Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání

14.12.2009 (14:00) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3197×

Lučin pohled:

Ráno jsem rozlepila oči a kouknu vedle sebe. Na druhé posteli vidím Veroniku, která se prostě odmítá odchumlat z postele. Nedivím se jí, taky se mi nechce, ale škola je škola. Nevrle vstanu a s tichým šoupáním mažu do koupelny. Ranní hygiena. V koupelně se potkávám ještě s dalšími holky z intru. Ze všech stran slyším „Dobré ráno“ Jo dobré by bylo, kdybych nemusela tak brzo vstávat, pomyslím si. Odšourám se se zíváním zpátky do pokoje. Vidím Veroniku, jak sedí na posteli a zamyšleně kouká.

„Dobré ráno“ pozdravím ji a přitom se na ní usměju, když se na mě podívá.

„Dobré ráno“ odpoví mi a úsměv mi oplatí.

S protáhnutím vstane a vrhne se po hřebenu. Má takový rituál. Každé ráno, když vstane, si hned učeše vlasy. Já osobně se češu až jako poslední. Když už jsem namalovaná a oblečená. Zamířila jsem k zrcadlu, abych zkontrolovala svou nedokonalost. Bílá pleť, rozespalé zelené oči, které si ještě potřebují zvyknout na světlo a krátké hnědé vlasy. Včera večer jsem si nežehlila vlasy a tak mi dnes odstávají snad na každou světovou stranu. No bože, dál se radši nezkoumám, nemám na to odvahu. Odvrátím pohled od zrcadla a sáhnu do poličky, když v tu chvíli někde za sebou slyším

„Snažíš se vypadat jako Alice?“ Otočím se a vidím Veroniku, jak mě propaluje pohledem.

„Ne“ řeknu jí znuděným tónem a vracím se k zrcadlu. Všimla jsem si, že si Veronika chystala věci do školy. Přitom si opakovala zeměpis, ze kterého má dneska psát. Včera se celý den nervovala. Bála jsem se, že nemá daleko ke zhroucení. Veronika totiž školu moc prožívá. Je šprt a nechtěla si to přiznat. Nevím, co je špatného na tom, když má člověk samé jedničky. Byla jsem za ní ráda.

Chopila jsem se své černé tužky a už si malovala kočičí linky. Veronika mezitím přešla k oknu a otevřela ho. Dlouhé, černé, rovné vlasy se jí lehce zhouply ve větříku. Bodl mě osten žárlivosti. Chtěla jsem zpátky své dlouhé vlasy. Veronika sáhla po modrých stínech, které zdokonalovaly její modré oči a pustila se do díla. Já mezitím černou tužku vyměnila za řasenku a kovově šedé stíny. Připadalo mi to jako nejlehčí nalíčení. Veronika si ještě dodělala spodní linku a byl čas na oblečení. Sáhla po svých džínech a červeném triku, které jí ladilo s červenými prameny ve vlasech. Mě to trvalo déle. Nikdy totiž nevím, co si vzít na sebe. Otevřela jsem skříň a zůstala bezmocně stát. Rozhodovala jsem se mezi džíny a černými kalhoty. Vyhrály to černé kalhoty. K nim si vezmu dlouhou černou mikinu na způsob saka, ale co za triko? Dneska to vypadalo, že bude venku hezky. Slunce svítilo a ani moc nefoukal vítr. Bílé tílko, mé oblíbené. Měly jsme ještě chvíli čas, než bychom vyrazily do školy, tak si každá z nás našla něco na práci. Veronika se sešitem a mp3 v uších pochodovala po pokoji a já mezitím uklízela náš stůl. V posledních pár dnech se z něj stalo spíše skladiště a já bytostně nesnášela nepořádek. Stihla jsem ještě pouklízet na parapetu

„Měly bychom vyrazit.“ Oznámila mi Verča a přehodila přes sebe černou mikinu a na ní batoh.

„Už jdu.“ Sáhla jsem do poličky pro sluneční brýle, nasadila si je na nos a do batohu ještě sbalila pár kapesníků. Měla jsem ta trochu menší rýmu. Rýma, která mě trápila rok co rok, vkuse, celý život. Hodila jsem batoh na záda, mobil nacpala do zadní kapsy kalhot a vzala klíče. Všimla jsem si, že na stole zůstala ležet Veroničina Nokia a tak jsem jí popadla a vyběhla za Veronikou. Rozloučily jsme se s paní vychovatelkou a šly si obout boty. Poslední pohled do zrcadla. Bílé tílko a boty. Černá mikina, kalhoty a brýle. Dokonalé, usmála jsem se pro sebe. Jen mi to trochu kazil šedý batoh. Veronika se letmým pohledem taky zkontrolovala a spokojeně si prohrábla vlasy. Sešly jsme pár schodů a rázem jsme byli na čerstvém vzduchu. Foukal příjemný větřík. Díky němu nebylo venku dusno.

„Jak ses vyspala dneska?“ zeptala se mě Veronika.

„Normálka. Polštář placka a peřina krátká. Jako vždy. Jo a chytla mě zas ta rýma z toho debilního větráku.“ Vztekle jsem dodala.

„Lucko, Ty máš rýmu celý rok ale.“ Začal se mi smát. Vztekle jsem zavrčela. Co jiného se na to dalo říct? Člověk se někomu svěří se svým trápením a on se mu ještě vysměje. To je naprosto normální.

„Bojím se toho zemáku.“ Najednou vyhrkla Veronika s obavy v hlase.

„Klid, prosím Tě …“ uklidňovala jsem jí „… nemáš se čeho bát. Vždyť to umíš.“ Už jsme byly na půli cesty.

„No to právě nevím.“ Odpověděla mi. Už jsem chtěla začít protestovat, když v tom se zvedl obrovský vítr. Začal si pohazovat s našimi vlasy všude možně. Jednou jsem měla vlasy vzadu, na boku, dokonce přímo v obličeji, takže jsem šla poslepu. Div, že jsem nezakopla. Veronika na tom nebyla o nic lépe. Ještě s dlouhými vlasy.

„Už jsem Ti někdy říkala, že nesnáším vítr?“ řekla jsem naprosto klidným hlasem. Začalo pokapávat. Podívaly jsme se s Veronikou nahoru a viděly jsme obrovské černé mraky.

„Super“ neubránila se poznámce Veronika.

„A to jsem si říkala, že dneska bude hezký den.“ Vzdychla jsem. Najednou na nás začaly dopadat velké kapky. Během pár vteřin se rozpršelo. Lilo jako z konve.

„Jo, zmoknou mi vlasy.“ Nebyla jsem jediná, koho to počasí rozmrzelo. Ozval se hrom. Skvělé bouřka. Bouřky přímo nemusím. Sice se jich už tak nebojím jako kdysi, ale pořád mi to není příjemné. Veronika se jen na mě podívala a chytla mě za ruku. To mě trochu uklidnilo. Odvážně jsme pokračovaly dál v cestě. Najednou silně zahřmělo a blýsklo se. Obě dvě jsme nadskočily, já možná trochu s rychlým bušením srdce, a zavřely jsme oči. Když jsme je otevřely, nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Obě dvě jsme čuměli jak puci a jen slyším od Veroniky

„No ty vole …“ Cedule, která stála před námi hlásala – Vítejte na střední škole ve Forks! To není možné.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání: