše rty se pohybovaly synchronizovaně, jeho ruce mě k sobě láskyplně tiskly a dávaly najevo to, co nevyslovil. To, co se moje lidské já snažilo popřít a upíří milovalo. To, na čem jsme se domluvili, že k sobě nebudeme nikdy cítit.

„Možná mi jednoho dne vážně ublížíš, Val,“ šeptal, „ale teď ne. Teď mi neubližuješ. A ani nechceš.“

„Nechci,“ vydechla jsem do jeho rtů.

***

„Co s ní?“ zeptal se Caius.

„Není zatím nebezpečná,“ pokrčil rameny Aro.

„Zatím,“ zašklebil se Caius, „kolikrát už jsme tohle řešili, bratři?“

„Tak nechápu, proč máš tendence řešit to znovu.“

„Ty radši mlč,“ osočil se na Marca Caius, „tobě ta holka bude za chvíli říkat pane.“

„Pochybuji,“ pronesl Marcus trochu blahosklonně, ačkoliv o tom sám opravdu pochyboval. Nemohl si pomoci, aby bratra neuzemnil. Tohle mu dávalo dokonalou příležitost a jeho vznětlivý společník mu v tom svými vlastnostmi jen pomáhal.

„Proč se o ni vůbec tak zajímáš, bratře?“ zeptal se Aro.

„Tobě nepřipadá zajímavá, Aro?“ odpověděl otázkou Marcus.

„Víc než to,“ pousmál se, „bude opravdu přínosem pro gardu. Felix i Demetri mě ujistili, že jí trénování jde skvěle.“

„Co uděláš, až se to zvrtne?“ zajímal se Caius.

„Už jsme to řešili, Caie,“ pousmál se Aro, „zatím to ale není potřeba.“

„Zatím,“ znovu se Caius zašklebil a dal důraz na své oblíbené slovo.

***

„Miluješ mě?“

„Proč to chceš vědět?“ povzdechla jsem si.

„Protože vím, že to cítíš, Val,“ zašeptal.

„Nenuť mě dělat rozhodnutí,“ poprosila jsem ho.

„Jednou poznáš, že jsi mě milovala,“ prorokoval s úsměvem.

„Nestraš,“ odpověděla jsem pobaveně.

„Potvoro,“ osočil mě a krátce se zasmál.

„Chci si hrát,“ pousmála jsem se.

„Nehraješ si nějak často?“ zeptal se.

„Jak často?“ nechápala jsem.

„Třeba tvoje oběti, Val. A v neposlední řadě taky já, samozřejmě,“ zašklebil se.

„Víš, jak mě to baví?“

„Dovedu si to představit,“ ujistil mě.

„Tak vidíš,“ usmála jsem se a dneska znovu porušila naši dohodu. Jeho rty mi hned vyšly vstříc.

***

„Již brzy, bratře,“ promluvil do ticha Aro, „již brzy vyzkoušíme, jestli zvládne správná rozhodnutí.“

„Jaká výprava to bude tentokrát?“ zeptal se Marcus.

„Ve východní Asii se nám to trošku bouří,“ pousmál se Caius, „nejvyšší čas tam někoho poslat, aby všechno srovnal.“

„Jane?“ nadhodil Marcus jméno.

Aro zakroutil hlavou: „Teď zůstane Jane ve Volteře. Potřebujeme vyzkoušet Valentinu.“

„Má za sebou ani ne měsíc výcviku!“ vyhrkl Marcus.

„Proto si chci ověřit, jestli je opravdu tak výjimečná, jak se zdá,“ odpověděl Aro.

„Demetri, Felix a Alec ji jistě rádi doprovodí,“ ušklíbl se potutelně Caius.

„Je to jen zkouška, bratře,“ mírnil ho Aro.

„Přál bych si, aby uspěla, Aro,“ řekl rychle Caius a svá slova mínil upřímně, protentokrát.

„Ale ani potom jí nebudeš věřit,“ zašeptal Marcus.

„Ne,“ zamračil se Caius, „to nebudu. Nechci se vzdát života jen kvůli nějaké hloupé holce.“

„Oni na ni dohlédnou,“ ujišťoval ho Aro, „nenajde toho, který by měl zapříčinit zkázu našemu společenství. Demetri ji ohlídá. Stejně tak Felix. A Alec má své způsoby, jak ji zastavit, kdyby to jinak nešlo.“

„Půjdeme do hlavní místnosti,“ rozhodl Marcus, „brzy se vrátí Heidi.“

Caius i Aro vstali z pohodlných křesel v Arově pracovně a následovali ho. „Připojí se k nám?“ zeptal se tiše Caius.

„Dnes ano,“ přikývl Aro.

„Začíná si zvykat,“ pousmál se.

„Nejsem si jistý,“ povzdechl si Marcus, „ale nedá se dělat nic jiného.“

„Jednou žije s námi, nemá na výběr,“ odpověděl Aro.

***

„Budu muset jít,“ vymanila jsem se z jeho objetí.

„Nechoď,“ stáhnul mě zpátky k sobě, „teprve jsme začali. A noc je naše, vzpomínáš?“

„Ráda bych tu s tebou zůstala,“ usmála jsem se, „ale musím jít na trénink. Dneska mám další lekci s Renatou.“

„Miláčku,“ zaúpěl přidušeně, protože zabořil hlavu do polštáře.

„Odpoledne jsem byla s tebou. Teď už vážně musím jít,“ natáhla jsem se po oblečení.

Téměř mi vyrval tričko z ruky a odhodil ho zase někam za sebe. „Nikam,“ zavrčel výhružně.

„Já musím,“ popadla jsem do ruky kalhoty.

„Val,“ ucítila jsem jeho ruce na svých bocích, „Renata ještě chvíli počká.“

„Jsi nepoučitelný,“ zavřela jsem odevzdaně oči.

„Jen po tobě toužím,“ ujistil mě a v jeho hlase bylo slyšet pousmání.

„Tak já jdu takhle,“ pokrčila jsem rameny.

„No to ne!“ vyhrkl.

„Tak mi vrať to tričko,“ vybídla jsem ho s úsměvem a dívala se do jeho tváře.

Neochotně mi ho podal. „Vrátíš se brzy?“

„Co nejdřív to půjde,“ slíbila jsem mu. Ještě naposledy mě políbil a pak si s povzdechem zase lehl do peřin. Natáhl se po mojí rozečtené knížce. „Podívám se, co čteš…“ zamumlal a otevřel ji.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 23 - Miluješ mě?: