Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 8. kapitola

19.03.2011 (10:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2614×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Byly to dva dny od té doby, co jsem ho viděla. Pomalu jsem se chystala do školy. Recenzi jsem napsala už včera a odeslala ji Michelle na e-mail. Dnes mám jen jednu přednášku. Filosofii. Docela se těším, protože podle Kate by měla přednášet Edwardova máma. Jsem na ni zvědavá. Edwarda jsem od premiéry neviděla. Jakoby do školy vůbec nechodil. Vlastně jsem neviděla nikoho z Cullenových. A přitom venku bylo moc pěkně. Mraky se na nebi honily, ale sem tam vysvitlo sluníčko. Nebylo to jak teď, když je obloha zamračená. Určitě bude pršet. Déšť jsem neměla nikdy moc ráda, ale ve Forks jsem si na něj docela zvykla. Vzala jsem si bundu, deštník, tašku a vyrazila na přednášku.

Do třídy jsem přišla mezi prvními. Mohla jsem si vybrat místo, tak jsem si sedla do poslední řady k oknu. Tato místnost byla malá. Připomínala mi třídy na střední. Vleze se sem s těží třicet studentů. Dívala jsem se z okna a hypnotizovala déšť, jako bych ho mohla svým pohledem zastavit. No co, zkusit to můžu. Soustředila jsem se na provazce deště a musela jsem se usmát nad tou představou – zastavit déšť pohledem. Směšné. Zatřásla jsem hlavou, abych se probrala. Má mysl opět sklouzla k pondělnímu večeru. Pořád mě to pronásleduje. Ten jeho pohled. Chci tu chvíli vrátit. Zavřela jsem oči a vracela se zpět k tomu momentu, kdy jsem se topila v jeho očích. Cítila jsem se silná. V ten okamžik bych uzvedla i tunové závaží jednou rukou. A když jsem odešla, má jedna část se tam chtěla vrátit. Ne tam, ale za ním. Přála jsem si vložit svoji ruku do jeho. Cítit jen jeho přítomnost. Jeho vůni. Na druhou stranu tu bylo to jeho chování. Nejdřív v letadle a pak v redakci. Proč by mě měl nenávidět? Zvláštní, že už na něj nejsem naštvaná. Ta chvíle v divadle postupně mazala jeho dřívější chování, až se z toho stala dávná minulost.

„Můžu?“ ozval se za mnou hlas, o kterém jsem si byla jistá, že znám jeho majitele. Pomalu jsem se otáčela a v duchu doufala, že ta pro mě dávná minulost je opravdu dávná. Podívala jsem se na něj. Tvářil se mile. Mé srdce poskočilo radostí. Neubránila jsem se úsměvu.

„Jistě,“ poukázala jsem na volnou židli vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že se třída zcela zaplnila.

„Takže, co tvá recenze?“ zeptal se mě a při tom si vytahoval věci z tašky.

„Jo, dobrý. A tvoje?“

„Taky dobrý,“ odmlčel se. „Vlastně jsem ji už odeslal Michelle,“ oznámil mi a já se zastyděla, že jsem mu to neřekla rovnou.

„Taky jsem ji už odeslala. Včera.“ Mírně se pousmál a podíval se mi do tváře. Jeho oči byly jiné. Už ne zlaté, ale… karamelové?

„Tak bys mi mohla sdělit tvůj ortel?“ Vykouzlil úsměv, který mi vzal dech. „Dýchej, Bello,“ říkala jsem si v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a vymanila z jeho pohledu.

„No, upřímně. Moc mě to nenadchlo. Vlastně to byl průměr. Tedy až na Aeginu,“ poukázala jsem na její vynikající výkon.

„Ty asi hodně rozumíš baletu, že?“ Znělo to jako konstatování, než otázka.

„Když mi bylo deset, chodila jsem na baletní hodiny. Takže pro mě není těžké zhodnotit jednotlivé výkony. Tedy, co se taneční techniky týče.“ Souhlasně se na mě podíval. To mě nutilo pokračovat. „Co se týče uměleckého dojmu, tak ten působí na každého jinak.“

„Vidím, že máme stejný názor.“ Nechápala jsem. „Taky mě to nijak neuchvátilo.“

Edward se najednou otočil ke dveřím.

„Dobrý den. Vítám vás na mé přednášce. Jsem Esme Cullenová,“ řekla krásná žena se světle hnědými vlasy a nádhernou tváří. Jak jinak. U Cullenů mě už nic nepřekvapí. Mohlo jí být maximálně třicet. Začala svou přednášku. Edward jí celou dobu věnoval pozornost. Když nám zadala práci a my měli pracovat, pohledem vždy vyhledala Edwarda a ten ji svým úsměvem povzbudil. Vždy se úlevně pousmála. Párkrát jsem ji přistihla, jak si mě prohlíží. Na to se Edward vždy uchichtnul. Nerozuměla jsem tomu. Zazvonilo, a tak jsem se začala balit.

„Máš ještě nějakou přednášku?“ zeptal se mě Edward.

„Ne. Pro dnešek mám volno,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Máš nějaké plány?“

„No, ani ne. Půjdu na kolej a budu se učit.“

„Takže nemáš v plánu jít někam ven?“

„Ne, nemám. Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ rychle odpověděl a odešel. Zůstala jsem tam stát jako solný sloup. Co to mělo znamenat? Po chvíli jsem se vzpamatovala a vydala se na kolej.

Už jsem se naučila, dočetla knížku, zavolala rodičům a vyřídila maily, včetně toho, který mi poslala Michelle. Děkovala za moji recenzi a poslala mi harmonogram redakčních schůzek. První budeme mít v úterý. Dnes je čtvrtek. Pátky mám volné, takže mě čekají tři dny volna. Začala jsem se nudit. Venku už nepršelo, tak jsem se rozhodla jít ven. Půjdu do města. Tam jsem ještě nebyla a to tu bydlím už třetí týden. Vzala jsem si bundu a vyrazila.

Edward:

Byl jsem ve svém pokoji a rekapituloval vše, co se stalo za poslední dva dny. Přiznal jsem si své city – miluji ji. Ona je ta část, která mi chybí. Vždy jsem si myslel, že jsem úplný. Ale teď vím, že jsem se mýlil. Bella je důvod mého bytí. S ní jsem kompletní. Ona je jin a já jang. Jenomže mi není přáno. Ona je člověk a já upír. A i kdybych se pokusil s ní navázat nějaký vztah, tak by to bylo nebezpečné. Nejen kvůli její krvi, ale také proto, že naše existence je pro lidi tajemstvím. Toužím po rovnováze, kterou jsem našel i ztratil v okamžiku, kdy odcházela z naší lóže. Všichni z rodiny mi tyto city potvrdili. Každý to ke své polovičce cítí jinak a přesto stejně – Jasper je noční obloha a Alice jediná hvězda na ní; Carlisle je loď a Esme jeho přístav; Rose je anděl a Emmett její nebe. Jeden bez druhého nemají smysl. Na rozdíl od nich já jsem pro Bellu nebezpečný. Tak jsem se rozhodl, že ji budu chránit. Jak před sebou, tak i před ostatními našeho druhu. To je to nejmenší, co pro ni mohu udělat. Všichni mi říkali, že mě to zničí, ale já jim odporoval. Vymyslel jsem spoustu výmluv, kterými jsem se je snažil přesvědčit o mé pravdě. Ale oni si vedli svou. A tak jsem je přestal poslouchat a zaměřil se na tisíc jiných činností, abych nemyslel na Bellu. Na mou Bellu. Začal jsem opět hrát na klavír. Ani nevím, proč jsem s tím přestal. Přečetl jsem šest knih a začal se učit japonsky. A to vše jen proto, abych vytěsnil z hlavy její tvář. Přesto jsem kolikrát sklouzl ke vzpomínkám. Každou chvíli jsem si vybavoval to, co se stalo v letadle, v redakci, v divadle a dnes ve škole. Její oči mě všude pronásledovaly a já se pronásledovat nechal. Dokonce jsem je hledal ve tvářích ostatních dívek, které jsem potkal ve škole. Jako upír nemůžu spát a při tom o ní sním. Teď se ale musím soustředit. Musím splnit slib, který jsem dal sám sobě – ochránit Bellu před mým druhem. A proto dnes budeme s rodinou stopovat tři upíry, na jejichž pach jsme narazili po cestě z divadla. Najdeme je a požádáme, aby opustili město a nelovili zde. Sice je neznáme, ale v našem světě to tak funguje. Pokud nějaký klan má trvalé bydlení v dané oblasti, tak procházející by měl podle nepsaného pravidla požádat o svolení k lovu. Nikdo z nás si nemyslí, že by to nevyšlo. Alice to svojí vizí jen potvrdila. Kdyby náhodou přišlo na boj, tak nás je sedm a oni jsou jen tři. Tohle celé je taky důvodem, proč jsem docela tlačil na Bellu, aby zůstala na koleji. Podle poslední Aliciny vize se Bella učila v bezpečí svého pokoje.

„Edwarde!“ Alice vběhla do mého pokoje. „Bella změnila rozhodnutí.“ Přehrála mi svou vizi o tom, jak si Bella oblékla bundu a vyšla ven z koleje.

„Kam jde?“

„Nevím, není rozhodnutá.“ To už jsem na nic nečekal. Nasedl jsem do auta a uháněl směr New Haven.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 8. kapitola: