Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 4. kapitola

18.03.2011 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2919×

Edward:

Jeli jsme ze školy domů. Vytěsnil jsem myšlenky ostatních a soustředil se na to, co se dnes stalo. Ráno jsem přišel později, protože jsem byl na lovu. Sotva jsem vešel na školní pozemek, uslyšel jsem Alice, jak mě posílá za Miou. Opět jí Lauren dělá naschvály. Jak já bych té holce nejradši zakroutil krkem. Spěchal jsem za mou poloupíří sestrou, že jsem si ani nevšiml osoby, která stála vedle ní. Po pravdě řečeno jsem kontroloval, jestli není Mia zraněná. Přece jenom je z části člověk. Musel jsem uznat, že jsem se choval netaktně. Ale v tu chvíli byla Mia přednější. Esmé by mi urvala hlavu, kdyby se jí něco stalo. A pak se událo něco, co jsem nečekal. Mia se na mě naštvala.

„Sakra Edwarde, nemohl ses chovat trochu slušněji?“ vyjela na mě.

„Cože?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohl.

„Pokud sis nevšiml, tak Bella mi pomohla. Zastala se mě přede všema a ty jí nejsi schopen ani říct ahoj.“ To už mě rozčílilo.

„Tak to se omlouvám. Jen mi je přednější má rodina než nějaká lidská holka.“ Zuřil jsem.

„Tobě na ní možná nezáleží, ale mně jo. Takže ti oznamuji, že se s ní chci skamarádit a ty se opovaž mi to zkazit.“ Přimhouřila oči a čekala mou reakci. Už to tu bylo zase. Ta její touha zapadnout mezi lidi.

„Sakra. Mio, uvědom si, že jsme upíři. Lidi by měli být naše potrava a ne kamarádi,“ syknul jsem jí do ucha.

„Pleteš se, Edwarde.“ Vyvalil jsem na ni oči. „Vy jste upíři, ale já jsem z poloviny člověk a tahle moje část se chce spřátelit s Bellou, takže tě varuji. Nesnaž se mi to s ní nějak rozházet,“ zašeptala mi zpátky a odešla na hodinu.

Přišel jsem do hodiny těsně po zazvonění. Pohledem jsem se omluvil učitelce a ta mě poslala na místo. Seděl jsem vedle Alice.

„Ta ti to teda dala, co?“ zeptala se výsměšně.

„Alice, sakra to jsem snad jedinej, kdo si uvědomuje to riziko?“ obořil jsem se na ni.

„Ne, ale věř mi. Ta Bella nás ještě hodně překvapí.“ Poklepala si vševědoucně na spánek. Chtěl jsem se jí zeptat, co viděla, ale ona mi okamžitě odpověděla. „Zapomeň bratříčku. Tohle si nechám pro sebe.“ A začala si chránit myšlenky.

Na oběd jsem šel tradičně s Miou. Vážně jsem nechápal, jak se může chtít přátelit s někým, kdo kamarádí s tou partou. Lauren jsem tradičně obdařil nenávistným pohledem a ona se v myšlenkách rozplývala nad tím, že se na ni dívám. Ona je fakt úplně blbá. A to nemluvím o té sázce, ve které se vsadila, že se s Miou dáme dohromady. Posadili jsme se ke stolu a naše nejmladší sestřička začala jíst, zatímco my jsme to jídlo jen drobili na prach. Najednou nám Alice oznámila, ať se podíváme k Laureninýmu stolu. Bella si zprudka stoupla a řekla docela zostra:

„Myslím, že my kamarádi nebudeme.“ Všichni se na ni podívali. „Nezlobte se, ale nebudu sedět u stolu s někým, kdo šikanuje mou spolužačku. Chováte se jako hyeny.“ Vzala si tašku a tác s jídlem. Pohledem přejela po jídelně. Mia ji chtěla pozvat k nám, ale Alice ji zastavila. Bella vyhodila jídlo a odešla pryč. Všichni jsme byli překvapení.

„Tak co, Edwarde, neříkala jsem to?“ narážela na svou vizi. Jen jsem přikývl. Musel jsem uznat, že jsem se v ní spletl. Asi nebude tak špatná, jak jsem si myslel. Nicméně to nic nemění na faktu, že bychom se neměli přátelit. Po obědě jsme se rozešli na vyučování. Měl jsem biologii. Díval jsem se z okna, když jsem zaslechl myšlenky Lauren. Záviděla Belle, že bude sedět vedle mě. Najednou se židle vedle mě pohnula. Byl jsem překvapený, že jsem ji neslyšel přijít.

„Ahoj,“ vypadlo ze mě. Podívala se na mě. Rychle jsem přemýšlel, jak bych měl pokračovat. „Chci se ti omluvit za to, jak jsem se choval dnes ráno.“ Vzpomněl jsem si na Miu. Nechtěla o Bellu přijít. Navíc, jsem byl rád, že se jí zastala i za cenu ztráty kamarádů. Je jasné, že se teď z ní stane outsider.

Na moji omluvu jen přikývla, ale nic neřekla. Zaměřil jsem se na její myšlenky, ale nic jsem neslyšel. Zkoušel jsem to každou chvíli, ale výsledek byl vždy stejný. Po zazvonění jsem odešel ze třídy a mířil k autu. Nevím, co se stalo, ale mí sourozenci tam nebyli. Tak jsem na ně čekal. Parkoviště bylo už skoro prázdné, když jsem uviděl Bellu. Měla takový nepřítomný výraz. Sledoval jsem ji ve zpětném zrcátku a začal si ji více prohlížet. Včera jsem se snažil nevšímat myšlenek kluků, protože každý se rozplýval nad Bellou Swanovou. Já si jí všiml až v jídelně, když seděla u stolu s Lauren. V tu chvíli jsem ji začal ignorovat a zaškatulkoval ji jako druhou Jessicu Stanlyovou. Nicméně teď jsem plně chápal včerejší myšlenky mých spolužáků. Ona je opravdu krásná. Hnědé vlasy a oči tvoří zajímavý kontrast s její bledou pokožkou. Jemný nos jí zdobí obličej stejně jako rty, které mají barvu zralých malin a rafinovaný tvar. Její štíhlá postava potvrzuje její křehkost, zatímco její mysl musí být velice silná a odolná. Což potvrzuje i to, že můj dar na ni nefunguje. A to nemluvím o jejím charakteru. Výchova policejního ředitele se nezapře. Najednou se Bella rozběhla ke svému autu. Podíval jsem se, co se stalo. Měla propíchnutou pneumatiku. Podle myšlenek jsem zjistil, že to udělala Lauren. Byla to její msta, za to, co jí řekla u oběda, a pak taky za to, že seděla se mnou na biologii. Bella se pokoušela povolit šrouby, ale zřejmě jí to nešlo. To už jsem na nic nečekal a šel jí pomoct. Než jsem k ní došel, stihla uklidit nářadí a sednout si do auta. Zaklepal jsem na okno. Lekla se. Její srdce zapomnělo jeden úder a pak se rychle rozběhlo.

„Nechceš pomoct?“ zeptal jsem se. Chvíli přemýšlela a dívala se všude kolem sebe jen ne na mě. Jak rád bych věděl, na co myslela.

„Díky, ale ne. Opravdu nemám zájem mít zítra propíchaný všechny pneumatiky,“ řekla. Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Jak to myslíš?“ Opět jsem v duchu zaúpěl, že je její mysl pro mě uzavřená.

„Lauren po tobě nepochybně jede a jsem si jistá, že tohle je její práce,“ vysvětlila mi jako bych to nevěděl. Bohužel jsem si toho byl vědom až moc dobře.

„To chceš říct, že to udělala kvůli mně?“

„Jen z poloviny. Tu druhou část mám na svědomí já. Řekla jsem jí, co si o ní myslím, a ona to zřejmě neunesla.“ Tak zvláštně se usmála. Tak trochu škodolibě a při tom zasněně.

„Takže?“ čekal jsem na její odpověď.

„Takže díky za nabídku, ale radši zavolám tátovi. Ten mi pomůže.“ Přikývl jsem a odešel. I přes její odmítnutí, jsem měl pocit jako bych té lidské holce něco dlužil. V zápětí jsem přišel na to, co to je. Byl jsem jí vděčný a zavázaný. Zastala se mé sestry a navíc jí pomohla ve chvíli, kdy jsem s ní měl být já. Došel jsem k autu, kde už na mě čekala rodina. Beze slova jsem nastoupil a nechal Miu, ať řídí. Ostatní jeli s Emmem v jeho jeepu.

„Edwarde, můžeš mi říct, co si dělal u Bellinýho auta?“ Mia byla přirozeně zvědavá. Tak jsem jí pověděl pravdu. „Ty jí vážně nemůžeš číst myšlenky?“ Vyvalila na mě ty svoje modrá kukadla, která zdědila po Carlisleovi. Přikývl jsem na souhlas. V myšlenkách se utvrzovala, že se s Bellou musí nepodmínečně seznámit. Prý by se jí hodila kamarádka, které může svěřit své problémy, a které by pro mě zůstaly tajemstvím. Nad tím jsem se jen ušklíbl. Mia to spozorovala.

„Tak tak, bráško. Někdy je ta tvoje schopnost opravdu obtěžující.“ Jako bych to nevěděl sám. Taky mě otravují myšlenky ostatních, ale na druhou stranu jsem se s tím už dokázal sžít a částečně to i vypínat.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 4. kapitola: