Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 20. kapitola

05.05.2011 (22:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3181×

Bella:

Zastavila jsem na parkovišti. Vyjela jsem docela brzy, takže jsem měla ještě dvacet minut čas, než přijedou Cullenovi. Docela jsem se těšila. Dnešní den patřil mezi ty lepší. Vymysleli jsme plán, jak se konečně zbavit Lauren a navíc s Edwardem jsme byli na dobré cestě. Po včerejšku jsem ho konečně poznala. Pochopila jsem jeho ochranářské pudy vůči Mie. Staral se o ni, když byla ještě miminko a byl na ni sám. Nedokážu si představit, že by se třeba Charlie měl takhle starat o mě. Edward je šlechetný a obětavý. Aby ochránil svou rodinu před Volturiovými, tak se prakticky obětoval a stal se jejich stoupencem.

Vystoupila jsem z náklaďáčku a zamířila do obchodního centra. V prvních dvou patrech se nachází různé obchůdky a kavárny. V tom třetím je kino s pěti sály. U vchodu mi nějaká brigádnice vrazila leták do ruky. Byl to program kina. Pročítala jsem si jednotlivé názvy filmů. Všechny jsem už viděla, takže rozhodnutí bych nechala na ostatních.

Pak jsem se jen tak loudala a prováděla window-shopping. Prostě jsem čučela do výloh. Zrovna jsem stála u zlatnictví a vybírala náramek, který bych mohla koupit mámě k narozeninám, když ke mně dolehl jásot. Podívala jsem se tím směrem a viděla Edwarda, Miu, Alice a ještě nějakého muže, který byl jistojistě také upír.

„Ahoj. Tak co, vybrala si nějaký film?“ zeptala se mě Mia a vytrhla mi leták z rukou.

„Ahoj. Ne. Myslela jsem, že se dohodneme společně,“ odpověděla jsem jí, ale pohled jsem věnovala tomu muži, který se na mě zvláštně díval, až jsem z toho znejistěla. Edward si toho všiml.

„Á promiň. Eleazare, tohle je Bella. Bello, to je Eleazar,“ představil nás. Podali jsme si ruce. Nad jeho chladem jsem se už ani nezastavovala. Očekávala jsem ho.

„Těší mě. Jsem rád, že poznávám někoho, jako jsi ty,“ řekl zvláštním tónem.

„Prosím?“ Zřejmě jsem se přeslechla. Do toho se vmísila Alice.

„Eleazar má také dar.“ Jmenovaný po ní střelil pohledem. „Neboj se, Eleazare. Bella o nás ví a zná naše pravidla,“ vysvětlila mu Alice. Ten se jen úlevně usmál. „Eleazar dokáže poznat něčí talent a schopnosti.“

„Aha.“ Nic rozumnějšího mě nenapadlo.

„Bello, už je to dlouho, co jsem u člověka zachytil tak silný dar, jako máš ty,“ řekl nadšeně.

„Cože?“ vyhrkla jsem. Já, že mám nějaký dar? Blbost.

„Ano. Jsi psychický štít. A to tak silný, že se projevuje, už když jsi člověk. Předpokládám, že kdybys byla upír, mohla bys jím zaštítit kohokoliv kdekoliv. Páni. A já myslel, že talentovaní lidé už vymřeli,“ říkal fascinovaně. Já jsem stále nedokázala pochopit to, co říkal. Štít? Já? Jak?

„Eleazare, dost. Myslím, že Bellu trochu děsíš,“ okřikla ho Mia.

„Ne, neslyším ji,“ Edward odpověděl na nevyřčenou otázku. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Eleazar se mě ptal, jestli slyším tvé myšlenky.“ Přikývla jsem, že rozumím, když si mou pozornost upoutaly Alice s Miou.

„Bello, řekni nám svůj názor. Rozhodujeme se mezi dvěma filmy. Pearl Harbor, nebo Mandolína kapitána Corelliho?“ zeptala se Alice.

„Alice, děláš, jako bys to nevěděla předem,“ dobírala jsem si ji.

„No tak, Bello. Vím, že vybereš Mandolínu, ale řekni mi proč?“

„Nevím. Prostě mám ten film radši. Navíc Pearl Harbor je až moc komerční.“ Přikývla na souhlas a pak se začala dohadovat s Miou, že půjde prostě s námi, že na Bena Afflecka se může podívat doma. Mou pozornost si ovšem připoutali ostatní, kteří k nám přišli. Současně s Esme, Carlislem, Rose, Emmetem a Jasperem přišly i čtyři další upírky.

„Bello, tohle jsou Carmen,“ Mia ukázala na ženu, která objala Eleazara. Aha, asi další manželský pár. „A tady je Kate, Irina a Tanya,“ ukázala na zbylé tři. Jedna byla hezčí než druhá. „Holky, tohle je Bella.“

„Těší mě,“ pozdravila jsem je. Všechny se na mě přívětivě usmály. Po očku jsem je sledovala, když můj pohled zavadil o dvě ruce, které měly propletené prsty. Pohledem jsem jela výš, abych zjistila, komu patří. Edward a Tanya. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nevěřícně jsem sledovala ty prsty a jen vzdáleně vnímala, že na mě někdo volá.

Věděla jsem, že s Edwardem jsem jen přátelé, ale mohl mi ksakru říct, že má přítelkyni. Alespoň bych se s tím dokázala srovnat. Ale na druhou stranu, proč mě líbal v divadle? Proč mě hladil po tváři před mým domem, když jsem se dozvěděla, že jsou upíři a proč měl se mnou včera propletené prsty, když mi vyprávěl o své rodině? Nevěřila bych, že mě to tak zasáhne. Snažila jsem se vnitřně uklidnit. Zavřela jsem oči a soustředila se na svůj dech. Pomalu jsem se vracela do normálu. Nemám důvod žárlit. S Edwardem spolu nejsme. Navíc se mnou se taky držel za ruce, i když jsme jen kamarádi. Pomalu jsem otevřela oči. Ani jsem si nevšimla, že mě Mia chytla za ruku. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jasně,“ snažila jsem se znít vyrovnaně.

„Já jen, že všichni slyšíme, jak rychle ti bije srdce a navíc jsi hrozně bledá.“

„To nic. Jen se mi zamotala hlava. Dneska jsem toho moc nevypila. Někdo holt musí dodržovat pitný režim,“ snažila jsem se to obrátit ve vtip. Zdálo se, že to zabralo. „Půjdeme?“ Radši jsem změnila téma. Mia přikývla a já se rozešla k eskalátorům.

Když jsme vyjeli nahoru, myšlenky jsem soustředila jen na to, co musím udělat. To znamenalo koupit lístek. Šla jsem ke kase a ostatní mě následovali. Opět jsem plně ignorovala pocity, které mě sžíraly zevnitř. Tak jak říkal psycholog. Odprostit se od všech emocí a zůstat nad věcí. Tak proč mi to proboha nešlo? Zuřila jsem. Byla jsem naštvaná, že jsem nepoznala, jaký Edward ve skutečnosti je. A to jsem myslela, že ho poznám. Vždycky jsem dokázala odhadnout člověka. Tak jako Charlie. Prostě stačilo si dopřát jen trochu vzdálenosti a pozorně sledovat. Tak proč se mi nechce věřit, že by byl Edward nějaký holkař? Vždy se jevil jako ten typ, kterého zajímají knížky a hudba. Ale fakt je ten, že na rozdíl od ostatních, od něj jsem si nedokázala udržet odstup. A to byl možná důvod mého omylu. S lístkem jsem přešla ke klukovi, který stál u vstupu do sálu.

Našla jsem si místo. Seděla jsem na druhém sedadle od uličky. Počkala jsem až projdou ostatní. Modlila jsem se, aby Edward s tou… Tanyou seděli co nejdál ode mě. Jak jsem se mýlila. Vedle mě seděl on a vedle něj ona. Mia seděla na prvním křesle. Zalezla jsem na své místo a hypnotizovala plátno před sebou. Těch pět minut než začaly reklamy, mi připadalo jako věčnost.

Asi v půlce filmu jsem vedle sebe zaznamenala pohyb. Podívala jsem se tím směrem. Tanya odklopila opěradlo, které bylo mezi ní a Edwardem. Poté se k němu přitulila a on ji objal. Pohledem jsem sjela k jeho tváři. Díval se na mě. Já ten pohled však nesnesla. Kdybych nevěděla, že je upírka, tak bych… nic bych jí neudělala, protože jsem nevěděla, co bych jí měla udělat. Přesto se mi otevírala kudla v kapse. Proč jsem si představovala sebe v jeho objetí? Proč jsem na ni žárlila? Věděla jsem proč, ale stále jsem nedokázala pochopit, že mě to tak vezme. Cítila jsem se podvedená a naštvaná. Možná i zhrzená. Slzy se mi nemilosrdně vlévaly do očí. Musela jsem pryč. Bolelo to. Moc to bolelo. Musela jsem odtud pryč.

„Není mi dobře. Pojedu domů,“ zašeptala jsem Mie a vstala. Obešla jsem ji a snažila se v klidu odejít. Mia mě však zastavila.

„Mám jet s tebou?“ zeptala se. Jen jsem zakroutila hlavou a co nejrychlejší chůzí odešla ze sálu.

Když za mnou zaklaply dveře, rozběhla jsem se a nechala slzy, ať se vylijí na mou tvář. Doběhla jsem k náklaďáku a okamžitě nastartovala. Celou cestu domů jsem před očima měla ten obrázek. Edward a Tanya. Zařadila jsem čtverku a nevnímala řev motoru.

Jela jsem po tmavé silnici. Cestu osvětlovala dálková světla mého auta. Najednou se přede mnou mihly oči, ve kterých se odrážely světlomety mého vozu. Srna. Prudce jsem sešlápla brzdu a za doprovodu hlasitého pískání se celé mé tělo namáčklo na přední sklo. Proboha! Chvíli jsem se jen opírala o volant. Na mysl mi postupně vyplouvala myšlenka, že jsem se mohla zabít. Podívala jsem se před sebe. Silnice byla prázdná. Srna se zřejmě lekla a utekla, protože jsem neslyšela náraz. Opatrně jsem se rozjela a už věnovala plnou pozornost řízení. Pocit žárlivosti a hněvu však neustoupil. Dojela jsem do Forks a snažila se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a rukávem jsem si setřela slzy. Pomalu jsem šla k domu. Odemkla jsem dveře a slyšela televizi. Charlie se díval na baseball.

„Ahoj, tati. Už jsem doma,“ zavolala jsem na něj a běžela ke schodům.

„Jak bylo v kině?“ zeptal se, aniž by ke mně vzhlédl.

„Jo dobrý. Jdu do sprchy a spát,“ oznámila jsem mu.

„Dobrou noc,“ popřál mi.

„Dobrou.“ Vyběhla jsem schody a vletěla do pokoje. Okamžitě jsem ze sebe sundala bundu. Sebrala jsem pyžamo a vběhla do koupelny. Vlezla jsem si pod sprchu a konečně se dala do pláče, který se držel ve mně. Nechala jsem se zahltit těmi strašnými pocity, které mě ubíjely. S každou slzou ten pocit slábl. Nevím, jak dlouho jsem nechala dopadat horké kapky na mé tělo. Prostě jsem tam stála, dokud poslední slza neopustila mé slzné kanálky. Když už mi nešlo plakat, vypnula jsem vodu a osušila se. Oblékla jsem si pyžamo, vyčistila zuby a pomalu šla do pokoje. Otevřela jsem dveře a tam stál… Edward. Lekla jsem se.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě. Ta jediná věta stačila, aby se ve mně nahromadil vztek.

„Co tady děláš?“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Alice měla vizi, že srazíš srnu,“ vysvětlil mi.

„Jak vidíš, jsem v pořádku, takže už můžeš jít,“ řekla jsem rozzlobeně a mířila k posteli. Nepozastavovala jsem se nad tím, jak se dostal do mého pokoje. Byl upír. Mohl přijít klidně vchodovými dveřmi a Charlie by si ho nevšiml.

„Bello,“ vydechl moje jméno. Zničeně jsem se na něj podívala.

„Co je?“ Najednou stál u mě a hypnotizoval mě. S nádechem jsem se vymanila z jeho pohledu a prošla kolem něj. Chytil mě za ruku, ale já ji vytrhla. Rozešla jsem se k posteli.

„Nech mě ti to vysvětlit.“

„Nevím, co bys mi měl vysvětlovat,“ řekla jsem rozhodně a sedla jsem si na postel.

„Já a Tanya spolu nechodíme.“ Snažila jsem se zachovat si kamennou tvář. Přesto někde uvnitř mě, mě to strašně potěšilo. Ale co potom znamenaly jejich spojené ruce a objetí?

„Proč si myslíš, že mě to zajímá?“ Pousmál se.

„Protože žárlíš,“ řekl klidně.

„Proč si myslíš, že žárlím?“ vyhrkla jsem otázku.

„Zapomínáš, že Jasper vnímá emoce a já mu jaksi dokážu číst myšlenky.“ Rozešel se ke mně, ale já rychle vstala a obešla postel, která tak byla mezi námi. Sedla jsem si na parapet a dívala se z okna ven. Sakra, to jsem nepromyslela. Ty jejich schopnosti jsou vážně kolikrát dost otravný. Cítila jsem krev ve tvářích, tak jsem se k oknu otočila celá.

„Tanya se vsadila se svými sestrami, že se mnou bude jakože chodit. Neptej se na důvod, protože ten bys nepochopila. Zkrátka věčnost je dlouhá doba a sázky jsou jedním ze způsobů, jak se zabavit. A Tanya s Kate a Irinou se prostě rády baví. Navíc Tanye něco dlužím, tak jsem souhlasil.“ Přemohla mě zvědavost.

„Cos jí dlužil?“ zašeptala jsem, protože jsem si nebyla jistá vyrovnaností svého hlasu.

„Když jsem ti vyprávěl, jak jsem strávil deset let ve Volteře, tak Tanya tam byla se mnou. Pronajala si tam byt a pokaždé, když jsem někoho zabil, jsem byl u ní. Pomáhala mi to překonat. Carlisle a ostatní nemohli být v Evropě, protože se báli, že by jim Volturiovi něco udělali kvůli Mie. Ale Tanya tam byla pro mě. Vždy mě ujišťovala, že všechno bude v pořádku a morálně mě podporovala. Když má služba skončila, pomohla mi vrátit se k vegetariánství. Víš, když ochutnáme lidskou krev, je téměř nemožné začít zase lovit zvířata. Pokaždé, když už jsem to vzdával, mě ona dokopala k tomu, abych nezabil člověka a nutila mě chodit na lov do lesa. Stali se z nás přátelé. Jen přátelé. Nikdy mezi námi nebylo nic víc. Vděčím jí za to, že je ze mě to, co ze mě je. Bez ní bych byl stále vrahem. Proto jsem ji slíbil, že jednoho dne, kdy bude něco potřebovat, že jí splním všechno, co si zamane, ale nikdy by mě nenapadlo, že to pokazí to, co je mezi námi.“

Nevím, jak dlouho jsem vstřebávala ty informace. Ve světle jeho slov jsem pocítila úlevu. Edward byl takový, jak jsem si myslela. Obětavý, hodný, milý, odvážný a držel své slovo. Byla jsem zhnusená sama ze sebe, že jsem si představovala, jaký to je sobec. Věděla jsem, že bych měla něco říct. Pravda se zdála jako nejlepší řešení. Povzdechla jsem si.

„Cítím se směšně,“ oznámila jsem a podivila se nad pravdivostí svých slov. Najednou mě objaly jeho paže.

„Nemáš důvod se cítit směšně,“ zašeptal. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jeho oči mě zase k sobě připoutaly.

„Bello, reagoval bych stejně jako ty.“ Cože? Proč? Byla jsem zmatená. „Zamiloval jsem se do tebe a vím, že ty do mě, tak se tomu poddej,“ říkal naléhavě. Zavřela jsem oči a kroutila hlavou. To je to na mně tak poznat?

„Proč si myslíš, že jsem zamilovaná?“ Slyšela jsem jeho úsměv.

„Protože, když pominu Jazzovu schopnost, tak pokaždé, když se na tebe podívám, srdce ti začne bít silněji.“ Odvážila jsem se na něj podívat a opravdu jsem cítila silnější údery. „Když se na tebe usměji.“ Usmál se. „Tak se rozběhne neuvěřitelnou rychlostí a tváře se ti zbarví do růžova.“ Přesně i to se stalo. „A když tě pohladím.“ Přejel mi dlaní po horoucích tvářích. „Tak se nepatrně zachvěješ a dech se ti zadrhne.“ Měl mě dokonale přečtenou. „A když tě obejmu.“ Stáhl si mě k sobě, že jsem obličej schovala do jeho trika. „Tak se naprosto uklidníš a uvolníš napětí svého těla, protože mi věříš,“ šeptal mi do ucha. Už nemělo cenu zapírat. Byla to pravda. Věděl to on i já.

„Je možné, abych se zamilovala do upíra?“ řekla jsem do jeho trička.

„Je možné, abych se zamiloval do člověka?“ oplatil mi stejnou mincí a pak mě políbil do vlasů. Nevnímala jsem čas. V jeho náručí to ani jinak nešlo.

„Měla bys jít spát,“ řekl po chvíli. Zakroutila jsem hlavou a on se šibalsky usmál. Najednou jsme nestáli u okna, ale leželi v posteli. Z ničeho nic mě přikryl a znovu objal. Podívala jsem se mu do obličeje. Vpíjel se do mě svým pohledem. Pomalu se ke mně přibližoval. Neuvědomila jsem si, že dělám to stejné. Bylo to automatické a instinktivní. Když se jeho rty dotkly těch mých, uvnitř mě vzlétly tisíce motýlků. Líbali jsme se něžně a přitom urgentně, jako bychom si potřebovali vynahradit ten čas, kdy jsme ani jeden své city nedal najevo. Rukama jsem objala jeho krk a on mě svými prsty laskal ve vlasech. Jeho rty chutnaly jako nejsladší med. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a opřeli svá čela o sebe. Oba jsme zhluboka dýchali, ač jsem věděla, že on dýchat nepotřebuje.

„Uvědomuješ si, že kvůli mně nedodržíš svůj slib?“ promluvila jsem po chvíli. Edward se pousmál.

„Ale dodržím.“ Nato jsem se zamračila. Nechce snad být se mnou a zároveň naoko chodit s Tanyou, že ne? „Když jsi odešla, Alice mě poslala s Tanyou ven, abych jí o tobě řekl. A Tanya… no prostě nejdřív nevěřila vlastním uším a pak mě nazvala idiotem a magorem.“ Rozpačitě se usmál. „Řekla mi, ať jdu hned za tebou a že si můj dluh vybere někdy jindy. A pak jsem běžel k tobě, jenže po cestě mi Alice zavolala, že budeš bourat,“ vysvětlil mi.

„Zabrzdila jsem včas,“ upozornila jsem ho.

„Já vím, ale nedokážeš si představit, jak jsem se o tebe bál.“ Políbila jsem ho a uvelebila se v jeho náručí. Objal mě. „Měla bys spát. Zítra je škola.“

„Vážně si myslíš, že usnu, když jsi tady?“

„Mám odejít?“ zeptal se nejistě.

„Ne,“ vyhrkla jsem.

„Dobře. Budu tady a teď zavři oči.“

„Jak víš, že je mám otevřené?“ zeptala jsem se potichu.

„Slyším, jak mrkáš. Navíc při každém pohybu tvých řas rozvíříš vzduch.“

„Aha.“ No, jo. Upír.

„Tak už ty oči zavři,“ přemlouval mě. Poslechla jsem ho. Rukou mě hladil pomalu po zádech a pobrukoval si nějakou melodii. Na těch tónech jsem se nechala unést do říše snů.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 20. kapitola: