Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 15. kapitola

14.04.2011 (07:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3135×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Přijel jsem domů. Na schodě přede dveřmi seděla Alice.

„Je mi to líto,“ řekla omluvně. Jen jsem přikývl a vešel dovnitř. Všichni na mě čekali, tak jsem nasadil veselou masku a chvíli si s nimi povídal. Jediný, kdo věděl, jak jsem se cítil, byl Jasper. Pomáhal mi svou schopností a já mu za to byl vděčný. Pak jsem odešel do pokoje.

Jak dlouho se dokážu takhle přetvařovat? Věděl jsem, že do té doby, dokud tu budeme bydlet. Bella na mě nic nepoznala. Ignoroval jsem veškeré své city a snažil se tvářit bezstarostně. Když jsem jí vyprávěl poupravené rodinné historky, smála se. Ona byla uvolněná a já se dusil sám v sobě.

Pokaždé, když si upravila neposlušný pramen vlasů, nebo si jen tak mnula ruce, jsem radši sledoval vozovku před sebou a snažil se nemyslet. Ona byla šťastná a já smutný. Přesto jsem byl ochotný tímto procházet každý den. Nesmím vypadnout z role kamaráda. Nemůžu ji ztratit. Pokud jí to takhle vyhovuje, tak mně také.

Celou noc jsem se utápěl ve svých žalostných pocitech a při tom před očima sledoval její tvář. Pamatoval jsem si každý úder jejího srdce. Náš polibek jsem si představoval stále dokola. Její něžné rty na mých. Náš první polibek vůbec a zároveň poslední.

Když jsme přijeli do školy, nečekal jsem na ostatní. Ihned jsem zapadl do třídy a soustředil se na myšlenky těch, kteří byli na parkovišti. Nemohl jsem se přímo podívat Belle do tváře, ale vidět ji v hlavách ostatních, jsem zkrátka potřeboval. Bylo pondělí. To byl den, kdy jsem s Bellou neměl žádnou společnou hodinu. Alespoň jsem nemusel hrát kamaráda.

Přesně jsem věděl, kdy dorazila. Pár lidí si jí všimlo, ale nevěnovali jí žádnou pozornost, tak jsem to nechal být. Hodiny se neskutečně vlekly, ale čím blíže byl čas oběda, tím více jsem byl nervózní. Vešel jsem do jídelny, kde už čekali ostatní. Nešel jsem ani koupit jídlo a zamířil jsem rovnou k nim. Bavili se mezi sebou, za což jsem jim byl vděčný. Neměl jsem chuť mluvit, ani poslouchat.

Po chvíli vešla Bella. Ihned jsem k ní vzhlédl a na rtech držel přátelský úsměv. Porozhlédla se po jídelně a pak se její pohled setkal s tím mým. Chvíli jsme se na sebe dívali a jí se na tváři usadil smutný výraz, při němž se snažila usmát. Bylo zvláštní ji takhle vidět. Jakoby se přede mnou přetvařovala. Pak sklopila hlavu a šla do fronty. Sledoval jsem její pomalou chůzi, když ke mně dolehly Jasperovy myšlenky, které na mě vyloženě řvaly mé jméno. Upoutal si mou pozornost, tak jsem se k němu otočil.

„Brácho, fakt nevím, kdes přišel na to, že tě nemiluje,“ konstatoval v myšlenkách. Vykulil jsem oči. Já jsem na to nepřišel, to ona chce být jen kamarádka. „No, nedělej se. Je do tebe udělaná, jako ty do ní.“ Jestli jsem před tím vykulil oči, tak teď mi vypadly z důlků. „Jo. Když vešla byla smutná. Jakmile tě uviděla smutek zmizel a nahradilo ho štěstí a radost a nakonec láska. Jen nerozumím její zmatenosti.“ To, co mi řekl, zapůsobilo tak, že veškerá moje přetvářka zmizela a úsměv na rtech se stal pravdivým.

„Kámo, nemusíš tomu rozumět. Hlavně, že to chápu já,“ poplácal jsem ho po rameni. Naprosto přesně jsem věděl, proč tomu tak je. Najednou jakoby všechny indicie do sebe zapadly a v hlavě se mi ozvalo jedno velké cvak. Miluje mě. Ale je z toho zmatená, protože stále lásku považuje za otázku věku. Jestli je tohle jediná překážka k tomu, abychom byli spolu, tak ji zbořím. Dokážu jí, že zamilovat se může kdokoliv a kdykoliv, i kdyby jí  to pochopení mělo trvat deset let, kterými se sama oháněla.

Bella si nesla jídlo a došla k nám.

„Ahoj,“ potichu nás pozdravila a posadila se. Ani se na mě nepodívala. Do teď bych se kvůli tomu trápil, ale teď ne. Naopak, činilo mě to ještě šťastnějším.Všichni jsme jí odpověděli na pozdrav a začali se bavit mezi sebou. Mia s Bellou jedly a Jasper mě neustále uklidňoval, protože jinak bych byl schopný vyskočit radostí až do stropu a zřejmě by bylo všem podezřelé, že by v něm zbyla obrovská díra a mně by se nic nestalo.

Po obědě jsme se rozešli do tříd a já sledoval Bellu při tělocviku. Celou dobu byla zamlklá a ničeho si nevšímala. Trošku mě mrzelo, jak se cítí, ale věděl jsem, že tomu zřejmě teď moc nepomůžu. Po vyučování jsem si sbalil věci a rozhodl se na ni počkat u auta. Po chvíli vyšla ze dveří a mířila ke mně se sklopenou hlavou. Byla ode mě asi tři metry, když si mě všimla. Byla překvapená a zároveň smutná, ale snažila se to skrýt veselým úsměvem. Jenže její oči ji prozradily.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal jsem starostlivě. Chvíli se na mě dívala, jakoby nevěděla, jak odpovědět.

„Jo, jsem v pohodě. Proč se ptáš?“ zalhala.

„Já jen, že včera jsi byla veselá a dneska ses ani jednou neusmála.“ Obočí svraštila k sobě, až se jí vytvořila malá vráska. Opět si dala čas na to, aby na má slova nějak reagovala.

„To nic není. Jen jsem nemohla usnout a když se mi to konečně povedlo, tak začal zvonit budík,“ vysvětlila mi a odemykala auto. Tašku si dala na sedadlo a podívala se na mě. „Proč tě to zajímá?“

„Co myslíš?“

„No, to, jak se cítím.“ Její srdce zrychlilo.

„Jsme přátelé. Kamarád se snad může zeptat kamarádky, co jí je,“ řekl jsem jen tak ledabyle, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě. Jestliže mi to slovo – kamarád – působilo bolest, nebylo to nic oproti tomu, jaký výraz to vytvořilo v jejím obličeji. Jako bych viděl sebe, jen o den dřív. Věděl jsem, že jí tím ubližuji, ale stejně tak jsem věděl, že kdybych jí řekl, co k ní cítím, nevěřila by mi. Odporovala by a stavěla se do opozice, tak jako to dělala při výslechu, jež vedla Rosalie. Bude mnohem jednodušší ji donutit k přiznání vlastních citů touhle cestou.

„Aha,“ odpověděla zklamaně a nasedla do auta. Zabouchla dveře a bez rozloučení odjela pryč.  Šel jsem za ostatními a nevěnoval jim žádnou pozornost. Vymýšlel jsem plán, jak se mám dál chovat k Belle. Nemůžu po ní chtít, aby mi své city vyjádřila jako první. Za prvé mi to neumožňovalo mé vychování. V době, kdy jsem se narodil, muž bojoval o srdce své vyvolené vyznáním lásky. Za druhé jsem věděl, že Bella by mi své city neprojevila, protože byla příliš plachá. Sedl jsem do auta a my vyjeli domů. Když jsme přijeli, Alice nás svolala do obýváku.

„O víkendu bychom měli jet na lov. V Chase Provincial Park mají přemnožené medvědy, tak bychom jim měli pomoct,“ vysvětlila a já se vydal do svého pokoje.

Bella:

Budík mě vzbudil naprosto nevyspanou. Usnula jsem až k ránu. Stále jsem přemýšlela nad Edwardem. Všechny pocity, které jsem vůči němu cítila, jsem se snažila nevnímat. Tak, jak mi radil psycholog, když jsem k němu chodila na terapie kvůli Jules. Důležité je zaměřit se na fakta a odpoutat se od všech emocí, které člověka sráží na kolena. Vstala jsem, vykonala ranní hygienu a sešla dolů do kuchyně. Táta už byl v práci. Při snídani jsem cvičila svůj výraz, abych vypadala… přátelsky.

Dojela jsem do školy a děkovala bohu, že je pondělí. Tento den jsem neměla ani jednu hodinu s někým z Cullenových. Věděla jsem, že svou roli budu muset zvládnout při obědě. Vešla jsem do jídelny a rozhlédla se okolo sebe. Zastavila jsem se u jejich stolu a podívala se na Miu. Zamávala na mě a rukou ukázala na židli vedle sebe. Ach jo. Divadlo může začít.

Můj pohled padl k Edwardovi. Díval se na mě a usmíval se. Na jednu stranu mi to udělalo radost, na stranu druhou mě to mrzelo. Jsem blbá, kdybych nebyla taková hlupačka, mohlo být mezi námi všechno jinak. Ale to ne. Já to musím zkazit. Úsměv jsem se mu snažila oplatit, ale nevěděla jsem, jestli mi vyšel. Radši jsem sklopila hlavu a šla do fronty. Koupila jsem si sandwich s minerálkou a šla k nim. Pozdravila jsem je a posadila se.

Naštěstí se bavili mezi sebou, takže jsem se věnovala jídlu. Po obědě jsem se šla převléknout do sportovního a chystala se na tělocvik. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem nedokázala nikoho vnímat. Holky na mě křičely při volleyballu, kam si mám stoupnout, ale já nedokázala reagovat. Pořád jsem myslela na něj. Po vyučování jsem se převlékla a vydala ke svému autu. Radši jsem nesledovala okolí a svůj pohled věnovala ubíhajícímu chodníku pode mnou. Před autem jsem si vytáhla klíčky, když jsem narazila na Edwarda, který se opíral o můj náklaďák.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se. Ne, nejsem v pořádku. Celou noc si mi nedal spát.

„Jo, jsem v pohodě. Proč se ptáš?“ Snad si ničeho nevšiml.

„Já jen, že včera jsi byla veselá a dneska ses ani jednou neusmála.“ Aha, takže si všiml.

„To nic není. Jen jsem nemohla usnout a když se mi to konečně povedlo, tak začal zvonit budík.“ Což je vlastně pravda. „Proč tě to zajímá?“

„Co myslíš?“ Nerozuměl.

„No, to, jak se cítím.“ Proč mi svitla malá naděje a byla jsem tak zvědavá?

„Jsme přátelé. Kamarád se snad může zeptat kamarádky, co jí je,“ řekl jen tak ledabyle. Tón jeho hlasu zničil veškerou naději, kterou jsem v sobě ještě měla. Samozřejmě, že je kamarád. Snažila jsem se neznít zklamaně, aby nevěděl, že mě jeho odpověď ranila.

„Aha.“ Sedla jsem do auta a okamžitě nastartovala, abych odtud byla co nejrychleji pryč. Nechtěla jsem, aby viděl ty slzy, které se mi tlačily do očí. Kdyby je spatřil, určitě by se zeptal, co se děje a já bych mu nebyla schopna nic vysvětlit.

Sledovala jsem cestu před sebou. Snažila jsem se odpoutat od všech pocitů smutku, lítosti a zoufalství, které mnou cloumaly. Přijela jsem k obchodu a vydala se na nákup. Po hodině jsem jela opět domů a uklidila věci z tašek. Pak jsem zalezla do pokoje a zhroutila se na postel. Opět jsem si přehrávala v paměti jeho tvář a dotyky. A nakonec samozřejmě i ten jediný nádherný polibek.

Slzy mi začaly stékat po tváři a já je nedokázala zastavit. Proč? Proč jsem to zase všechno podělala. Je to stejné jako s Jules. Taky jsem utekla a teď utíkám zase. Místo toho, abych mu řekla pravdu, se utápím v sebelítosti. Jsem blbá. Když jsem mu řekla, že budeme kamarádi, to jsem měla odvahy na rozdávání, ale, abych mu řekla, co k němu cítím, to ne. Radši budu hrát špatnou roli kamarádky a potkávat ho každý den. Budu se přetvařovat a v sobě budu dusit všechny ty nádherné pocity, které vyvolává jeho pohled a otázky, na které se mě ptá.

Budu si o samotě ve svém nitru užívat jeho přátelské pozornosti a snažit se nedat najevo to, co se mnou dělá jeho přítomnost. „Jsi sobec, Bello!“ okřikla jsem se v duchu. Z posledních zbytku sil jsem vstala a převlékla se do domácího. Udělala jsem si úkoly, kterými jsem si úspěšně vyhnala myšlenky na něj z hlavy. Pak jsem šla udělat večeři.

Brambory jsem oloupala, nakrájela a vysypala do pekáče. K nim jsem přidala mleté maso, cibuli a koření. Dala jsem to péct a šla zpět do pokoje. Nastavila jsem si na mobilu budík, aby mě upozornil na troubu. Pak jsem přemýšlela, co mám dělat dál. Myšlenky na Edwarda jsem úplně zahnala. Pohled mi padl na tašku, co jsem měla v Ashlandu. Vzala jsem ji a všechno oblečení jsem nastrkala do pračky. Deník jsem položila na postel a hypnotizovala ho pohledem.

Rychle jsem ho otevřela a začala ho číst. Sice jsem ho znala celý zpaměti, ale teď jsem hledala cokoliv o Carlisleovi Cullenovi. Není možné, aby mu byl někdo tak podobný a navíc měl stejné jméno. Hledala jsem jakoukoliv zmínku o nějakém doktorovi, ale Esme se o něm nezmiňovala. Jediný zápis byl z roku 1918, kdy Esme psala, že jí bolí noha, kterou si zlomila v šestnácti letech. Její máma jí řekla, že je to z toho, že má přijít náhlá změna počasí. Bohužel, o té nehodě se nikde nezmiňovala. A ani o doktorovi, který ji ošetřoval.

Z čtení mě vytrhl budík. Vypnula jsem ho a šla dolů zkontrolovat večeři. Stále jsem přemýšlela nad tím, jestli je možné, aby někdo nestárl a neumřel. Nandala jsem si jídlo na talíř a začala jíst. V tom zazvonil telefon. Volal táta, že přijde později, že nějaký kolega má narozeniny a že to oslaví na stanici. Umyla jsem po sobě talíř a vydala se zpět do pokoje.

Vzala jsem si pyžamo a přesunula se do koupelny. Po sprše jsem si vyfénovala vlasy, což normálně nedělám, ale potřebovala jsem se nějak zaměstnat. Pak jsem šla opět do pokoje. Ještě jednou jsem si vzala deník a četla pečlivě každé slovo, které Esme napsala. Asi v půlce jsem ho vyměnila za Quileutské legendy. O půl desáté jsem unavená zhasla lampu a rozhodla se spát. Myšlenky se mi opět zatoulaly k Esme Plattové Evansové Cullenové.

Stála jsem uprostřed vesnice a sledovala okolí. Lidé hystericky křičeli a utíkali. Najednou se přede mnou objevila postava ženy. Neviděla jsem jí do obličeje. Bála jsem se jí. V tom chytla jednoho chlapce a sklonila se k jeho krku. Ten kluk sebou házel, ale postupně se přestal bránit. Po chvíli odhodila jeho tělo na zem. Byl bledý jako křída a ve tváři měl vyděšený výraz. Byl mrtvý. Žena se hlasitě zasmála. Její smích se nesl vesnicí jako ta nejkrásnější hudba. Najednou se otočila. Podívala jsem se na ní. Mile se na mě usmála, ale její oči mě vyděsily. Byly rudé. Zaměřila jsem se na její obličej. Esme.

Zprudka jsem otevřela oči a mžourala do tmy. Posadila jsem se na posteli a rozsvítila. Vzala jsem deník a hledala fotografii, kterou ukrýval. Když jsem ji našla, hledala jsem stopy červené barvy. Ale portrét byl černobílý. Ihned jsem vzala modrou knížku, kterou jsem četla před spaním. Nalistovala jsem stránku s legendou O Studených a rychle pročítala příběh:

…našli toho tvora, který vypadal jako člověk, ale byl tvrdý jako žulová skála, se dvěma dcerami Makahů. Jedna dívka už byla mrtvá, bílá a bezkrevná ležela na zemi…

…bílé rty měl potřísněné její krví a oči mu rudě žhnuly…

…Yaha Uta popisoval zuřivou sílu a rychlost toho tvora. Ten tvor byl tvrdý jako kámen a studený jako led…

…nazvali ho Studený, Krvežíznivec, a žili ve strachu, že nebyl sám…

…ten tvor měl partnerku, další krvežíznivou, která přišla za Quileuty hledat pomstu. Příběhy říkají, že Studená žena byla to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo…

…mezi prsty třetí ženy vytryskla krev a potřísnila Studenou. Krvežíznivá nedokázala odolat návnadě čerstvé krve, která tryskala z těla třetí ženy. Instinktivně se k umírající ženě obrátila, na vteřinu naprosto pohlcená svou žízní. Taha Akiho zuby se jí sevřely těsně kolem krku…

…čas ubíhal a potomci Taha Akiho už se nestávali vlky, když dosáhli dospělosti. Jenom ve vážné situaci, když byl nablízku nějaký studený, se vlci vrátili. Studení vždycky přicházeli po jednom a po dvou, a tak smečka zůstávala malá…

…pak přišla větší skupina. Ale jejich vůdce promluvil s Ephraimem Blackem jako člověk, a slíbil, že Quileutům neublíží. Jeho zvláštní žluté oči poskytovaly důkaz o jeho tvrzení, že nejsou stejní jako ostatní krvežízniví. Vlků bylo méně; studení nemuseli nabízet příměří, když mohli nad vlky vyhrát. Ephraim přijal. Krvežízniví svou smlouvu dodrželi, i když postupem času se k nim přidali další. A jejich počet si vynutil větší smečku, než jakou kmen kdy viděl…

Zalapala jsem po dechu. Ihned jsem přešla ke stolu a zapnula notebook. Připojila jsem se na internet a do vyhledávače zadala dvě slova -  Studený, Krvežíznivý. V hlavě mi přesto znělo jediné slovo. Upír. Na obrazovce se objevily různé odkazy, ale všechny se točily okolo Apotamkina. Nakonec jsem se přesvědčila a napsala to slovo, které jsem měla stále v hlavě. Projela jsem všechny stránky a když jsem myslela, že už na nic věrohodného nenarazím, do očí mě uhodil odkaz s názvem Upíři od A do Z. Klikla jsem na něj a četla.

Hltala jsem každé slovo. Když jsem dočetla, porovnávala jsem nově nabyté vědomosti se skutečností. Všichni byli krásní a bledí. Carlisle a Esme se od roku 1921 nezměnili. Edwardova ruka je chladná. A jejich oči, kromě Miiných, jsou zlaté, což se dá snadno zaměnit se žlutou barvou. Namlouvala jsem si, že se mi to jen zdá, přesto ve mě vrtal červíček pochybností. Vypnula jsem notebook a šla si lehnout zpátky do postele. Bylo půl šesté. Už jsem neusnula. Do doby než mi zazvonil budík, jsem přemýšlela co budu dělat. Po úvodním zděšení jsem byla schopna docela jasně uvažovat. Rozhodla jsem se pro to nejrozumnější – budu je pozorovat.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 15. kapitola: