Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 27. kapitola

01.10.2013 (18:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1834×

A abyste netápali v tom, co se událo v minulých dílech, tak vám sem hodím menší rekapitulaci:

Bella se přistěhovala do Forks, kde poznala Cullenovi. Po pár přešlapech s Laureninou partou se spřátelila s Miou Cullenovou - poloupírkou a dcerou Carlislea a Esmé. Shodou okolností postupně vyšlo najevo, že Esmé je sestra Belliny prababičky...
Edward a Bella se dali po několika kapitolách dohromady. Samozřejmě s tím, že Bella ví o Cullenových pravdu, včetně toho, že Edward přísahal Vollteře věrnost výměnou za ochranu členů své rodiny a jejich partnerů. Pak proběhlo seznámeníčko s Denalijskými a pokus, ve kterém Eleazar a Kate vyzkoušeli Bellin štít.
V poslední kapitole proběhl školní ples, na který se dostavili i Jane a Demetri. Přišli, aby Edwardovi vyřídili vzkaz od Ara, že do týdne musí narukovat zpět do Itálie.

Nikdy před tím jsem si nepřála umět zastavit čas. Nebo ho minimálně zpomalit. Jenže bohužel, pánem času jsem nebyla. A Edward také ne. Takže každá další vteřina trvala jen vteřinu a nikdy neprodloužila svůj interval životnosti.

Od plesu a tím i od návštěvy Jane a Demetriho uběhly přesně tři hodiny. Za tu dobu mě Emmett stihl odvézt domů (Edward musel urychleně za Carlislem), já se dokázala svléknout z šatů, osprchovat, najíst a zalézt do postele. Nevěděla jsem, co jiného dělat. Cullenovi měli zřejmě válečnou poradu a já… Já tvrdla doma, protože bych tyhle upíří záležitosti zřejmě nepochopila.

Byla jsem naštvaná. A byla jsem zoufale vyděšená. Nemusela jsem mít IQ génia, abych pochopila, že Volterra Edwarda potřebuje. Teď byla jen otázka – proč.

Nemohla to být nějaká běžná záležitost, tu dokázali vyřešit vlastními silami. Muselo to být něco velkého a tím pádem i nebezpečného. Něco co vyžadovalo někoho, kdo umí číst myšlenky… A tak mě napadly dvě teorie – první, že potřebují Edwarda k výslechům. Jenže tuhle možnost jsem hned zavrhla, protože Aro měl tuhle schopnost taky a to dokonce upgradovanou.

Druhá teorie spočívala v zisku informací. Představovala jsem si Edwarda v převleku, jak se snaží infiltrovat do nějaké teroristické skupiny upírů a nedokázala jsem se přitom zhluboka nadechnout. Nijak jinak by Edwarda využít nemohli, protože i když pro mě byl Edward ten dokonalý, tak pro ně tak dokonalý nebyl. A navíc nebyl tak důležitý jako Aro, tudíž by jeho smrt nebyla pro stranu Volturiových obrovskou ztrátou.

Edward se u mě ten večer už neukázal. A ráno také ne, takže jsem se hned po probuzení za ním vydala sama. Když jsem přijížděla k jejich domu, začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí tam jezdit. Kdyby mě tam chtěli, tak by se přeci ozvali sami, ne? Takhle jsem se k nim jela vetřít a to jsem je znala jen pár měsíců. Oni se znali celé století, neměla jsem tam co dělat a-

Dost!

Jsem jejich rodina, minimálně Esmé a Mia jsou mojí rodinou, takže se budu tvářit, že tam jsem hlavně pro jejich podporu v těžké situaci, kdy je musí opustit jejich syn a bratr. Tečka!

Zastavila jsem před vchodem a bez zaklepání vešla dovnitř.

V domě bylo mrtvo. A ticho. A to i přesto, že v obýváku seděla Alice na gauči a něco si mumlala pod nos. Nikoho jiného jsem neviděla.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se tiše.

„S Jasperem,“ odpověděla, aniž by se na mě podívala. Dál se držela za spánky a se zavřenýma očima se soustředila na něco, co vidí jen ona. „Jsou v horách,“ pokračovala s odpovídáním na mé nevyřčené otázky. „Nevím, kdy se vrátí… Teď mě neruš.“ Alice se nechovala nezdvořile, jen úsečně, protože měla perspektivu a podle ní se řídila. Proto jsem si její chování nebrala osobně.

„Pojď, Bello,“ Esmé se zničehonic objevila vedle mě. Srdečně se usmívala a jednou rukou mě objala okolo ramen „Udělám ti snídani.“

V kuchyni, do které jsem vešli, vládlo také nehostinné ticho. A to i přesto, že u barového pultu seděla Mia a v prstech drobila obložený toast.

„Ahoj,“ pozdravila jsem. Mia se na mě ani nepodívala.

„Ahoj,“ spíš si povzdechla, jako by jí má přítomnost víc tížila, než těšila. Tázavě jsem se podívala na Esmé, ale ta se smutným a starostlivým pohledem sledovala svou dceru.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tam opravdu nemám co dělat. Cullenovi byli už tak v háji, nepotřebovali nějakého člověka, aby jim tady rozdělával oheň v krcích. Otočila jsem se k odchodu, když se mě Esmé zeptala, kam jdu.

„Ale to je hloupost,“ odpověděla, když jsem ji seznámila se svým plánem. „Měla bys být tady s námi.“ Rukou ukázala na prázdný jídelní stůl.

„Samozřejmě,“ potvrdil Carlisle za mými zády. „Stejně tě Edward bude chtít vidět, jak se vrátí.“

„Dobře,“ přikývla jsem, i když jsem jeho slovům moc nevěřila. Sedla jsem si ke stolu a čekala, co se bude dít. Jenže se nedělo vůbec nic. Jen Emmett a Rosalie se po nějaké době posadili ke mně.

Esmé na mou snídani zapomněla.

Jak moc je tahle situace kritická jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se u Cullenových objevili Denalijští. Nepřijeli autem, běželi po svých, a i přesto vypadali jako by právě vystoupily z obálky módního časopisu.

Edward ani Jasper se stále neukázali. Začínala jsem být beznadějně zoufalá. A vyděšená ze své vlastní teorie, která se po pár hodinách ve společnosti Carlislea a Emmetta zdála být pravděpodobnější.

Nějací Rumuni se spřáhli s Rusy. Údajně vytvořili něco jako koalici. A budují armádu. Ne novorozenou, ale silnou a zkušenou. Najímají si žoldáky s děsivými schopnostmi, vychovávají a trénují upíry bez darů. A plánují každý krok, což bylo to, co se Alice snažila vystopovat ve svých vizích.

Volturiovi nebyli bez šance. Pokud jsem to správně pochopila, byli si vlastně rovnocennými soupeři. A o to to bylo horší. Znamenalo to, více nepřeživších. Na obou stranách.

„Kde je Edward?“ zeptala se Tanya, když se objevila mezi dveřmi.

„Asi 6 km východně od Mt. Carrie.“ Tuhle informaci mi Alice nedala. Tanya ani nepřikývla a už po ní zbyl jen rozvířený vzduch.

K beznaději se přidal i vztek. Zprudka jsem vstala a odešla do Edwardova pokoje. Zmatených obličejů všech přítomných jsem si nevšímala.

Proč to řekla jí a mně ne? Já jsem přece Edwardova partnerka, ne Tanya! Tak proč-

„Omluv Alici,“ Rosalie se posadila za mnou na pohovku. „Někdy je tak moc zabraná do budoucnosti, že neví, co dělá v přítomnosti… Jestli tomu rozumíš.“ Smutně se usmála.

„Proč to neřekla mně?“ zeptala jsem se přímo.

„A co bys s tou informací dělala?“ odpověděla otázkou.

„Jela bych za ním.“ Co jiného bych asi dělala?!

„Nejsou tam cesty, Bello. Je to vysoko v horách, v místech, kde se nepohybují žádní lidé,“ vysvětlila mi s mateřským úsměvem. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc je Rosalie krásná a o kolik by byla krásnější, kdyby jí na klíně sedělo malé dítě.

„Proto mi to neřekla?“ zeptala jsem se právě jako to malé děcko.

„Zřejmě,“ přikývla.

„Co tam dělají? Myslím v horách? A proč je tam Jasper? Proč zrovna on?“ Bylo toho víc, na co jsem se chtěla zeptat, ale tohle bylo to hlavní. Pokud jsem to správně pochopila, tak Edward měl nejblíže ke Carlisleovi, proto jsem neviděla důvod, proč by měl být s Edwardem Jasper. Vlastně jsem neviděla žádný důvod pro to, aby byl Edward v horách. Na jeho místě bych spíš chtěla být se svými milovanými a ne se schovávat uprostřed divočiny.

„Řekl ti Edward o naší minulosti?“ Rosaliinu otázku jsem nečekala, ale i přesto jsem na přikývla. Pamatovala jsem si každý detail, o který se se mnou Edward podělil. Ale i tak jsem nechápala souvislosti.

„Pamatuješ si, co ti řekl o Jasperovi?“

Jasper byl proměněn někdy v době občanské války jistou Mariou. Využívala ho, aby pro ni cvičil novorozené. S jeho schopností nebyl problém, aby je všechny uklidnil.

„Ale oni nebudou novorození!“ vyhrkla jsem. Rosalie se opět něžně usmála.

„Nejde o novorozené, Bello. Jde o Jaspera,“ pověděla. „On je voják. Je zkušený a soustředěný. Se svým darem je prakticky neporazitelný. Je tím, koho Edward může potkat… Tam.“ Tam znamenalo někde ve válce. Někde, kde se Edward bude muset umět bránit. A kde bude muset zabíjet.

„Takže… S Jasperem právě teď bojují?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano.“ Rosalie odpověděla naopak naprosto jistě.

„A Tanya?“ Rose se smutně pousmála.

„Ve válce to není vždy jen jeden na jednoho.“   

Teď mi ze vzteku a zoufalství zbyl jen strach a stud. Tak moc jsem chtěla mít Edwarda u sebe, že jsem si ani neuvědomila, jak moc to sobecké ode mě je. V podstatě jsem to vzdala a smířila se s Edwardovým odchodem a nejistým návratem, zatímco on už v tuto chvíli bojoval za všechny. Za sebe. Za svou rodinu. A tajně jsem doufala, že i za mě – za nás.

Jenže jak dlouho to bude trvat? Podle toho, co jsem věděla, upíři moc čas neřeší. Co když se Edward vrátí a já už tu nebudu? Kdo ho utěší? Kdo mu pomůže?

Byla jsem sice zoufale vyděšená, ale nebyla jsem hloupá. A už vůbec jsem nechtěla být sobecká. Znovu už ne.

A proto jsem potřebovala mluvit s Tanyou.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 27. kapitola: