Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 8. kapitola

the-host


Ostrov mého života - 8. kapitolaTak a je tu pokračování příběhu našich trosečníků. Jakpak si Bella poradí se svým steskem po domově? Dokáže jí někdo rozptýlit? Příjemné čtení vám přejí Marketik, ZabZa a Petruskhaaa

Moje myšlenky bloudily daleko od pláže, daleko od ostrova. Dokonce jsem na chvíli přestala myslet i na Edwarda. Seděla jsem na jednom z nízkých skalisek za pláží a zamyšleně hleděla za obzor. Vítr si pohrával s mými vlasy, do nich jsem si vetkla Edwardův dárek, ale ani jsem ten příjemný, hebce hladící pohybu vzduchu necítila.

Neplakala jsem, jen slzy se mi pomalu stékaly po tvářích. Myslela jsem na Reneé a Phila. A Charlieho. Hlavně na něj. Co když tady umře a už nikdy mu neřekne, jak moc ho má ráda? Reneé to říkala skoro každý den, většinou večer, když si šla lehnout, a vůči Philovi jí občas nějaké to slůvko o důvěře také padlo.

Ale kdy to naposledy řekla tátovi? Vždycky si říkala, že mu druhý den zavolá, ale pokaždé jí do toho něco vlezlo nebo zapomněla... A když už mu konečně tak jednou za čtvrt roku zavolala, zjistila, že vlastně neví, co mu říct, a Charlie na tom byl stejně. Byli si v tomhle tak podobní, až jí to někdy zaráželo. Ale teď... teď jí to mrzelo. A tenhle smutek nedokázaly zahnat ani ty horké slzy.

To mě po chvíli dovedlo až k myšlenkám na náš ostrov. ´Náš ostrov´? Už blázním, ušklíbla jsem se. Jsme tu už ale třetí den a stále nepřichází žádná pomoc. Nezaslechli jsme ani vrčení motoru pátracího letadla. Žádná loď na obzoru. Prostě nic.

V jedné šílené chvilce mě napadlo, proč to tak je – tenhle ostrov totiž vůbec nemusí být zakreslen v mapách. Jistě, mám jednadvacáté století a tak dále, ale přeci jen, tohle nebyla Amerika a zjevně už ani Evropa. Takže kdo ví, tady třeba nejsou tolik hákliví na to, komu patří který kámen a pokud mají pocit, že nikomu, tak je jim zkrátka ukradený.

„Copak tu děláš?“ Vyrušení z mých podivných úvah a stesků snad ani nemohlo být lépe načasováno. Rychle jsem se snažila vzpamatovat, postavila se na nohy a otočila. Bohužel to bylo na můj vkus příliš mnoho pohybů najednou, conversky mi na vlhkém kameni ujely a rovnováha zjevně dala výpověď.

Ve chvíli, kdy jsem se ještě snažila udržet jí zběsilým máváním rukama, jsem zahlédla mladého kluka, který na mě zíral jako na pošuka. Fajn, stihla jsem se ještě ušklíbnout v duchu, aspoň vím, koho pak vzteky zabít.

I když se mě nakonec snažil chytit sám, bylo pozdě. Naštěstí to nebylo hluboko, takže jsem neletěla žádným dlouhým volným pádem, ale zády okamžitě prorazila hladinu vody, takhle po ránu ještě docela chladné.

Můj nezvaný host vyprskl smíchy, což mě docela vytočilo. „To se dělá, takhle děsit lidi?!“ vyjela jsem na něj hned jak jsem vyplivla vodu z úst a pak se jediným dlouhým tempem dostala zpátky ke kamenům.

„Omlouvám se,“ pronesl lítostivě a úsměv mu okamžitě zmizel. Nabídl mi ruku a já měla sto chutí ho stáhnout za sebou. Pak jsem si to ale rozmyslela a vztekle ho za nabízenou ruku vzala.

Vydrápala jsem se s jeho pomocí zpátky. „Pitomče,“ ujelo mi potichu, když jsem si odhodila mokré vlasy dozadu. Někoho mi hrozně připomínal, jen jsem si nemohla vzpomenout koho. Až po prvním pořádném prohlédnutí... No jistě, byl podobný Danielovi, mému bývalému. Šupák jeden! Nebo vlastně oba.

„Opravdu se moc omlouvám,“ řekl ještě jednou a bylo vidět, že toho asi opravdu lituje. Udělal mi místo, abych se mohla kolem něj nasupeně prořítit zpátky na pláž. Ale rychle mě dohonil.

Prudce jsem se zastavila, až na mě mokré oblečení zapleskalo. „Co chceš?“ Zabrzdil se až krok přede mnou. „No, popravdě, chtěl jsem se seznámit a zeptat se, jak se máš. Seděla si tam tak sama, daleko od ostatních, nevěděl jsem, jestli ti něco není.“

Zájem v jeho tváři byl upřímný, stejně tak lítost, že jsem kvůli němu skončila promáčená od hlavy až k patě. Donutila jsem se zhluboka nadechnout a opět vydechnout, abych ho nepraštila.

„Díky za zájem. Tady každému něco je, protože jak sis asi všiml, trčíme na pustém ostrově. A jako balící technika je to docela starý, navíc na docela nevhodným místě.“ Přišlo mi, že vůbec nepochopil můj tichý sarkasmus.

„Jsem Mathias Cooper, zdravotní bratr z Ústřední nemocnice ve Phoenixu,“ napřáhl ke mně ruku. Tak on je taky z Phoenixu? A navíc zdravotník nebo tak něco, to se tady hodí. „Bella,“ řekla jsem už o poznání klidněji a ruku přijala. Kompletní výčet svého původu jsem si ale nechala pro sebe.

„Co teď?“ pronesl s nervózním úsměvem. Pokrčila jsem rameny a snažila se mezitím dostat kroucením co nejvíce vody z vlasů.

„Co by, kouknu se po nějakém suchém oblečení, pak zkontroluji raněné na pláži, jestli něco nepotřebují, a pak se asi vydám pro nějaké jídlo. Proč, chceš mi pomoct?“

„Proč ne?“ usmál se s novou nadějí.

Suché oblečení jsem sice našla jen pánské, ale co, na vybírání nebyla zrovna vhodná doba. V širokém pánském nátělníku a šortkách, které jsem si musela převázat kouskem motouzu, aby mi nespadly, jsme se s Mathiasem vydali mezi lidi.

Jak jsem okamžitě zjistila, bylo o ně perfektně postaráno. Edwardův otec a zřejmě i někteří jiní členové jeho rodiny tady zjevně v noci opět byli. Všechny rány byly pečlivě vymyté a převázané přepranými obvazy, všechny lahve s vodou naplněné a i nějaké to ovoce sem nanosili. Fajn, tak aspoň k něčemu tu jsou, odfrkla jsem si v duchu.

Ale lhala bych sama sobě, kdybych se snažila přesvědčit vlastní svědomí, že se na Edwarda netěším. Těšila jsem se. Hrozně moc. Až za mnou zase po západu slunce přijde... Tedy doufala jsem, že za mnou přijde, protože už jsem nehodlala absolvovat podobnou noční vyhlídkovou trasu jako minulou noc.

Mathias se však předvedl odpoledne, kdy se jako správný táborový vedoucí rozhodl ulovit také nějaké maso. Jak věděl, náš první lov, na který jsme se vydali hned druhý den po pádu, nedopadl zrovna nejlépe.

Z drátů a jakési čehosi vytvořil jakousi improvizovanou síťku. Na můj poněkud zmatený pohled zareagoval jednoduše – úsměvem. „Nejsem na velká zvířátka. Já beru ptáky, ty lezeš pro vajíčka, bereš?“

Ještě pár vteřin jsem na něj udiveně zírala a pak konečně kývla. Bok po boku jsme se vydali do lesa, kde jsme hledali hnízda a jejich obyvatele. Trvalo nám to dlouho, ale úžasnější odpoledne už jsem dlouho nezažila. Když jsme zrovna potichu nečíhali a ani nedutali, smáli jsme se jako blázni, protože jsme zjistili naprosto totožné zájmy, hlavně co se knih a filmů týče. Přehrávali jsme si nejoblíbenější scénky z komedií i hlášky z hororů a po pár hodinách tak získali pocit, že se známe odmalička.

Nebyl jako tajemná sfinga. Nebyl jako Edward. Byl to hodný milý kluk, který si věděl rady za všech okolností a uměl mě rozesmát. Byl prostě normální. A to bylo v tomhle blázinci docela fajn.

Když jsme se vrátili zpátky na pláž i s úlovkem, začínalo se smrákat. Lidé po spatření toho, co neseme, začali výskat a ti, co mohli, nám vyšli vstříc. Mathias nesl hrdinně v každé ruce za nohy tři ptáky, což mi přišlo sice lehce nechutné, zvláště když jsem měla ještě v živé vzpomínce, jak jim lámal vazy, nicméně jsem se těšila aspoň na jedno soustíčko masa.

Já nesla v batohu ukořistěná vajíčka, každé zvlášť pečlivě zabalené v listoví. Bylo mi líto nenarozených mláďat těch krásných, hrdých ptáků s načepýřenými chocholkami, pestrými ocasními pery či sněhově bílými náprsenkami. Ale přeci jen jsme potřebovali něco víc než jen citrusové ovoce, zvláště ti, kteří se stále ještě nedostali ze svých zranění a potřebovali nabrat sil.

Dave ještě s pár muži šli narychlo poupravit ohniště, které líně plápolalo, a připravit dlouhé pružné pruty. O hodinu později už jsme všichni seděli kolem ohně. Mathias spravedlivě rozdělovat porcičky nekořeněného masa, které Dave alespoň trochu osolil poléváním mořskou vodou, a já mezi lidmi procházela s tuhými listy, na kterých jsem lidem podávala rádoby míchaná vajíčka.

Doma bych asi něco takového v životě nevzala do úst, ale tady mi to maso i vajíčka připadaly jako božská mana. Jako nejvybranější specialita v nejdražší a nejluxusnější restauraci v centru New Yorku. Užívala jsem si těch pár soust jako největší delikatesu. Kam se hrabou bifteky, šneci a pravá svíčková, pche...

Toho večera jsem se zase konečně skutečně od srdce zasmála. S Mathiasem jsme byli středem pozornosti jako nějací hrdinové a vítaná změna jídelníčku všechny více uvolnila a tak rozproudila i nějaký ten humor, které tu bylo od našeho ztroskotání jako šafránu.

Seděli a polehávali jsme kolem ohně, unavení, ale veselí a v rámci možností i spokojení. Zády jsem se opírala o Mathiase, usmívala se na všechny přiopilá naším dnešním úspěchem a až nyní si tak stačila všimnout postavy sedící v písku opodál. Panebože, já na Edwarda úplně zapomněla!

 

Marketik

ZabZa

Petruskhaaa



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!