Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 16. kapitola

15.04.2011 (10:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2992×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

O půl osmé jsem vstala a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej. Pod očima jsem měla tmavé kruhy od nevyspání. Převlečená jsem vešla do kuchyně. Na stole ležel vzkaz. Táta už byl v práci a opět přijede pozdě. Vůbec jsem ho neslyšela, že by vstal. Na snídani jsem si dala jen cereální tyčinku. Samou nervozitou se mi stáhl žaludek. Pak jsem vyjela do školy.

Na vyučování jsem šla jako v mrákotách. Nevnímala jsem výklad učitele. Stále jsem se snažila uklidnit. Přece nemůžu chodit do školy s upíry, přesvědčovala jsem se. Druhou hodinu jsem měla hudebku… s Edwardem. Podívala jsem se na něj a on se usmál. Zvláštní, že ještě před pár hodinami jsem věděla naprosto přesně, co k němu cítím, ale teď jsem si tím nebyla jistá.

„Ahoj,“ řekl po chvíli. Pod jeho pohledem jsem se zatřásla. Nedokázala jsem si představit, že by on byl schopný zabít a vysát člověka.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a rychle si sedla. Pozorně jsem poslouchala učitelku, přesto jsem nevěděla, o čem mluví. Svůj mozek jsem zaměstnávala pro mě důležitějšími věcmi.

Když zazvonilo, Edward se mě zeptal, jestli si k nim při obědě sednu. Přikývla jsem a odešla ze třídy. Další dvě hodiny jsem neměla s nikým z Cullenů. Za to jsem byla vděčná. Pomalu jsem se uklidňovala, ale čím víc se blížil oběd, tím víc jsem pociťovala tíseň. Do jídelny jsem šla pomalým krokem jako na porážku. Koupila jsem si salát a sodovku. Pohledem jsem zabloudila k jejich stolu. Seděli tam a bavili se mezi sebou. Takhle z dálky vypadali neškodně.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla klidná. Možná za to mohla myšlenka, že kdyby chtěli, už mě dávno mohli zabít. Vždyť jsem byla u nich doma úplně sama a nic se mi nestalo. Vlastně jsem se ten den docela dobře bavila. Došla jsem k nim a pozdravila je. Odpověděli mi a já se posadila. Začala jsem jíst, když jsem si všimla, že s Miou jíme sami.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala jsem se jich. Rose se vymluvila, že drží dietu, jako by to potřebovala. Emmetovi prý nebylo dobře a Alice už jedla. Jasper se zatvářil, jako že mu to nechutná a Edward prý neměl hlad. Tomu jedinému jsem uvěřila. Upíři mají většinou žízeň.

Přemýšlela jsem, jestli Mia o nich ví, ale předpokládala jsem, že ano. Ona je člověk a žije s nimi v jednom domě. To mě ještě víc ujistilo, že se nemusím bát. Přece by svačinku netahali sebou do školy. Mia mě na odpoledne pozvala k nim domů. S Alice a Rose bychom si udělaly další ženský dýchánek. Souhlasila jsem.

Po škole jsem jela za nimi. Opět jsme s Miou nachystaly občerstvení a pak se vydaly do pokoje. Moc jsem nemluvila a byla jsem ráda, že mě do hovoru nějak nenutí. Pozorovala jsem je a srovnávala se vším, co jsem se dočetla v noci na internetu. Rose s Alice se ani jednou nenapily a ani nic nesnědly. Těch pár hodin uteklo jako voda. Pořádně jsem poslouchala jejich slova a snažila se v nich najít skrytý význam, který by mi potvrdily mou teorii.

Najednou byl večer. Šla jsem Mie pomoct odnést nádobí. V kuchyni byla Esme a zrovna krájela zeleninu. Zajímalo by mě pro koho? V tom se Mia vypařila. To byla moje příležitost. Miina máma začala umývat nádobí, tak jsem vzala utěrku a začala utírat. Suché nádobí jsem pokládala na linku a po očku jsem ji pozorovala. Když jsem utírala nůž, napadla mě šílenost. Věděla jsem, že teď je ta nejlepší chvíle.

„Paní Cullenová?“ Podívala se na mě. „Pamatujete si na naše první setkání?“ Přikývla a usmála se. „Víte, jak jsem říkala, že vás od někudy znám?“ Opět přikývla. „Tak už vím odkud.“ Na chvilku ztuhla, ale nic neřekla, tak jsem pokračovala. „Vypadáte stejně jako sestřenka jedné mé známé.“ Vážně si oddychla? „Ale je jasné, že to nemůžete být vy, protože ta žena by už měla být mrtvá.“ Nevěřícně se na mě podívala. Tnula jsem do živého. „Muselo by vám být 115 let.“ Cukla sebou. Byla jsem na dobré cestě. Teď už jsem si byla jistá. „Což je vlastně v lidském světě nemožné, že?“ Na slovo lidském, jsem schválně dala důraz. Vyvalila oči. „Ale v tom upířím ne,“ konstatovala jsem.

„P-prosím?“ vykoktala.

„V upířím světě je normální mít třeba i 500, ne?“ propalovala jsem ji pohledem.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Zadívala jsem se na nůž a ostří položila do dlaně.

„Takže, kdyby mi tekla krev, nevadilo by vám to.“ Nůž jsem silněji vtiskla do ruky. Najednou jsem ho nedržela já, ale ona. Tu rychlost jsem ani nepostřehla. „Takže je to pravda,“ vydechla jsem.

„Ano,“ ozvalo se za mnou. Stáli tam všichni. Opřela jsem se o linku a zavřela oči. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Byla jsem připravená na fakt, že jsou upíři, ale nedomyslela jsem, že s nimi budu v jejich domě sama a Charlie nebude vědět, kde jsem. Mohli by mě klidně zabít a nikdo by je nepodezříval. V tom se vzduchem linulo něco zvláštního.

„Co je to?“ zeptala jsem se a otevřela oči.

„Co myslíš?“ Emmett.

„Je to divné. Něco ke mně doléhá a já to tak nechci. Je to… divný,“ vysvětlila jsem.

„To jsem já,“ řekl Jasper. Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Umím ovládat pocity a ty ses bála, tak jsem tě chtěl uklidnit.“

„Můžeš toho nechat?“ zeptala jsem se hystericky. Přikývl a ten divný pocit zmizel. Zhluboka jsem se nadechla.

„Chtěl jsem ti jen pomoct.“

„Díky, ale radši sebou seknu tady, když je tu doktor, než třeba doma v koupelně.“ Alice se zasmála.

„Jsi v pořádku?“ Edward.

„Můžu si sednout?“ nereagovala jsem na jeho dotaz. Najednou u mě stála židle a Rose. Opatrně jsem si sedla. „Jak?“ takhle začínala spousta mých otázek.

„Naše přirozená rychlost,“ odpověděla mi. Chvíli jsem je pozorovala a začala se uklidňovat. Příležitost mě zabít už dostali, takže o to vlastně ani nestojí.

„Co je ještě pro vás přirozené?“

„Jsme silní.“ Emmett vzal do ruky kovovou naběračku a rychlým pohybem na ní udělal tři suky.

„Slunce?“ vydechla jsem.

„Nic nám neudělá, ale prozradí nás,“ řekl Edward.

„Jak?“

„Třpytíme se jako sníh,“ vysvětlil mi.

„Vystřelovací špičáky?“ Všichni se zasmáli.

„Nemáme,“ řekla Alice.

„Dřevěný kolík?“

„Mýtus.“ Esme.

„Krev?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem a schovala obličej do dlaní.

„Pijeme krev zvířat,“ Carlisle mi odpověděl.

„Proto máte zlaté oči a ne rudé,“ konstatovala jsem.

„Ano.“ Edward.

„A ovládáte emoce,“ opět jsem se snažila konstatovat.

„Ne, to umím jen já.“ Podívala jsem se na Jaspera.

„Jak to?“ Tomu jsem opravdu nerozuměla.

„Někteří z nás mají dary. Alice vidí budoucnost a Edward čte myšlenky.“ S hrůzou jsem se podívala na posledního jmenovaného.

„Tobě je číst nemůžu,“ reagoval na můj výraz.

„Takže je čteš jen upírům?“

„Ne. Umím číst myšlenky i lidem, ale u tebe to nejde. Ještě nikdy se mi to nestalo,“ sledoval mě starostlivým pohledem. Fajn, takže jsem divná. Jasně, jak bych nemohla být. Začala jsem se hystericky smát.

„Co je tu vtipného?“ Emmett.

„Jsem divná,“ vysvětlila jsem. Nechápavě se na mě podívali. „Edward mi nemůže číst myšlenky a povídám si v domě plném upírů, kteří se na slunci třpytí a nejdou zabít dřevěným kolíkem.“ Všichni vyprskli smíchy nad absurditou téhle situace, v tom promluvila Mia.

„A zapomněla jsi na mě. Já jsem poloupír.“ Úsměv mi ztvrdl.

„C-Cože?“

„Mia je moje a Esmeina biologická dcera,“ vysvětlil mi Carlisle.

„Jak?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Tak jako lidé.“ Automaticky zrudla. Nepotřebuji slyšet historky z jejich sexuálního života.

„Tak jsem to nemyslela.“ Hnala jsem krev ze tváří.

„Tak jak jsi to myslela?“ zeptala se Esme.

„Myslela jsem, že upíři nemůžou mít děti.“

„Esme byla člověk.“ Podívala jsem se na ní. Přikývla. Najednou Edward zmizel a v zápětí přišel i s mou taškou. Mobil. Charlie.

„Ano tati?“

„Bello, kde jsi?“ Byl naštvaný.

„U Cullenových,“ odpověděla jsem.

„Cože? Víš kolik je hodin?“ To jsem opravdu nevěděla.

„Ne, nevím.“

„Je deset. Okamžitě ať jsi doma,“ rozkázal a zavěsil. Zhluboka jsem se nadechla a podívala po ostatních. Zřejmě to slyšeli.

„Měla bych jít.“ Uklidila jsem mobil a vstala. Přešla jsem ke dveřím. V tom tam byl i Edward. Pomohl mi obléct bundu.

„Odvezu tě,“ oznámil mi.

„Mám tu své auto,“ odporovala jsem.

„Ve tvém autě.“

„Jak se dostaneš domů?“ To mě opravdu zajímalo.

„Bello, běhám rychleji než formule 1.“ Přikývla jsem. Mrkla jsem na ostatní.

„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se. Ale oni se smáli. Nechápavě jsem se na ně podívala.

„My nespíme,“ řekla Alice.

„Aha.“ To bylo to poslední, co ode mě slyšeli. S Edwardem jsme vyšli z domu. Rozešla jsem se  k autu, když mě jednou rukou chytil za pas a vedl na místo spolujezdce.

„Co si myslíš, že děláš?“ Jeho ruka opustila můj pas a poodešel dva kroky dozadu. Tohle jsem zrovna nemyslela, protože mi to bylo příjemné. Sakra, Bello, je to upír!

„Promiň,“ zašeptal.

„Ne, to. Proč mě táhneš na místo spolujezdce?“ Nevěřícně se na mě podíval.

„Bello, řekl jsem, že tě odvezu,“ vysvětlil mi, jako bych byla mírně retardovaná.

„To si vážně myslíš, že tě nechám řídit moje auto?“ Přikývl. „Tak na to zapomeň.“ Rozešla jsem se, abych přešla k místu řidiče. Když jsem kolem něj procházela, přitáhl si mě k sobě. Dlaně mi položil na boky a s vážným výrazem se mi podíval do obličeje.

„Jsem upír. Moje smysly i reflexy jsou bystřejší než lidské. Navíc je tma, kus cesty pojedeme lesem a  k tomu pršelo, takže silice je mokrá. Nechci, aby se ti něco stalo, tak mě nech řídit,“ říkal naléhavě.

„Tím chceš naznačit, že jsem špatný řidič?“ dobírala jsem si ho s vážnou tváří. Měl pravdu, navíc jsem byla unavená.

„Ne, jen chci říct, že už je pozdě a existuje vysoké riziko, že tě přepadne mikrospánek. A sama si přiznala, že sebou sekneš.“ Chvíli jsem si ho prohlížela. Ve sporém světle, které vycházelo z oken domu, vypadal nádherně. Užívala jsem si ten okamžik, kdy jeho chladné ruce spočívaly na mých bocích. „Takže?“ vyrušil mě a já si uvědomila, že se tu přeme. Aspoň si ho vyzkouším. Nahmatala jsem klíče v kapse. Na tváři jsem vytvořila přemýšlivý výraz. Pak jsem zprudka vytáhla ruku a klíče odhodila za Edwarda. Ani jsem nepostřehla jeho pohyb a stál přede mnou a na ukazováčku se mu houpaly klíčky. Zářivě se usmíval.

„Fajn, prošel si testem,“ řekla jsem rezignovaně a sedla si na místo spolujezdce. Edward tam už seděl. Nastartoval. „Když chceš řadit, musíš dvakrát sešlápnout spojku.“ Hodil po mě nechápavým pohledem. „Tohle autíčko už má něco za sebou, tak se mu nediv,“ vysvětlila jsem mu. Přikývl a rozjel se.

Jeli jsme mlčky. Koutkem oka jsem pozorovala Edwarda, ale vždy, jako by mé počínání vycítil a podíval se na mě. Okamžitě jsem otočila hlavu k oknu a dělala, že pozoruji ubíhající krajinu, i když jsem v té tmě nic nerozeznala. Cítila jsem na sobě jeho pohled a pokaždé se trochu zarděla.

„Proč to děláš?“ zašeptala jsem. Podívala jsem se na něj a on mi svůj pohled opětoval.

„Co máš na mysli?“ zeptal se nahlas.

„Tohle,“ rozmáchla jsem rukama. Nerozuměl mi. „Proč si se rozhodl mě odvézt?“

„Už jsem ti to říkal. Nechci, abys bourala,“ vysvětlil mi.

„No právě. Proč to nechceš?“ Ta otázka mě pálila na jazyku dlouho a zároveň jsem měla vysněnou odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Povzdechl si.

„Bello, ber to tak, že mi na tobě záleží.“ Jeho slova mě uvnitř zahřála, přesto to nebylo to, co jsem si přála.

„Proč ti na mě záleží?“ naléhala jsem zoufalým hlasem.

„Jsi kamarádka.“ Opět jsem se obrátila k okénku a už se na něj nepodívala. Do očí se mi tlačily slzy a úzkost mě svírala zevnitř. Najednou všechny naše pohledy, trapné chvíle ticha, propletené prsty a polibek ztratily na důležitosti. Touhle větou zničil naprosto vše. Rezignovala jsem, vzdala jsem to. Svou šanci jsem dostala a promarnila ji. Jsem pro něj kamarádka a můžu si za to sama. Sledovala jsem okna našeho obýváku, ve kterých se svítilo. V tom všechny mé pocity nahradily výčitky svědomí. Charlie se o mě musel neuvěřitelně bát.

„Slyšíš Charlieho?“ podívala jsem se na Edwarda. Přikývl. „Na co myslí?“ Chtěla jsem být připravená na cokoliv.

„Bojí se o tebe,“ zašeptal.

„Tak to bych měla jít.“ Šáhla jsem na kliku, abych si otevřela. Najednou ve dveřích stál Edward. Nabídnul mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Už jsem se nepozastavovala nad jeho rychlostí. Ruku jsem přijala a seskočila ze sedadla. Stáli jsem naproti sobě. Donutila jsem se mu podívat do očí. Díval se na mě se zvláštním výrazem, jakoby chtěl něco říct.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a zavřela dveře. Rozešla jsem se k domu. Najednou se objevil přede mnou. Lekla jsem se.

„Promiň.“ Přešel blíž ke mně. Opět měl ten zvláštní výraz. Přála jsem si, aby něco řekl. Potřebovala jsem slyšet jeho hlas, ale k ničemu se neměl. Čím déle ta chvíle trvala, tím víc jsem cítila slzy v očích. Nerozuměla jsem už ničemu. Proč se tak chová, když jsme jen přátelé? Edward pomalu zvedl ruku a přibližoval se s ní k mému obličeji. Cítila jsem zrychlený tlukot svého srdce. Opatrně se mě dotkl a svými chladnými prsty přejel po mé tváři. Stekla mi jedna slza, kterou okamžitě setřel. Chtěla jsem mu něco říct, ale najednou tam nebyl. Místo toho jsem v rukách měla klíčky od auta. Otevřely se dveře a v nich stál Charlie.

„Bello! Budeš v tom dešti stát až do rána, nebo se uráčíš jít domů?“ zakřičel na mě. Ihned jsem se rozešla k němu. Ani jsem si nevšimla, že se rozpršelo. Vešla jsem dovnitř a vysvlékla si bundu. Podívala jsem se na tátu.

„Promiň, tati. Opravdu jsem ztratila pojem o čase,“ vysvětlovala jsem mu. Ušklíbl se.

„To se stává, ale příště mi, prosím, alespoň zavolej,“ řekl klidným hlasem. Přikývla jsem a odešla do pokoje. Převlékla jsem se do pyžama a lehla do postele. Stále mi z hlavy nešla Edwardova slova – jsi kamarádka. K této větě se do opozice stavěly pocity, které jsem cítila v jeho přítomnosti. Radost, bezpečí, nervozita a rozpaky. Navíc jsem byla zmatená z toho, co udělal před domem. Proč mě pohladil? Je to snad nějaká hra? Po dlouhé době jsem usnula.



Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 16. kapitola: