Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 10 - Cokoliv

27.09.2010 (17:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2442×

10. Cokoliv

„Stmívá se,“ zašeptal Demetri a mně jeho dech ovál šíji. Zachvěla jsem se.

„Víš, co jsi mi slíbil?“ odpověděla jsem stejně tiše.

„Sliboval jsem ti toho dost,“ krátce se zasmál.

„Tak teď se vrátíme k té první věci,“ otočila jsem se od okna na něj, „musíš mě zastavit.“

„Nenecháš mě to udělat,“ odporoval, „krev je ta největší slast, kterou můžeš mít. Nenecháš se ode mě zastavit.“

„Musíš to udělat,“ zasyčela jsem nečekaně prudce.

Chytil mě za obě ruce. Pevně, nesmlouvavě. „Ne!“

Vytrhla jsem mu svoje dlaně z těch jeho. „Musíš mě zastavit!“

„Vidíš? Začínáš být agresivní,“ odpověděl úplně v klidu a už se mě nesnažil zastavit, když jsem odstoupila od okna, postavila se zády ke stěně a měřila si ho zlobným pohledem.

„Nejsem agresivní,“ zavrčela jsem na něj.

„Nebudeš chtít nic jiného,“ usmál se, „na mě si ani nevzpomeneš. Bude to jen krev a krev. Zapomeneš na to, že jsi nechtěla zabíjet.“

„Nechci zabíjet,“ zaúpěla jsem a plameny v mém krku začaly ještě víc pálit. „Potřebuju ji,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Do Říma je daleko,“ mluvil tiše Demetri, „budeš muset čelit hodně lidem.“

„Zvládnu to,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem, „musím.“

„Slibuju, že ti pomůžu, jak budu moci… ale pokud sama odmítneš, nezastavím tě.“

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Teď si vezmi ten plášť,“ podal mi znovu tmavě šedý plášť.

Bez řečí jsem si ho oblékla. „Lidé míní, krev mění,“ usmál se.

Nesouhlasně jsem zasyčela.

Bylo to hrozné. Měl pravdu.

Chtěla jsem krev. Potřebovala jsem ji. A ačkoliv jsem ochutnala jen pár doušků krve své sestry, pamatovala jsem si tu chuť… tu lahodnou chuť, která hasí ohnivé plameny v mém hrdle.

Nenáviděla jsem ten pocit, být upírkou.

Právě teď jsem si totiž vymlouvala Lindinu vraždu. Krev začala mít v mém životě místo. Větší než jsem si kdy připouštěla.

Nebylo to ani deset hodin, co jsem ochutnala poprvé lidskou krev. A už jsem ji chtěla znovu. Víc než cokoliv jiného.

Touha po krvi byla silnější než touha po mém stvořiteli.

Poprvé od té doby, co jsem otevřela své nové oči.

Poprvé jsem chtěla víc krev než jeho.

Proto to nemohla být láska mezi námi. Byla jsem si jistá, že láska by byla víc než touha po krvi…

… i když…

Svezla jsem se na kolena. „Demetri, musíme jít…“

Natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ho za ni.

„Jdeme,“ přikývl a vytáhl mě na nohy.

„Až vyjdeme na ulici, musíš jít pomalu,“ připomínal mi.

„Pomalu?“ zamračila jsem se.

„Samozřejmě,“ zasmál se, „udělej tři kroky.“

Během vteřiny jsem stála tři kroky od něj. Zasmál se. „Dobře a teď pomalu.“

Lidským tempem udělal tři kroky zpátky ke mně.

„Aha,“ pousmála jsem se.

„Budeme mluvit, ano? Abys myslela na něco jiného… venku je opravdu hodně toho, co chceš,“ opětoval mi úsměv.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Vyvedl mě ven ze své ložnice a hned začal. „Vsadím se, že přijdeš na to, odkud pochází moje jméno,“ zašklebil se.

Chvíli jsem přemýšlela. „Že by Řecko?“

„Příliš chytrá,“ složil mi další kompliment a zasmál se.

„Proč tě tak pojmenovali?“

„Moje matka byla blázen do Řecka a hlavně do Řeků,“ rozesmál se, nejspíš nad nějakou vzpomínkou, „takže nejspíš jsem pojmenován po někom, s kým něco prožila. Možná po otci, nikdy jsem ho nepoznal.“

„Nikdy?“

„Ne, nevím, jestli ho matka vůbec znala… jestli s ní někdy předtím byl. Vychovávala mě sama a spíš mimo svůj vlastní život. Často jsem ji vídával v objetích milenců. Je to příliš dávno, abych se k tomu vracel, vzpomínky blednou – zvlášť ty lidské,“ odpovídal mi, když jsme vycházeli na ulici.

Bylo to, jako kdybych dostala ránu plamennou pěstí. Cítila jsem, jak se mi oči podlévají krví a já po ní toužím.

Víc než po čemkoliv jiném.

„Drž mě,“ procedila jsem mezi zuby a zadržela dech.

„Vrátím se k něčemu veselejšímu,“ řekl a rychlým lidským krokem jsme procházeli mezi lidmi. „Určitě přijdeš na to, podle čeho se tak jmenuju.“

„Demetri,“ zopakovala jsem jeho jméno ve snaze zapomenout na tu palčivou bolest ve svém hrdle, „to bude od starořeckého jména Demetrius a znamená to přívrženec bohyně Démétér. A to byla bohyně rolnictví, sklizně, mateřství a tajemství.“

„Jsi vážně skvělá, víš toho víc než já,“ usmál se.

„Přestaň mi skládat komplimenty,“ zamračila jsem se na něj, „bavilo mě starověké Řecko a Řím. Nic víc v tom není.“

„Jsem si naprosto jistý, že bys mi stejně dopodrobna dokázala vyprávět i o první světové válce,“ ušklíbl se.

„Nejsem pamětník, na rozdíl od tebe,“ oplatila jsem mu zašklebení.

„No teda,“ zalapal pobaveně po dechu.

„Promiň,“ odpověděla jsem vesele.

Pak jsme šli mlčky. Měla jsem spoustu času přemýšlet. Nad vším.

Ale já toho nevyužila. Každý člověk v mé blízkosti, každé bijící srdce si získávalo moji pozornost.

Tiskla jsem Demetriho ruku podle toho, jak se bolest stupňovala. Neříkal nic. I když jsem mu dlaň musela drtit, protože jsem silnější, neřekl ani slovo.

„Jak to můžeš vydržet?“ zašeptala jsem.

„Staletí tréninku,“ věnoval mi úsměv.

„Zlepší se to někdy?“ zeptala jsem se podivně zastřeným hlasem. Dvě prudce bušící srdce šla naproti nám.

Dívka a chlapec.

Spíš mladý muž a mladá žena.

Usmívali se na sebe. Ani se nedrželi za ruce, jen šli vedle sebe a tiše si povídali.

Demetri se zastavil, cítil ten třes, který mě ovládal. Prudce si mě přitáhl do náruče a pevně objal. „Vydrž.“

„Bože,“ bolestivě jsem zasténala při pohledu na mladý pár.

„Val, vydrž, slyšíš?“ lehce se mnou zatřásl.

Slyšela jsem ho. Ale bylo to velmi vzdálené. Bušení jejich srdcí přehlušilo kde co…

Viděla jsem tu linii mezi nimi. Objevila se náhodou. Byla bílá, ale leskla se spíše do nebeské modře.

Nemohla jsem je přece zabít.

Lehce jsem cukla hlavou a linie se zavlnila. Dívka v tu chvíli zakopla a mladík ji tak tak zachytil. Vteřinu se dívali sami sobě do očí.

Linie se pod mým pohledem znovu zavlnila a mladík přitiskl rty na ty dívčiny. Linie mezi nimi nabrala krásnou světle modrou sytou barvu.

„Co to děláš?“ zašeptal Demetri.

„Musíme vypadnout,“ zabořila jsem tvář do jeho hrudi.

Popadl mě za ruku a rychle jsme prošli kolem líbající se dvojice. Zastavili jsme se až za městem. Tam mě konečně pustil a znovu se na mě upřeně podíval. „Co jsi to udělala?“

Pokrčila jsem rameny. „Dlouho by trvalo, než by se odvážil ji políbit. Jen jsem trochu uspíšila chod věcí.“

„Nejdřív jsi je chtěla zabít a pak jim hýbeš s osudem?“ zamračil se.

„Musela jsem se soustředit na něco jiného,“ odsekla jsem.

„Nemůžeš si dělat, co chceš,“ odpověděl tvrdě, „jsou tu pravidla.“

„Která pro mě ale neplatí,“ zavrčela jsem na něj, „nejsem Arův poskok. A nikdy nebudu.“

„Nemůžeš dělat, co se ti zlíbí, Valentino, prostě nemůžeš,“ zopakoval pevným hlasem.

Linie mezi námi z okrové přešla znovu na bílou. „Můžu,“ kývla jsem a linie se zavlnila. Demetri se ocitl znovu těsně vedle mě. „Můžu dělat cokoliv, co chci. A nikdo mi v tom nezabrání. Ani ty ne.“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 10 - Cokoliv: