Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 13. kapitola

14.03.2010 (20:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2287×

   Posadila jsem se na do chladivého písku na hranici pláže a podrostu. Nezajímal mě ale krásný výhled na klidné moře ani stříbřitý měsíc obklopenými svými věrnými zlatavými družkami.

   Musela jsem něco udělat. Ne s nimi, ale se sebou. Uvědomovala jsem si, že mé chování je příšerní a hlavně neomluvitelné. Zahrávala jsem si s city obou, aniž bych chtěla. Chovala jsem se jako idiot, ač mi to vůbec nebylo podobné. Možná to bylo tím, jak jsem se cítila – protože tohle nebyla normální situace setkání se kluka s holkou. Tohle byl zatracený opuštěný ostrov, jehož jedinými obyvateli kromě zvířat jsme se před pár dny stali my, trosečníci pod pálícím sluncem. 

   Teď už ale nebylo po pálícím slunci ani památky. Otřásla jsem se, když mi po holých pažích přejel slaný vánek. Neměla jsem nic, čím bych se zahřála, protože vše, co jsem měla, jsem buď rozdala těm, kteří se ještě nemohli moc pohybovat, nebo teprve sušila po odpoledním praní.

   Musela jsem se tedy aspoň trochu rozhýbat, protože po tom všem už se mi spát opravdu nechtělo. Pláž však pro mě byla momentálně zapovězená – nechtěla jsem se setkat tváří v tvář ani s jedním z nich.

   Vydala jsem se tedy zadumaně do lesa po již docela slušně vyšlapané cestičce mířící k vodě. Rukama jsem si objímala tělo a snažila se příliš nevnímat chlad, který se mi se zarputilostí sobě vlastní pomalu, ale jistě nořil pod kůži. 

   Nerada jsem si to přiznávala, ale pohořela jsem na plné čáře. A hlavně – máma měla pravdu. Vždycky mě nenápadně vedla k tomu, abych se trochu bavila s chlapci jako kamarádka, abych pak nebyla vyjukaná, až se mi nějaký bude líbit. Abych věděla, jak na něj. Abych měla sebejistotu.

   Ale taková jsem já prostě nikdy nebyla. Ani kamarádek jsem nikdy moc neměla, jen jednu nebo dvě, ale i to nebyla skutečná přátelství s dámskými jízdami a pyžamovými párty. Byla  jsem vždycky příliš uzavřená na to, aby se mi někdo dokázal dostat hlouběji pod kůži. Ani já sama jsem to nikdy nechtěla, bála jsem se zklamání, které jsem takřka paranoidně tušila za každým rohem.

   Snad i proto jsem teď byla tak mimo a chovala se jako malá holka. Bylo mi ale jasné, že to takhle nejde. Přeci jen, ať už byl každý z nich jaký chtěl, nebyli jsme tu jen my tři, byla tu spousta dalších lidí, někteří i zranění, kteří spoléhali na to, že my mladší budeme přinášet vodu a pokud možno i nějaké jídlo. Jakékoliv rozepře mezi námi byly nemyslitelné. Byli jsme sice ve svízelné situaci, ale právě proto jsme museli držet za jeden provaz a ne se rozkmotřovat kvůli tomu, kdo s kým chce být.

   Zakopla jsem a tím se probrala se svého zadumání. Rozhlédla jsem se a v chabém světle měsíce jsem se snažila zorientovat. Po chvilce jsem s uklidněním zjistila, že jsem stále na správné cestě a voda je jen kousek přede mnou. Slyšela jsem její slabý šepot, jak si prodírala cestu do malého jezírka, které jsme provizorně vytvořili, a skrz něj pak protéká dál do džungle.

   Teď už jsem se snažila dávat si větší pozor na cestu, protože představa zlomené nohy mě skutečně nelákala. Co nejobratněji jsem došla až k vodě, která byla vzhledem k ostatnímu terénu v mírném dolíčku.

   Zhluboka jsem se nadechla a se zahanbením si přiznala, že když už jsem sem měla namířeno, mohla jsem vzít s sebou všechny prázdné lahve, které by se mi vešly do batohu. Nu což, skočím sem hned ráno, až tu bude aspoň trochu více světla, i když permanentně nazelenalého.

   Náhle za mnou s divokým zavřeštěním vylétli nebi dva ptáci, zřejmě něčím vylekaní. Úlekem jsem málem spadla do vody, podařilo se mi ale namočit si jen jednu tenisku, ve které mi nepříjemně zažbluňkalo.

   Přestala jsem dýchat a zaposlouchala se. Vše bylo náhle tak tiché, až mě zamrazilo. Džungle nikdy není úplně tichá, to už jsem věděla od dob základní školy. Ani v noci. Ale teď… teď tu bylo absolutní ticho. A to nebylo dobré.

   Podsunula jsem nohy pod sebe, abych získala větší pocit stability, a snažila se v takřka absolutní tmě kolem sebe něco zahlédnout. Voda se třpytila odrazem měsíce, vše kolem ní ale bylo utopeno černotě.

   Zhluboka jsem vydechla, když jsem uznala, že to všechno bylo jen mé zbytečné vylekání. Vyzula jsem si tenisku, abych z ní vylila vodu, a znovu se posadila. Srdce mi však přesto stále tlouklo jako splašené. A mělo proč.

   Slabé zapraskání větvičky mě mělo varovat, ale já se nedokázala už ani pohnout. Jen jsem v poslední vteřině zahlédla dvě jiskřivě zlaté kočičí oči, jak na mě hladově zírají ze křoví. Pak už šelma na nic nečekala a jediným ladným skokem překonala potok.

   Zavřela jsem oči a z úst se mi vydral bezhlesý výkřik. Jedna z obrovských tlam se mi otřela o rameno, kde po sobě zanechala sice povrchové, přesto však dosti krvácející škrábance. Bolestí jsem vytřeštila oči do tmy. A nechtěla… bála se uvěřit.

   Edward vyskočil z křoví s ladností podobnou té šelmí a tygra, jak jsem si až teď dokázala všimnout, srazil jedinou ranou k zemi. Tygr byl sice menší než ty v zoo, ale přesto byl mohutný a silný jako ti, které jsem tam občas vídala.

   Pod Edwardovou ranou tiše zaúpěl, přesto se však hned začal hrabat zpátky na nohy, protože se zjevně nechtěl vzdát své kořisti. Edward na něj však opět skočil a svalil ho tak, že ho svým tělem takřka přišpendlil k zemi. A pak… Bože, on se mu opravdu zakousl do krku?!

   Nechtěla jsem to vidět, ale mé oči nemohly přestat zírat. Zajíkla jsem se strachem a šokem a ani jsem nevěděla, jestli vůbec dýchám. Edward měl zavřené oči a pil, skutečně pil krev z ochabujícího těla té překrásné šelmy, která si mě zjevně chtěla dát k večeři.

   Trvalo snad celou věčnost, než přestal. Tygr už byl mrtvý a celá jeho mrtvá váha teď spočívala Edwardovi v náručí. Otřel si ústa o jeho kožich a pak rukou, přesto však na jeho příznačně bledé tváři, která se v mdlém svitu měsíce slabě třpytila, byly stále drobné stopy krve.

   Pak se na mě podíval. Bála jsem se? Ne. Byla jsem vyděšená k smrti a sama se divila, že mé srdce ještě neexplodovalo. Co udělá teď? Vrhne se ten šílenec i na mě a… a…

   Pohnul se a já podvědomě ucukla, i když byl asi dva metry ode mě. Pro něj to ale nebyla žádná vzdálenost, jak mi už došlo.

   „Prosím, neboj se. Neublížím ti.“ Jeho hlas, sametově hebký a uklidňující byl pro mě v té tiché tmě něčím naprosto neskutečným, něčím, co tam nepatří. Byl už mi tak důvěrně známý a přesto nyní tak cizí, protože pocházel z úst… tvora? Zrůdy? Šílence?

   Pomalu položil tygří tělo na zem co nejdál od vody do podrostu a poklekl k tůni, aby si opláchl tvář. Tak z ní sice zmizela krev, ale já věděla, že tam byla. Viděla jsem ji. A bála se, že začnu ječet a nikdy nepřestanu.

   Nahnul se blíž ke mně, ale já se na malém travnatém svahu vytáhla o něco výš. Zachmuřil se a v mírovém gestu mi ukázal čisté, bílé, klidné ruce, kterým jsem už ale nedokázala věřit. Mohly mě obejmout i zabít. A já podobné kompromisy nepřijímám.

   „Sakra, co to…“ zachraptěla tiše jsem a odkašlala si, abych se zbavila knedlíku obřích rozměrů, který se mi usídlil v krku. „Co si zač?“

   Složil ruce do klína a k mé úlevě nevypadal, že by se chtěl ještě přiblížit. Jeho pohled byl pro mě ale nejasný. Byly v něm bolest, strach, tápání a nejistota. A snad i trocha… zadostiučinění?

   „Bells, nechtěl jsem, aby ses to někdy dozvěděla. Ale nemohl jsem tě nechat umřít, na to jsi mi příliš blízká. A tak už víš všechno. Celé mé tajemství. Tajemství mé rodiny.“

   Vím? Co vím? Proboha, měla jsem v hlavě pusto, jediné, co jsem cítila, byla panika, která v pomalých vlnách procházela mým tělem a rozbíjela mi srdce na kusy. Věděla jsem, že chování jeho i ostatních Cullenů je trochu podivné, ale vždyť říkal něco o nemoci a…

   Je všechno v pořádku?“ ozval se náhle kousek od něj krásný dívčí hlas, trochu zastřený strachem. Pořádně jsem neviděla, kdo stojí na úpatí dolíčku, ale podle hlasu jsem poznala jednu z jeho sester, tu malou s kratšími vlasy.

   Edward povzdychl. „Ano, Alice. Tedy v rámci možností. Bells je v pořádku, má jen škrábanec.“ „Jo, to cítím,“ šeptla. „No, kdyby něco, tak jsme nedaleko.“ Edward jen přikývl, ale nespouštěl oči ze mě.

   „Co je v pořádku? Vždyť ty jsi… vy jste… proboha, co vlastně jste?“ Slyšela jsem vlastní hlas, jak nabírá na obrátkách a hlasitosti, ale nešlo to zastavit. Strach a panika si s mým tělem dělaly co chtěly.

   „Jsme upíři,“ řekl překvapivě pevným hlasem. Zírala jsem na něj, přikovaná k zemi s ramenem pulsujícím bolestí. Věděla jsem to. Věděla jsem to už ve chvíli, kdy skočil po tom tygrovi. Ale nechtěla jsem si to připustit, vymlouvala jsem to svému mozku vším možným. Ale srdce se oklamat nedalo.

  Marketik

Petruskhaaa

ZabZa

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 13. kapitola: