Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 25. kapitola

28.07.2010 (08:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1679×

O třicet minut dříve…

Carlisle s Edwardem v tichosti opustili kajutu a spletí chodeb a chodbiček se dostali ještě o patro níž. Tam, v příjemném přítmí a ve vzduchu nasládlém pachem desinfekce, leželi a odpočívali ti, kterým se jejich zranění, způsobená pádem letadla, ještě nezhojila.

Jak Carlisle dobře věděl, šlo většinou o komplikované zlomeniny, těžké otřesy mozku a narušení některých vnitřních orgánů. Ti, kteří na tom byli opravdu špatně, padli za oběť Mathiasovi a jeho útokům kvůli vlastní síle a odolnosti.

Jejich těla byla zatím uskladněna v obrovských mrazácích, po dlouhé cestě již prázdných. Edwardovi však bylo jasné, že se ten šmejd moc dobře postará o to, aby jejich ostatky nikdy nespočinula na pitevních stolech a ve vypolstrovaných rakvích. Mohlo by to pro něj značit jisté nebezpečí, kterému se jistě chtěl za každou cenu vyhnout.

Tiše přešli až k lůžku Lucy. Podřimovala, ale nespala, a jako by vycítila jejich přítomnost, otevřela oči.

„Dobrý den, pane doktore. Ahoj, chlapče,“ snažila se pousmát. Pak se jí ale tvář zkroutila v bolestivé grimase, jak se chtěla otočit na bok, aby na ně lépe viděla.

Carlisle poklekl k jejímu lůžku a s jemným, vědoucím úsměvem ji pohladil po ruce. Věděl, že pokud se do čtyřiadvaceti hodin dostane do nemocnice, bude v pořádku. Slabě natržená slezina naštěstí nedělala příliš velké problémy a silně pohmožděná ruka už se pomalu, ale jistě hojila již od dob na ostrově, kdy se jí snažil, co nejlépe srovnat a zafixovat. Ona nic takového samozřejmě nechtěla, ale sama se alespoň snažila ji příliš nenamáhat, a tak proces hojení postupně pokračoval.

Nespouštěla zrak z jeho očí. „Co se děje, doktore?“ Pak zahlédla injekční jehlu a objemnou skleněnou ampuli v jeho ruce.

Carlisle se znovu usmál, ale v jeho úsměvu bylo až příliš vlastní bolesti, než aby ji dokázal úplně uchlácholit. Přesto už nic neříkala, jen na něj hleděla a unaveně čekala, co se stane.

„Nic se neděje, Lucy,“ zašeptal. „Jen bych vás rád o něco požádal. Byla byste tak hodná a věnovala nám trochu své krve? Ne moc, jen zhruba půl deci. Z lékařského hlediska vím, že vám to neublíží, ale rád bych měl i váš souhlas.“

Zahloubaně na něj pohlédla, pak rychle přelétla zrakem na Edwarda a pak zpátky k němu.

„Jste jiní,“ zamumlala ztěžka, ale přesto se jí koutky úst zkroutily do tajuplného úsměvu. „Věděla jsem to už od začátku. Vy a vaše rodina… jste hodní, moc hodní, ale jste jiní. Nevím, čím to je, a snad to ani nechci vědět. Ale jestli vám to pomůže, tak si mou krev bez obav vezměte. Věřím vám a vím, že byste neudělal nic špatného.“

Díval se na ni a do jeho pohledu se vkradlo světélko překvapeného poznání. Prokoukla je. Netušil sice, jak moc, ale už od začátku věděl, že Lucy je senzitivnější než ostatní. Nevěděla, ale tušila. Ale nebála se. A za to si jí nesmírně vážil.

„Máte pravdu. Ve všem. Nemýlíte se ani v nás ani v čistotě úmyslů mých ani mé rodiny. Popravdě, jde nám v tuhle chvíli o jediné – zachránit tu mladou slečnu ze spárů někoho hodně zlého.“

Pomalu přikývla a s trochou obtíží vytáhla zpod přikrývky ruku, kterou natáhla k němu a tím obnažila světle modré žíly, pomalu jí tepající pod tenoučkou kůží na předloktí.

„Jde o toho mladého kluka, o Mathiase, že? Ne, nic mi neříkejte, nakonec to opravdu nechci vědět. Ale té slečně prosím opravdu pomozte. Je nesmírně hodná a obětavá a já jí vděčím za mnohé.“

„To my také,“ zašeptal do ticha kajuty Carlisle a bez dalšího otálení jí co nejjemněji zabodl jehlu do nejvýraznější žíly. Lucy ani neucukla, nevydala ani hlásku, jen pomalu zavřela oči. Znovu je otevřela až ve chvíli, kdy jí Carlisle tichým hlasem naznačil, že už je po všem.

Pousmála se na něj a vrásčitou rukou ho pohladila po dlani, ve které nyní svíral zazátkovanou ampuli s její vlastní krví.

„Jste jiný,“ zopakovala znovu šeptem, „ale dobrý. Lidé jako vy by nikdy neměli zemřít.“

Vědoucně se usmál a galantně jí políbil ruku, načež ji pak opět vložil pod teplo přikrývky.

„Teď spěte,“ zašeptal jí skoro do ucha. „Za chvíli budete v nemocnici, ať už se stane cokoliv.“

Pak se zvedl, přikrývku jí přitáhl až pod bradu, pokleslé únavou, a s Edwardem v patách mířil stejnými uličkami zpátky do své kajuty.

Tam už všichni napjatě čekali na jejich návrat. Esme opět přecházela tam a zpátky a jen tak tak uhnula dveřím, když do nich ti dva vrazili jako velká voda.

„Tak co?“ zeptala se a hlas se jí nervozitou třásl.

Carslisle neodpověděl, jen do výšky hlavy zdvihl ampuli, ve které se líně převaloval necelý decilitr Lucyiny krve.

Všichni se na něj upřeně zahleděli, jen jediný Jasper se zvedl a přešel až k ní. Uchopil ji z druhé strany a setkal se tak dotekem i pohledem s Carlislem.

„Opravdu to chceš udělat, synku?“

Jasper, ve tváři chladný, bez jediné emoce, jen tiše přikývl. Pak prstem prorazil víčko, celou nádobku sevřel v dlani, otočil se k ostatním zády a na jediný hluboký lok do sebe její obsah zvrátil.

Všichni bez dechu napjatě očekávali, co se stane. Po pár vteřinách bez hnutí se Alice zvedla a položila mu ruku na rameno.

Odstrčil ji. Ne hrubě, ale tak, že nejen ona, ale všichni pochopili, že mu mají dát chvíli čas.

Stál zády k nim, hlavu položenou na hrudi, vlasy spadané do čela. Do absolutního ticha po chvíli hrdelně zavrčel. Ten temný, děsivý zvuk nabíral postupně na intenzitě, až vyvrcholil vzteklým výkřikem, který doprovodil ranou pěstí do dřevěného obložení, ve kterém zanechal jasnou stopu své znovunabyté síly.

Pak se pomalu obrátil k ostatním. V očích, náhle sytě karmínových, se mu při pohledu na  členy své rodiny divoce zablesklo.

„Tak fajn, jdeme na to. Moment překvapení budeme mít jen jeden jediný a ten nesmíme propásnout. Na palubu vyjdeme středním východem, tak budu moci svou silou ovlivnit v co nejkratší době maximum lidí dřív, než na to Mathias přijde. Je na zádi, takže se budeme muset rozestavit tak, abychom nejsilnější členy, tedy Emmetta a Edwarda, měli po krajích formace. Nevím, jak se zachová Bella, ale jestli půjde hodně do tuhého, prostě ji přehoďte přes palubu. Tady jsme v klidných vodách a ona umí velmi dobře plavat.

Co se Mathiase týče, musíme ho sevřít do véčka, tak, aby neměl možnost vyběhnout mimo záď, pokud by na něj má síla nefungovala tak, jak očekáváme. Nemá zas až takovou sílu, jakou se chvástá, protože i když pil lidskou krev, měl ji jen od nemocných a oslabených jedinců. Naše jediná výhoda je naše početní převaha. Té musíme využít, vletět na něj bez nějakých oklik a svázat ho těmi náhradními kotevními řetězy, u kterých postává. Nějaké otázky?“

Nikdo nic nenamítal, jen Alice se konečně s klidem přivinula k jeho boku a uznale na něj pohlédla. „Voják v tobě se zkrátka nezapře.“

Podíval se na ní a rychle mrkl. „A proto mě přece tak miluješ, ne?“

Pak ji políbil na malý nosík, obrátil se k ostatním a otevřel za sebou dveře. „Tak jestli je všem všechno jasné, jdeme na to.“

Na ta slova se za ním jako za světlonošem vydali na palubu za tím, kdo ohrožuje nejen je, ale také dívku, za kterou by jeden z nich i dýchal…

Marketik

ZabZa

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 25. kapitola: