Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 12. kapitola

03.04.2011 (13:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3036×

Edward:

Přijeli jsme ze školy domů a já se ihned vydal do svého pokoje. Přes myšlenky ostatních jsem sledoval Bellu. Začala si povídat s Esme. Tak nějak jsem cítil, že Belliny otázky někam směřují a když jsem viděl její tvář přes Esmeiny myšlenky, věděl jsem, že jí Bella nevěří. Pak tam přišla Mia a odvedla ji nahoru.

Byl jsem Rose vděčný, že se vyptávala Belly na její city. Když jí odpověděla, že by lásku nepoznala, i kdyby ji trefila mezi oči, musel jsem se hořce zasmát. Nejvíc mě překvapil pocit, který jsem nikdy nezažil. Ten pocit přišel poté, co Bella neodpověděla, jestli se jí někdo líbí. Její mlčení byl souhlas. Pak za mnou přišel Jasper a zeptal se, proč žárlím. Neodpověděl jsem mu, a tak odešel.

S Bellou jsem zažíval všechno nové. Nejdřív zklamání, pak zamilovanost a na konec žárlivost. Žárlil jsem na toho chlapce, který se jí líbil. A když odmítla říct jeho jméno, žárlil jsem ještě víc. Ve skrytu duše jsem doufal, že bych to mohl být já. Ihned jsem tu myšlenku zapudil. Jak by se jí mohlo líbit krev sající monstrum. Po druhé ve své existenci jsem nenáviděl svoji podstatu. Nakonec jsem se rozhodl bojovat. Získám si ji. Žárlivost jsem trochu zapudil a dál sledoval Bellu.

xxx

Zazvonil jsem u jejich dveří. Slyšel jsem Belliny kroky. Kdyby jen věděla, jak jsem byl šťastný, když se nás zeptala, jestli nechceme jet do Oregonu. Alice byla tak pohotová, že zpacifikovala Miu, aby nás nechala jet samotné. Od té chvíle, kdy jsem souhlasil, že pojedu, byla Bella šťastná a pořád se usmívala. Nevěřil bych, že jí tím udělám radost. Ale Alicina vize mě přesvědčila. Těsně po tom, co jsem souhlasil, se mi Bella chtěla vrhnout kolem krku. No, nakonec to sice neudělala, ale důležité bylo, že to udělat chtěla. Podle Jaspera byla poslední tři dny roztěkaná, šťastná a nedočkavá. Já byl na tom stejně. Nemohl jsem se dočkat. Tohle bude nejkrásnější víkend v celé mé existenci.

Bella otevřela dveře. Úsměv z tváře jí nezmizel. Byla nádherná, když se smála.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Na pozdrav mi odpověděla. Vzala si tašku ze země a už zamykala dveře. Ihned jsem ji tašku vzal a nesl ji do kufru. Bella byla zřejmě tímto mým gestem zaskočená, ale po chvíli se vzpamatovala a my vyjeli. Seděla na místě spolujezdce a dívala se ven. Jeli jsme mlčky. Bylo to opět to trapné ticho, tak jsem zapnul rádio. Bella se na mě vděčně usmála. Asi si toho napětí mezi námi taky všimla. Přijeli jsme do Portlandu a já zajel na benzinku. Dotankoval jsem nádrž a šel platit. Bella už byla uvnitř a zrovna si kupovala nějaký koláč a kávu. Postavil jsem se za ní. Nevšimla si mě. Když chtěla platit, promluvil jsem.

„Připočtěte mi to k benzínu,“ řekl jsem prodavačce a podával jí kartu. Bella se na mě otočila a zamračila se. Chtěla něco namítat, tak jsem jí položil prst na rty, aby mlčela. Dívala se mi nechápavě do očí. Z našeho pohledu mě vytrhla prodavačka, když mi předávala kartu a účtenku. Vzal jsem Bellin koláč a kávu a přešel jsem k jednomu stolku. Posadil jsem se na židli a položil občerstvení na stůl. Bella přišla ke mně a taky se posadila.

„Děkuji, ale na tomhle jsme se nedomluvili. Příště platím já.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Bello, nech to být. Je to jen koláč a káva.“ Vzdorovitě se na mě podívala a pak se zeptala, jestli si taky něco nedám. Odmítl jsem. Přes to mi Bella nabídla půlku svého koláče. Tu jsem taky odmítl.

„Proč sis vybrala Ashland?“ zeptal jsem se jí, když dojedla a jen pila kávu. Po mé otázce sklopila hlavu a lehce zčervenala. Co jsem řekl, že jsem ji uvedl do rozpaků. Po chvilce zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Edwarde, musím se ti k něčemu přiznat.“ Vypadala jako by spáchala vraždu.

„Ano?“ Byl jsem zvědavý.

„Celá tahle cesta s návštěvou univerzity byla jen záminka před Charliem,“ řekla zahanbeně.

„Cože?“ Tomu jsem vážně nerozuměl.

„Víš, já potřebovala jsem se dostat do Ashlandu a táta by mě jinak nepustil. Ale neboj, univerzita má opravdu otevřeno, tak se tam můžeš jít podívat.“

„Proč jsi potřebovala jet do Ashlandu?“ zeptal jsem se. Chvíli mlčela.

„Nechci ti lhát, ale nemůžu ti to říct.“ Jen jsem přikývl a přemýšlel nad jejími slovy. Co by mohla mít za tajemství. „Zlobíš se?“ zeptala se opatrně. Zakroutil jsem hlavou.

„Můžeme jet?“ změnil jsem téma. Přikývla a odešli jsme k autu. Bella se zarazila a podívala se na mě.

„Nemám řídit? Nejsi unavený?“ optala se starostlivě. To mě přinutilo se zasmát.

„Bello, nejsem unavený.“

„Ale až budeš, tak řekni a prohodíme se.“ Přikývl jsem a nasedl do auta. Já unavený být rozhodně nemůžu. Vyjeli jsme. Už jsem nechtěl jen mlčet. Chtěl jsem o ní něco vědět. Nebo spíš jsem chtěl vědět všechno.

„Pověz mi něco o sobě,“ prohodil jsem. Nechápavě se na mě podívala.

„Nevím, co chceš slyšet… Jsem obyčejná holka, co se narodila ve Forks, pak se odstěhovala a pak zase přistěhovala,“ pohodila rameny.

„Proč jste se stěhovali?“ Zvláštně se usmála.

„Povím ti to od začátku. Moje máma, Renée, se seznámila s tátou na dovolené v Kalifornii. Byli tam tři týdny a zamilovali se do sebe. Když se mamka vrátila zpátky domů do Milwaukee, zjistila, že je těhotná. Naštěstí si s tátou vyměnili adresy, tak za ním jela. Oznámila mu tu novinku a táta se zachoval tak, jak se v té době očekávalo. Vzali se. Jenže po čase prvotní zamilovanost opadla a z nich byli jen přátelé, kteří spolu mají dítě. Renée se ve Forks nelíbilo. Bylo na ni moc malé, tak se s tátou dohodli a rozvedli se. Mamka si našla práci ve Phoenixu, a tak jsme se tam přestěhovaly. Pak potkala Phila. Chodili spolu devět let a pak se vzali. No a důvod, proč jsem se přestěhovala zpátky, už znáš.“ Přikývl jsem, že ji poslouchám. Pak se vyptávala ona.

Řekl  jsem jí vymyšlenou historku o mém smutném osudu novorozence a pak navázal na Esmeino vyprávění. Po chvíli jsme nemuseli vymýšlet žádné téma k povídání. Šlo to samo. Diskutovali jsme o klavírních skladbách a povinné četbě do školy. Najednou už byla tma. Bella si zívla, tak jsem ji navrhl, ať si pospí. Odmítla a naopak navrhla, že bude řídit ona. Nenechal jsem se přemluvit, ale Bella pořád ne a ne usnout.

„Nebudu spát. Jak bys k tomu přišel, kdybych já byla zítra naprosto odpočatá a ty odpadával?“ ptala se mě a silou vůle držela víčka otevřená. O hodinu později usnula, zkroucená na sedadle.

Sledoval jsem její uvolněnou tvář a žasnul nad její krásou. Ve tři ráno jsme přijeli do Ashlandu. Zastavil jsem na odpočívadle a opět se kochal pohledem na ni. Odvážil jsem se ji pohladit po tváři. Jemně se zachvěla, ale naštěstí jsem ji neprobudil. Díval jsem se na ni do doby, kdy se začala probouzet. Okamžitě jsem zavřel oči a dělal, že spím.

Bella se pohnula. Cítil jsem její pohled. Chtěl jsem vědět, na co myslí, ale bylo to, jako vždy, marné. Pak udělala něco, co jsem nečekal. Tak jako já pohladil ji, tak ona udělala to samé. Pod jejím teplým dotykem, jsem měl co dělat, abych se jakože neprobudil. Ale chtěl jsem vědět, co bude dělat dál. V tom otevřela dveře a vystoupila. Chladný vzduch vnikl dovnitř a zředil její vůni. Rozhodl jsem se ukončit své divadélko a čekal na Bellu. Po půl hodině přišla. V rukách nesla kelímky s kávou a dva papírové pytlíky.

„Ahoj.“ Usmála se na mě. Odpověděl jsem jí. „Měl si mě vzbudit, abych řídila, když jsi byl unavený,“ kárala mě. Vysvětlil jsem jí, že opravdu unavený nejsem. Nechtěla mi to věřit. Podala mi jeden kelímek a pytlík. Věděl jsem, že nemůžu couvnout, tak jsem předstíral, že piju. Croissant, který koupila, jsem odmítl s tím, že si ho sním později. Po snídani jsme se rozjeli víc do města. Zaparkoval jsem před univerzitou.

„Tak, kdy se tu sejdeme?“ zeptala se.

„Za dvě hodiny?“ oplatil jsem jí otázkou. Přikývla a vystoupila. Nechal jsem jí náskok a pak ji sledoval.

Nastoupila na městský autobus. Ihned jsem nastartoval a jel za ní. Byl jsem rozhodnutý zjistit, co tají. Dojela k Cemetary Hargadine. Zaparkoval jsem v boční uličce a šel pomalu za ní. Procházela každou uličku a četla všechna jména na náhrobcích. Koho tu hledala? Vždyť říkala, že její otec pochází z Forks a matka z Milwaukee. Nakonec zastavila u stěny, na které byla vyrytá jména lidí, kteří žili v nedaleké komunitě na počátku dvacátých let. Najednou se zarazila a její srdce se roztlouklo neuvěřitelnou rychlostí. Chvíli tam stála a pak odešla.

Ihned jsem přešel k tomu náhrobku a to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Teda kdyby se mi to mohlo stát, tak by se to stalo. Na náhrobku byla dvě jména. Esme Plattová Evansová a Henry Evans. Oba zemřeli v roce 1921. Ihned jsem zavolal Alice. Vysvětlil jsem jí, co se stalo, ale její vize se prý nezměnila. Bella se o nás doví až na konci měsíce. Stále jsem přemýšlel nad tím, co Bellu dovedlo do Ashlandu. A teď jsem to věděl. Ověřovala si své domněnky.

Proto se Esme vyptávala na naši rádoby adopci. Jediné, co ji zajímalo, bylo dívčí příjmení Esme. Ale stále mi nešlo na rozum, proč ji zajímala zrovna ona. Nechal jsem to být. Vize se nezměnila, takže je vše víceméně v pořádku. Podíval jsem se na hodinky a zděsil se. Za chvilku jsem se měl sejít s Bellou. Rychle jsem vlezl do auta a vyjel. O dvacet minut později jsem byl na místě, ale Bella tam nebyla. Bál jsem se, že se jí něco stalo. Uvědomil jsem si, že na ni ani nemám číslo, abych jí zavolal. Zrovna jsem zvažoval, že bych zavolal Mie, ale pak jsem to zavrhl, protože Bella zrovna vycházela ze dveří univerzitní knihovny. Na tváři měla šokovaný výraz, ale hned, jak mě uviděla, se usmála. Nastoupila do auta.

„Prohlédl sis školu?“ zeptala se s vážným zájmem. Jen jsem přikývl.

„Kam pojedeme teď?“ zeptal jsem se na oplátku.

„Asi bychom si měli najít nějaké ubytování. Kousek odtud by měl být Palm Motel.“ Věděl jsem, kde byl. Míjel jsem ho, když jsem sledoval Bellu. Rozjel jsem se po hlavní třídě a za chvilku parkoval na malém parkovišti. Vešli jsme dovnitř. Za recepcí seděla postarší žena, která se na nás mile usmála.

„Dobrý den, máte prosím vás dva volné pokoje?“ Bella se zeptala. Zřejmě není zvyklá, že tyto záležitosti většinou zařizuje muž. Žena za pultem okamžitě odpověděla.

„Ne. Máme jen poslední volný pokoj pro dvě osoby. Vybrali jste si špatnou dobu. Dnes večer začíná Shakespeare Festival. Všechny hotely a motely ve městě jsou plné.“ Bella se na mě podívala.

„Edwarde? Bude ti vadit, když budeme mít společný pokoj?“ zeptala se s obavami v hlase. Mně to rozhodně vadit nebude, i když v době, ve které jsem se narodil, by to bylo nepřípustné. Zakroutil jsem hlavou. Bella se otočila zpátky k recepční.

„Tak my ten pokoj bereme.“ Bella vytáhla kartu a chtěla platit. Ihned jsem vytáhl svou, ale Bella mě zastavila pohledem. Tak jsem ji opět schoval. Pak jsme šli pro tašky do auta. Vzal jsem i tu Bellinu, opět se na mě nevěřícně podívala, ale nechala mě si užít gentlemanské gesto. Pokoj se nacházel v druhém patře.

Když jsem čekal dvoulůžkový pokoj, myslel jsem, že tam budou dvě samostatné postele a ne jedna manželská. Najednou jsem si na ní představil Bellu a sebe v objetí, jak se líbáme. Ihned jsem tu myšlenku zapudil. Nevěděl jsem, kde se to ve mně vzalo. Nikdy jsem na žádnou dívku takhle ani nepomyslel.

Položil jsem tašky před postel. Bella se hned vrhla k té své a vyndala si z ní čisté oblečení. Vběhla do koupelny s tím, že si dá rychlou sprchu. Přikývl jsem a sedl si na tu velkou postel. Najednou mě opět přepadly hříšné myšlenky. Bella ve vyzývavé košilce, jak mě láká do postele. Moc tomu nepomáhal fakt, že ta dotyčná je právě ve sprše a dělí nás taková bezbranná překážka – zamčené dveře. Okřiknul jsem se v duchu a šel k oknu. Sledoval jsem jedoucí auta.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 12. kapitola: