Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 10. kapitola

29.03.2011 (21:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3137×

Edward:

Carlisle mě vysadil u školy. Ihned jsem zamířil na hodinu. Emmett se mě začal vyptávat, jak to probíhalo. Přeci jen, on nikdy na policii nevypovídal. Všechno jsem mu vylíčil a začal prohledávat mysl ostatních. Hledal jsem Bellu, ale nikdo na ni nemyslel. Měl jsem divný pocit. O přestávce jsem narazil na Miu.

„Nevíš, kde je Bella?“ zeptala se mě.

„Ona není ve škole?“ Byl jsem překvapený. Ta představa mi vadila. Navíc jsem pociťoval obavy. Snad se jim něco nestalo. I když je Charlie policajt, neznamená to, že by se mu nemohlo vymknout řízení. Po chvilce přišla Alice s Jasperem.

„Bella dnes nepřijde. S Charliem si udělali rodinný den. Teď jedou do Port Angeles na oběd.“ Ulevilo se mi. Zbytek školy probíhal stejně, jako když tu Bella ještě nebyla. Ignoroval jsem myšlenky svých spolužáků a hlavně spolužaček. Na obědě jsem zaslechl Lauren. Vyptávala se Jessicy na Bellu. Ani ta nevěděla, kde je. Nechal jsem to být. Nepotřebují vědět, že jsme byli na policii vypovídat. Bellu už jednou donutily předsudky ostatních, se odstěhovat.

Po škole jsme jeli domů. Esme se mě ptala na to, jak to probíhalo dopoledne. Povyprávěl jsem jí to. O té trapné chvilce ticha jsem pomlčel. Sám jsem byl z toho zmatený. Nevěděl jsem, co mezi námi je. Ale podle Belliny reakce jsem pochopil, že i ona si uvědomila, že se mezi námi něco změnilo. Přistihl jsem se, jak si představuji její rty na svých. Tak, jako to bylo v Alicině vizi. Potřeboval jsem to pochopit. Nic takového se mi nikdy nestalo. Proč, když jsem blízko ní, jsem nervózní a nevím, jak se mám chovat? A když je pryč, stále na ni myslím a představuji si, že je se mnou? Někdo zaklepal. Jasper.

„Edwarde?“ chtěl jsem vědět, co chce, tak jsem mu vlezl do hlavy, ale myšlenky si chránil. Řekl jsem mu, ať vejde. Posadil se na gauč a pozoroval mě. Pak se zvláštně usmál.

„Co je?“ nevydržel jsem to ticho a jeho myšlenky na Alice v dost vyzývavé košilce.

„To se ptáš ty mě?“ odpověděl otázkou.

„Nerozumím.“

„Přišel jsem si popovídat o tobě,“ vysvětlil mi. Přikývl jsem, ať pokračuje. „Nevšiml sis, že se s tebou něco děje?“

„Všiml. A?“ To mi mohl věřit.

„Já jen doufám, že víš, co děláš.“ Na co narážel?

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Tak já ti trochu pomůžu. Včera, když se nenaplnilo tvé očekávání, jsi byl zklamaný. Přes noc jsem tě nevnímal, ale ráno jsi byl nedočkavý a šťastný. Ve škole jsi byl zmatený a jednu chvíli ses bál, ale jakmile ti Alice řekla, kde je Bella, tak ses uklidnil,“ vysvětloval.

„Na co narážíš?“

„Jsi zamilovaný.“

„Cože?“ vyhrkl jsem.

„Ano, je to tak. A je to vážně silné.“ Vstal a odešel z pokoje. Jeho slova mi neustále zněla v uších. Jak bych mohl být zamilovaný? To nejde. A ke všemu do Belly? Vždyť je člověk. Přál jsem si, aby se to jednou stalo, ale ať už měla být moje partnerka jakákoliv, vždy to byla upírka. Věděl jsem, že naše city jsou neměnné, ale tohle nejde. Zrovna teď mi ale představa jiné dívky po mém boku, vadila. Pokaždé jsem vedle sebe viděl Bellu. Nechtěl jsem se s tím smířit. Celou noc jsem nad tím přemýšlel. Vybavoval jsem si Bellinu tvář, její hluboké oči, smyslné rty a sladkou vůni jejího těla. Voní jako lesní ovoce. Vzpomínal jsem na její gesta a úsměvy, kterými mě obdařila. Čím déle jsem nad tím uvažoval, tím více jsem byl o svých citech přesvědčený.

Nad ránem jsem sešel do obýváku. Byl tam Carlisle. Esme byla s Miou v jejím pokoji. Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale nevěděl jsem jak. Tak důvěrné rozhovory jsme nikdy nevedli. Z jeho myšlenek jsem vyčetl, že mluvil s Jasperem. Neustále mě pozoroval a když viděl, že se k ničemu nemám, tak začal sám.

„Co budeš dělat?“ zeptal se a já věděl, že naráží na Bellu.

„Nevím,“ řekl jsem pravdu. Na jednu stran jsem ji chtěl získat. Na stranu druhou jsem se bál, že až zjistí, co jsme zač, a ona to podle Alice zjistí, tak uteče a nebude mě chtít. Že jí budu odporný.

„Máš strach,“ vystihl můj nynější stav. Přikývl jsem. „Čeho se přesně bojíš?“

„Není to snad jasné? Je člověk a já upír,“ vysvětlil jsem mu fakta.

„Láká tě její krev?“

„Voní hezky, ale po její krvi neprahnu,“ řekl jsem pravdu.

„Tak v čem je problém?“ Copak tomu vážně nerozuměl?

„Bojím se její reakce, až zjistí, co jsme.“

„Edwarde, je jasné, že máš strach z odmítnutí, ale nebylo by lepší jí říct, co cítíš teď, než to v sobě dusit?“ Nechápavě jsem se na něj podíval. „Protože, kdyby se nás po našem odhalení bála a nechtěla s námi nic mít, vyčítal by sis, že jsi jí to nedal předtím najevo. Máš právo se zachovat sobecky, už jsi sám moc dlouhou dobu.“

„Proč mi to říkáš?“

„Protože jsem to zažil. Esme byla taky člověk, vzpomínáš?“ Přikývl jsem. Měl pravdu. Vztah mezi člověkem a upírem je možný. Ale já jsem teprve na začátku. Vždyť ani nevím, jestli Bella cítí to samé. Byl jsem rozhodnutý to zjistit.

Vyjeli jsme do školy. Nikdo nic neříkal, všichni slyšeli můj a Carlisleův rozhovor. Navíc Alice jim vysvětlila, jak jsem se rozhodl. V myšlenkách se radovali. Jasper pociťoval prvotní zamilovanost. Má to chudák těžké se svou schopností, ale kdyby chtěl, mohl to ignorovat. Jenže on si ten pocit doslova užíval. Už dlouho se u nás nikdo takhle necítil. V myšlenkách mi pořád děkoval. Musel jsem se tomu usmát. Alice byla nadšená, protože moje pocity zpestřily jejich manželské soužití. Emmett byl rád, že jsem konečně našel svou spřízněnou duši. Mia byla šťastná, že jsem já šťastný, ale zároveň mi vyhrožovala, že jestli její kamarádce nějak ublížím, budu mít co dočinění s ní. Nejvíc mě překvapila Rose. V myšlenkách plánovala mou a Bellinu svatbu. Představovala si, že bychom s Bellou mohli mít dítě, tak jako Carlisle s Esme mají Miu. V hlavě dávala dohromady seznam, co všechno bude miminko potřebovat.

„Rose, tohle je opravdu předčasné,“ upozornil jsem ji. Na to se ušklíbla a v myšlenkách mě poslala do háje. Na to jsem se zasmál. Byl jsem naprosto a dokonale šťastný. Pocit zamilovanosti mi proplouval každou částí těla a já se mu nebránil. Když jsme dojeli, hledal jsem Bellino auto. Ještě tu nebyla. Bál jsem se, aby dneska přišla. Jasper vycítil můj neklid a poslal mi vlnu klidu.

„Neboj, za dvě minuty je tady,“ řekla mi Alice a vydala se s ostatními do školy. Po chvilce jsem skutečně slyšel motor jejího auta. Vjela na parkoviště a zaparkovala na druhé straně ode mě. Vystoupila, přehodila si batoh přes rameno a zamkla dveře. Klíče si dala do kapsy od bundy. Rozhlédla se a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho. Chtěl jsem jít za ní, ale najednou jsem znervózněl. Co bych ji měl říct? O čem si s ní mám povídat? Tak jsem tam jen stál a kochal se pohledem na svou vyvolenou. Jakmile mi zmizela z dohledu, odešel jsem na vyučování.

Učitelku jsem vůbec nevnímal. Pozoroval jsem Bellu v myšlenkách ostatních. Kdyby mě vyvolali, asi bych poprvé ve své existenci neznal odpověď. Po druhé hodině za mnou přišel Jasper a požádal mě, jestli bych mu půjčil auto. S Alice se omluvili ze zbytku vyučování a jeli do Seattlu. Chtěli si užít romantickou procházku po West Green Lake Way. Dopoledne se neuvěřitelně vleklo. Když zazvonilo na oběd, málem jsem vyběhl svojí přirozenou rychlostí do jídelny. Emmett mě musel krotit. Když jsem prošel dveřmi, hned jsem věděl, že Bella je už uvnitř. Seděla u stejného stolu jako minule. Koupil jsem nějaké jídlo a šel se posadit. Najednou se u nás objevila Mia. Neřekla nám ani ahoj a šla k Belle.

„Ahoj, nechceš si dnes sednout s námi?“ zeptala se a ukázala na nás. Bella se na mě podívala a poté sklopila hlavu. Proč mi to dělá?

„Ne, děkuji. Stejně už nemám hlad,“ odmítla. Byl jsem zklamaný. Opravdu moc rád bych ji měl blízko sebe.

„Vždyť si ještě nedojedla,“ Mia poukázala na její sandwich, kterého snědla sotva půlku.

„Já už nebudu.“ Vstala a zbytek jídla vyhodila. Mia se vrátila k nám a beze slova si vzala můj tác. Začala jíst. V hlavě pořád přemýšlela nad tím, proč si Bella nechtěla sednout k nám. Tak nějak jsem tušil, že to bylo kvůli mně. Jen jsem nevěděl proč. Vždyť se toho moc nestalo. Po obědě jsem spěchal na biologii. Tam se mi Bella nemůže vyhnout. Sedl jsem si do lavice a hypnotizoval dveře. Zazvonilo a Bella nikde. Doufal jsem, že neodjela domů. I když na druhou stranu by to znamenalo, že se mi vyhýbá, protože cítí, že se mezi námi něco změnilo. Najednou vešla do třídy. Opět se sklopenou hlavou. Chtěl jsem jí vidět do obličeje. Pohlédnout do jejich hlubokých očí. Místo toho pomalu došla k lavici. Vytáhla si pomůcky a odložila tašku. Rozhodl jsem se ji pozdravit. Věděl jsem, že to nesmím uspěchat, tak jsem se snažil být přátelský. I když bych byl rád víc než jen kamarád.

„Ahoj.“ Podívala se na mě.

„Ahoj,“ odpověděla stydlivě a sedla si na židli. Do třídy vešel profesor. Ihned poté nám rozdal pomůcky a zadal úkol.

Bella stále sledovala lavici. Rychle jsem vysypal orgány a čekal na její reakci. Ale ona se ani nepohnula. Rozhodl jsem se tedy začít. Natáhl jsem se po srdci. V ten stejný okamžik udělala Bella to samé. Naše ruce se střetly. Ihned jsem tu svou stáhl. Chtěl jsem ji dát přednost. Ona ale svou ruku stáhla také. V místě, kde jsme se dotkli jsem stále cítil její teplo a hebkost pokožky. Opět mezi námi bylo to napětí. Chtěl jsem se na ni podívat, ale nešlo to. Čekal jsem, co udělá. Když se k ničemu neměla, znovu jsem natáhl ruku. Bella to udělala také. Opět jsme se dotkli. Tentokrát jsem svoji ruku zastavil v pohybu. K mé radosti Bella tu svou nechala opřenou o tu mou. Odvážil jsem se na ni podívat. Sledovala naše ruce. Tohle byla příležitost, jak zjistit, co cítí. Palcem jsem jí pohladil po hřbetu ruky. Bella zavřela oči, svou ruku však nestáhla. Její srdce se roztlouklo a dech nepatrně zrychlil. Propletl jsem naše prsty. Když mi Bella sevřela dlaň ve své, projel mnou pocit vítězství. Byl jsem šťastný. Její reakce mě nevýslovně potěšila. A když se na mě podívala, musel jsem se usmát. Vpíjel jsem se jí do očí a nechal se jimi pohltit. Z této chvíle, mě vyrušily myšlenky vyučujícího. Chtěl nás jít zkontrolovat.

„Asi bychom měli dodělat ten úkol,“ pomalu jsem zašeptal. Přikývla a vyprostila svou ruku. Společně jsme orgány naskládali na jejich místo.

Po zvonění jsme si sbalili věci a vydali se na parkoviště. Nechtěl jsem ji nechat jít, tak jsem mlčel a pozoroval ji. Když řekla, že už půjde, v duchu jsem ji prosil, ať ještě neodchází. Ve skutečnosti jsem jen přikývl. Najednou ke mně dolehly myšlenky Lauren. Těšila se, že Bellu vyhodí do školy. Chválila Jessicu, že dala Belle do batohu léky na předpis.

„Dej mi tašku,“ řekl jsem naléhavě. Na její cože jsem nereagoval, protože Lauren s ředitelem měli za chvíli vyjít zpoza rohu. Strhl jsem jí batoh a z přední kapsy jsem vytáhl oranžovou krabičku. Okamžitě jsem ji schoval do dlaně. V tom vyšel pan Brown v doprovodu té hlupačky. Mohl jsem to Belle říct normálně, ale já ji toužil alespoň pod falešnou záminkou obejmout. Přitáhl jsem si jí k sobě a ruce jí omotal kolem pasu. Sklonil jsem se k jejímu uchu.

„Jessica ti podstrčila Hypnogen a Lauren tě nahlásila řediteli,“ zašeptal jsem. Podle školního řádu, nesmí studenti nosit do školy jakékoliv léky. Pokud jsou předepsané od lékaře, musí o nich vědět školní zdravotník. Kdyby se našly prášky u někoho, kdo je nemá naordinované, okamžitě by se volala policie a dotyčný student by byl podmínečně vyloučen. Ředitel oslovil Bellu. Podívala se na něj. Poté, co ji požádal, aby šla s ním, se rozešla. Zastavil jsem ji a nasadil tašku. Ukázal jsem jí, že se nemá čeho bát, že tu krabičku mám u sebe. Povzbudivě jsem se na ni usmál a prášky schoval do kapsy. Lauren se v duchu radovala. Myslela si, že vyhrála. Navíc si představila sebe v mém objetí. Docela jí to vykolejilo, když nás s Bellou spatřila v této situaci. Počkal jsem až vejdou do budovy a šel k autu. Mí sourozenci si mysleli, že jsme se s Bellou dali dohromady. Emmett mi chtěl sklonit poklonu. Na to, že jsem v tom nový, jsem to prý zvládl na jedničku. Jen jsem se ušklíbl. Aniž by se zeptali, jsem jim to vysvětlil. Jejich nálada ihned povadla.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 10. kapitola: