Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 7. kapitola

hahahhahahhahha anemuzu


Ostrov mého života - 7. kapitolaPřinášíme vám další dílek příběhu našich trosečníků. Někteří se k sobě přeci jen dostávají blíž... Jak to dopadne? Kdoví :-) Hezké počtení vám přejí Marketik, ZabZa a Petruskhaaa

Vyděšeně jsem před tím dotekem ucukla. Díky tomu jsem se však svezla ke straně a tak jsem místo na kameni skončila natvrdo na zemi. Tma přede mnou byla stále stejně neproniknutelná. Jediné, co jsem svýma hrůzou vytřeštěnýma očima dokázala v té temnotě rozeznat, byl lehce se lesknoucí pár očí nad mou hlavou.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“ Vyděšená a bez dechu jsem si po pár vteřinách konečně uvědomila, komu ten hlas patří. No jistě, jeden z Edwardových bratrů, ten hromotluk, co se u vody pořád tak roztomile šklebil!

„Proč mlčíš?“ poklekl ke mně. „Stalo se ti něco?“ Připadalo mi, že trvalo neskutečně dlouhou dobu, než jsem svoje plíce silou vůle zase donutila spolupracovat, a nadechla se.

„Proboha, Emmette!“ vzpomněla jsem si ve vteřině na jeho jméno, „málem jsem dostala infarkt! Tohle mi sakra nedělej!“ Veškerý můj strach, úzkost a panika z posledních několika desítek minut se ve mně přetvořily ve vztek, který však po prvním výkřiku zase odezněl.

„Nechtěl jsem tak vyděsit, promiň,“ pohladil mě po rameni. Já jsem však sebou trhla tak, že mu dlaň spadla z mého ramene a já se tak zase cítila aspoň trochu volná.

„Emmette, co tu děláš?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. I v té tmě jsem zahlédla, jak se uculil. „Mluvil jsem s Edwardem. Řekl mi, že jsi tady někde a poprosil mě, jestli bych na tebe nedohlédl, protože na něj zřejmě nemáš náladu. Tak jsem dělal, o co mě požádal – pozoroval tě. Ale když jsem viděl, jak bloudíš, chtěl jsem ti pomoct.“

„Tak mi aspoň pomoz vstát,“ zavrčela jsem. V duši jsem však měla neklid, cítila jsem, že se tady děje něco, co se vymyká všemu, co jsem kdy zažila. Byli tu totiž oni – Cullenovi. Ti, kterým jsem sice ani za mák nerozuměla, ale měla jsem je ráda. Všechny. I když jsem vůbec netušila proč.

Nabídl mi své rameno, kterého jsem se chytila roztřesenou rukou. Uvědomila jsem si, jako má sílu, když mi pomáhal na nohy. Záda mě bolela, jak jsem si je odřela o kámen, po kterém jsem sjela na zem, a klíční kost o sobě taky dala opět vědět.

„Nejsi na tom zrovna nejlíp, viď?“ Ušklíbla jsem se a zadoufala, že to viděl. „Někteří lidé na pláži jsou na tom o dost hůř. Ale to je zřejmě tobě a ostatním jedno,“ zavrčela jsem. Možná jsem na něj byla příliš tvrdá, přeci jen mi chtěl pomoct se odsud dostat. Ale pomyšlení na to, jak by zrovna jeho síla byla potřebná přes den právě na pláži, mě opravdu rozčilovalo.

„Bello, křivdíš nám. Ale protože ti nemůžu říct proč, nemám ti to za zlé. Nikdo z nás. Ale můžeš mi věřit, že osud lidí tady na ostrově nám není lhostejný.“ Povzdechla jsem si a ať už si o mě v tu chvíli myslel cokoliv, unaveně jsem si opřela hlavu o jeho hruď.

„Emmette, můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Vy jste nemocní, že vám vadí slunce nebo co? Nechci si o vás myslet něco špatného, ale to, jak se chováte, se natolik vymyká, že prostě potřebuji vědět proč. A navíc…“ „Navíc co?“ napodobil můj šepot a úsměv z jeho hlasu vymizel.

„Navíc bych chtěla vědět, jak se pak chovat k Edwardovi.“ Obávala jsem se, že se mi po vyřčení toho, co mě trápilo nejvíc, bude vysmívat, ale spletla jsem se v něm. Vzal to vážně. Naštěstí.

Položil mi své velké chladné dlaně na ramena a trochu mě odtáhl, aby mi viděl do očí. „Dobře, pokud tě to uklidní, řekněme, že trpíme zvláštní nemocí, přičemž naší kůži opravdu vadí přímý sluneční svit. A co se mého bratra týče…“ Teď už se zase uculil, ale tentokrát mi to přišlo spíš milé.

„Co se jeho týče, myslím, že se mu hodně líbíš, ale to asi víš nejlíp sama. A jak tak tuším, nejraději by ti to řekl sám.“ Nato se pootočil a umožnil mi tak pohlédnout za něj. A já tak v troše mdlého měsíčního svitu mohla zahlédnout Edwarda, dnes konečně ve skutečnosti a ne jenom ve snu.

Zatímco jsme na sebe hleděli a mně hlavou běžely vzpomínky na ten zvláštní, prapodivný sen, Emmett kamsi nenápadně zmizel.

„Chceš se vrátit zpátky na pláž?“ zeptal se po chvíli tiše. Dokázala jsem jen přikývnout, bála jsem se, že když promluvím, vyjde ze mě jen jakési zaskřehotání. Tak jsem měla při pohledu na něj stažené hrdlo.

Došel tedy až ke mně, nabídl mi rámě, abych při zakopnutí nespadla, a vedl mě mezi stromy. Netušila jsem, jak může vědět, kudy jít, ale nakonec mi to bylo jedno. Hlavní bylo, že byl se mnou, byl mi oporou a věděl, kudy kam. Nevadilo mi ani, že ani jeden z nás nemluvil. Byli jsme spolu a ostatní mi bylo ukradené.

Zhruba po půl hodině jsme se skutečně dostali až k hranici pláže. Rozpoznala jsem malou hranici, hořící na jejím vzdálenějším konci, a pár lidí, kteří nemohli spát a tak seděli kolem ohně a povídali si.

Tam, kde jsme vyšli my, však nikdo nebyl. Všichni zřejmě spali v dosahu ohniště, i když nebylo chladno. Měli tak asi větší pocit bezpečí, i když to byl pocit vlastně scestný a bezdůvodný. Přesto jsem však jejich nutkání být pospolu chápala.

Pustil mou ruku a zastavil se. „Tak, a jsi doma.“ „Děkuju za vysvobození,“ promluvila jsem konečně a převzala si od něj batoh, který mi celou cestu nesl. „A taky za pomoc.“

Dívali jsme se na sebe a ani jeden nevěděl, co říct. Začít konverzaci? Rozloučit se? A jak?

Rozhodla jsem se pro jedinou kartu, která mě stála veškerou mou odvahu.

„Prosím, nezůstal bys tu se mnou? Alespoň dokud nebude aspoň trochu světlo.“ Nevím, jestli opravdu chtěl nebo se mu mě jen zželelo, ale s milým úsměvem přikývl a znovu ode mě převzal batoh.

Bok po boku jsme tak došli téměř až k hranici příboje. Ostatní trosečníci byli jen několik desítek metrů od nás, ale já měla pocit, jako bychom tu byli jen my dva. Ale nebála jsem se ho. Teď už ne.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomil ticho svým jemným hlasem, připomínající mi hebký letní vánek.

„Samozřejmě,“ hlesla jsem.

„Kdybys věděla, co se stane, které tři věci by sis sem vzala?“

Tak teď mě fakt dostal. Překvapeně jsem se zasmála. „Cože? To myslíš vážně?“ „Naprosto. Docela by mě to zajímalo.“

„Hm, dobře,“ ušklíbla jsem se a zamyšleně pohlédla k temnému obzoru. „Tak asi zapalovač, pořádnou zásobu knížek a deník, abych si mohla zapisovat ty deprese, co by mě tu provázely. A ty?“

Jeho odpovědi byly rychlé, milé a vtipné. Zjistili jsme, kolik toho máme společného, od knih přes hudbu až po koníčky. Poprvé od zřícení letadla jsem se smála, skutečně a od srdce. Měla jsem pocit, jako bych našla svou druhou, tak dlouho postrádanou půlku duše.

Ze sedu jsme postupně přešli do lehu a v měkkém písku se snažili postřehnout výraz toho druhého. Tak moc jsem se snažila být vzhůru, ale noční bloudění po pralese mě zmohlo a já usnula. S úsměvem na rtech a v očích stále s jeho krásnou, andělskou usměvavou tváří v počínajícím blednutí nebe.

Když jsem se probudila, poznala jsem, že už je ráno. Okřídlení obyvatelé ostrova hlasitě vítali nový den a z dálky jsem slyšela i šum hlasů ostatních vzbudivších se trosečníků. Rozespale jsem pootočila hlavou zabořenou v písku a zahlédla ho.

Překrásný bílý květ magnólie, plně rozvitý s lehkou svěží vůní připomínající mandle. Ležel vedle mé tváře a já hned věděla, čí je to vizitka. A v tu chvíli mi úsměv z tváře zase zmizel.

Edward byl úžasný. Náš noční rozhovor pro mě znamenal hrozně moc a myslím, že i pro něj. Konečně jsme se poznali a dozvěděli se o tom druhém víc. Byl ale zatraceně tajemný a to mě začínalo dohánět k šílenství…

 

---------------

 

ZabZa

Marketik

Petruskhaaa



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!