Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 21. kapitola

24.05.2011 (22:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3139×

Mia:

„Tak co, Alice? Je Bella v pořádku?“ ptala jsem se netrpělivě.

„Jo, je v tom nejlepším pořádku,“ potutelně se usmívala. Všichni jsem si oddychli.

„Pojedeme,“ zavelela a my se sebrali k odchodu.

Když jsme dojeli domů, s dobrou noc jsem se odporoučela do pokoje. Dala jsem si sprchu a pak lehla do postele. Už jsem skoro usínala, když do pokoje vešla moje jasnozřivá sestra.

„Mio?“ Neodpovídala jsem. Chtěla jsem, aby si myslela, že už spím. „Vím, že nespíš.“ Sedla si ke mně. S povzdechem jsem se na ni otočila.

„Co je?“

„Jen jsem ti chtěla dát tohle.“ Do ruky mi dala oranžovou krabičku s léky. Přečetla jsem si nálepku. Hypnogen. Pacient – Sarah Maloryová. Byly to ty prášky, co Jessica podstrčila Belle. Vše mi došlo. Naše odplata. Jen jsem přikývla a šla dát krabičku do tašky. Alice odešla a já si konečně lehla do postele a usnula.

Ráno mě všichni přivítali v obýváku. No jo, upíři. Taky bych chtěla být jako oni. Nepotřebovat spát, nepociťovat únavu a nemít lidské potřeby jako jídlo a pití. I když nás byl plný dům, někdo mi tu chyběl.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se, zatímco jsem do sebe tlačila snídani.

„S Bellou,“ odpověděla Rose. Vyvalila jsem oči. „Konečně se dali dohromady,“ vysvětlila mi. Je možné, abych byla tak šťastná? Konečně. Konečně si řekli, co k sobě cítí. Od první chvíle jsem tušila, že ti dva k sobě patří. A když jeli do Ashlandu, doufala jsem, že tam se to mezi nimi vyjasní. A ono ne. Ale teď… jupííí. Když jsou zamilovaní, to znamená, že budou pořád spolu, což znamená svobodu pro mě. Už nebudu mít Edwarda věčně za zadkem. Páání! Co udělám s nově nabytou svobodou?

„Mio, pojď, nebo přijdeme pozdě,“ zavolala mě Rose. Přikývla jsem a letěla ven. Prolítla jsem kolem Emmetta a sebrala mu klíčky z ruky. Ihned jsem si sedla na místo řidiče jeho jeepu.

„Na to zapomeň!“ zakřičel a už mě tahal ven. Nedala jsem se a pořádně se zapřela. Najednou mě Emmett pustil. Rosalie mu něco zašeptala do ucha. Ten se na ni jen nevěřícně podíval a ztěžka polkl. Moje sestřička mu slíbila noc, na kterou nikdy nezapomene. Jako kdyby někdy na něco zapomněl. Všichni si nasedli a já poděkovala své blonďaté sestře ve zpětném zrcátku. Když jsme dojeli na parkoviště, marně jsem hledala Volvo.

„S Bellou přijedou později až po zazvonění, aby nepozorovaně vypustili ty pneumatiky,“ zašeptala mi Alice do ucha. Přikývla jsem, že rozumím, a odešla do třídy. Při vyučování jsem přemýšlela, jak si podám Lauren. Už jsem jí měla plné zuby. Ze začátku to nebylo tak hrozný, ale čím déle jsme tu byli, tím více přitvrzovala ve svých útocích na mou osobu. Nevadilo mi to. Nikdy mi nemůže ublížit. Přece jen jsem z části upír. To bohužel s sebou neslo i stinnou stránku. Pokaždé, když mi podkopla nohy, nemohla jsem se zvednout svou přirozenou rychlostí. A někdy jsem dokonce musela předstírat pláč. Vlastně mě to divadélko někdy bavilo. Teda vždy mě to bavilo, dokud se neobjevil Edward a nezačal mě kontrolovat, jestli se mi něco nestalo. Někdy se fakt chová jako táta.

Druhou hodinu jsem měla s Alicí. Sedla jsem si do lavice a hypnotizovala okno vedle mě. Alice přišla a zmučeně si sedla.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Ale nic,“ odsekla.

„Alice,“ zaúpěla jsem. Zvědavost je moje druhé jméno.

„S Jasperem máme výročí a jemu se daří mást mé vize. Nevím, co dostanu,“ řekla úzkostlivě a já vybouchla smíchy. Alice se na mě zamračila.

„Uvědomuješ si, že my ostatní to takhle máme vždycky?“ ptala jsem se jí mezi přívaly smíchu. „Buď ráda. Po kolika letech dostaneš dárek, o kterém jsi předem nevěděla?“ zeptala jsem se po chvíli.

„No, vlastně poprvé,“ zašeptala, protože do třídy vešel profesor. Přikývla jsem a věnovala se výkladu. Zapomněla jsem, že Alice si z lidského života nic nepamatuje a jako upírka měla vize. Vlastně byla chudák. Ani na Vánoce nezažila pocit překvapení a šoku jako my ostatní. Stále jsem přemýšlela nad mým a Belliným plánem. Nevěděla jsem jak to udělat, ale k mé radosti to za mě vyřešil profesor. Poslal Lauren do kabinetu pro nějakou pomůcku. Ihned jsem se omluvila, že potřebuji na toaletu a s léky v kapse jsem se vydala za ní. Procházela kolem záchodků, když jsem ji chytla za loket a zatáhla ji dovnitř. Nejdřív se lekla, ale když se na mě podívala, odfrkla si a ruku mi vytrhla.

„Co si myslíš, že děláš?“ zaprskala.

„Chci si s tebou promluvit,“ řekla jsem klidně.

„My dvě nemáme o čem mluvit,“ odsekla a chtěla odejít. Ihned jsem si stoupla před dveře, abych zabránila jejímu úniku.

„Já jsem se tě neptala, ale oznamovala.“

„Ale mě to nezajímá,“ řekla naštvaně a rozešla se ke mně. Ihned jsem vytáhla prášky z kapsy.

„Tak to si budu muset popovídat s panem ředitelem o tom, jak jsem tě přistihla na záchodcích, když sis zrovna brala léky,“ řekla jsem nevinně a otáčela se, že odejdu.

„Neuvěří ti,“ řekla odhodlaně. Otočila jsem se na ni a usmála se.

„Vážně si myslíš, že mi neuvěří?“ Zadívala jsem se jí do očí. „Tak si to shrňme. Já jsem premiantka. Můj prospěch je výborný. Nikdy jsem neměla žádný průšvih a vždy se chovám slušně. Zatímco tvoje známky jsou spíš průměrné a to nemluvím o tom, jak tě pan Bowly přistihl, jak opisuješ při písemce. K tomu si připočti to, jak jsi napráskala Bellu řediteli, který se kvůli tobě totálně znemožnil, když jí prohledal batoh a ty prášky nenašel. Stále si myslíš, že ti po tom všem bude věřit?“ Lauren celá zrudla zlostí. Pomalu šla ke mně. Tušila jsem nějakou zradu. Najednou rychle zvedla ruku a chtěla mi ty prášky sebrat. Pro mě byl samozřejmě její pohyb pomalý, takže jsem stihla uhnout.

„Ještě jednou se pokus do mě jen drcnout a přísahám, že poletíš ze školy. Nezapomeň si hlídat věci. Možná mě napadne ti ty prášky podstrčit,“ řekla jsem výhružně a odešla. Došla jsem do třídy a sedla si na místo.

„Dej mi ty prášky,“ zašeptala Alice.

„Proč?“

„Lauren uvažuje nad tím, že řekne řediteli, že jsi byla u ní doma a po tvé návštěvě zmizely ty léky,“ vysvětlila a já ji krabičku nepozorovaně předala. Schovala si je do kabely a dál se věnovala učiteli.

Na oběd jsme si sedli všichni spolu. Bella a Edward se k sobě nenápadně tulili a měli oči jen jeden pro druhého. Nutno říct, že na ně byl fakt hezký pohled. Slušelo jim to.

„Rose,“ oslovila ji Alice. „Vezmi si ty prášky k sobě. Lauren sice ještě není rozhodnutá, ale nechci nic riskovat.“ Rose to nepochopila, tak jí to Al vysvětlila. Pak si ty prášky schovala do kapsy.

Odpolední vyučování proběhlo rychle a už jsme se sešli na parkovišti. Scházela jen Bella. Pak jsem ji viděla, jak jde k Lauren, která se vztekala kvůli autu, které stálo na ráfcích. Všichni jsme nastražili uši.

„Lauren, proboha, co se ti to stalo s autem?“ zeptala se Bella. Lauren se jen ušklíbla. „Jestli chceš, dám ti číslo na odtahovku.“ Bella vytáhla papírek a něco na něj začala psát. Když mě něco napadlo.

„Edwarde, jdi za Bellou a ukažte té krávě vaši lásku.“ Strkala jsem do něj, aby už šel. Naštěstí mě pochopil a udělal, co jsem chtěla. Zastavil se u Belly a objal ji okolo pasu.

„Lásko, pojď. Už na tebe čekáme,“ řekl dostatečně nahlas, aby to Lauren slyšela. Bella se na něj rozpačitě usmála a můj bráška ji vášnivě políbil. Lauren zbledla.

„Teda, Mio, ty se nezdáš.“ Emmett mě poplácal po rameni. Nejenže držíme Lauren v pasti. Dokonce prohrála i tu blbou sázku, že se s Edwardem dáme dohromady.

„To víš, Emme, já jsem samé překvapení.“ Samolibě jsem se usmála. Pak jsme konečně odjeli domů.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 21. kapitola: