Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 15 - Nevyřčená dohoda

13.10.2010 (13:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2000×

15. Nevyřčená dohoda

„Mrzí mě to, pane,“ zašeptala dívka zlomeně.

„Nemusí tě to mrzet,“ usmál se upír, „a proč mi říkáš pane? Myslel jsem, že k tomu máš odpor.“

„Cítím se vám zavázána,“ přiznala se popravdě, „a opravdu je mi líto, že nevím, jak to udělat.“

„Třeba na to jednoho dne přijdeš,“ povzbudil ji.

„Doufám, zasloužíte si být šťastný, pane,“ věnovala mu nepatrný úsměv.

„Je to jen mezi námi, Valentino,“ položil jí ruku na rameno.

„On se to dozví,“ povzdechla si.

„Stejně to zůstane mezi námi,“ usmál se. Ale jen co vstal z pohodlného křesla, jeho tvář už neprojevovala žádné emoce. Otevřel dveře a nechal dívku o samotě.

***

„Ahoj,“ kývla Renata na pozdrav, když jsme s Demetrim vešli do kruhové místnosti. Šumělo to tam tichým hovorem, byla tu nejspíš celá garda.

„Jak se máš?“ usmála jsem se.

„Jde to,“ zatvářila se otráveně, „nesnáším tyhle sešlosti. A dneska mi to vadí dvojnásob. Bude se rozhodovat o tobě a to není moc příjemné.“

„Já to vím,“ povzdechla jsem si, „ale netuším, co mě čeká.“

„To tady zatím neví nikdo,“ odpověděla tiše.

V tu chvíli všechny hovory utichly a já zvedla oči k Arovi. Ten se postavil a sešel doprostřed místnosti. Ucítila jsem Demetriho stisk ruky, dodával mi odvahu.

„Moji milí,“ začal Aro a pohledem se zastavil na mně. „Valentino, pojď blíž.“

Neochotně jsem pustila Demetriho ruku a vzdálila se od něj a Renaty.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Jak ses rozhodla?“ položil mi otázku.

„Myslím, že už to dávno víte,“ opáčila jsem.

Slyšela jsem nesouhlasné zavrčení. Moc dobře jsem věděla, že nikdo z gardy si s Arem nedovolil mluvit takhle. Byla jsem možná příliš drzá – ale já se rozhodla ze své svobodné vůle. Budu je respektovat, když oni budou respektovat mě.

Natáhl před sebe ruku a já se jí konečky prstů dotkla. Bylo to jednodušší, nechtěla jsem to přede všemi vysvětlovat nahlas…

„Jsem opravdu rád, že ses rozhodla stát se jednou z nás, Valentino,“ zamumlal spokojeným hlasem.

„Znáte mé důvody,“ podívala jsem se mu do očí.

„Naprosto,“ zakýval souhlasně hlavou, „ale jsou tu pravidla, která musíš dodržovat.“

„Já to vím,“ odpověděla jsem.

„Demetri je dobrý učitel,“ přikývl Aro a zadíval se na něj přes mé rameno. Ihned ho oslovil: „Ale, Demetri, i dobrý učitel může být brzy velice ovlivňován svou žačkou – měl by sis dát větší pozor.“

„Ano, pane,“ uslyšela jsem Demetriho hlas.

„Je těžké jí odolat, že?“ zeptal se konverzačním tónem. „Dostane to, co si umíní. Dej si pozor, můj talentovaný příteli, není to vždy bezpečné.“

Z mého hrdla se ozvalo nesouhlasné zavrčení.

Ale Aro si to vyložil po svém, usmál se na mě: „Jistě, možná teď mu ublížit nechceš, Valentino, ale měla bys býti ostražitá. Všechno, co povede k tvým rozhodnutím, bude ubližovat jen tobě samé. Tvoje duše byla zaprodána vyšší moci.“

„Snad tím nechcete nazývat sebe?“ Zlobný tón v mém hlase byl hmatatelný.

Viděla jsem, jak Caius rozzlobeně vstal a rychlým krokem přešel k Arovi.

„To už přestává všechno, bratře,“ zasyčel.

„Nech ji,“ mírnil ho Aro, „ona bude poslušná.“

„Je drzá a umíněná,“ zabodl do mě Caius svůj pohled, „to nepotřebujeme.“

„Demetri byl taky takový,“ zašeptal Aro a spokojeně sledoval můj překvapený pohled.

„Demetri pochopil všechna pravidla, Aro,“ odpověděl Caius, „tahle je nepochopí nikdy.“

„Mám jméno,“ zavrčela jsem na něj.

„Jistě, Valentino,“ zašklebil se. V jeho pohledu nebylo pranic emocí. Byl chladný a vypočítavý. Znovu se obrátil na Ara a zopakoval svou žádost: „Nepotřebujeme ji, bratře. Není důležitá.“

Slyšela jsem, jak Demetri šokovaně vydechl. „Ne,“ splynulo mu zoufalé slůvko ze rtů.

Aro zvedl ruku. „Klid, příteli, nikdo Valentinu nechce zničit.“

„Nikdo?“ ozval se podrážděně.

„Asi jsem tě přechválil,“ blýskl zuby v hrozivém úsměvu Caius.

„Uklidněte se, přátelé,“ položil Aro ruku na Caiovo rameno.

„Nechci se uklidnit, pane,“ objevil se Demetri vedle mě, „jak jste správně podotkl, je to moje žačka – dal jste mi ji na starost a já se zavázal ji vycvičit. Je to pouze dvacet čtyři hodin, co se stala jednou z nás.“

„Moc jste ve výcviku nepokročili,“ zavrčel Caius.

Do naší diskuse vstoupil hluboký hlas, který jsem slyšela poprvé: „Provedla čistou práci, pane. Ti tři, které včera zabila, byli skoro mistrovská práce – pouze dva malé body na krku. Dovolím si tvrdit, že má talent.“

Pootočila jsem hlavou a viděla vysokého, tmavovlasého upíra, který klidně kráčel k nám. Felix, napadlo mě okamžitě.

„Loví jako zkušená,“ pokračoval Demetri, „dokáže se téměř okamžitě ztotožnit s naší přirozeností a využívat našich schopností.“

„A dokáže si vybrat,“ dokončil Aro, který v mé mysli našel způsob, jakým jsem si své oběti vybrala.

„Brání ji,“ nevzdával se Caius, „podívej, co způsobuje v našich kruzích.“

„Nebránili by ji, kdyby to nebyla pravda,“ odbyl ho Aro.

Věděla jsem, že u něj jsem vyhrála. Neublíží mi – rozhodně ne do doby, kdy mě bude potřebovat, nebo ho můj talent bude nadále zajímat.

„Demetri je příliš ovlivňovaný,“ pokračoval Caius.

„Demetri ví, co dělá,“ opáčil Aro.

„Demetri chce také něco říct,“ odpověděl pobaveně Demetri.

„Mluv,“ vybídl ho Caius.

„Jsem si naprosto jistý tím, co dělám, pane,“ ujišťoval ho, „to, co k Valentině cítím, je pouze moje osobní záležitost a nijak se to nepromítne v plnění vašich úkolů.“

„Budeš se muset bez ní obejít,“ zašklebil se Caius, jako kdyby vůbec neposlouchal, co mu Demetri chce říct.

Ale Aro ano – přemítal si všechna naše slova, naše činy – určitě dospěl k nějakému rozhodnutí.

„Demetri, dnes v noci musíš odjet – společně s Jane, Alecem a Felixem – máme pro tebe důležitý úkol. Na pár dní budeme muset Valentinin výcvik předat někomu jinému. Jsem si jistý, že Corin nebo Santiago se jí rádi ujmou.“

„Doufal jsem, že budu mít tu možnost si její výcvik vést sám,“ zamumlal nespokojeně Demetri.

„Pane,“ ozval se Renatin tichý hlas, „ráda bych se nabídla.“

Aro překvapeně střelil očima k Renatě. „Nemám vcelku nic proti,“ potěšeně se usmál, „když nebude mít Demetri. A samozřejmě, když bude Valentina souhlasit.“

„Renatě věřím,“ odpověděl Demetri.

„A co ty, Valentino?“ oslovil mě Aro.

„Budu ráda,“ pousmála jsem se a ulevilo se mi.

Sice jsem měla na jazyku tolik věcí, které jsem chtěla přednést nahlas – ale nechtěla jsem Demetriho dostat do problémů. On musel poslechnout – na rozdíl ode mě.

Cítila jsem, jak ve mně narůstá nespokojenost. Nesouhlasila jsem s tím. On byl jediný, kdo mě tady proti tomu všemu chránil. Jediný, kterému jsem mohla věřit.

„Co se stane, když nebude nadále poslouchat?“ zeptal se Caius se zlomyslným úsměvem na rtech.

„O tom rozhodneme,“ uzavřel to Aro, „Demetri a i Renata mají dost šancí z ní udělat právoplatnou členku gardy. Velmi užitečnou členku gardy.“

Poslední věta byla směřována mně. Skrytá výhružka v těch slovech mi došla téměř okamžitě. Pokud nebudu poslouchat, stane se něco hrozného. A Aro určitě věděl, že zabít mě by nebylo to nejhorší – udělá to znovu. Znovu ublíží někomu, kdo pro mě něco znamená.

Bude mě tím udržovat v ostražitosti. Nejdřív Linda… a pak kdo? Kdo by měl přijít na řadu? Bylo to příliš promyšlené. Od prvního okamžiku, kdy jsem otevřela své krvelačné oči.

„Ano, pane,“ přikývli oba.

„Demetri, nezapomeň, dnes před půlnocí musíte vyrazit,“ připomněl mu Aro.

„Samozřejmě, pane,“ přikývl Demetri.

„Rozumíme si, Valentino?“ otočil se ke mně Aro.

„Ano,“ souhlasila jsem. Neochota, která se chtěla prodrat skrz můj hlas ven, zůstala uvnitř mě samé. Moje lidské já mě hlídalo. Dávalo na mě pozor.

„Jsme dohodnutí,“ uzavřel to Aro.

„Jak…“ chtěl se zeptat Demetri, ale já ho okamžitě chytla za ruku a stiskem donutila mlčet. Překvapeně se na mě podíval a já krátce zakroutila hlavou.

Aro se znovu spokojeně usmál. „Valentino, trénuj,“ doporučil mi, „chci vidět, až změníš něčí osud cíleněji. Ne pouze lidským koncem.“

Uvnitř mě to začalo vřít. Copak jsem mohla za to, že jsem dokázala poznat jen smrt? A neuměla se ovládnout?

V tu chvíli jsem na sobě ucítila spoustu pohledů, ale jeden mě provrtával opravdu důkladně. Zvedla jsem oči ke třem trůnům a dívala se do tváře třetího z bratrů. Ještě pár vteřin se na mě díval a pak zájem vystřídal znovu apatický pohled, kterého jsem si všimla už poprvé.

„Měnit osud, pane?“ zeptal se dívčí hlas.

Jane přicházela ode dveří a zřejmě zachytila poslední Arovu větu.

„Ano, drahoušku,“ přikývl Aro.

„Jak to funguje?“ otočila se na mě.

„To ještě nevím,“ zašeptala jsem.

V jejích očích se mihl soucit, ale pak, když jsem se pořádně zadívala do její tváře, narostl ve mně pocit, že se mi to zdálo. Mohla to být setina vteřiny. Možná ani to ne.

„Doufejme, že na to brzy přijdeš,“ ušklíbla se.

„Jane má pravdu,“ přikývl Caius, „bude konec…“

„O tom rozhodnu já, bratře,“ zastavil ho jasným hlasem Aro.

„My víme,“ odpověděl pokorně, ale úlisnost v jeho hlase byla jasně slyšitelná.

„Můžete jít, Demetri, uvidíme se před půlnocí,“ pokynul nám Aro rukou.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 15 - Nevyřčená dohoda: