Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 17. kapitola

04.08.2011 (19:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2966×

Bella:

S Edwardem jsme vešli do obývacího pokoje. Po mém záchvatu strachu už nebylo ani památky, ale i tak jsem se nervózně ošila. Bála jsem se toho, co si o mé zkratovém jednání budou myslet ostatní. Naštěstí to nijak nekomentovali a jen seděli na pohovce. Esme se na mě povzbudivě umála, a tak jsem si to zamířila do křesla naproti nim. Když jsem se pohodlně usadila, podívala jsem se na Carlislea.

„Bello, určitě sis všimla nějakých zvláštností,“ začal vysvětlovat. Ano, něčeho jsem si všimla.

„Jste neuvěřitelně rychlí a silní. Na to, že nejste pokrevní příbuzní, si jste velice podobní. Jste krásní. Máte bledou a chladnou kůži. Všichni máte stejnou barvu očí, která se mění. Máte úžasnou paměť. Někdy vrčíte a ty,“ ukázala jsem na Carlislea, „tys před šesti lety ve Forks nepracoval,“ vychrlila jsem všechny své poznatky.

„Ano, máš pravdu,“ vydechl. „Než ti řekneme, co jsme, musíš vědět, že se nás nemusíš bát. Nechceme ti ublížit. Rozumíš?“ Přikývla jsem na znamení souhlasu. Prosím, ať to nejsou vlkodlaci nebo něco podobného.

„Bello?“ promluvil Edward. Podívala jsem se na něj. „My jsme… upíři.“ Můj pohled stále zůstával na Edwardovi. Takže on je upír. Že jsem na to nepřišla dřív. No jasně. Proto jsem ho neviděla, když svítilo slunko. Teď mi všechny indicie dávaly smysl. Jak jsem mohla být tak slepá? Umím si všímat detailů, ale vždy mi uteče to, co mám přímo před očima. A teď přede mnou stojí Edward.

„Bello?“ Byl netrpělivý. Čímž mě paradoxně donutil se smát. Všichni se na mě vyjeveně dívali. To mě nutilo se smát ještě víc. Nevím, kde se to ve mně vzalo.

„Bello?“ zopakoval moje jméno. Vstala jsem a šla k němu. Objala jsem ho. Svými pažemi si mě přitáhl blíž. Zabořila jsem hlavu do jeho košile a opět vdechovala jeho vůni. Po chvilce mě od sebe odtáhl.

„Ty se mě nebojíš?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne,“ řekla jsem pravdu a obdařila ho širokým úsměvem.

„Jaspere?“ odvrátil pohled na svého bratra. Následovala jsem ho.

„Edwarde, říká pravdu. Ona je… klidná, šťastná a cítí úlevu. Slyšíš její srdce? Tluče pomalu a pravidelně,“ odpověděl Jazz.

„Vy slyšíte moje srdce?“ Úsměv zmizel a nahradila ho zvědavost. Edward se se mnou posadil do křesla.

„Ano, vytříbené smysly jsou naší přirozeností,“ vysvětlila mi Esme.

„Co všechno slyšíte?“ zajímala jsem se dál.

„Každý tvůj nádech i výdech, vítr v korunách stromů, auta jedoucí po dálnici a tak dál,“ řekla spěšně Alice. Najednou promluvil Edward.

„Já nevím,“ díval se na Carlislea.

„Co se děje?“ podívala jsem se na svého upíra.

„Carlislea zajímá, jak to, že jsi tak klidná.“

„Neměla bych být?“

„Bello, právě sedíš v domě se sedmi upíry a v klidu si s nimi povídáš. Měla bys šílet strachy.“ Přemýšlela jsem nad jeho slovy a pozorně prohlížela každého člena této upíří rodinky. Snažila jsem se na nich najít něco děsivého, ale na nic jsem nepřišla.

„Ne. Nejde to. Promiň. Nedokážu se donutit se bát.“ A dala jsem mu pusu na tvář. Nevěřícně se na mě podíval, tak jsem se mu to pokusila vysvětlit.

„Když se na tebe podívám, vidím Edwarda. Ne upíra. A tak je to i s vámi.“ Podívala jsem se po ostatních.

„Chceš vystrašit?“ Emmett se uchechtl.

„Zkus to,“ pobídla jsem ho. Čekala jsem, že na mě skočí a bude vrčet.

„Pijeme krev,“ snažil se znít děsivě.

„Kdybyste mě chtěli zabít, udělali byste to už dávno,“ oponovala jsem mu s úsměvem na tváři. „A pokud si dobře pamatuji, tak Edward u mě snídal.“ Narážela jsem na ráno, kdy jsme se poprvé políbili.

„Řekněme, že dokážeme sníst lidské jídlo, ale nechutná nám,“ shrnula to Rose.

„Takže proto je Carlisle doktor?“ zeptala jsem se všech.

„Jak to myslíš?“ promluvil Jasper.

„Pijete krev. A v nemocnici mají transfuze,“ vysvětlila jsem svou domněnku.

„Ne, my pijeme krev zvířat,“ řekla Alice. „Zkrátka chodíme lovit,“ usmála se tak, že odhalila své zuby. Najednou mi vše došlo a já znervózněla.

„Bello, co se děje?“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Ten blonďák tenkrát. Byl taky na lovu?“ Znejistěli.

„Ano,“ řekl Jasper a pak jsem cítila zvláštní klid.

„Jak si mě tenkrát našel?“ Otočila jsem se na Edwarda. Usmál se a ukázal si na nos.

„To mě jako… cítíš?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano. Krásně voníš jako konvalinky, vanilka a frézie.“ Díval se mi do očí a já to zatím zpracovávala.

„Bello?“ Carlisle mě oslovil, tak jsem se na něj podívala.

„Chtěl bych jen vědět, jestli ti tvůj kamarád Jacob Black někdy vyprávěl nějakou legendu o upírech.“ Ano, vyprávěl mi všechny, ale nešlo mi do hlavy, proč to Carlislea pořád zajímá. V tomhle něco muselo být.

„Kdybych řekla ano, změnilo by se něco?“ Pod tíhou mého pohledu sklonil hlavu a mlčel. Najednou mi na mysl vytanula legenda o smlouvě mezi indiány a zlatookými. Aha, tak odtud vítr fouká.

„V tom případě ne. Nikdy jsem žádnou legendu o upírech neslyšela,“ lhala jsem a mám pocit, že to všichni věděli. Naštěstí nijak nereagovali a Edward si začal hrát s mými prsty.

„Proč si dostala záchvat smíchu, když jsme ti řekli, že jsme upíři?“ zeptala se po chvilce Alice. Moje koutky opět zacukaly.

„Já měla svou teorii… Myslela jsem, že jste vlkodlaci.“ Úsměv se mi rozšířil. „Představa tebe nebo Rose, jak se měníte ve čtyřnohé mazlíčky, mě prostě…“ Nedořekla jsem větu, protože mě opět přepadl záchvat smíchu. To, že mě rozesmívá hlavně představa kluků, jak někde očůravají sloupky, jsem si raději nechala pro sebe. Emmett se ke mně přidal svým hurónským smíchem a Edwardův úsměv jsem cítila, když mě políbil na šíji. Rose si odfrkla.

„Můžu mít pár otázek?“ zeptala jsem se, když jsme se uklidnili. Jejich mlčení jsem brala jako souhlas.

„Máte vystřelovací špičáky?“

„Ne.“ Edward.

„A co slunce?“

„Neublíží nám, ale řekněme, že nás prozradí,“ vysvětlil Carlisle.

„Rakve?“

„My nespíme, takže rakve nepotřebujeme,“ ozval se Jasper.

„Svěcená voda, česnek a dřevěný kolík?“

„Samý blbosti.“ Rose.

„Fajn, tak teď jsem trochu zklamaná,“ prohlásila jsem naoko vážně.

„Cože?“ vyhrkl Emmett. Podívala jsem se na něj.

„Jo. Když to shrnu, tak jste jako já, jen máte tvrdší kůži a rychlejší nohy.“ Všichni se na mě nevěřícně podívali. Mlčeli. To ticho jsem potřebovala prolomit.

„To vážně nemáte nějaké superschopnosti?“ zaprosila jsem očima. Emmett se ujal slova.

„Chceš superschopnosti? Co takhle Alice?“

„Co je s ní?“

„Vidí budoucnost.“

„Vážně?“ Podívala jsem se na dotyčnou. Ta jen přikývla.

„Takže…“ Nedořekla jsem větu a Alice se začala smát a s ní i Edward.

„Co je?“ ozval se Emmett.

„Bella chce vědět, jestli odpromuje,“ vysvětlil můj upír.

„Bello, moje vize jsou subjektivní. Vidím jen možnosti, které se mohou stát, když se pro něco rozhodneš. Když změníš rozhodnutí, změní se i vidění.“ Já jsem však celou dobu sledovala Edwarda. Něco tu nesedělo.

„Co je?“ zeptal se zmateně, když si všiml mého zkoumavého pohledu.

„Jak jsi věděl, na co se chci zeptat?“

„Přečetl jsem si to v Alicině hlavě,“ řekl jen tak mimochodem.

„Cože?“ Vyvalila jsem oči a tvář mi zalila horkost. Emmett se začal šíleně smát.

„To, že sedí v domě plném upírů, ji nevyděsilo, ale jeden čtenář myšlenek jí málem přivodí infarkt,“ řechtal se.

„To jako čteš myšlenky?“ Emmetta jsem ignorovala. Sakra. Tak on celou dobu ví, na co myslím, a teď se tváří jako andílek. To mě dopálilo.

„Neboj, tobě myšlenky číst neumím.“ Díval se mi do očí a já věděla, že mi říká pravdu.

„To můžeš číst myšlenky jen upírům?“ nedalo mi to.

„Ne. Čtu je i lidem, ale u tebe to nefunguje. Nevím, jak je to možné,“ vysvětlil mi. Fajn. Takže to jen potvrzuje moji teorii o tom, že jsem divná. Bože, ta Jessica měla pravdu, když mi říkala, že jsem jiná než ostatní. Že vyčnívám. Vždy mi to vadilo. No, teď jsem za to ráda. Musela jsem se usmát.

„Na co myslíš?“ Edward byl viditelně nervózní.

„Na nic, jen jsem si vzpomněla na svou kamarádku.“ V očích mu vyskákaly otazníky. Přece mu nebudu říkat o své ‚jedinečnosti‘. Musela jsem odvést řeč jinam.

„Takže ještě někdo něco umí?“ Přejela jsem je pohledem.

„Ano. Jasper umí vycítit emoce a pocity. Taky je umí z části ovlivňovat,“ mluvil Carlisle.

„Takže ten klid před chvílí…“

„Jo. To jsem byl já. Jak si to poznala?“ skočil mi do řeči.

„Nevím. Tak nějak jsem cítila, že to nedělám já. Normálně když se potřebuji uklidnit, myslím na něco hezkého, ale v tu chvíli jsem měla hlavu plnou jen jedné osoby, která mě spíš děsí.“

„A proto jsem tady,“ promluvil Carlisle.

„Musíme jít,“ podíval se na Edwarda.

„Kam chcete jít?“ zeptala jsem se mého upíra. Ten si se mnou mezitím stoupl.

„Holky ti to vysvětlí. Za chvilku jsme zpátky,“ snažil se znít uvolněně. Ale já ho znala a věděla jsem, že mi lhal. Stiskla jsem mu ruku. Pochopil.

„Vážně se nemusíš bát. Jen si jdeme promluvit.“ Pohladil mě po tváři a políbil. Pak odešli.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 17. kapitola: