Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 2. kapitola

01.03.2011 (16:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3299×

Edward:

Seděl jsem v letadle, které před chvílí zastavilo v Seattlu. Byl tu jediný přestup. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Stále jsem přemýšlel nad Tanyou.

Tanyu znám už skoro 50 let. Je to menší, štíhlá blondýnka s milým smyslem pro humor. Fyzicky jsme se vždy přitahovali, a tak jsme před 30 lety uzavřeli dohodu – necháme za nás hovořit náš chtíč. Dovolený byl jen sex a takové ty věci, co dělají staří přátelé. Chodili jsme spolu do kina a divadla. Dávali jsme si dárky k narozeninám a Vánocům. Jediná podmínka byla žádné city. Oba žijeme v rodinách, ve kterých se vyskytují manželské páry. Ale my zastávali názor, že věčnost se nedá strávit jen s jedním partnerem. A patřičně jsme se využívali navzájem.

Tanya je skvělá milenka. Vždycky přesně ví, co který muž očekává a co si přeje. Kolikrát jsem měl pocit, že umí číst myšlenky jako já. Dokázala mě rozdráždit do stavu, kdy jsem doslova hořel touhou. Je tak chtivá, že kromě mužů – upírů dokáže mít sex i s lidskými muži. A tomu jsem nerozuměl. Vždyť je může během okamžiku zabít. Stačí jeden špatný pohyb, silnější sevření a ten dotyčný by nežil. Když jsem se jí na to ptal, řekla, že na lidských mužích ji vzrušuje to teplo, které vydávají. A také to, že v jejich přítomnosti se v ní probouzí lidskost. Tohle vše vystihuje Tanyu, krásnou upírku, která před pár hodinami zrušila naši dohodu. Dohodu, která platila 30 let. Nevěděl jsem proč, a tak mi to vysvětlila:

„Zamilovala jsem se do tebe.“ A tím porušila jedinou naši podmínku. Připadal jsem si jako idiot. I když umím číst myšlenky, tak její - miluji tě – jsem si vykládal jako vyznání citů  příteli, ne  muži a potencionálnímu partnerovi.

„Nechci ztratit skvělého přítele, a proto ruším naši dohodu. Vždy, když jsme spolu, jsem šťastná, ale jakmile se na mě podíváš, vím, že pro tebe budu jen kamarádka a to mě ničí,“ vysvětlila mi a odešla. Okamžitě jsem odjel na letiště a teď sedím v letadle, které míří do New Yorku. Tam mě bude čekat má sestra Alice a pojedeme do našeho nového domu. Za dva týdny nastupujeme s mými sourozenci a naší matkou na Yale. Už jsem měl plné zuby středních škol a hlavně středoškolaček. Univerzita bude příjemná změna.

„Ahoj,“ vytrhl mě z mého přemýšlení nádherný hlas. Otočil jsem se a tam stála ona – dívka, tak dokonalá, že by i italští mistři se museli stydět, kdyby ji žádali o povolení zvěčnit její podobiznu. Měla krásné hnědé vlasy, které se jí u ramen neposlušně vlnily. Její oči měly barvu mléčné čokolády. Pokožku měla  čistou a podivně bledou, malý nos a jemnou bradu. Byla neuvěřitelně krásná. Nádherná. Dokonalá. Nadechl jsem se, abych nasál vzduch, který mi rozechvěje hlasivky. Mé plíce kyslík nepotřebují. Jakmile se mi vzduch dostal do krku, vzplál mi v něm oheň. Její vůně mě zevnitř pálila. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy za svou dlouhou existenci cítil. Sluneční paprsky dosedající na jemné květy frézií a konvalinek. Celé to dochucovala špetka vanilky. Její krev mě lákala. Našeptávala mi, abych vstal a vzal si ji. Abych ji ochutnal. Toužil jsem tu dívku pohladit po krku, po její tepně. Přál jsem si mít své zuby zabořené v její kůži. Cítil jsem, jak se mi jed hromadí v ústech. Věděl jsem, že bych byl tak rychlý, že by si nevšimla, že stojím u ní. Byla by to pro ni rychlá smrt, protože chuť její krve by mě nutila pít rychleji a rychleji.

„Edwarde…,“ uslyšel jsem hlas svého otce, „… nezapomeň, kdo jsi. Lidský život je vzácný. Je to dar.“

Po Carlislovy se mi vybavila Esme, má matka: „Nikdy by sis to neodpustil. Vzpomeň si, co to s tebou udělalo před 80 lety.“

Opět jsem slyšel výčitky svědomí, o kterých jsem si myslel, že jsem se jich už zbavil. Přepadl mě strach. Bál jsem se, že zklamu svou rodinu – Carlislea, Esme, Rose, Alice, Emmetta a Jaspera. V mysli jsem viděl jejich tváře. Neodpustil bych si, kdybych je zklamal. My jsme jiní. Pijeme krev zvířat. To nám umožňuje žít, jako bychom byli lidé. Dívka se na mě stále dívala. Věděl jsem, že se mi můj vnitřní boj vryje do obličeje: nenávist – nenáviděl jsem sám sebe za to, že přemýšlím, jak ji zabít; arogance – kterou mé upíří já cítilo ke Carlisleovým slovům, kterými mě chtěl přesvědčit o vzácnosti lidského života; a strach – bál jsem se, že podlehnu tomu monstru ve mně, kvůli kterému ztratím i poslední zbytky lidskosti, co mi zbyly.

Prudce jsem se otočil k oknu a nadával si, že jsem chtěl sedět na tomto místě. Dívka si pomalu sedla vedle mě. Přísahal bych, že než mi zmizela ze zorného pole, tak se jí v očích mihnul strach. A tak to mělo být. Je přirozené, aby se mě bála, aby se mě děsila. Jsem ten nejsilnější a nejrychlejší predátor na světě. Má kořist je přitahována mou tváří, mým hlasem i pachem. Zvláštní, že já – predátor – jsem se najednou cítil v ohrožení. Bál jsem se. Dvanáct hodin budu trpět v tomto mém soukromém pekle, které má na svědomí ta dokonale krásná dívka. Nenávidím tohle místo u okna. Za normálních okolností bych si toto místo nemohl vynachválit. Hlavně proto, že bych nemusel svým lidským spolucestujícím uhýbat, když by se chtěli dostat k toaletám. Ale teď bych dal cokoliv za místo v uličce. Tam bych nebyl uvězněný její vůní. Hrdlo mě pálilo, jakoby mi do něj nalévali horké magma. V ústech jsem měl tolik jedu, že bych ve vteřině dokázal vyvraždit celé letadlo. Najednou vstala. Rychle jsem se nadechnul, abych nasál vzduch, který by nebyl tolik prosycený její omamnou vůní. Nepomohlo to. Naopak. Žár v mém krku ještě zesílil. Svůj boj jsem začal prohrávat.

Posadila se a sklopila stolek. Snažil jsem se nějak rozptýlit, a tak jsem se chtěl zaměřit na její myšlenky. Potřeboval jsem záchytný bod. Potřeboval jsem nějakou informaci, která by mě donutila můj boj neprohrát. Má prohra znamenala její smrt. Přál jsem si v její mysli vidět její milující rodiče, mladšího sourozence, nebo třeba dítě. I když na děti byla v dnešní době ještě mladá. Soustředil jsem se na myšlenky všech lidí v letadle a snažil se zachytit ty její. Ale nic jsem neslyšel. Jen ticho. Jakoby vedle mě nikdo neseděl. Kdyby upíři mohli spát, považoval bych tohle celé jen za noční můru. Ale my spát nemůžeme a tohle je skutečnost.

V odrazu okénka jsem viděl její stolek. Položila na něj pohlednici. Do uší si dala sluchátka. Tím, jak rozvířila vzduch svou rukou, jsem se opět ocitl v ohni. Monstrum ve mně začalo plánovat její smrt: „Podívám se na ni pohledem, ze kterého se sama nebude chtít vymanit. Obejdu ji, abych se dostal do uličky. Skloním se k ní a omámím ji. Naznačím jí svůj zájem  a pohladím ji po tváři a přitom se jí stále budu dívat do očí. Pomalu začnu odcházet na toalety...“

Byl jsem si jistý, že by mě neodmítla. Žádná žena, žádná naše kořist nám neunikne. Jsme dokonalí herci. Umíme být milí a zábavní, stejně tak i zuřiví a vášniví. Počkal bych na toaletě a sotva by zaklaply dveře, zakousl bych se jí do krku. Pil bych její krev a mému hrdlu by se dostávalo takového uspokojení, které mi nemohla dopřát ani Tanya.

Najednou se dívka vedle mě uchichtla. Jakoby mi dávala najevo, že jsem směšný. A tím mi dala možnost, můj plán vyzkoušet v praxi. Donutila mě jednat. Vstal jsem. Počkal až sklopí stolek a prošel kolem ní. Ani jsem si nevšiml, že jsem ji svým pohybem shodil iPod, který jí vytrhl jedno sluchátko z ucha. Uslyšel jsem známou melodii. Vnímal jsem hudbu linoucí se z toho sluchátka. Člověk by nic neslyšel, ale já jsem upír. Vytříbené smysly jsou mojí přirozeností. V klavírních tónech jsem poznal Debussyho – Clair de Lune. Překvapivě jsem před očima viděl Esme, jak si kreslí do svého notesu a v myšlenkách si pobrukuje tuto skladbu. Využil jsem své iluze a odešel na toalety. Z mého plánu sešlo díky mé matce. Hodnou chvíli jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. V myšlenkách jsem byl se svojí rodinou. Viděl jsem je, jakoby tu byli se mnou – Carlisle sedící v křesle, čta jednu ze svých knih; Esme rýsujíc nové bytové plány; Emmett ležící na pohovce, sleduje baseballový zápas; Rose schovaná v garáži, vylepšujíc svůj kabriolet; Alice prohlížejíc si nejnovější módní trendy a Jasper pozoruje každý její pohyb…

Po pár minutách jsem se vrátil na své místo. Dívka měla na očích spací masku. Prošel jsem kolem ní a nedýchal. Posadil jsem se a vzhlédl k její tváři. Usmívala se. Byl to úsměv anděla. Tohle byla odměna za zachování jejího života. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Celou cestu jsem ji pozoroval. Poslouchal klidný tlukot jejího srdce a pravidelný dech. Monstrum ve mně prohrávalo. I když žár v hrdle neslábl. Mé jednání mi přišlo zvrácené. Na jednu stranu  jsem chtěl ochutnat její krev, na stranu druhou jsem si přál, aby mě svojí přítomností mučila.

Ta kráska spala celou cestu. Vzbudila ji až letuška, když upozorňovala na brzké přistání. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem chtěl v tomhle pekle zůstat. Setrvat v blízkosti této dívky. Po přistání si sbalila věci a, aniž by mi darovala jediný pohled, mě opustila.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 2. kapitola: