Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 5. kapitola

19.03.2011 (13:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3223×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Ráno jsem se probudila celkem pozdě. Nějak se mi dařilo ignorovat zvonění budíku. Když jsem se podívala na čas, zděsila jsem se. Jak to, že mě Charlie nevzbudil? Rychlostí blesku jsem vlítla do koupelny. S kartáčkem v puse jsem se utíkala převléct. S bundou v jedné ruce a taškou v ruce druhé, jsem se zastavila v koupelně, abych si vypláchla pusu a uklidila kartáček. Nedívala jsem se kolem sebe. Rychle jsem seběhla schody a už jsem zamykala vchodové dveře. Můj pohled ihned padl na náklaďáček, který stál na příjezdové cestě. Ani jsem se nenadála a už jsem startovala motor. O dvacet minut později jsem zaparkovala na školním parkovišti a následně pospíchala do budovy číslo dvě na hudebku. Zaklepala jsem na dveře a s připravenou omluvnou řečí vešla dovnitř. Nestihla jsem se ani nadechnout, když mě profesorka přivítala s úsměvem na tváři a otázkou, zda hraji na nějaký nástroj. Jen jsem přikývla. Jenže se nenechala tak lehce odbýt a hned zjišťovala, jaký instrument to je. Má ústa to slovo jen vydechla – klavír, když mé oči narazily na černé křídlo, které stálo na menším podiu. Profesorka mě samozřejmě požádala, abych něco zahrála a pohledem mě tlačila k pianu. Jen jsem si povzdechla a rozešla se k nástroji, po kterém jsem včera tesknila. Tašku jsem nechala pod podiem a hypnotizovala klaviaturu. Pohledy i šepot mých spolužáků jsem vnímala jen okrajově. Jako omámená jsem přistoupila k pianu a prsty pohladila klávesy, aniž bych jedinou z nich zmáčkla. Před sebou jsem uviděla mě s Jules, jak spolu sedíme u mámina klavíru a společně hrajeme Beethowenovu Osudovou. Hrály jsme ji na přeskáčku. Já jsem hrála liché akordy a má kamarádka ty sudé. Pokaždé jsme se u toho nasmály. Ten smích se mi v tu chvíli ozýval v uších jako ozvěna. Do očí se mi nalily slzy. Pomalu jsem se posadila a promnula si prsty. Učitelka si odkašlala a tím mě vytrhla ze vzpomínek. Podívala jsem se na ni a nejistě se zeptala:

„Co mám zahrát?“ Řekla, že jí to je jedno, hlavně ať už hraju. Zakázala jsem si vzpomínat na minulost a nechala z piana linout první tony máminy oblíbené skladby od Debussyho – Měsíční svit. Plně jsem se soustředila na klávesy pod mými prsty, že jsem si ani neuvědomila, že zazvonilo. Z mého soustředění mě vytrhla až profesorka. Měřila si mě obdivným výrazem a tichým děkuji nás rozpustila na přestávku. Vzala jsem si batoh a šla na další hodinu. Měla jsem mít dějepis. Naštěstí jsem seděla vedle Mii, takže to nebylo tak špatné. Navíc profesorův výklad o občanské válce nebyl nejhorší. Což se nedalo říct o zbytku mého dne. Od mého probuzení jsem si ani nestihla uvědomit, že jsem se včera zbavila jediných lidí, kteří se se mnou bavili. Takže to bylo rychlý. Jsem tady druhý den a už je ze mě outsider. Nevadí, alespoň budu moct ostatní pozorovat z bezpečné vzdálenosti. A po chvíli mi došla další věc. Jak se dostal náklaďák na naši příjezdovou cestu? Vsadila bych se, že v tom má prsty Charlie a jeho ranní nepřítomnost.

Na oběd jsem šla pomalu. Neměla jsem chuť ani náladu potkat Lauren a její partu. Chvíli jsem čekala na chodbě a když už se nikdo nehnal do jídelny, jsem vešla. Koupila jsem si poslední salát, co nabízeli a minerálku. Hledala jsem nějaké volné místo. A světe div se, našla jsem ho. Byl to stolek pro dva v rohu místnosti, kousek od stolu Cullenových a Haleových. Vydala jsem se k němu a opět ignorovala pohledy ostatních. Posadila jsem se a začala jíst, když se někdo postavil naproti mně. Byla to Mia a mile se usmívala.

„Smím?“ Úsměv jsem jí oplatila a přikývla na souhlas. Sedla si a spustila. „Chtěla jsem ti poděkovat za ten včerejšek a zároveň se ti omluvit, že jsi kvůli mně ztratila kamarády.“

„Mio, nemusíš mi děkovat. Udělala jsem to, k čemu jsem byla vychovávaná a s nimi,“ hlavou jsem pokynula k Lauren a její partě. „S nimi bych se přestala bavit sama. Můj názor na přátelství se poněkud liší od toho jejich," vysvětlila jsem jí svůj postoj a dál se věnovala jídlu.

„No, to nic nemění na tom, že jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nevysvětlila dějepis. Víš, mám v tom docela zmatek.“ Vážně jsem nevěděla, co je na dějepisu tak těžké. Navíc si to může přečíst v knížce a má pět sourozenců. To jí to nemůžou vysvětlit sami?

„Promiň, ale máš pět sourozenců. Copak to z nich nikdo nechápe?“ Tak nějak se uchichtla.

„Víš, já chci znát objektivní názor, protože oni jsou každý na jiné straně. Rose a Jasper fandí jihu, naopak Emmett, aby naštval Jazze se zastává severu a Edward je spíš expert na první světovou.“ Podívala jsem se po nich. Sledovali nás, jako by slyšeli každé naše slovo.

„Zdá se mi to, nebo berou občanskou válku moc osobně?“ Nedalo se nezeptat.

„Řekněme, že to je na dlouhé vyprávění. Tak co? Vysvětlila bys mi to?“

„Já nevím. Navíc, jak si můžeš být jistá, že můj názor bude objektivní?“

„Soudím dle tvého chování.“ Tak tím mě dostala. Vlastně, asi bych kamarádku přivítala.

„Tak dobře. Kdy se ti to hodí?“

„Co třeba o víkendu. Zítra odjíždíme s rodinou kempovat a vrátíme se až v pátek večer. Tak bychom se mohli sejít v sobotu?“ Oči se jí rozšířili.

„Obávám se, že v sobotu to nepůjde. Už něco mám. Ale neděle bude dobrá.“ Přikývla na souhlas, když na ni zavolala Rosalie. Omluvně se na mě usmála a s tichým ahoj odešla.

Vyhodila jsem obal od salátu a PET láhev. Zrychlila jsem krok, abych do třídy dorazila včas. Na angličtinu jsem se těšila. Probírali jsme Shakespeara. Ne, že bych ho bůhvíjak milovala, ale rozhodně lepší téma než antické eposy. Seděla jsem s Angelou. Celou dobu vypadala, že mi chce něco říct, ale vždy když se nadechla, ji Lauren zpražila pohledem. Věděla jsem, že Ang je hodná holka, ale musí se rozhodnout sama. Buď bude jedna z Laureniných pochlebovaček, nebo se přestane bát a řekne svůj názor. V tomhle ji nemůžu pomoct. K tomuto se musí každý dobrat sám. Po angličtině jsem odjela domů. Charlie tam nebyl, tak jsem se rozhodla uvařit večeři. Maso a zeleninu jsem nakrájela na kousky a napíchla je na špejle, pak jsem dala špízy do trouby. Nakonec jsem nakrájela brambory a potřela je olejem a česnekem. Vyměnila jsem plechy v troubě a opláchla salát, který jsem natrhala a zalila koupeným dresinkem. Charlie přijel o půl šesté. Navečeřeli jsme se a s díky za vyměnění pneumatiky, jsem se odporoučela do pokoje. Napsala jsem úkoly a zapadla do koupelny. Zbytek týdne uběhl rychle a stejně. Ve škole si mě nikdo nevšímal a u oběda jsem vždy seděla sama.

V sobotu jsme s tátou jeli do Port Angeles na nákupy. Koupili jsme novou matraci, knihovnu a noční stolek s lampou. Pak si šel Charlie koupit nějaké vybavení na ryby a já se jen tak procházela po obchodním domě, když jsem potkala Miu s Alicí.

„Ahoj,“ pozdravily mě.

„Ahoj. Tak jak jste si užili kempování?“ vrátila jsem jim. Zvláštně se na sebe podívali a řekli, že to bylo fajn. Čekala jsem nějaké historky, ale nic se nedělo, tak jsem se zeptala, co tady dělají. Prý si chtěli zpříjemnit sobotu nakupováním, když se tři dny ani na kousek nepřiblížili civilizaci. Pak se k nám přidali i ostatní sourozenci, se kterými jsme se rychle představili navzájem. Povídali si mezi sebou a Mia ze mě tahala informace, co bylo ve škole. Jednoduchou odpovědí, že se nic nedělo, mě už dál nenutila mluvit. Po chvilce jsem se od nich odtrhla. Šla jsem do knihkupectví, když mě zastavil Edward.

„Můžu jít s tebou?“ zeptal se podezřele mile. Přikývla jsem a mlčky jsme vešli do obchodu. Procházela jsem mezi regály a Edward mě tiše následoval. V duchu jsem si četla názvy knih, ale žádná mě nezaujala. Dostali jsem se do oddělení sci-fi, když mi do oka padla modrá knížka s názvem Quileutské legendy. Neměla jsem v úmyslu si ji koupit. Od táty jsem věděla, že Quileutové jsou indiánský kmen, žijící v rezervaci La Push. Kromě toho, že je tam krásná pláž a Charlie tam jezdí rybařit, jsem nevěděla nic. Usoudila jsem, že by mi neuškodilo dovědět se o nich něco víc. Navíc se stejně po škole vždy nudím. Edward si mě měřil zvláštním pohledem, ale nevšímala jsem si ho. Knihu jsem si koupila a pak se omluvila, že si musím odskočit. Edward řekl, že na mě počká, tak jsem se vydala na toalety. Otevřela jsem dveře. Na zemi ležela nějaká stará žena. Automaticky jsem se k ní rozběhla. Otočila jsem ji čelem k sobě a zděsila se jejího výrazu. Oči měla otevřené dokořán a přísahala bych, že mě sledovala. Roztřesenou rukou jsem jí šáhla na krk, abych jí změřila tep. Jakmile jsem se jí dotkla, vyjekla jsem hrůzou. Její kůže byla studená. Byla mrtvá. Srdce se mi zastavilo a oči se vpíjeli do její strnulé tváře. Jen jsem tam klečela a dívala se na mrtvou ženu. Tento posmrtný výraz vyvolal obrazy z minulosti, před kterou jsem utekla do Forks. Najednou se mi vše vrátilo. Jules a její zděšená tvář. Chrčení, které se ozývalo z jejich úst a bezmocný pohled jejich očí, které volaly o pomoc. Držela jsem její bezvládné tělo a nebyla schopna pohybu. Z dálky jsem slyšela, že na mě někdo volá. Pak mě jen držely něčí paže a já se schovala do neznámé náruče. Vnímala jsem třes svého těla a horké slzy, které mi stékaly po tváři. Někdo se mě snažil odtáhnout z objetí mého neznámého, ale já jsem se k němu ještě víc přitiskla. Potřebovala jsem cítit něčí blízkost. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. Intenzivně jsem vdechovala sladkou vůni, která mi vcházela do plic a vyvolávala ve mně pocit bezpečí. Podvědomě jsem dělala jeden krok za druhým, jako můj doprovod. Mé tělo ovinul chlad. Zřejmě jsme byli venku, ale já se stále soustředila na jemnou esenci, která vycházela z těla, které tak pevně drželo to mé. Okrajově jsme cítila píchnutí do mé paže a pak jsem ztratila vědomí.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 5. kapitola: