Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 4. kapitola

04.03.2011 (13:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2784×

4. kapitola

Bella:

„Ahoj, jsem Isabella Swanová. Posílá mě sem Kate. Jde o to místo v kulturní rubrice,“ podívala jsem se na dívky, které stály naproti mně. Jedna seděla za stolem. Byla velmi podobná mé spolubydlící. Druhá dívka vypadala jako anděl. Krásné blond vlasy se jí vlnily do půli zad. Měla překrásný obličej – malý nos a jemná brada, plné rty, nad nimiž svítilo znaménko krásy a oči s karamelovou barvou.

„Oh, jistě,“ přešla ke mně ta, co seděla. „Jsem Michelle a mám to tu na starost. Tohle je Rose, ta dělá módní rubriku,“ poukázala na blondýnku, které jsem kývla na pozdrav.

„Isabello…“

„Jen Bello,“ zastavila jsem ji, nemám ráda, když mi tak říkají.

„…dobře, Bello.“ Usmála se na mě. „Dovol, abych ti představila tvého kolegu. To je Edward Cullen,“ a poukázala na křeslo, ve kterém někdo seděl.

Byl to kluk s bronzovými vlasy. Těmi bronzovými vlasy, které jsem viděla minulý týden v letadle. Hned se mi vynořila nepříjemná vzpomínka na jeho nenávistný pohled. Pomalu se otáčel. „Bože, ať to není on,“ modlila jsem se v duchu. Bohužel bych to nebyla já, aby se mi nelepila smůla na paty.

Opět se na mě díval tím svým pohledem. Pořádně jsem se nadechla, abych se zbavila toho vzteku, který mě přepadal.

„My už se známe,“ řekla jsem a přála si, aby to vyznělo klidně.

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně Rose.

„Ano, minulý týden jsme se potkali v letadle.“ Vzpomněla jsem si na celý průběh mé cesty. Jak kolem mě prošel, jak shodil můj iPod a ani se neobtěžoval ho zvednout, natož se omluvit. Můj vztek se probral k životu.

„Takže, Bello…,“ Michelle si upoutala mou pozornost. „… ty a Edward budete pracovat spolu.“ Tázavě jsem se na ni podívala. Kate říkala, že hledají jen jednoho kritika.

„Edward s tím souhlasí.“ A začala mi vysvětlovat, na čem se dohodli před mým příchodem. Mé oči nevěřícně těkaly mezi osobami v místnosti.

„Tak co? Souhlasíš taky, nebo mám přichystat smlouvu jen pro Edwarda?“ Michelle mě vytrhla z mého zřejmě nepřítomného výrazu.

Chtěla jsem odmítnout, ale pak jsem si vzpomněla na Kate, která by mi to neodpustila. Změřila jsem si ho pohledem. Jeho oči už ke mně nevysílaly varování. Byl zvědavý, cítila jsem, jak jeho očí visí na mých rtech. Je možné, aby se bál mé odpovědi, protože, jak jinak si mám vysvětlit jeho výraz? To je má příležitost. Můžu se mu aspoň nějak pomstít za ten iPod. Vím, že to je dětinské, ale on ve mně vzbuzuje něco, co nedokážu popsat. Na jednu stranu se na něj zlobím, na druhou stranu mě přitahuje. Nejen svým vzhledem, ale i těmi pohledy, které mě nutí se bát a přesto zůstat klidná. Teď ale vítězilo mé dětinské já.

„Konkurence se nebojím,“ pronesla jsem až moc sebejistě. Takhle se normálně nechovám. On jen přikývl a odešel pryč.

Pak mě Michelle provedla redakcí. Byla to jedna obrovská místnost. Uprostřed ní stály k sobě sražené stoly, které tak tvořily jeden velký. Jak jsem se dozvěděla slouží na porady redakčního týmu. Pod velkými okny byly menší pracovní stolky, které jsme mohli využívat. Nikdo neměl svůj vlastní. Zkrátka systém, kdo dřív přijde, ten dřív bere. Počkala jsem na Michelle až mi  donese smlouvu. Podepsala jsem ji, vzala si lístek na premiéru, která byla mým prvním úkolem a pak jsem se odebrala na kolej.

Edward:

Seděl jsem ve svém pokoji a přehrával si celý dnešní den. Ze všech událostí, které se dnes staly, mi v hlavě utkvěla jen jedna – opět jsem ji potkal. Ty její čokoládové oči, kterými mě propalovala, mě přitahovaly a zároveň držely na místě. Byla bezbranná a přitom nejmocnější bytost na světě. Její obličej jsem viděl stále před sebou. Její slova mi stále zněla v uších: „Konkurence se nebojím.“ Ona se mě má bát, tak proč není vyděšená. Kdyby jen věděla, co za konkurenci si vybrala, určitě by nebyla taková klidná. Nedokážu ji vyhnat z hlavy. Přitahuje mě. Neviditelnou silou mě k sobě přitahuje a jinou silou mě udržuje v dostatečné vzdálenosti, abych se k ní nemohl přiblížit. Nikdy jsem netoužil po lidské krvi více a také jsem nikdy netoužil tak moc se umět ovládat. Nechci jí ublížit. Musím pryč. Musím se vytrhnout z její ne/přitažlivosti. Odejdu a za pár let se vrátím. Ona mezitím vystuduje, najde si manžela, bude mít děti…

„Ne, Edwarde, to ti nedovolím, nesmíš odejít,“ vlítla ke mně má jasnozřivá sestra.

„Alice, nerozumíš tomu. Neovládnu se a když ji zabiju…“

„O čem to mluvíš? Já tě vidím jen odcházet, vidím jen tvé rozhodnutí. Koho bys měl zabít?“ skočila mi do řeči.

„To je jedno,“ odsekl jsem.

„Ne, není, vysvětli mi to.“

„Ne, Alice.“ Mé rozhodnutí zesílilo, protože kdyby věděli, proč chci odejít, zklamal bych je ještě víc.

Alice to samozřejmě viděla a začala na mě křičet: „Víš, jak jim všem ublížíš? A co Esme? Víš, že tě bere jako syna. Chápu, že musí být hrozné žít s námi a přitom být sám, ale odpustil by sis, kdybys jí takhle ublížil?“ V mysli mi ukazovala obrázek Esme po mém odchodu.

V tom do pokoje vtrhl Carlisle. „Co se děje? Proč odcházíš?“ pohlédl na mě.

„Carlisle, já tu nemůžu být,“ snažil jsem se mu to klidně vysvětlit.

„Proč ne?“

„Prostě nemůžu.“

„Edwarde, pojď si o tom promluvit.“

„Ne, není o čem mluvit, už jsem se rozhodl.“ Můj klid nahradila zlost. Carlisle si myslel, že pochybuji o našem vegetariánství. Bál se, že se vrátily roky „mého vzdoru.“ Tím myslel těch pár let, kdy jsem se živil lidskou krví.

„Tak nám jen vysvětli, proč odcházíš a my tě necháme jít. Jen vysvětlení a pak tě sám odvezu na letiště.“ Teď jsem nemohl odporovat, nemohl jsem ho nechat myslet si, že chci zabíjet. Chce vysvětlení, tak mu ho dám.

Seděli jsme v obýváku. Všichni na mě upírali zrak. „Takže?“ otázal se Carlisle.

„Potkal jsem jednu dívku. Toužím ji zabít. Její krev mě tak přitahuje. A ta její vůně… ona je…“

„La tua cantante,“ dokončil za mě Carlisle a já jen přikývl.

„Co to znamená?“ promluvila Esme.

„To znamená, že mu její krev zpívá,“ vysvětlil Carlisle.

„Zpívá?“ otázal se Emmett.

„Ano. Emmette, pamatuješ si na to, co se ti stalo před sedmdesáti lety? V Dakotě?“ zeptal se náš otec.

Emmett přikývl a v jeho myšlenkách jsem viděl, jak zabíjí jednu ženu, která věšela prádlo na zahradě. Cítil jsem jeho neovladatelnou touhu ji zabít. A pak, jak drží její mrtvé tělo v náručí a vzlyká, že se neudržel. „Na to se nedá zapomenout,“ řekl Emmett zastřeným hlasem.

„O čem to mluvíte?“ promluvil Jasper. Už nemohl vydržet ty emoce, které naplňovaly tuto místnost. Snažil se na nás  posílat vlny klidu, ale nešlo to. Pocity všech ho pohltily.

Carlisle začal s vysvětlováním: „La cantante – tento název vymysleli Volturiovi. Jedná se o to, že krev dotyčného ti zpívá. Pěje ti tu nejkrásnější árii, jakou jsi kdy mohl slyšet. Vůně toho člověka je neodolatelná. Stačí ji ucítit jen v minimální koncentraci a i ti, kteří se umějí ovládat sebevíc, se prostě neudrží. Instinkty převezou nad tebou veškerou moc a ty prostě zabiješ. Jen by mě zajímalo, jak to, že ta dívka ještě žije?“ položil Carlisle svou otázku a pohled směřoval na mě. V duchu se mi omlouval, že se na to zeptal.

„Nevím. Vždy, když ji vidím, tak cítím to, co jsi popsal. Ale vždy se na ní najde něco, co mi zakazuje ji zabít.“

„Vždy, když ji vidíš?“ narážel na to, že neměla přežít naše první setkání.

„Ano. Viděli jsme se dvakrát – poprvé minulý týden v letadle a dnes ve škole,“ odpověděl jsem.

„Cože?“ vykřikla Alice. „To je ona?“ V hlavě mi přehrávala vizi, kterou dostala ten den, kdy jsem se vracel z Aljašky. Ukazovala mi můj plán, jak jsem ji chtěl zabít na toaletách.

„Ano,“ hlesl jsem a obličej si schoval do dlaní.

„Můžete nám to vysvětlit?“ zeptal se opět Carlisle. Alice se ujala slova. Pověděla mu vše od své vize z letadla až do mého dnešního rozhodnutí odejít.

Po chvíli ticha se ozvala Rose: „Kdo je to?“

Vzhlédl jsem k ní a vyslovil to nejkrásnější jméno na světě: „Isabella Swanová.“

„Cože?“ vykřikla a v mysli si vybavovala její tvář.

„Ano, Rose. Ta Isabella Swanová.“

„Ta Isabella Swanová?“ Esme si žádala vysvětlení a Rosalie jí ho podala. Všem povyprávěla o naší budoucí spolupráci pro Yaleský deník. Všichni na mě upírali své pohledy a každý mi v mysli posílal svůj vzkaz:

Emmett: „Neodcházej. Jsi můj bratr. Zabij ji a bude klid. Sám nejlíp vím, jak je ta touha silná. Nikdo ti nebude nic vyčítat.“

Jasper: „Nesmíš odejít. Já jsem důkazem toho, jak  tato rodina drží při sobě. Podpořím tě tak, jak ty podporuješ mě. Nedovolím ti někoho zabít. Tak, jako to ty nedovoluješ mně.“

Carlisle: „Rozhodnutí je na tobě, ale měl bys vědět, že jsem ještě nikdy nepotkal někoho, kdo by odolal své pěvkyni. Natož dvakrát. Je to úctyhodné a neuvěřitelné.“

Alice: „Neodcházej, pomůžu ti, jak jen to půjde. Mysli na Esme,“ a znovu mi ukazovala tvář naší matky po mém odchodu.

Rose: „Nechoď. My jsme si nikdy nebyli blízcí, ale jsme rodina. Dnes jsem se za tebe postavila v redakci a jsem ochotna se za tebe postavit i v případě, že bys jí neodolal a zabil ji.“

Esme: „Víš, že tě mám ráda. Rozhodni se tak, jak to sám cítíš,“ a schovala mě do své náruče, jako bych byl malé dítě, které se strachy probudilo ze špatného snu. A toto gesto rozhodlo. Esme tu byla vždy pro mě, pro nás. Nikdy od nás za svou lásku nic nežádala. Ani neví, že právě díky ní jsem nebyl schopný tu dívku zabít. To ona tomu zabránila.

„Takže neodcházíš,“ promluvila Alice a tím zkonstatovala svou vizi a celou tuto situaci.

„Ne, neodcházím,“ potvrdil jsem její slova. V tu ránu všichni u mě stáli a já putoval z jedné náruče do druhé. „Ale budete mě hlídat. Nedovolíte mi ji zabít. Slibte mi to!“ zoufale jsem je žádal svým pohledem. Všichni mi posílali v myšlenkách odpověď, kterou jsem potřeboval slyšet.

Najednou mi Rose podávala nějaký papír. Byla to smlouva na místo redaktora. Váhavě jsem se na ni podíval. „Je to na tobě,“ odpověděla na můj výraz. Věděl jsem, že bych se neměl zdržovat v blízkosti té dívky. Ale také jsem věděl, že bych svým odmítnutím zničil ten křehký vztah, který jsme si s Rose za dnešní den vytvořili. Navíc mé sobecké já toužilo Bellu opět vidět. A tentokrát to nebyla její krev, co mě přitahovalo. Smlouvu jsem podepsal svým celým jménem – Edward Anthony Masen Cullen. Pro někoho jen jméno, pro mě stvrzení osobního slibu, že Belle neublížím. „Výborně,“ usmívala se Rose. „Abys věděl. Příští týden jdeš na premiéru – nějaký balet nebo co. A čekám, že tvá kritika bude vynikající. Nemůžeš mě shodit před Michelle,“ prohodila jen tak.

„Cože? Budu s ní sedět v jednom divadle?“ vykřikl jsem, aniž bych si uvědomil, že to je naprosto logické. Přece spolu budeme pracovat a to znamená, že se budeme dost často potkávat.

„Ne, v jedné lóži.“ Všichni se zděsili její klidné odpovědi. Nikdo ovšem neměl strach z představy, že bych zabil. Báli se, že odejdu a už se nevrátím.

„Alice?“ oslovil jsem svou sestru a dožadoval se její vize.

„Zatím jsi rozhodnutý ji nezabít. Nevidím ji mrtvou,“ odpověděla přesvědčivě.

„Dobře, ale přesto bych byl radši, kdyby šel někdo s námi.“

„Já půjdu,“ přihlásila se Alice. „Uvidím jakýkoliv tvůj krok ještě před tím, než si ho sám uvědomíš.“

„Ale nebudeš schopna mě zastavit. Jsem silnější než ty.“

Přimhouřila oči. „To ano. Carlisle půjde s námi,“ otočila se na našeho otce.

„Alice, nikdy mě tvůj dar nepřestane udivovat,“ usmál se na ni a kývnutím potvrdil její slova.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 4. kapitola: