Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 10. kapitola

19.02.2010 (20:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2699×

„Ahoj,“ zašeptala jsem skrz přidušené hrdlo a nasucho polkla. Díval se na mě tak... tak důvěrně, jako bychom se znali léta a to, že mu prospím půl noci v náručí, bylo úplně normální.

Posadila jsem se a snažila se rozhýbat ztuhlý krk. „Bolí tě něco?“ Opět jsem se na něj podívala a v očích mu zahlédla skutečnou starost a obavu.

Nuceně jsem se usmála. „Ne, jen... no, nejsem zvyklá takhle spát, tak jsem trochu ztuhlá.“ Pak jsem pohlédla na obzor, který začal matnět přicházejícím úsvitem, a falešný úsměv mi zase opadl.

„Brzy bude svítat. Asi bys měl jít,“ šeptla jsem, natočená k němu zády, abych se mu nemusela znovu dívat do očí a projevit tak svůj smutek nad tím, že mě opustí. Už zase. On a ta jeho tajemství... Na jednu stranu byla fajn, lákala mě, ale jeho ranní odchody a celodenní nepřítomnost mě ubíjela.

„To ano,“ vzdychl za mnou a já cítila, že ani jemu to není zrovna po chuti. „Dojdu aspoň s bratry pro zásoby vody a nějaké ovoce a tak. Necháme to u hranice pláže tamhle vzadu.“

„Fajn, pak pro to dojdeme,“ přitakala jsem a schválně vypustila Mathiasovo jméno. Přesto mezi námi zůstávalo viset, jako nevyřčená překážka a možná hrozba toho, co se mezi námi dvěma dělo a možná i začínalo vznikat.

Ale copak mi to mohl mít za zlé? Bylo mi s Edwardem hrozně dobře, s ním jsem se vždycky cítila spíše jako na dovolené, kterou si užíváme a poznáváme postupně jeden druhého.

Když ale další ráno, další zatracený den v tomhle konci světa zaklepe na dveře, jsem sama. Bez rodiny, bez přátel, bez Edwarda... Celá tíživost naší situace na mě padne jako tunové závaží, které mě pomalu, ale jistě přiráží k zemi.

A Mathias mi pomáhá se od toho odpoutat, brát naše ztroskotání spíše jako dobrodružství než jako tragédii a nedovolí mi myslet na to, že tu možná časem všichni umřeme. Dokáže mě rozesmát i nad absolutními blbinami a zároveň mi dokáže být k ruce, když se se svými chabými znalostmi snažím pomoci raněným.

Mathias je pro mě Sluncem, Edward Měsícem. Oba září na mém nebi a já se stále nemohla rozhodnout, kterou denní dobu mám radši. Klid noci nebo světlo dne? Sakra, vždycky jsem nenáviděla situace typu ´buď a nebo´ a snažila se jim pokud možno vyhýbat a teď jsem se v tom hrabala až po uši. Neměla jsem ale v úmyslu nechat se těmi dvěma zahrabat ještě hloub. Potřebovala jsem prostě volně dýchat.

S nově nabytou sebedůvěrou jsem se otočila zpátky k Edwardovi, abych se ho na rovinu zeptala, co se vlastně v noci stalo, protože má noční okna už mě začínala lehce děsit. Ten pacholek už tam ale nebyl. Z písku, na kterém předtím ležel, jsem zdvihla další omamně vonící květ magnólie, a po přivonění se usmála. Stejně to se mnou umí, ušklíbla jsem se v duchu a přivřela oči nad prvním slunečním paprskem, který pohladil mou tvář svými hřejivými prsty.

---------------

Mathias si mě našel asi o půl hodiny později, když už jsem dokončovala aspoň nejnutnější ranní hygienu. Už jsem skoro zapomínala, jak chutná zubní pasta, ale i v těchto nouzových podmínkách jsem se dokázala přizpůsobit. Orbitky tady totiž zjevně neprodávají.

Pozdravil mě a nahnul se nad improvizované vědro, kde si opláchl obličej. Netvářil se zrovna nejpřívětivěji a ani jeho úsměv nepatřil mezi jeho standardní. Nebyl ve své kůži. Nebo ho spíš něco zatraceně žralo, došlo mi po chvilce.

„Mathiasi, děje se něco?“ „Ne.“ Fajn, takže jo. Zapomíná asi na to, že jsem holka. A tohle jsou naše finty.

Postavila jsem se přímo naproti němu, takže když se osušil a otočil se k odchodu, skoro do mě narazil.

„Promiň, nechtěl jsem...“ „Ale já chtěla.“ Tím jsem ho dostatečně zarazila, takže už se mi ani nechtěl vyhnout.

Výraz ve tváři mi změkl. Nechtěla jsem na něj být zlá. Ale pokud nastanou mezi dvěma lidmi nějaké problémy, měl by o tom ten druhý vědět. Zvláště v prostředí a situaci jako je tahle.

„Mathiasi, vím, že s tebou něco je a tuším, co je toho příčinou. Jen bych byla ráda, aby mezi námi bylo jasno. Myslím, že nejsme v situaci, abych si tady na něco hráli.“

Podíval se mi konečně do očí a ve mně hrklo. Směsice vzteku, pokoření a citu - snad lásky? - vypadal opravdu děsivě. Bylo mi ho v tu chvíli neskutečně líto. Co mu to sakra dělám? Dokázal mě utěšit, když mi bylo nejhůř, byl mi přítelem, kamarádem, i když zatím jen krátce - a já teď  takhle. Sakra!

„Tak fajn!“ rozhodil vztekle rukama. „Něco se mnou je. Asi ti to bude znít hloupě, ale docela mě překvapuje tvé chování. Vím, že vůči sobě nemáme žádné závazky a tak, ale...“ Hlas se mu zlomil a já měla hroznou chuť ho obejmout. Ale věděla jsem, že bych tím všechno zničila.

„Když jsme spolu večer seděli u ohně, bylo mi skvěle. Poprvé od té doby, kdy jsme tady, jsem měl pocit, že všechno bude zase dobré. Ale pak si zase odešla za ním. Nic proti němu nemám, ale když o tebe tak stojí a ty o něj, proč tady nikdy není, když je ho třeba? Proč ti nepomáhá? Proč si to ty a já, kdo chodí vybírat ptačí hnízda a obvazovat rány zraněným?“

„Ale on se snaží!“ vyjela jsem na něj a byla sama překvapená vlastním vztekem. „Se svými sourozenci nám nanosí vodu a ovoce na hranici pláže, abychom se tam nemuseli vydávat sami. Přes den tady není, protože... protože prostě nemůže. Nikdo z jeho rodiny nemůže.“

Ztichla jsem a uvědomila si, jak mu musí má slova znít. Připadala jsem si jako idiot, že tady obhajuju zaprvé někoho, kdo to nepotřebuje a za druhé, že se tím tady vlastně nehorázně ponižuju.

Povzdychla jsem si a na vteřinu pevně zavřela oči, abych ten nával emocí zvládla. „Fajn,“ pronesla jsem už o poznání klidněji. „Pokud to bereš takhle, už mlčím jako hrob. Jen si prosím uvědom jedno – nemám závazky vůči ani jednomu z vás. S jedním trávím den, s druhým noc, a i když to asi zní hloupě, myslela jsem, že jsem ve vás našla kamarády a přátele do nepohody, kterou tady zjevně zažíváme a ne... kohouty na smetišti.“

Pak už jsem mu nedala šanci cokoliv říct, sebrala jsem se a vyrazila na pláž zkontrolovat stav zásob. Vztek ve mně vřel. Jak se sakra opovažuje někoho soudit?! Byl sice fajn a mně s ním bylo opravdu dobře, to ho ale neopravňovalo se takhle chovat. Edward se do něj taky takhle neopíral, tak proč zrovna Mathias...

Nechala jsem je svému osudu a začala se věnovat něčemu smysluplnějšímu. Zraněných už bylo naštěstí jen sedm, i když s Michaelem, velice milým postarším pánem, jsem si nevěděla rady ani já a zjevně ani Carlisle, a to byl lékař. Měl zřejmě nějaké menší vnitřní zranění, které ho sice přímo neohrožovalo na životě, ale pěkně mu ho ztrpčovalo.

Vyměnila jsem obvazy a co možná nejlépe vyprala ty použité. Vztek už ze mě mezitím vyprchal docela a já měla naopak docela povznesenou náladu. Vzduch se pročistil a místo úmorného vedra slunce zakryly bílé, nadýchané mraky.

Po cestě zpátky jsem se zastavila u Lucy. Stará paní měla ve tváři stále svůj krásný úsměv, který jí dělal o několik let mladší. V rukou si pohrávala s několika mušličkami, které ráno vyplavilo moře, a pobrukovala si u toho. Když ale spatřila mě, odložila je a vztáhla ruce, aby mě mohla poplácat po ramenou.

„Ráda tě zase vidím, děvče. Jak tě tak pozoruji, pěkně se tu činíš, jen co je pravda.“ Vrátila jsem jí úsměv a pokrčila rameny. „No, snažím se.“ Lucy se uculila a pokývla směrem k malým útesům na konci pláže. „On zjevně taky.“

Podívala jsem se tím směrem a nestačila zírat. Celý jeden útes, jediný plochý, na kterém jsem tak ráda občas vysedávala, byl pokryt kobercem z květů bílých, světle růžových a světle fialových magnólií.

Když Mathias zahlédl, že se dívám, co tam dělá, okamžitě zalezl za útes, jistě přesvědčen o tom, že jsem ho neviděla. Smích ze mě vytryskl jako vodopád a já si připadala tak potěšená jako snad ještě nikdy.

„Bože, to je... já se z něj zblázním.“ „To už se asi stalo jemu,“ pohladila mě Lucy po zádech. „Viděla jsem ho, jak tě pozoroval, ještě dřív, než jste se skamarádili. A pozoroval taky Edwarda, když byl zrovna náhodou s tebou. On prostě žárlí, drahá,“ usmála se zase na mě a mně vyhrkly slzy do očí. Tohle by mi měla říkat moje máma...

„Tak já jdu za ním.“ Vstala jsem a oprášila si nohy od písku. „Jen běž,“ přitakala měkce Lucy. „A nezlob se na něj. On prostě není tak... tvrdý jako ten druhý. Ale nemyslí to zle.“ „Já vím,“ přikývla jsem.

Pak už jsem se konečně vydala vstříc té Mathiasově opulentní omluvě. A i když byl Edward už hluboko ve mně, v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. V tu chvíli byl v temnotě pralesa, ale Mathias... Mathias byl tady.

Zabza

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 10. kapitola :