Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 8. kapitola

25.03.2011 (19:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2900×

Edward:

Bylo pondělí. S Carlislem jsme jeli do Port Angels vypovídat na policii. Stále jsem přemýšlel nad tím, co se stalo včera. I přes ten otřesný zážitek, co se udál v nákupním centru, se Bella rozhodla k nám přijet. Alice nás upozornila na to, abychom se chovali normálně a Belle nepřipomínali to, co se stalo. Všichni jsme byli ve svých pokojích. Mia vzala Bellu do jídelny a začaly se učit. Jasper to nevydržel a šel si vyslechnout její výklad. Emmett samozřejmě nemohl chybět a nakonec jsem přišel i já s Rose. Pak jsme se všichni vrhli do diskuze.

Začali jsme se hádat a já si všiml, že nás Bella nevnímá. Zeptal jsem se na její názor. Její odpověď mě nepřekvapila. Což se nedalo říct o její reakci na Jasperovu připomínku. Když řekla, že existuje i jistý predátor, který loví lidi, zatrnulo nám. Dokonce i Carlisle s Esmé, kteří byli v pracovně, zpozorněli. Chtěli se vydat za námi a konverzaci utnout. Když Bella svůj předešlý výrok vysvětlila, viditelně jsme si oddychli.

Pak jsme se přesunuli k piánu. Sázka, kterou vymyslel Emmett, se ihned ujala. Sedl jsem si k Belle. Chvíli jsme se na sebe dívali. Něco se mezi námi stalo, ale nevěděl jsem co. V tom měla Alice vizi, že se s Bellou políbíme. Ihned jsem pohledem střelil k mé sestře. Ta jen pokrčila rameny.

Začali jsme hrát. Samozřejmě jsem znal všechny skladby, které Bella zahrála. Nechtěl jsem ji porazit, tak jsem taky vybíral jen ty písně, které byly známé. Při té poslední se všichni potichu vypařili. Sledoval jsem Bellu, jak se soustředí na hraní. Způsob, jakým hrála a jak se tvářila, mě fascinoval. Při každém těžším přechodu si skousla ret. Jakmile ho zahrála, jemně se usmála.

Když dohrála, podívala se na mě. Zřejmě jí bylo divné, že Mia s Jasperem nevýskají radostí, že mě v naší malé soutěži porazila. Rozhlédla se po pokoji a pak se zeptala, kde jsou ostatní. Odpověděl jsem jí, že nevím. Což byla v podstatě pravda, protože jsem nevnímal, kam odešli.

„Chtěla jsem se ti omluvit a poděkovat,“ řekla po chvíli.

„Za co?“ Nevěděl jsem, na co naráží. Uhnula pohledem a hypnotizovala zeď před sebou.

„Za ten včerejšek.“ Netušil jsem, že by o tom chtěla mluvit.

„To nemusíš. Já byl taky v šoku,“ odporoval jsem jí.

„Ale ty jsi byl alespoň schopný reagovat, na rozdíl ode mě.“ Nic jsem na to neřekl, protože jsem nevěděl, co bych měl říct. „Asi chceš vědět, co se stalo, že?“ Pomalu se na mě podívala. Samozřejmě, že jsem to chtěl vědět, ale nechtěl jsem být dotěrný.

„Ano, chci. Ale nebudu tě nutit…“

Skočila mi do řeči a začala vyprávět. Neustále jsem ji sledoval. Když skončila, musel jsem jí nějak vysvětlit, že to nebyla její chyba. Zvolil jsem větu, kterou lidé normálně používají.

„To je mi líto.“ Podívala se na mě s jemným úsměvem.

„To není vše.“ A pokračovala ve vysvětlování.

xxx

„Nebyla to tvoje vina.“ Byl jsem o tom přesvědčen. Za tohle opravdu nemohla.

„Já vím. Jen… někdy mám pocit, že jsem mohla udělat víc. Kdybych se místo hraní klavír přihlásila třeba do zdravokurzu, mohla jsem jí poskytnout první pomoc. S tím, že už tu není, jsem se smířila, ale to neznamená, že to nebolí. A ten včerejšek… prostě vyvolal špatné vzpomínky.“ Bylo mi jí líto, že si tím musela projít. Sám jsem zažil deset let v prostředí, kdy smrt byla na denním pořádku. Nevyrovnal jsem se s tím doteď, a to jsem upír. Jak se asi musela cítit ona, když je člověk?

„Edwarde?“ oslovila mě po chvíli.

„Ano?“

„Můžeš pro mě, prosím, něco udělat?“ Přikývl jsem. V tu chvíli bych pro ni udělal cokoliv. „Smaž si ten lítostivý pohled z obličeje.“ Vadilo jí, že jsem jí vyjádřil svůj soucit? „A místo toho mi věnuj jeden z těch tvých pokřivených úsměvů, ze kterého jdou všechny holky do kolen.“

„Cože?“ Její žádost mě překvapila. Začala se smát.

„No tak, Edwarde. To nevíš, že když se usměješ, tak všechny holky v okruhu 15 kilometrů z toho omdlívají?“ To už jsem se smál taky. To, že jsem pro dívky přitažlivý, jsem věděl. Jejich myšlenky vždy hovořily jasně.

„Takže, ty chceš omdlít?“ dobíral jsem si jí.

„Neboj se, já to ustojím,“ přesvědčila mě. Dostala to, co chtěla. Zalovil jsem ve vzpomínkách, abych věděl, o jakém úsměvu mluví. Použil jsem ten, o kterém Tanya vždy říkala, že je to úsměv přivolávající infarkt všem upírkám. Jenže jsem nečekal Bellinu reakci.

Na tváři se jí objevil ruměnec. Uhnula pohledem a sklonila hlavu. Její srdce se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Bál jsem se, že zkolabuje. Zareagoval jsem instinktivně. Vzal jsem její tvář do dlaní a nutil ji, aby se na mě podívala. Sledoval jsem ji. Bál jsem se, že pod mým chladným dotekem ucukne.

Překvapila mě. Žádný člověk se ke mně nedostal tak blízko jako ona. Dívala se mi do očí a já se vpíjel do těch jejích. Zorničky měla rozšířené. Cítil jsem, že ty mé se zachovaly stejně. Projel mnou zvláštní pocit. Nutkání udělat něco víc.

„Asi bych měla jít,“ zašeptala. Bolest, kterou mi její slova způsobila, byla zvláštní. Vstal jsem a odešel do svého pokoje. Nerozuměl jsem sám sobě. Proč jsem ji chtěl políbit? A proč mě její reakce ranila? Nikdy jsem nic takového necítil. Zloba a smutek se ve mně mísily jako dvě části, které chtěly splynout k sobě. Po chvíli někdo vstoupil do pokoje. Jasper.

„Jak ti je?“ posadil se a obezřetně mě sledoval.

„To se mě ptáš zrovna ty? Já tu nejsem expert přes city.“ Zloba se vydrala na povrch.

„Promiň,“ zašeptal.

„Omlouvám se. Nevím, co se to se mnou děje. Nedokážu ten pocit pojmenovat,“ pověděl jsem pravdu.

„Zlobíš se,“ vysvětlil mi.

„Dík. To vím i bez tebe,“ řekl jsem ironicky. „Ale proč?“ Nerozuměl jsem sám sobě. Nevěřícně se na mě podíval.

„Třeba proto, že se nevyplnila Alicina vize?“ Vstal a šel ke dveřím. „Mimochodem, říká se tomu zklamání.“ Odešel.

xxx

Vystoupili jsme z auta a vešli do dveří. Carlisle zamířil k recepci. Policistka nás poslala do jedné kanceláře. Zaklepali jsme a čekali na pozvání. Otevřel nám nějaký detektiv. Pozdravil se s námi a posadil nás ke stolu. Carlisle podepsal papír o tom, že jako můj zákonný zástupce souhlasí s mojí výpovědí. Pak se mě začal vyptávat. Řekl jsem mu, jak jsem uslyšel Bellin výkřik a pak vstoupil na toalety. Tam jsem uviděl Bellu, jak klečí u těla té ženy. Pak jsem zavolal Carlislea.

Detektiv to všechno zapisoval do počítače. Potom se mě ještě zeptal na pár detailů a dal mi podepsat moji výpověď. Poté se začal vyptávat mého táty. Ten mu vše vylíčil a své svědectví také podepsal. Detektiv se s námi rozloučil a my odešli z jeho kanceláře. V hale jsme potkali Bellu a jejího otce. Pozdravili jsme se a Charlie požádal Carlislea, jestli by si mohli popovídat, tak odešli kousek od nás. Zůstali jsme tam s Bellou sami. Ani se na mě nepodívala. Stále se dívala do země.

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Ahoj,“ vydechla. Svůj zrak však nezvedla. Nevěděl jsem co říct. Tak jsem tam jen stál a mlčel. Neustále jsem ji pozoroval a přemýšlel, co bych měl udělat, ale nic vhodného mě nenapadalo. Z toho trapného ticha nás vysvobodil Carlisle. Rozloučil se s Bellou a odešli jsme. Nasedli jsme do auta.

„Charlie po mně chtěl, abych předepsal Belle nějaké prášky na spaní,“ řekl po chvíli. Okamžitě jsem po něm střelil pohledem. Místo toho, aby mi něco vysvětloval, mi přehrál jejich rozhovor. Bella se už dvě noci budí s křikem. Má noční můry. Charlie podle všeho nevěděl, co se stalo ve Phoenixu. Carlisle mu léky rozmluvil. Doporučil mu, aby se obrátil na psychologa.

„Myslíš, že se z toho dostane?“ zeptal jsem se s obavami v hlase. Podíval se na mě.

„Když se z toho dostala tenkrát, tak teď určitě. Jen potřebuje čas to všechno vstřebat.“

„Tenkrát? Její otec neví, co se stalo,“ upozornil jsem ho.

„Já vím. To jsem taky pochopil. Edwarde, lidská psychika je sice křehká, ale zároveň silná. Bella se s tím musí jen vyrovnat. Myslím, že ještě pár dní a pak se to spraví.“ V mysli se odvolával na všechny knížky o psychologii, které kdy četl.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 8. kapitola: