Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - Epilog


Ostrov mého života - EpilogTak a je to tu - konec. Konec celého příběhu našich trosečníků, vyústění jejich smrtelného dobrodružství, které jim sice hodně vzalo, ale ještě více dalo. Jak celý příběh dopadl po návratu na suchou zem? To se dočtete právě teď. Příjemné počtení vám přejí Marketik a ZabZa

EPILOG

 

   Nikdy jí nikdo netvrdil, že to bude jednoduché. A Bella by tomu ani nevěřila. Prožila a viděla toho příliš mnoho na to, aby se na svět a na život dokázala dívat stejnýma očima. Protože se změnila. On jí změnil. Edward…

 

---------------

 

   Tiše si přehrávala jeho jméno v hlavě, krásné, tajemné, jiskřící. Mísilo se jí do vzpomínek na poslední rok, na něj, na rodinu, školu i sebe sama. Vše se jí to zdálo jako včera. Mathias, jeho smrtící plán a šílené myšlenky, roztřesené noci na lodi i rozechvělé noci na osamocené pláži…

   K těm se vracela nejraději. Když s Edwardem sedávali v hebkém písku, vyzařujícím teplo slunečních paprsků, které už byly dávno za horizontem, a dlouho do noci si povídali.

   Poznávali se, pomalými, jistými krůčky tápajících kolem sebe kroužili a přibližovali se sobě navzájem. A aniž by si to v prvních chvílích uvědomovali, upevnilo se mezi nimi pouto.

   Ano, byla to láska, to věděli oba s jistotou. Ale cítili za tím i něco víc – cosi silnějšího, většího než oni sami. Jiskřivá vlákna absolutního souznění a oddanosti, která je ovinula svými sametovými úponky.

   Věděla o nich. Cítila je. A konečně věděla, pro co má skutečně důvod na tomhle světě být.

   Otevřela oči a rozhlédla se po bělostných oblacích, které se rozprostíraly pod ní. Letecké motory takřka nehlučně vrněly a lehce vibrovaly okénkem i ostěním, o které měla opřenou hlavu.

   Vzpomínala a nemohla přestat.

-------------- 

   Návrat domů byl zpočátku dost složitý. Neměli u sebe žádné doklady, nic, čím by se mohli prokázat. Domluva s kapitánem lodi také nebyla jednoduchá a všichni byli vděční za Lucy, která i ve svém stavu byla jako jediná schopná se s ním alespoň trochu domluvit.

   Díky jeho hlášení už v přístavu naštěstí čekaly sanitky, které rozvezly raněné do okolních nemocnic. Carlisle mezitím kdesi dokázal sehnat kontakt na amerického konzula, zavolal mu a domluvil s ním podrobnosti.

   I tak ale trvalo dalších pět dní, než se ze záchytného hotelu dostali na letiště. Předtím jim alespoň sehnali nějaké čisté ošacení, boty a dali všem možnost si zavolat domů.

   Reneé byla šílená strachy. O letecké nehodě se vysílalo ve všech zprávách, analytici se v televizních debatách předháněli v prohlášeních, jakou bídnou smrtí nejspíš všichni zahynuli.

   Nikdo nevěděl, co se s nimi skutečně stalo. Všichni to ale tušili. Jen se tomu zdráhali uvěřit.

   Cesta zpátky byla únavná, strávili více jak dvacet hodin v letadle, kterého se většina z nich po předešlých zkušenostech bála jako čert kříže. Jiná možnost, jak se dostat zpátky do Států, ale nebyla, a tak to museli všichni nějak překousnout.

   Všichni kromě klanu Cullenů.

   Ti zůstali na místě s tím, že cesta, kterou měli v plánu, se nedá odložit. Loučení bylo dlouhé, truchlivé a plné slz – alespoň těch Belliných. Nemohla uvěřit, že po tom všem jí teď opustí – teď, když už mohlo být všechno dobré. Neuměla si představit, že o něj přijde.

   Ale muselo to tak být. Ani on nebyl nadšený z představy, že jí zanechává svému osudu. Ujistil ji však, že se dostane domů v pořádku a už se nebude mít čeho bát.

   Ale Bella se bála. Děsila se života bez něj. Prázdné, pusté přítomnosti bez východiska…  

 

---------------  

 

   Na letišti na ně po příletu čekal kordon novinářů, televizních štábů, přátel a členů rodiny. Renné Bellu málem umačkala, ale jí to bylo jedno. Smáčela její rameno hořkými slzami ztráty, smutku a bolesti, které si její matka ale naštěstí vyložila jako slzy štěstí. Jak jinak by jí to Bella dokázala vysvětlit?

   Bylo to pro ni těžké. Moc těžké. Nebyla pryč zas až tak dlouho, přesto nedokázala navázat na linku bezpečného, normálního života. Reneé jí zařídila i sezení u psychologa, protože měla pocit, že jí to pomůže. Nemohla ale vědět, že Bella netrpěla posttraumatickým syndromem, jak si myslela. Proto jí nikdo nemohl pomoct. Jen on. Ale on tu nebyl.

   A pak se během jediného měsíce všechno změnilo. Našla si novou školu, oprostila se, i když s těžkým srdcem, od rodičů a odstěhovala se. Začala skutečně žít, alespoň tak, jak chtěla, i když to nejspíš nebylo podle představ její rodiny. O tom ale nikdo nevěděl. Jen ona...

 

---------------

 

   Maličké letadlo přistálo na nízké mělčině, odkud měl pilot jistotu, že opět vzlétne. Vystoupila a nechala se chvíli ovívat důvěrně známým vlahým vánkem s příchutí moře a kvetoucích magnólií.

   Sundala si boty, nechala je u letadla, jehož motory už doznívaly, a vydala se dál. Nohama měkce našlapovala do zlatavého písku a oči upírala k horizontu, kde nad mořskou hladinou pableskovaly poslední záchvěvy slunečních paprsků.

   Prošla kolem plochých kamenů, jež omýval teplý, bezbřehý oceán, a vydala se podél hranice pláže dál. Tam tiše stanula vedle postavy, trpělivě čekajíc jako socha.

   „Ani nevíš, jak jsem šťastná, že ses za mnou tehdy vrátil do Kalifornie. Umírala jsem bez tebe.“

   Edward se na ní podíval, pousmál se a pohladil jí po tváři. „Nemohl jsem jinak. S tebou odešlo všechno dobré, co ve mně zbylo.“

   Oplatila mu dotek a slastně zavřela oči. „Jen mě mrzí, že jsem musela našim lhát o té škole a tak. Ale vím, že jsem nemohla jinak. Snad mi to někdy odpustí.“

   „Určitě,“ ujistil ji a přitáhl si jí blíže k sobě.

   A tak tu stáli, přesně po roce na stejném místě, na stejné pláži, na stejném ostrově, který jim dal tu možnost najít jeden druhého. Věděli, že jsou si navzájem vším, co kdy budou mít.

   „Miluju tě,“ řekl a zlehka Bellu políbil na čelo.

   „Já tebe taky,“ zašeptala a nechala jejich pohledy splynout v jeden jediný, průzračný a hluboký pohled.

   V pohled dvou párů topasově zlatavých očí.  

 

*********************************************************************************************

   Moc vám všem, našim věrným čtenářkám, děkujeme za trpělivost, se kterou jste vždy čekaly na nový dílek této povídky, a za váš neutuchající zájem o naše trosečníky. Velmi si toho vážíme a děkujeme! Vaše ZabZa a Marketik

 

Marketik

ZabZa 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - Epilog:

 1
1. AnneTt
07.11.2012 [16:55]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!