Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 13. kapitola

22.04.2011 (16:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2447×

Edward:

Jel jsem po naší příjezdové cestě a vzpomínal na Bellu, jak se sama přivedla do rozpaků. Musím říct, že mě svým pozváním překvapila. Každý jsme to pochopili jinak. Já jsem zvažoval, jestli je pro ni má přítomnost u ní v pokoji bezpečná. Přece jen tam bude její vůně intenzivnější. Zezačátku jsem nepochopil důvod ruměnce v jejích tvářích, ale pak mi to došlo. Opět mě šokovala. A když se snažila mi to vysvětlit, tak byla kouzelná.

Zaparkoval jsem před garáží. Podle myšlenek byli všichni doma. Tak jsem šel radši rovnou na lov. Dal jsem si za úkol skolit minimálně tři kusy zvěře. Radši, ať mi je z té krve špatně, než abych jí jakkoliv ublížil. Přiběhl jsem na mýtinu. Nadechl jsem se a nechal se ovládnout upířím instinktem.

Po dvou jelenech a jedné srně jsem se vydal domů. Všichni byli v obýváku a čekali na mě. Mlčeli, přesto jejich myšlenky se ptaly na jedno.

„Co všechno ví?“ Proto jsem jim odpověděl nahlas.

„Neví, co jsme.“ Než by se stihli ptát na něco dalšího, rozběhl jsem se do pokoje. Osprchoval jsem se, převlíkl a mířil zpět k autu. O Volvo se opírala Alice.

„Edwarde, chci, abys věděl, že jsem na tvojí straně.“

„Proč?“

„Zkrátka proto.“

„Co jsi viděla?“

„Neřeknu,“ usmála se a odešla do domu. Nasedl jsem do auta a rozjel se za mojí Bellou.

Vystoupil jsem na parkovišti a vydal se po jejím pachu až k dveřím číslo sedmnáct. Zaklepal jsem. Slyšel jsem její kroky a vzápětí mi otevřela. Měla na sobě bílé tílko a tmavě modré kalhoty. Rozpuštěné vlasy se jí kroutily u ramen do neposlušných vln. Zřejmě byla ve sprše, protože jsem cítil intenzivní vůni šamponu a sprchového gelu. Slušelo jí to.

„Ahoj,“ usmála se a rukou mě zvala dál. Přes menší obývák mě vedla do svého pokoje. Opatrně jsem se nadechl. V hrdle mě začalo pálit, ale dalo se to vydržet.

„Sedni si,“ nabídla mi místo v křesle. „Dáš si něco k pití? Jídlo tu bude hned. Objednala jsem pizzu. Nemáš nic proti žampionové, že ne?“ pozorovala mě. Zajímalo by mě, jak to dělá. Tohle bude pro ni další vodítko.

„Ne, děkuji. Žízeň nemám a jedl jsem před chvílí.“ Asi těžko bych jí vysvětloval, že hlad jsem neměl skoro devadesát let.

„Dobrá,“ posadila se na postel naproti mně. „Tak, zajímalo by mě, jestli i ostatní z tvé rodiny jsou to, co ty?“ propalovala mě pohledem. A zase trefa do černého. Když nic, tak aspoň zdržovat.

„Teď jsem na řadě já,“ odporoval jsem. Ušklíbla se. „Ty ses ptala, jestli chci jít k tobě,“ vysvětlil jsem a doufal, že se nebude chtít hádat.

„Dobře. Jaká je tvá otázka?“

„Pověz mi něco o sobě a tvé rodině.“

„To není otázka,“ upozornila mě.

„Vím, ale povídej, jinak…“ nestihl jsem dokončit větu.

„Fajn. Máš štěstím, že hořím zvědavostí.“ Sedla si do tureckého sedu a začala. „Moje máma se jmenuje Renée. Narodila jsem se jí, když jí bylo osmnáct. To byl taky důvod, proč se s tátou brali takhle mladí. Táta je Charlie. Když mi byly čtyři roky, tak se rozvedli. Já s mámou jsme se přestěhovaly z Forks do Phoenixu. Tam mamka po čase poznala Phila, za kterého se nedávno vdala. Když mi bylo patnáct, tak jsem se vrátila k tátovi, protože Renée chtěla být s Philem, který se kvůli své práci často stěhuje. Střední je hrozná sama o sobě a představa, že bych každý rok začínala v jiném městě mě docela děsila. Ve Forks jsem tedy nastoupila na střední, po čtyřech letech odmaturovala s vyznamenáním a dostala se na Yale. Konec příběhu.“

„Proč se tví rodiče rozvedli?“ Přeci jen v mé době byl rozvod společensky nepřijatelný.

„Teď jsem na řadě já,“ nenechala se přesvědčit.

„Víš co? Odpověz mi nejdřív na mé otázky a pak ti odpovím já na tvé.“

„Odpovíš mi na všechny otázky?“ ověřovala si.

„Jen na ty, na které ti odpovědět můžu,“ snažil jsem se tvářit nekompromisně.

„Dobře,“ hlesla.

„Takže, proč se tví rodiče rozvedli?“ zopakoval jsem svou otázku.

„Protože spolu byli pořád.“ Nerozuměl jsem. „Máma se mnou byla do mých dvou let doma. Starala se o mě, ale pak se objevilo výhodné pracovní místo. Ve Forks je těžké najít práci, tak jako v každém malém městě. Táta byl a pořád je policajt. To on domluvil Renée místo sekretářky policejního ředitele. Takže byli spolu jak v práci, tak doma. Přičti si k tomu společné víkendy a dovolené. A pak jednoho dne odešel policejní ředitel do penze. Jeho místo dostal Charlie. Vznikl nepoměr. Táta byl šéf a máma zaměstnanec. Práci si začali tahat domů a Renée to už nevydržela. Sbalila nám věci a přestěhovaly jsme se.“

„To je mi líto.“ Nechtěl jsem jitřit staré rány.

„To nemusí. Máma toho manželství nikdy nelitovala. Zaprvé kvůli mně a zadruhé proto, protože ty první tři roky byla tou nejšťastnější ženou v celé galaxii, jak sama říká.“

„A kdo se staral o tebe, když byla máma v práci?“

Najednou se zesmutněla. Podívala se na zem a zašeptala: „Babička Swanová.“

„Promiň,“ reagoval jsem na její bolestný výraz. Musel jsem ji přivést na jiné myšlenky. „Tak se ptej. Říkala jsi, že máš spoustu otázek,“ pobízel jsem ji.

Nevěřícně se na mě podívala. „Ty už jsi své otázky vyčerpal?“

„Ne, ale nevím, kterou ti mám položit jako další,“ lhal jsem. Přesně jsem věděl, na co se chci zeptat, ale důležitý byl pro mě její jakýkoliv výraz. Hlavě ne tenhle.

Zamyslela se a položila první otázku: „Tvoje rodina je jako ty?“ A co teď? Nemůžu je prozradit. Na chvíli jsem zaváhal. „Takže jsou,“ pokračovala. Jak to dělá, že ví, na co se má zeptat? Zřejmě si všimla mého údivu. „Kdyby nebyli, tak bys hned řekl ne.“

„Ty jsi hodně všímavá, že?“

„Umím si všímat maličkostí, ale někdy se stane, že mi uteče něco, co mám přímo před očima.“ Ani netuší, jak moc bych si přál, aby jí unikla má podstata. „Inteligence je taky jedna z vašich superschopností?“

„Superschopností?“ Vyvalil jsem oči.

„Kromě rychlosti a síly. Jaká je pravděpodobnost, že se všech pět sourozenců dostane na jednu z nejlepších škol ve Státech?“ zapíjela se mi do očí.

„Velmi nízká,“ vydechl jsem. Nikdy v naší existenci nebylo tohle nikomu ani trochu podezřelé.

„Nezodpověděl jsi moji předchozí otázku,“ upozornila mě.

„Řekněme, že to není inteligence, ale paměť,“ vysvětlil jsem. Představa Emmetta, jak píše IQ testy, mě v duchu rozesmála. Ne, že by byl hloupý, ale on je přece jenom víc vtipálek a sportovec. Prostě žádnej Einstein.

„Takže máte fotografickou paměť?“ Vypadala fascinovaně. Trošku, ne, hodně mě to potěšilo.

„Dalo by se to tak říct.“ Někdo zaklepal na dveře. Podle všeho to byl poslíček s pizzou. Bella se zvedla, vzala peněženku z nočního stolku a vyběhla ven z pokoje. Po chvíli se vrátila, v rukou nesla krabici s pro mě nelibou vůní. Posadila se do druhého křesla. Krabici položila na stůl, otevřela víko a se slovy, kdybych si to náhodou rozmyslel, tak ať si klidně nabídnu, se vrátila zpět k výslechu.

Vzala si jeden kousek a ukousla si. Vypadala, že se na něco soustředí. „Kde tvůj táta pracoval před šesti lety?“

„Ve Forks,“ vypálil jsem naučenou odpověď. Nechtěl jsem zaváhat, aby něco nepoznala jako při první otázce. Ukousla si další sousto a hypnotizovala své ruce. Až po chvíli mě napadlo, proč se na to ptala, když odpověď stejně zná.

„Lžeš,“ řekla klidně. „Ověřila jsem si to a za posledních šestnáct let žádný doktor Cullen ve Forkské nemocnici nepracoval.“ Střelila po mně pohledem. Zřejmě chtěla vidět můj zahanbený výraz. Připadal jsem si jako kluk, kterého nachytali na hruškách.

„Tohle ti nemůžu vysvětlit.“ Do očí jsem se jí však nepodíval. Nechtěl jsem vidět její zklamání, které jsem jí určitě způsobil.

„Proč se zajímal o Quileutské legendy?“ Přešla mou předchozí odpověď.

„Na to se musíš zeptat jeho.“ Tohle je snad zlý sen. Teď už určitě ví, co jsem zač. Tajemství mé existence, Bellino napadení Jamesem a tento výslech je jako rovnice o jedné neznámé. Teď už jen doufám, že jí matematika moc nejde.

Najednou zavřela oči. Víčka k sobě tiskla takovou silou, že se jí mezi obočím vytvořila malá vráska. Dostal jsem strach. Co když se jí udělalo zle? Bolí ji hlava? Vždyť přece jenom má otřes mozku. Kam jsem dal rozum. Jsem sto desetiletý upír, třikrát jsem vystudoval medicínu, ale až teď jsem si uvědomil, jak jsou lidé křehcí. Ze všech stran na ně číhá nebezpečí. Když pominu existenci nadpřirozených bytostí, tak tu jsou nemoci, úrazy, autohavárie, živelné pohromy a spousta dalších, na které jsem se snažil v danou chvíli nemyslet.

„Něco mi uniká. Něco evidentního,“ kladla důraz na každé slovo a pomalu otevírala oči. Zhluboka vydechla a podívala se na mě. „Už nevím, na co se ptát.“

Zato já měl otázek plno. Počínaje jejím dětstvím, zálibami, dospíváním a zážitky ze střední. Zajímalo mě, co poslouchá za hudbu, i když u této otázky jsem přinejmenším tušil její odpověď. Dál jsem se vyptával na knihy, které čte, na důvod, proč si vybrala humanitní základ místo přírodovědného. Ptal jsem se na její názor ohledně zahraniční politiky naší země, na to, jestli upřednostňuje Apple nebo Microsoft. Formuloval jsem své otázky a dychtivě vyčkával její odpovědi.

Bavilo mě sledovat její výraz, když jsme živě diskutovali o anglické literatuře 19. století. Líbilo se mi, když jsem ji přesvědčoval, že Heatcliffe a Kateřina byli bezcitní lidé a z vlastní sobeckosti ubližovali ostatním. Neustále mi odporovala a přesvědčovala, že jediná opravdu dobrá věc, která je ospravedlňuje, je jejich vzájemná láska. Na jejich obranu dokonce vytáhla tuto knihu ze šuplíku nočního stolku a předčítala mi pasáže, které podporovaly její tvrzení. Já naopak citoval ty, které podporovaly mě. Ani se nepozastavila nad tím, že tu knihu nemusím číst.

Jak lehce se sžila s faktem, že mám dokonalou paměť. Kéž by se tak dokázala srovnat i s tím, že jsem upír. Ne! Takhle nesmím uvažovat. Bella se o mně nikdy nedoví. V naší diskuzi bychom pokračovali až do rána, ale když se jí začala klížit víčka, tak jsem ji utnul. Opět jsem si neuvědomil, jak je křehká. Kromě nebezpečí, které jí hrozí na každém kroku, musí ještě spát. A jíst. A pít. Musím si dát na tyto věci příště pozor. Nesmí kvůli mně strádat.

„Měla by sis jít lehnout,“ řekl jsem jí, když si promnula víčka a u toho vyhledávala tu část, kde se Kateřina svěřuje Nelly se svými city, které chová k Heatcliffovi.

„Jo.“ Vstala a místo do postele se vydala ke skříni. Z ní vytáhla hnědou deku a menší polštář. „Rozestelu ti na gauči. V tuhle hodinu tě nenechám řídit, musíš být taky unavený.“ Vydala se do obýváku. Dojala mě svou starostí o mou osobu. Kdyby jen tušila, že zrovna mně se něco jako mikrospánek vyhýbá obloukem. Zajímalo by mě, jestli by se takhle zachovala ke každému, nebo jen ke mně. Sobče! Samozřejmě, že ke každému. Starostlivost je jedna z jejích neskutečně kladných vlastností, tak jako přátelskost, ochota spolupracovat, nesobeckost. Vlastně si nevybavuji žádnou, která by byla negativní. I když jo – její zvědavost, ale to, že se jedná o záporný charakterový rys, jsem určil já, protože, čím víc zvědavá je, tím blíž je nebezpečí, které představuje má podstata. Došel jsem do obýváku. „Koupelna je támhle,“ ukázala na dveře vpravo od vchodových dveří. „Dobrou,“ zívla a odešla do své ložnice. Chvíli jsem jen tak stál a poslouchal její srdce. Za okamžik bilo pomaleji. Usnula. Lehl jsem si na gauč a přemítal celý dnešní den. Zaměřoval jsem se na detaily, kterých jsem si v danou chvíli nevšiml a učil se číst v Belliných výrazech.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 13. kapitola: