Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - Prolog + 1. kapitola

27.02.2011 (17:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3976×

Prolog:

Dívka s chlapcem se procházeli po pláži. Na to, že byl srpen, byla obloha zatažená a od moře foukal studený vítr.

„Jaku, co se děje? Jestli chceš, tak pojedu domů,“ pohrozila naoko vážně svému nejlepšímu kamarádovi, který byl už od pohledu skleslý.

„Ne, Bells. Jsem rád, že ses přišla rozloučit,“ odpověděl jí se smutkem v hlase.

„Ale?“

„Ale nic. Jen si neumím představit, že tu už nebudeš,“ řekl téměř neslyšně.

„Přijedu na Vánoce. Bude to jako každý rok. Na večeři budeme s Charliem u vás a budeme tu i spát. Druhý den pojedete vy k nám,“ snažila se ho utěšit.

„Já vím, ale nechceš si to ještě rozmyslet? Tento rok bys mohla ještě pracovat u Newtona v obchodě a za rok by sis podala přihlášku do Seattlu,“ chtěl ji přesvědčit.

Váhavě se usmála a pak vzdychla: „Jaku…“

„Já vím, Bell. Jen už to nebude jako dřív. A kdo mě bude doučovat angličtinu? Víš, jak nesnáším literaturu.“

„Vím, a proto jsem ti přivezla můj čtenářský deník. Přece bych tě tu nenechala takhle bezbranného.“ Dívka se zakřenila a vzala ho kolem ramen.

Teď už se konečně i on začal usmívat.

„Co dělali Paul a Embry u vás?“ snažila se ho přivést na jiné myšlenky.

„Ále, znáš to. Měli jsme dělat jeden projekt do biologie a můj slavný tatíček si nenechal ujít příležitost je poučit o ,důležitosti´ našich legend.“

Teď už se smáli oba. Aniž by to věděli, tak oba vzpomínali na den, kdy Jacob zasvětil Bellu do legend jeho kmene. Pohádky, jak jim oba říkali, vyprávěly pravdivé příběhy, kterým věřili jen starší Quileutové. O potopě světa, vlcích, o třetí ženě a dohodě mezi zlatookými a indiány.

1. kapitola

Bella:

„Ahoj, mami,“ zašeptala jsem jí do ucha a ještě pevněji ji přitiskla k sobě. Hlavou jsem pokynula Philovi. V očích jsem cítila slzy, ale nemohla jsem je vypustit na mou tvář. Ne teď. Ne tady. Mámu by to ranilo. To já byla z nás dvou ta silnější. A Yale je má volba. Přijali mě i na univerzitu ve Phoenixu, ale já se rozhodla ohlížet na sebe.

Do 15-ti jsem žila s mámou, ale ta potkala Phila a chtěla být s ním. Tak jsem se rozhodla přestěhovat se zpět k tátovi. A poslední čtyři roky žila ve Forks. Tam jsem nastoupila na střední. Stala jsem se vzornou studentkou a hodnou dcerou, kterou necloumají hormony. Teda alespoň před tátou. Skutečnost byla trochu jiná, ale i tak jsem se snažila moc nevybočovat. Tělem mi je 19, ale myšlenkami se přibližuju střednímu věku (teda podle mamky).

Máma mě donutila brzy dospět. Nevyčítám jí to. Ona je svá. Je to osmatřicetiletá žena s duší 16-ti leté dívky. Její kuchařské umění se tolikrát vymklo kontrole, že jsem na stůl dokonce dostala salát z kyselých okurek s kopcem smetanové šlehačky. I přes to všechno jsme si skvěle rozuměly. Ona vyhodila svůj salát a já objednala pizzu. Já se v pátek večer zahrabala do postele s knížkou a ona mě vytáhla do kina. To je má mamka.

Ve Forks jsem naopak narazila na tátu, který si uměl sám uvařit, vyprat, uklidit a každý večer trávil sledováním sportovních utkání. Jsme si až moc podobní. Nedalo mi to. Cítila jsem potřebu se o někoho starat. A tak jsem převzala chod naší domácnosti – vařila jsem vydatné večeře, uklízela, prala, žehlila…

Až  jednoho dne táta řekl dost: „Bello, jsi až moc dospělá. Měla bys začít dělat chyby, které tě posunou dál.“ A já věděla, že má pravdu. A proto padlo mé rozhodnutí – Yale. Je dostatečně daleko od obou, takže nebudu mít nutkání nasednout do letadla a jet jim uvařit večeři.

Přešla jsem k tátovi, který stál opodál. Podívala jsem se na něj – byl smutný a přitom šťastný, ale v očích byl neskonale pyšný. Pyšný na mě, na svou jedinou dceru, která se dostala na jednu z nejlepších vysokých škol v celých Státech. Objali jsme se. „Mám tě rád, Bello. Jsem rád za tebe… a… nezapomeň na slušné vychování,“ snažil se odlehčit atmosféru. Odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do obličeje. Vyznávání citů mi k Charliemu nesedělo. To je další věc, kterou máme společnou. Začal se smát mému překvapenému výrazu. „Víš, jak to myslím. Nemohl jsem si odpustit naposledy použít svou otcovskou autoritu.“ Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář. Najednou mu z očí vytekla slza. „Jdi, nebo ti to uletí.“ Odtáhla jsem se, vzala si kabelku od Phila a naposledy se na všechny podívala.

„Nezapomeň mi každý den psát,“ řekla máma těsně předtím, než se na plno rozbrečela. Phil k ní přistoupil a objal ji. Usmála jsem se a snažila se nerozbrečet. Došla jsem k letušce, ukázala jí letenku. Po tváři mi stekla první slza. Rychle jsem si ji utřela a zmizela v tunelu, který mě přivedl k letadlu.

Do letadla jsem nastoupila mezi posledními. Stevardka mě dovedla k mému místu. Bylo to v první třídě – dárek od Phila. Podle něj by si měl každý člověk tento luxus alespoň jednou dopřát. A upřímně, i já se těšila.

Měla jsem sedadlo do uličky. Přála jsem si sedět u okna, ale co nadělám. Místo vedle mě už bylo obsazené. Chtěla jsem pozdravit mého spolucestujícího. Předpokládám, že když s ním strávím 12 hodin v letadle, mluvení se nevyhneme. Určitě si bude chtít dojít na toaletu, nebo se jen tak protáhnout. A to mě jistě požádá, abych ho nechala projít. Tedy, alespoň já bych ho požádala, být na jeho místě.

Seděl úplně nehybně, díval se z okénka ven a zřejmě nad něčím přemýšlel. Na chvíli jsem měla pocit, že nedýchá. Byl krásný –  měděné vlasy měl rozcuchané do všech stran a přesto to působilo nedbale elegantně. Jeho bledá kůže byla až moc bledá, ale co já můžu říkat. Moje pokožka má taky nezdravě bílou barvu. Měl pravidelné ostré rysy, rovný nos a plné rty. Jeho věk jsem stěží odhadla, mohl mít něco mezi 18 až 22. Byl to ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděla. Jeho vzhled mi nedovoloval z něj odtrhnout oči. Přitahoval mě. Já byla magnet a on kovová tabule. „Bello, přestaň na něj zírat!“ okřikla jsem se v duchu a dávala si kabelku do úložného prostoru nad sedadlem.

„Ahoj,“ snažila jsem se o milý tón hlasu. Chtěla jsem započít naši konverzaci, aby potom, co bude chtít kolem mě projít, nebyl v rozpacích. Podle mámy totiž umím nasadit nepřítomný výraz, kvůli kterému mě lidé nechtějí rušit. Já si to ale neuvědomuju. Otočil se ke mně. Stále vypadal, že nad něčím přemýšlí. Nadechl se a vtom se jeho tvář změnila. Jeho černé oči, do kterých jsem měla možnost pohlédnout až teď, říkaly jediné – nenávidím tě! Z nějakého důvodu mi mozek přikazoval, ať se bojím. Ale nešlo to. Vždy jsem byla svým způsobem „jiná“.

Nezapadala jsem ani do naší party. Naštěstí mi to nikdo nedával najevo. Jessica si vždy všímala Mikea a on jí. Ben se věnoval Angele a mně dělal společnost Tyler. Na rozdíl od ostatních jsme spolu nechodili, ale jak jsem řekla, i mně se bouřily hormony. A Tyi byl na tom stejně. Byl to „můj“ třetí kluk, já byla jeho asi osmá. Vždy jsme byli jen přátelé. Ostatní nám nerozuměli a snažili se nás dát dohromady. Nepovedlo se. Vlastně jsme si s Tyiem z nich párkrát vystřelili.  Ale to už je za námi. Po maturitě jsme se si s Tylerem řekli sbohem, tak jako s ostatními. Jess a Mike se dostali na univerzitu do L.A., Ang šla do Seattlu a Bena nikam nepřijali, takže zůstal ve Forks. A Tyler narukoval do armády…

Můj soused se zprudka otočil k oknu. Nic neřekl. Posadila jsem se a snažila se soustředit na instruktáž letušky. Tohle nebude příjemný let.

Letěli jsme asi dvě hodiny, když jsem se donutila vstát. Nohy mi začaly pomalu dřevěnět, potřebovala jsem se protáhnout. Z kabelky jsem si vytáhla iPod a první z pohlednic, na které jsem měla nalepenou známku a předepsanou máminu adresu. Mamka je technický antitalent, takže e-mail mi je schopna poslat jen za Philovy asistence. Ale já mám ráda ten starý způsob dopisování si. Mám jí psát každý den, tak proč nezačít teď. Do uší jsem si dala sluchátka a našla směs klavírních skladeb. Tato hudba je uklidňující. Pouštěla jsem si ji i večer před maturitou, když jsem nemohla kvůli nervozitě usnout. Sklopila jsem stolek přede mnou a začala psát.

Ahoj, mami,

sedím v letadle už dvě hodiny a nudím se. Zatím je vše fajn. Těším se, až dojedu do svého cíle. Pak ti opět napíšu. Mám tě ráda.

P.S.: Phile, děkuju za ten kousek luxusu, který jsi mi dopřál. Fakt by to měl zažít každý.

S láskou B.

Musela jsem se uchechtnout nad vzpomínkou, jak mi Phil dával letenku a já jsem ji chtěla potají vyměnit za turistickou třídu. Když jsem zavolala na letiště a řekla jim, co chci, jednoduše mi oznámili, že byli upozorněni na to, že se o to pokusím. Tak jsem první třídu nemohla odmítnout.

Náhle můj spolucestující vstal. Podíval se na mě pohledem, který znamenal jediné – chtěl projít. Zaklapla jsem stolek a uvolnila mu cestu. Rychle kolem mě prošel a přitom zavadil o mé opěradlo, ze kterého shodil iPod na zem. Ten mi svým pádem vytrhl jedno sluchátko z ucha.

Můj spolucestující se na mě překvapeně podíval. Vzápětí se otočil a odešel pryč.

Vtom mnou projela vlna vzteku. Nejenže neumí pozdravit, ale  ke všemu je nevychovaný a arogantní. Blbec. Copak ho nenaučili, že když někomu něco shodím, tak to mám zvednout a nejlépe se ještě omluvit? Musím něco udělat. Nechci ho vidět, jak půjde zpátky. Nemám důvod se k němu chovat přátelsky. Ať si kolem mě projde, jak chce. Zazvonila jsem na letušku a požádala ji o masku na spaní. Než mi ji přinesla, zvedla jsem iPod a spravila si sluchátko.

Za několik minut jsem cítila, jak kolem mě prochází. Ucítila jsem jeho vůni. Svěžest bylo to první, co mě napadlo. Voněl jako první jarní den, protkaný nočním mrazem a posledním sněhem. Zároveň jsem cítila lehkou vůni narcisů a tulipánů, které by vlastně v tuto dobu ještě nekvetly, protože by je ten mráz spálil. Byla jsem tou vůní omámená. Musela jsem se usmát, protože jsem na krátkou chvíli zapomněla, že sedím v letadle. Dlouhou dobu jsem se nechala tou vůní unášet, až jsem upadla do říše snů.

Probudil mě až hlas letušky. Připoutala jsem se a čekala na přistání. Za pár okamžiků jsme byli na zemi. Vzala jsem si věci a na svého tichého spolucestujícího se nepodívala. Nechtěla jsem si ničit ten pocit, který ve mně vzbuzovala jeho vůně. Jeho nenávistný pohled by to vše určitě zničil.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - Prolog + 1. kapitola: