Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 23. kapitola

17.06.2010 (20:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1657×

Pevnina byla na dohled. Všechno najednou uteklo tak rychle, tak nečekaně, že si Edward nedokázal uvědomit, jak se to všechno stalo. Ale s jistotou věděl, že uzavřel něco, co jej bude stát život, ale na druhou stranu bude jeho rodina žít, stejně jako bude žít i Bella.

Nevěděl a ani nechtěl přemýšlet nad tím, co s nimi bude, až tu nebude on. Bylo to příliš bolestivé a prázdné… Nebylo to hezké pomyšlení.
Hlad sužoval jeho hrdlo snad nejvíce za celý jeho život, stejně tak jako jeho rodinu. Mathias byl, na rozdíl od nich, v pohodě. Krmil se lidmi bez jakékoliv lítosti nebo smutku. Bral je jako něco podřadného, nepotřebného, zatímco Cullenovi k lidskému životu chovali úctu, jakou si snad ani nezasloužili, a proto nepili z lidí a nezabíjeli je pro vlastní potřebu. Věděli, že to dokážou překonat a jakmile dorazí na pevninu, bude tam dost potravy na to, aby mohli uspokojit svou žízeň.
Tento problém – neskonalá žízeň – byla pro Edwarda vlastně výhodou. S menší energií klesaly i schopnosti jeho rodiny. Jasper přestával cítit pocity ostatních, on samozřejmě nechytal myšlenky, tak dobře jako předtím a Alice svoje vize skoro už neměla. Nebyla to samozřejmě radostná novinka, ale pro Edwarda to byla výhoda – nikdo z jeho rodiny, dokonce ani Alice, nemohl přijít na to, co se chystal udělat. Což bylo jen a jen dobře. Než si totiž uvědomí, co se s ním stalo, bude podle všeho už pozdě.
Jeho plán byl jednoduchý – dělat jako že nic a přitom všechno. Před rodinou se choval normálně, tedy tak normálně, jak to jen šlo, a v přítomnosti Mathiase se snažil chovat tak nejvíc nenápadně, jak jen dokázal. Nevěděl, jestli mu na to ostatní skočili nebo ne, ale nikdo nic neříkal.

Napětí mezi rodinou a Mathiasem bylo pořád stejné, nepříjemné, a on měl dost času udělat si o  tom všem pořádný přehled a došel k závěru, že se rozhodl správně. Nebo spíše tak nejvíce správně, jak to jen šlo, samozřejmě.

A teď stál na zádi lodi a pozoroval modro okolo sebe. Nechtěl sledovat přibližující se zemi, nechtěl vědět, že všechno tohle pro něj za pár hodin, možná za den, už skončí. Nechtěl o tom přemýšlet, a proto jen tak bezmyšlenkovitě stál na zádi lodi a koukal se do temné modři, která se pohupovala tam a sem.
Málem nadskočil leknutím, když se jeho ramene dotkla její ruka. Otočil se a s posledním vypětí sil, které dokázal nashromáždit, se přinutil ignorovat její smyslnou vůni, a to tak, že prostě přestal dýchat a musel se hodně přemáhat, aby se nenadechl.
Usmála se a stoupla si vedle něj, chytla ho za ruku, zřejmě si neuvědomovala, co s ním udělá cítit její pokožku na své, cítit její pravidelný klidný tep, a proto se od ní odtáhl, jak jen to dokázal, přestože ho to bolelo. A bolelo ho to ještě víc, když uviděl bolest v jejích očích, ale věděl, že pokud chtěl, aby přežila dalších pět minut, udělal dobře. I on není dokonalý a jeho síly nejsou nevyčerpatelné. I on se jednou nemusí udržet a… Zatřepal hlavou, aby zahnal černé myšlenky. Pak se pokusil usmát a dělat, že je všechno v pořád.
„Mathias mi dal chvilku volno,“ řekla zcela bezdůvodně a snad jen proto, aby přerušila ticho a napětí mezi nimi.
Přikývl a dal tím najevo, že to ví. Uvnitř něj se to mezitím sevřelo. Cítil, jak uvnitř něj všechno chladne a zastavuje se. Tím, že Mathias pustil Bellu na chvilku samotnou a za ním, dal jasně najevo to, co má on udělat. Povzdechl si a nesnažil se skrýt své rozladění. Ani na to už neměl síly, tušil, že teď přijde velký a bolestivý konec.
Zřejmě postřehla změnu v jeho obličeji a proto pochmurně a s obavami v hlase promluvila:

„Děje se něco?“

Chtěl zavrtět hlavou a ujistit ji, že je všechno v nejlepším pořádku, ale nebylo. Jestli jí to měl říct dnes, tak to taky udělá. Se vším všudy. Se vší bolestí, se vším strachem, se vší nenávistí, kterou cítil k Mathiasovi.
„Bello…,“ promluvil a hlas se mu divně otřásl. Pokusil se odkašlat, ale ani to nepomohlo. Do nosu ho uhodila její vůně a chyběl jen opravdu malý kousek a on by se na ni vrhnul. Ne, pomyslel si, nejsem zvíře.

„Bello…,“ pokusil se promluvit znovu a jeho hlas se skutečně trochu vyrovnal.
„Ano?“ zeptala se překvapeně a její hnědé oči se na něj upřely.
Jen silou vůle potlačil slastnou představu jejího odhaleného hrdla a radši se zaměřil na její oči. To bylo bezpečné území, alespoň pro tuto chvíli.
„Myslím, že bychom si měli něco ujasnit,“ řekl znovu a polkl. Věděl, že tohle musí co nejdříve vyřídit, jelikož cítil, že jeho zábrany povolují a netvor uvnitř něj se snaží získat jeho plnou pozornost jakýmkoliv způsobem.
„O čem?“ řekla překvapeně a její hlas na chvilku přeskočil do vyšší oktávy. Znělo to vyplašeně a zmateně, čemuž se vlastně ani nedivil.
„O nás,“ zamumlal a sklopil zrak. Nechtěl čelit otazníkům v jejích očích.
„O nás?“ zeptala se plaše. Přikývl.

„Já… ty… Bello, tohle… tohle zřejmě není dobrý nápad,“ pokusil se to vysvětlit hned na rovinu. Věděl, že tak lehké to mít nebude. Věděl, že ta mladá dívka vedle něj, která mu tolik popletla hlavu, se bude prát. Škrábat a prskat na všechny strany. I když byla malá, nevzdá se bez boje.
„Dobrý nápad?“ opakovala jako robot. Nedocházely jí všechny souvislosti, jednala trochu opožděně a vypadala jako duchem nepřítomná.
„Ano, Bello…,“ na chvilku se odmlčel. Jak měl říct něco, co byla lež? Jak měl říct něco, co neskonale ublíží jí i jemu zároveň?

„Prostě… věci se změnily a já… Myslím si, že bychom se neměli dále stýkat,“ řekl tak nejvíce pravdivě, jak jen to dokázal a když viděl, že se nadechuje k tomu, aby něco řekla, jen zavrtěl hlavou.
„Nech mě domluvit, prosím. Přemýšlel jsem o nás a myslím si, že by nám to neklapalo, Bello… Ty jsi člověk a já…,“ odmlčel se a přemítal, co by tak měl říct. Nakonec se rozhodl pro tu nejhorší variantu.

„Podívej se na mě, Bello. Co jsem? Sotva se udržím… Musím se hodně přemáhat, abych se na tebe nevrhl, chápeš? Toužím po tobě, ale jinak, než ty si myslíš. Musím zadržovat dech, hodně se krotit, udržet svoje zvíře uvnitř mne, chápeš to, Bello?“
K jeho překvapení roztřeseně přikývla.
„Já… Já to chápu, Edwarde. Musíš ještě chvilku počkat, za chvilku dorazíme na pevninu a tam se klidně můžeš napít. Tohle já chápu…,“ řekla roztřeseně. Jen zavrtěl hlavou, bylo to těžší, než si myslel.

„Ne,“ řek rozhodně a bylo mu těžko u srdce, když tohle říkal. „Všimla sis na Mathiasovi, že by se takhle choval?“ zeptal se.
V jejím obličeji se zračilo čiré překvapení nad otázkou, ale přesto odpověděla. Roztřeseně, nejistě a někde tam pod tím zazněla i zloba. Věděl, že nebude trvat dlouho a ona se opravdu naštve.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a chtěla zase pokračovat, ale on opět zavrtěl hlavou, aby ji umlčela a promluvil jako první.
„Tak vidíš, Bello. Mathias je jiný než já. Není takový… nemůže tě ohrozit na životě, Bello. Je pro tebe bezpečnější, než já… Než celá naše rodina,“ zavrtěl hlavou nad těmito slovy.
„Co mi to tady říkáš, Edwarde?“ vypadlo z ní. Mračila se a přitom na ní bylo vidět, že je zmatená a… bolest v jejích očích byla skoro hmatatelná.
„Tohle by nikdy nefungovalo, Bello. Prostě… prostě je konec, chápeš? Ty se musíš držet u někoho, jako je Mathias, protože -“
„Mathias?!“ vyjela na něj. „Ty mi tady říkáš, že se mám držet Mathiase? Vždyť… vždyť Mathias je…“ umlkla. Najednou jí došla slova i všechna síla dobojovat.
„Ten zlý?“ doplnil za ní. Pohlédla mu do očí, ale on uhnul. „Možná, že je ten zlý, možná, že se na něj díváš jinak, než bys měla… Každopádně… Je konec,“ řekl zdrceně, otočil se a chtěl odejít, ale nový hlas do jejich debaty jej zastavil.
„Tady jste!“ ozval se Mathiasův hlas ani ne pár metrů od nich. Kráčel si to k nim se samolibým úsměvem na rtech. „Hledal jsem tě, Bello,“ řekl, jak nejmileji dokázal, a oslovenou objal okolo ramen. Neříkala nic, ani se nebránila. Šok, který právě zažila, byl tak velký, takže pokud by se ji rozhodl zabít, nebo něco takového, bylo by jí to upřímně jedno.
„Ahoj,“ hlesla nepřítomně. Usmál se na ni a pak se podíval na Edwarda a věnoval mu jeden významný pohled.
„Tak, jakpak jste se tady beze mne měli?“ zeptal se. Bella nereagovala a Edward zavrtěl hlavou. Ještě chvíli čekal, snad s nadějí, že mu jeden z nich něco řekne, ale když se nikdo neměl ke slovu, nechal to být.

„No, každopádně jsem se dozvěděl od kapitána, že ještě tak dvě hodiny a budeme na pevnině. Není to skvělá zpráva?“ zeptal se a radostně a usmál se opět tím úsměvem, který dokázal říkat spoustu věcí zároveň a přitom ani jednu.

„To je,“ procedil Edward skrz zaťaté zuby. „To je.“

ZabZa

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 23. kapitola: