Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové - Stmívání 2. kapitola

18.12.2009 (13:15) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4166×

Lucčin pohled:

„Lucie, vidíš to co já?“

„Ne nevidím, nechci to vidět.“ Oči jsem měla vykulené.

„Zkus zamrkat, třeba to zmizí.“ Veronika opravdu zamrkala

„Nic.“

„Veroniko, co budeme dělat? Jak jsme se tu vůbec mohly ocitnout?“ Začala jsem chrlit otázky, na které jsem chtěla okamžitě znát odpověď. Nikdo přece není rád v nejistotě. Veroniku moje hromada otázek přímo zavalila. Na tváři jsem jí viděla, že neví, co má dělat. Ani já jsem nevěděla. Jako kdybychom se ocitly v hodně špatném snu.

„Proč se nám zdá stejný sen?“ Nechápavě jsem zírala před sebe na Forkskou střední školu.

„Štípni mě.“ Řekla Veronika. S radostí jsem jí vyhověla a štípla jí vší silou do hřbetu ruky.

„Auu, nemusela jsi tak moc.“ Vyčítavě se na mě podívala.

„Chtěla jsi to.“ Odsekla jsem.

„Tvá bolest jen dokazuje, že nejsme v žádném snu.“ Bohužel nebo bohudík, to už jsem nedokázala posoudit.

„Co budeme teda dělat? Kam půjdeme a jak se dostaneme zpátky?“ Veronika se chytla za kořen nosu a sklonila hlavu. Vlasy jí spadly do obličeje a tak jsem jí neviděla do obličeje.

„Lucie klid, potřebuju racionálně uvažovat.“

„Proboha vždyť to nemá racionální vysvětlení. Co na tom chceš zkoumat?“

„Já nevím.“ Vyjela po mně a zlostným pohledem mě propichovala. Zamířila ke škole.

„Kam jdeš?“ vykulila jsem na ní oči.

„Jdu si sednout, potřebuji uvažovat.“

„Racionálně, viď?“ Zdůraznila jsem a loudala se za ní. Sedly jsem si na nejbližší lavičku, která byla zároveň nejdále od školy. Rozhlížela jsem se kolem. Na obrovském parkovišti stálo mnoho aut. Veronika jen složila hlavu do dlaní a dívala se do země. RACIONÁLNĚ totiž uvažovala. Lidi, kteří nás postřehli, se na nás dívali jako na vánoční dárečky. Super, jak výstavní chovný dobytek jsem si připadala. Dělala jsem radši, že nikoho nevidím a dál prozkoumávala auta. Zaujala mě dlouhá dodávka. Vypadala spíše jako plechovka, ale dobrý. Zajímalo mě, jestli z ní opravdu vystoupí ti, co měli. A fakt. Eric, Angela a Mike. To tu bude jak podle té knihy nebo co? Byla jsem naprosto mimo, nic jsem nechápala. Mike se kolem sebe rozhlédl a pohled mu zůstal na mě. Dlouho se na mě díval. Že já kráva pitomá na něho čuměla. Otočila jsem se lavičce a dívala se někde za Veroniku do lesa. Ještě aby tu tak přišel. Jo, mluvily bychom s Mikem Newtonem. Musel jsem se usmát.

„Promiňte, ahoj …“ To je už ale fakt špatný vtip. Veronika sebou trhla a s hrůzou v očích se na Mikea podívala. Já doslova nevěřícně zírala. Ještě že jsem měla ty sluneční brýle.

„… já jsem Mike. Vy tu budete asi nové, že?“ Nedůvěřivě jsem na něj civěla a čekala na Veroničinu reakci.

„Eh ahoj.“ Pokusila se o úsměv.

„Ahoj.“ Přidala jsem se. Řekla jsem to odměřeným tónem a nasadila nepřístupnou masku, jak to dělám vždy, když se bavím s nějakým klukem. Dávám mu tak najevo, ať neotravuje. Se zdviženým obočím jsem čekala, co bude dál. Slova se ujala zase Veronika.

„Jo, jsem tu nové.“ A usmála se na něj.

„A jak jste se tu dostaly?“ Mikeova zvědavost mě překvapovala, i když … není se čemu divit. Mike Newton byl prostě vlezlý a zvědavý. Neměla jsem ho ráda.

„No …“ začala Veronika rychle něco vymýšlet „… jsme tu na studijním pobytu.“

„Aha tak. A co máte teď za hodinu?“ „

No … my nemáme rozvrhy ještě.“ Koukla se na mě a já na ní.

„Vy nemáte rozvrhy? To je divné. Zajděte na sekretariát, tam Vám určitě pomohou. Je ve druhém patře. Ukázal bych Vám ho, ale musím se jít převléct, mám tělocvik a za chvíli zvoní.“ Omluvně se na Verču usmál.

„Doufám, že to tu zvládnete první den.“ Rozběhl se ke škole a ještě zamával. Obě jsme zvedly ruku, abychom mu zamávání oplatily. Když zmizel ve škole, ještě minutu jsem na to místo nechápavě hleděla.

„My jsme fakt mluvily s Mikem Newtonem.“

„Jo.“ Řekla Veronika opařeně. Byla ve stejném šoku jako já.

„Už jsi něco RACIONÁLNÍHO vymyslela?“ sarkasticky jsem se jí zeptala.

„Si zkus něco vymyslet sama.“ Vyjela.

„Já nic vymýšlet nebudu, prostě to je blbost. Nejde to nijak vysvětlit.“ Obě jsme pomalu chytaly nervy.

„Ticho, musím uvažovat, jak se odsud dostaneme.“

„Jsem zvědavá, co vymyslíš, ty chytráku.“ Zadívala jsem se zase do lesa a Veronika opět složila hlavu do dlaní. Způsobily jsme kolem sebe trochu rozruchu. Pár lidí stálo a dívalo se na nás, úžasné. Skvělé divadlo cholerické Veroniky a zoufalé Lucie. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit a tak jsem zase pohledem prozkoumávala školu. Byla celkem velká a chodilo tam hodně lidí. Každou chvíli měla asi začít hodina, protože Ti co zůstali ještě venku, spěchali do školy. Vytáhla jsem mobil a koukla na hodiny. 7:58. Vzpomněla jsem si ještě na Veroničinu Nokii.

„Nechala sis na intru mobil, tak jsem Ti ho vzala.“ A podala jsem ho Veronice.

 „Jo díky.“ Vzala si ho, aniž by zvedla hlavu a podíval se na mě.

„Nic nevymyslíš.“ Řekla jsem a vrátila se pohledem ke škole. V tom se mi zastavil dech. A celá jsem ztuhla. Strhla jsem si brýle a napřímila se. Cullenovi.

„Veroniko? Veroniko! Dívej se!“ Loktem jsem jí šťouchla pod žebra. Slyšela jsem, jak se už nadechovala, aby mě zase seřvala, že všude bude mít ode mě modřiny, ale když vzhlédla, myšlenka byla rázem zapomenuta. Vykulila jen oči. V hlavě měla asi prázdno. Obě dvě jsme byli naprosto v šoku. Seděly jsme jako sochy a pomalu ani nedýchaly. Čas se zastavil a mě připadalo, že těch pár sekund trvaly snad celé věky.

„Mysli na něco, dělej.“ Naléhala Veronika.

„Na co, ty chytráku?“

„Já nevím na něco, jestli umí fakt číst myšlenky.“

„Fajn.“ Edwarde, jestli jsi upír, otoč se. Edward na nás okamžitě šlehl pohledem. Sakra.

„Lucie, na co jsi myslela?“ zeptala se mě zděšeným hlasem Veronika a nespouštěla z Edwarda oči.

„Na to, jestli je upír.“

„COŽE?“ Upřela na mě pohled.

„Jsi normální?“

„Příště si mysli na něco sama.“ Odporovala jsem jí. Veronika se na okamžik podívala zpátky k Edwardovi.

„On sem jde.“ Se zoufalým pohledem se na mě otočila.

„Co? Děláš si srandu?“ A střelhbitě jsem se koukla jeho směrem. Šel k nám, rychlým krokem. Protože na parkovišti se objevovali ještě nějací opozdilci, nemohl být u nás rychlosti střely.

„Co budeme dělat?“

„Pojď pryč.“

„A kam pryč?“ Kam proboha chtěla jít?

„Vždyť si nás najdou všude.“ Otočila jsem se, abych zkontrolovala vzdálenost mezi námi a Edwardem. Jenže teď už nešel jen on sám, ale i ostatní. Rosalie, Emet, Alice a Jasper. Sakra to vypadá zle, co budeme dělat? Pomalu jsem začala propadat hysterii

„Prostě pojď.“ Veronika vstala a zamířila pryč od školy. Vstala jsem a dohnala jí.

„Jsem zvědavá, kam jim chceš utéct.“ A přidaly jsme do kroku. Viděla jsem, jak Veronika uvažuje. Přímo jí to šrotovalo v mozku. Já se neustále otáčela, srdce jsem měla až v krku. Nedokážeme to, neutečeme. Nevěřím tomu, nevěřím už ničemu. Myslím, že jsme měly obě strach v očích.

„Nebylo by lepší, kdybychom už rovnou utíkaly?“ Popadla jsem Veroniku za loket a táhla jsem jí za sebou. Obě jsme funěly, když jsme zaslechly od školy.

„Cullenovi, nemáte mít všichni hodiny?“ Že by záchrana? Neotáčela jsem se, radši. Veroniku jsem nepouštěla a běžela dál.

„Počkej, už nemůžu.“ Řvala na mě Veronika a snažila se mi vysmeknout. Pustila jsem jí a koukla za sebe. Uběhly jsme velký kus a byly jsme na silnici někde. Škola daleko za námi a Cullenovi nikde. Spadl mi kámen ze srdce. Uklidnila jsem se a popadla dech. Veronika byla na tom podobně. Ta se zastavila a chvíli zhluboka dýchala. Zalovila jsem v batohu a vytáhla minerálku. Trochu jsem si lokla a nabídla jsem Veronice. Mám pocit, že byla za to pití vděčná. Celé ho vypila. Když jsme se jakž takž vydýchaly a uklidnily, pokračovaly jsme.

„Kam vlastně jdeme?“ Chtěla jsem vědět.

„Do La Push.“ Do La Push? LA PUSH? To snad … Jacob … co? Nebyla jsem schopná udržet jedinou myšlenku pohromadě. V hlavě jsem měla milion věcí a nevěděla, na co se ptát jako první.

„Proč do La Push?“ Pravda. Tam na nás upíři nemohli. Tohle bylo jediné, co mě napadlo.

„Protože nějaký chytrák jim prozradil, že jsou upíři.“ Obořila se na mě Veronika.

„Řekla jsi mi, ať na něco myslím. Tohle bylo to první, co mě napadlo. Nemůžu za to. A nebuď na mě hned nepříjemná. Nemůžu za to.“ Řekla jsem rozhořčeně.

„No tak Lucko, Ty jsi musela myslet zrovna na to. Opravdu mě by nic lepšího nenapadlo.“ A dál vztekle dupala. S Veronikou se nemělo cenu hádat, byla tvrdohlavá a vždycky si stála za svým.

„Fajn bože, stalo se …“

„Jo stalo.“ Mlčky jsme šlapaly z kopce. Celá cesta byl z kopce a tak se nám šlo dobře. Jsem zvědavá, za jak dlouho to pak vyšlapeme zpátky.

„Jdeme poslouchat?“ zeptala jsem se. Veronika jen přikývla a už v batohu hledala svou mp3. Tohle byla naše obvyklá činnost, když jsme měly před sebou štreku. Do rytmu hudby se jde lépe. Uvažovala jsem nad tím vším, co nás dneska potkalo. A ještě potká. Bylo toho hodně. Na obyčejné ráno, až moc divné. Pořád jsem si nějak nepřipouštěla, že jsem ve Forks. Bylo to … divné. Nevěděla jsem nad čím uvažovat dříve. I když bylo pod mrakem, stejně bylo pořád dusno. Mohlo by trochu zapršet. NE! Déšť už ne proboha. Jen to ne. Batoh na zádech mě začal tlačit a bolela mě ramena. Veronika na tom byla stejně. Batoh si přidržovala rukama. Před námi se najednou rýsovala obrovská zelená tabule. Stálo na ní – La Push 3 km.

„Ještě 3 kiláky?“ To snad ne.“ Zaskučela jsem. Veronika mě jen šťouchla do zad.

„To je kousek.“

„No jistě.“ Od cedule jsme ušly sotva pár metrů, když slyším v dálce auto. Zase nějaký maniak. Uhýbám z cesty, když v tom se rázem obě zastavíme a stojíme jako přikované k zemi. Stříbrné Volvo se vyřítilo ze zatáčky a se smykem zastavilo před námi. Přes čelní sklo jsem jen viděla za volantem Edwarda, vedle něj Emeta a vzadu Alici.

„A sakra.“ S tímhle určitě Veronika nepočítala. Ani já ne. Dívali se na nás, jako kdyby nás zkoumali, co jsme zač. Nedivím se, když se z čista jasna objeví 2 holky, co znají jejich tajemství.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové - Stmívání 2. kapitola: