Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 16. kapitola

08.09.2010 (18:30) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1826×

Veroničin pohled:

Když jsem šla do tělocvičny, uviděla jsem Lucku.

„Ahoj, Luci,“ pozdravila jsem ji. Potom jsem vedle ní ale uviděla Jacoba, jak ji drží za ruku. Ou, to se nám to tu pěkně vyvíjí, pomyslela jsem si a sladce jsem se usmála.

„No, já už musím jít na hodinu. Tak ahoj," řekla jsem a vystřelila jak torpédo. Nechtěla jsem jim tam zavázet a dělat křena. Když jsem došla k šatnám, tak jsem se šla rychle převléknout. Žádnou holku jsem tam neznala. Zazvonilo a my jsme šli do tělocvičny. Byli jsme tam první, kluci tam ještě nebyli. Chvíli jsem se dívala kolem sebe. Pak jsem jen uslyšela hluk a ránu jak někdo rozrazil dveře. Do tělocvičny se přiřítili kluci. Podívala jsem se, jestli nezahlédnu Mikea, Tylera nebo Erica. Ani jednoho jsem neviděla. Škoda, pomyslela jsem jsi. Asi tu budu úplně sama. Ještě jednou jsem se podívala ke dveří, kde jsem si všimla smečky, která přišla jako poslední.

Jen jsem vykulila oči a nebyla schopna slova. To se mi snad jen zdá. Učitel zapískal, aby upoutal naší pozornost. Všichni se na něho otočili, samozřejmě kromě mě. Já jsem visela pohledem na smečce. No teda hlavně na Paulovi a Jacobovi.

„Dneska budeme hrát florbal," začal učitel a já se na něho konečně podívala, "postavte se do řady a já vám udělím čísla. Vy se pak podle těch čísel rozdělíte do družstev. První, druhý, třetí, čtvrtý..." Takhle to pokračovalo dokud jsme každý neměli svoje číslo. Já měla číslo 3. Moje šťastné, pomyslela jsem jsi. Uslyšela jsem, jak někdo volá číslo tři. Otočila jsem se a málem mě trefil šlak. To číslo volal Jacob. Vedle něho stál Embry. Šla jsem k nim.

„Ahoj," řekla jsem.

„Ahoj," odpověděli mi oba.

„Ahoj," řekla nějaká holka.

„Čau," odpověděla jsem jí.

„Já jsem Jacob, tohle je Emry a Samantha," představil všechny Jacob.

„Já jsem Veronika."

„My víme. Jsi tu taková zdejší atrakce," řekl mi ze smíchem Embry.

„To jsi mě teda potěšil," řekla jsem mu.

„Takže začne hrát 1 a 2, ostatní družstva si zatím sedněte." Sedla jsem jsi na lavičku. Z jedné strany jsi ke mně sedl Jacob a z druhé Embry.

„Jacobe, co se stalo Lucce?" zeptala jsem se ho. Opravdu mě to zajímalo.

„No, víš, Lucka měla menší nehodu. Kopla se nohou do lavice a bolelo ji to, a tak jsem ji vzal na ošetřovnu," dokončil Jacob.

„Díky, že jsi ji tam vzal. Ona by tam totiž dobrovolně nikdy nešla," řekla jsem mu.

„Nemáš, zač. To byla přece samozřejmost," usmál se.

„Jak se ti u nás líbí?" zeptal se mě Embry.

„Jo, je to tu pěkné," odpověděla jsem mu.

„A jak se tu zatím orientuješ? vypálil na mě další otázku Jacob.

„Zatím to jde. Ještě jsem ale nikde moc nebyla. Až na školu, přes Cullenovic dům a jednou jsem byla ve městě v pekárně."

„Takže jsi nebyla skoro nikde," zasmál se Emry.

„Zatím nebyl čas, přijeli jsme teprve minulý týden, ale chci jsi to tu pořádně prohlédnou až se všechno uklidní," řekla jsem jim.

„No, moc toho tu na objevování není. Forks není moc velké město," odpověděl mi Jacob.

„Ty pocházíš z malého nebo velkého města?" zeptal se mě Embry.

„Jsem z velkoměsta," odpověděla jsem.

„Co tě tedy přimělo přijet sem. Do zapadlého městečka?" zeptal se mě se zájmem Embry.

„Jsme tu na výměném pobytu. Nemohli jsme si vybírat," odpověděla jsem mu trochu koktavě.

„Tím se všechno vysvětluje," řekl si jen tak pro sebe Embry.

„No, kluci, vy jdete teda rychle na věc. Chudáka holku nenecháte ani vydechnout a už se ji tu snažíte sbalit," řekl Paul, který se najednou objevil za Embryho zády.

„Přece nebudeme čekat, až nás někdo předběhne," řekl Jacob.

„Můžu se tedy přidat a taky zkusit svoje štěstí," usmál se Paul.

„My tu ale byli první, tak se postav pěkně do fronty," řekl mu Embry.

„Jasně, já si počkám," řekl a posadil se přede mě.

„Ahoj, já jsem Paul," řekl mi a natáhl ke mně ruku.

„Čau, já jsem Verča." Přijala jsem jeho ruku a potřásli jsem si s nimi.

„No tak kde jsem to skončili, než nás Paul vyrušil?" zeptal se Jacob.

„Bavili jsme se, že jsem ještě skoro nikde nebyla," odpověděla jsem mu klidně.

„V La Push jsi byla?" zeptal se mě Paul. Chtěla jsem, ale Cullenovi byli rychlejší, pomyslela jsem jsi.

„Ne nebyla, ale slyšela jsem, že je to tam moc pěkné."

„Tak to bychom měli rychle napravit a vzít tě tam. Vážně je to tam moc pěkné," řekl mi Jacob.

„Připraví se družstvo 3 a 4!" zavolal učitel.

„Tak po hře," řekl Paul a odešel ke svému týmu. Já, Jacob a Embry jsem jsi šli mezitím pro hokejky.

„Takže jak na tom jsi?" zeptal se mě Jacob.

„Ne moc dobře," odpověděla jsem mu.

„Neboj to zvládneme," řekl a už se hnal na hřiště. První hru jsme nad Paulem vyhráli. Dokonce i já jsem dala 2 góly.

„Neříkala jsi náhodou, že v tom nejsi dobrá?" zeptal se Embry.

„Začalo mě to nějak bavit," řekla jsem a posadila jsem se na lavičku. Po další pauzu jsem se opět bavila s klukama. Vyzvídali, odkud teda vlastně jsem. Co mám a nemám ráda. Taky jestli s někým chodím. Tahle otázka mě rozesmála. Další hru vyhrálo Paulovo družstvo.

„Jste připravení na další prohru?" zeptal se nás Paul.

„Snad vy jste připraveni na prohru, protože my to vyhrajeme," řekla jsem Paulovi.

"Tak na to bych nevsázel, zlatíčko."

„Já jo. Jsem jsi jistá. Chceš se vsadit?" zeptala jsem se.

„Proč ne, o co?" zeptal se s nadšením Paul. "Když vyhraje moje družstvo, pozveš mě na oběd. Ale na pořádný oběd ze salátem a s dezertem," řekl mi.

„Dobře a když já, tak mi vyřežeš něco takového, jako máš na krku. Všimla jsem si, že tam máš malého dřevěného vlka."

„Platí," řekl a oba jsme si podali ruce. Třetí zápas byl velmi vyrovnaný. Chvíli jsme vedli my a potom zase Paulovo družstvo. Poslední 3 minuty do konce hodiny a taky zápasu byl stav nerozhodný 4:4. Začalo se hrát, bylo to velmi vyrovnané dostala jsem přihrávku od Samanthy a přihrála ji na hokejku Jacobovi a ten tuhle akci proměnil ve vítězný gól.

„Góóól!" zařval z plných plic Jacob a běžel už ke mně. Tam na mě skočil, div mě nepovalil. Hned po něm skočil na Jacoba Embry. Samantha tam jen stála vedle nás. Byla jsem tak šťastná, ale začínala jsem trpět klaustrofóbií.

„Kluci, já potřebuju kyslík," řekla jsem jim.

„Jo, promiň," omluvili se mi.

„To se ti povedlo, Jaku," řekl Embry.

„Embry má pravdu. Byl jsi fakt dobrý," souhlasila jsem s Embrym.

„Nechte toho, nebo se začnu ještě červenat." Všichni jsme se rozesmáli. Všichni tři jsme vykročili k Paulovi.

„Tak co, Paule? Kdo nakonec vyhrál?" zeptala jsem se.

„Byla to jen shoda náhod," odpověděl mi.

„Nebyla. Prostě jsme byli lepší. No a já vyhrála sázku." Škodolibě jsem se usmála.

„Fajn, byli jste lepší, ale příště vyhrajeme my," řekl mi a přitom se na mě zašklebil. V tu chvíli zazvonilo.

„Takže co teď máš?" zeptal se mě Jack.

„Chemii."

„To my taky, můžeme jít spolu," řekl mi Embry.

„Jasně, jen se skočím převléct."

„A mě necháte samotného," řekl smutně Paul.

„My za to nemůžeme, že ty teď máš zemák, ze kterého píšeš a nic neumíš," posmíval se mu Embry.

„No tak, nech toho, Embry," napomenula jsem ho a objala Paula.

„Nebuď smutný, ty náš chudáčku. Musí to být pro tebe opravdu hrozné, prohraješ zápas, s holkou prohraješ sázku a navíc další hodinu píšeš test. Je mi tě opravdu líto," řekla jsem a začala jsem se smát.

„Jen se mi smějte," řekl Paul a odkráčel pryč.

„Taky bychom už měli jít řek Jacob."

„Jo, počkáme tě před šatnou," řekl mi Embry a každý jsme šli do svých šaten. Když jsem vyšla ze šatny, kluci už na mě čekali.

„Půjdeme?" zeptal se mě Jacob.

„Jasně, tak na co čekáme?" zeptala jsem se a mohli jsme vyrazit. Když jsem vešli do učebny následovala jsem celou smečku na jejich místa. Jediné volné místo bylo vedle Jacoba, tak jsem si k němu přisedla. Zazvonilo a do třídy vešel učitel.

„Dobrý den. Jak vidím zavítala k nám nová studentka." Tento učitel mi až nápadně připomínal mého pana profesora fyziky. "Jak vidím sedla jste jsi k našim rudým tvářím," řekl a já na něj jen vypleštila oči. Proboha co to tu mele? "Takže kluci, snažte se naši bledou tvář zasvětit do tajů chemie." Opět jsem na něj čuměla jak puk.

„Tohle je náš nejoblíbenější učitel," řekl mi Embry přes rameno.

„To dává každému takové přezdívky?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo, každý je má. Chceš je vědět?" zeptal se mě Jacob.

„Víš co? Radši ne," řekla jsem mu.

„Jak vidím, bledá tvář se nám už stačila velmi dobře seznámit s rudými," řekl ten učitel a celá třída vyprskla v obrovský výbuch smíchu." Dneska budeme opakovat převody chemických rovnic. Jak jste na tom vy, bledá tváře, s chemií?"

„Celkem obstojně," odpověděla jsem mu.

„To jsem tedy velmi rád, že jste rozšířila klub rudých tváří. Kluci s rovnicemi mají menší problémy," řekl mi a otočil se k tabuli.

„Spíš větší," řekl mi Jacob.

„Takže na tabuli jsem vám napsal tři rovnice. Byl bych rád, kdyby jste je do konce hodiny vyřešily. Kdo bude mít nějaký problém, tak se přihlaste a já vám poradím," řekl a my se mohli pustit do práce. První rovnici jsem měla hotovou rychle.

„Ty už to máš?" zeptal se mě nevěřícně Jacob.

„Jasně, je to lehké," odpověděla jsem mu a přitom protočila oči.

„Možná tak pro tebe," odsekl mi. V tu chvíli mi připomněl Lucku.

„Ukaž to sem," vzala jsem mu sešit. "Dívej se," řekla jsem mu a začala vysvětlovat jak jsem na to přišla. "Tu druhou zkus sám," řekla jsem mu. Druhou rovnici jsem měla už taky hotovou, a tak jsem sledovala Jacoba, jak se tam trápí.

„Kde je?" ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se a sledovala Quila, jak zmateně těká pohledem po sešitě.

„Co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ztratil se mi uhlík," řekl smutným hlasem a já na něho vytřeštila oči.

„Mně dva nadbývají," řekl nevzrušeně Jacob.

„Tys mi ukrakl můj uhlík! Okamžitě mi ho vrať!" začal se vztekat Quil.

„Já jsem ti ho nevzal, Quile," řekl mu Jacob.

„Když ne ty, tak kdo tedy?!" zeptal se už mírně hystericky. Přitom se na nás vražedně povíval.

„Na mě se nedívej, já ho nemám," řekl jsem mu.

"Já taky ne. Ale nemůžu najít svoje křemíky," řekl mu Embry.

„Bože, co se s nimi mohlo jen stát?" stěžoval jsi Quil.

„To nic, Quile. To bude dobré," řekla jsem mu a pozbudivě jsem se na něj usmála.

„Chudák moje křemíky. Byly to opravdu dobré křemíky. Bude se mi po nich stýskat," řekl Embry.

„Mám nápad. Na obědě budeme držet minutu ticha za uhlík," řekl nadšeně Jacob.

„To by šlo a já bych mohl potom pronést nějakou řeč," řekl Quil.

„Tak jak vám to jde?" přišel za náma učitel. "Vidím, že naše bledá tvář má všechno vyřešené a co vy, kluci?"

„Mě se ztratil uhlík, pane profesore, řekl Quil."

„To nic, chlapče. Musíte věřit, že teď je na lepším místě," řekl učitel a odešel. Zazvonilo a my se s klukama odebrali směrem k jídelně.

„Nebuď smutný, Quile. Uvidíš bude to dobrý," řekla jsem Quilovi a objala ho kolem ramen.

„Co se to tu děje?" zeptal se Paul, který na mě a na Quila skočil zezadu.

„Víš, rudé tváři Quilovi se ztratil uhlík a bledá tvář se ho zrovna snaží utěšit," řekl s kamenným výrazem Jacob. Přitom mu ale cukaly koutky, jak se snažil zadržet smích.

„To je mi líto, brácho," řekl Paul a bratrsky Quila poplácal po rameni. "Jak vidím, chemikář už ti dal taky přezdívku," řekl mi se smíchem Paul.

„Ano, dal," odpověděla jsem mu. To už jsme vstupovali do jídelny a mířili jsme si to k pultu, kde jsme se rozhodli držet minutu ticha. Postavili jsem se k pultu a sklopili hlavy.

„Co to tu děláte?" zeptal se Paul, který si zrovna chtěl nabrat jídlo.

„Držíme minutu ticha za uhlík," oznámil mu Jacob.

„Přidáš se?" zeptal se Embry.

„Jasně, přece vás v tom nenechám." Sklopili jsme hlavu.

„Teď," řekl Jacob. Stáli jsme tam minutu. Po minutě si kluci konečně nabrali jídlo a já si vzala jablko.

„Nechceš si sednout k nám?" zeptal se mě Paul.

„Promiň, ale ne. Slíbila jsem Jasperovi, že dneska budu sedět s nimi."

„Tak nic, uvidíme se na fyzice," řekl mi.

„Jo jasně. Tak zatím pa," řekla jsem a šla směrem ke Cullenům. Po cestě mě ještě zastavil Mike a Angela, aby mi připomněli úkol a pak jsem konečně došla ke stolu a tam jsem si sedla.

_________________________________________________________________________

Shrnutí Lucyl

Shrnutí angee00

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 16. kapitola: