Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 11. kapitola

09.04.2011 (10:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2488×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Před chvílí jsem se probudila. Věděla jsem naprosto jasně, co se stalo. Jakoby se to stalo před pěti minutami. Jednou věcí si jsem jistá – Edward není člověk, vlastně ani ten blonďák. Tak co jsou zač? Byli rychlí, silní a vrčeli na sebe jako psi. A proč mi Edward tvrdil, že jsem na pohotovost přišla sama? Vždyť to mě musel dovézt on. Tak proč mi lhal? A proč si viditelně oddychl, když jsem řekla, že si nic nepamatuji? Bello, mysli! Co po mě ten blonďák chtěl? A proč jsem před ním chtěla utéct? Jak to, že se tam objevil Edward? Jak mohl vědět, kde jsem?

V hlavě jsem měla spoustu otázek, ale odpovědi žádné. Musím mluvit s Edwardem. Musí mi to vysvětlit. Ale pokud by chtěl, abych to věděla, tak mi to už mohl říct. Co to sakra znamená?!

„Á… už jste se nám probudila? Jak se cítíte?“ Ve dveřích se objevila sestřička.

„Už mi je dobře,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Dobře, donesu vám jídlo. Měla byste něco sníst.“

Musím na to jít pomalu. Co když nechce, abych to věděla? Co když mi nevěří? Třeba se bojí, že bych to někomu řekla. Výborně Bello, tohle dává smysl…ale to ostatní ne. Přišla sestra a donesla mi tác s jídlem.

„Dobrou chuť,“ popřála mi a odpojovala přístroje na kontrolu životních funkcí. Odkládala je na vozík

„Ahoj,“ ozvalo se ode dveří. Stál tam. Na tváři nejkrásnější úsměv, jaký jsem u něj kdy viděla. Vlastně tohle byl jeho první opravdový úsměv. Ty všechny ostatní byly bez těch jisker v očích.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Srdce se mi roztlouklo radostí. Ještěže mě sestra už odpojila od toho pípajícího přístroje. Cítila jsem krev ve tvářích.

„Už je ti lépe?“ Rozešel se ke mně. Hypnotizoval mě pohledem.

„Ano. Už je mi dobře.“ Nespouštěla jsem z něj oči.

„Měla byste jíst,“ připomněla mi sestra. Donutila mě tak přerušit náš oční kontakt. Podívala jsem se na jídlo před sebou. Chtěla jsem si vzít vidličku, ale jakmile jsem pohnula rukou, ucítila jsem jehlu, kterou jsem měla zavedenou v žíle.

„Sakra,“ zaklela jsem a sledovala toho vetřelce v mé kůži. „Myslíte, že byste mi to mohla vytáhnout?“ zeptala jsem se na pokraji hysterie.

„Ano,“ odpověděla pohotově a jehlu opatrně vytáhla. „Jste v pořádku?“ reagovala na můj pobledlý obličej.

„Ano. Teď už ano.“ Opřela jsem si hlavu o polštář a zhluboka dýchala.

„Teď se najezte,“ přikázala mi a odcházela pryč i s vozíkem. „Dejte na ni, prosím, pozor a kdyby něco, tak zazvoňte,“ požádala Edwarda a zavřela za sebou dveře.

„Je ti dobře?“ Posadil se vedle mě.

„Jo, už jo.“ Podívala jsem se na něj. „To ta jehla,“ snažila jsem se mu to vysvětlit. Vzala jsem vidličku a začala jíst. Přemýšlela jsem o tom, jak mám z něj dostat pravdu. Zeptat se je nejjednodušší řešení. Navíc si myslí, že si nic nepamatuji, takže bude v šoku. Moment překvapení mi hraje do not.

„Proč tu jsi?“ vypálila jsem první otázku.

„No, abys tu nebyla sama.“

„Proč ne? Vždyť se ani moc neznáme.“

„Nikdo by neměl být v nemocnici sám.“ Nasadila jsem skeptický pohled. „A pokud vím, tak tvá rodina žije na druhé straně země.“

„Aha,“ tuhle odpověď jsem nečekala.

„Bojíš se jehel?“zeptal se pobaveně. Cítila jsem jeho oči, jak se vpíjejí do mého obličeje. Vidličkou jsem se nimrala v jídle. Nemohla jsem se na něj podívat, protože bych zapomněla své otázky.

„Ne, jehel ne. Bojím se krve,“ řekla jsem pravdu a doufala, že si o mě nemyslí, že jsem blázen.

„Krve?“ Nerozuměl.

„Ano, nesnáším ten pach.“

„Lidé necítí krev!“ snažil se mě přesvědčit.

„No, já ano. Smrdí to jak rez a sůl. A z toho se mi dělá mdlo,“ odpověděla jsem a pohlédla mu do tváře. Byl překvapený. „Mohl bys mi zavolat nějakého doktora?“ využila jsem situace.

„Není ti dobře?“

„Ne, je mi výborně, tak bych chtěla jít domů. Teda na kolej.“

„To není dobrý nápad. Byla jsi v bezvědomí skoro šest hodin,“ snažil se mě přesvědčit.

„Ale teď už mi je dobře,“ nedala jsem se a zazvonila na sestru. Zkoumavě si mě prohlížel.

„Potřebujete něco?“ sestřička vešla do dveří.

„Ano, chtěla bych mluvit se svým lékařem.“ Přikývla a odešla. Po chvilce přišel Edwardův otec.

„Prý si se mnou chtěla mluvit. Copak se děje?“

„Chtěla jsem se zeptat, to vy jste měl službu, když jsem přišla na pohotovost?“

„Ano.“

„Vážně jsem přišla sama? Opravdu mě sem nikdo nepřivezl?“ propalovala jsem ho pohledem, který jasně říkal, že vím, že mi lže.

„Ne. Byla jsi sama,“ stál si za svým a hleděl mi do očí. Ve mně se zvedla vlna vzteku. Nesnáším lži.

„Chci domů,“ oznámila jsem mu příkře.

„To není dobrý nápad. Byla jsi více jak pět hodin v bezvědomí. Máš otřes mozku. Když to půjde dobře, propustím tě v pondělí.“

„Ne, to nepůjde. Nemůžete mě tu držet. Půjdu na revers,“ stála jsem si za svým. Chvíli se na mě díval. Když viděl, že neustoupím, tak rezignoval.

„Máš pravdu. Nemůžeme tě tu držet. Připravím ti propouštěcí zprávu.“ Zmizel ve dveřích.

„Bello, děje se něco?“ Edward se mě snažil ukonejšit.

„Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi pravdivě, nebo budeš lhát jako tvůj otec?“ Nasadila jsem ten výraz o vševědoucnosti. Pochopil.

„To záleží na tom, co budeš chtít vědět.“ Uhnul pohledem.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se klidně.

„Na tohle ti neodpovím,“ hlesl zoufale, ale zároveň tak, že jsem věděla, že mi vážně neodpoví.

„Ten blonďák je to, co ty?“ nespouštěla jsem z něj oči.

„Ano.“ Pohled mi opětoval.

„Jak jsi věděl, kde jsem?“

„Prostě jsem to věděl.“ Odvrátil se ke dveřím, do nichž vstupoval Carlisle. Ten se podíval na Edwarda, který mu …přikývl? Jakoby mu odpovídal na nevyřčenou otázku. Pak se podíval na mě.

„Propouštím tě na tvou vlastní zodpovědnost. Kdyby ti bylo nevolno, nebo mdlo, vyhledej lékaře. Tyto prášky,“ ukázal na krabičku léků. „Jsou proti bolesti. Vezmi si je podle potřeby, ale maximálně tři za jeden den. Jinak se vyhýbej jakékoliv fyzické aktivitě. Neměla by ses dívat na televizi, číst ani pracovat na počítači. Jen odpočívat,“ dokončil svou řeč a podal mi papíry. Podepsala jsem je a převzala jejich kopie. Carlisle byl na cestě ven z pokoje, když se zastavil mezi dveřmi. „Má tě, kdo odvézt?“ zeptal se starostlivě.

„Vezmu si taxíka,“ řekla jsem klidně. Pohlédl mi upřímně do očí.

„Nashledanou, Bello.“ Přikývla jsem. Pod sílou jeho pohledu se můj vztek rozplynul. Došlo mi, jak strašně jsem se chovala. Jeho syn mi zachrání život a já se k němu chovám jako k onuci.

„Omlouvám se.“ Nerozuměl.

„Za co?“

„Za to, jak jsem s vámi mluvila. Nezasloužil jste si to,“ řekla jsem pravdu.

„To je v pořádku,“ povzbudivě se usmál. „Brzo se uzdrav,“ popřál mi a odešel.

„Edwarde, můžeš mi prosím dopřát soukromí? Chtěla bych se převléknout,“ požádala jsem ho, když mě sledoval se zoufalým výrazem ve tváři. Přikývl a sunul se k východu. Bolelo mě ho takhle vidět.

„Děkuji,“ řekla jsem, když stál zády ke mně. Zastavil se. Zřejmě chtěl něco říct, ale předběhla jsem ho. „Děkuji, že jsi mi zachránil život.“ Zhluboka se nadechl a pomalu otočil čelem ke mně. Díval se na mě něžně a pak promluvil s jasnou oddaností v hlase.

„Nikdy bych nikomu nedovolil, aby ti ublížil.“ Přikývla jsem na souhlas, protože jsem nevěděla, co na to odpovědět. Místo toho jsem se začala dobrovolně topit v jeho pohledu. Začal couvat ke dveřím. Popadla mě úzkost, že odchází. Bojím se samoty. Chci být s ním. Musela jsem ho zastavit.

„Počkáš na mě?“ ptala jsem se naléhavě. Skousla jsem si dolní ret a čekala na odpověď.

„Budu na chodbě,“ usmál se tím dech beroucím úsměvem a odešel.

Rychle jsem vstala z postele. Bohužel jsem zavrávorala. Hlava se mi začala motat, proto jsem se posadila zpátky na postel a čekala až to přejde. Po chvilce jsem se opět pokusila postavit na nohy, když do pokoje vstoupila sestra.

„Počkejte, podám vám vaše věci,“ mířila si to ke skříni. Donesla mi oblečení a povzbudivě se usmála.

„Děkuji,“ hlesla jsem a začala se převlíkat. Sestra mezitím odešla a já mohla přemýšlet. Edward mi zachránil život. Nechce mi sice říct pravdu, ale to neznamená, že se nemůžu ptát na jiné věci. Ty mi třeba pomůžou zjistit, co mi tají. Rozešla jsem se ke dveřím.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 11. kapitola: