Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 15. kapitola

23.07.2010 (19:45) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2135×

Lucčin pohled:

Ve škole jsme se rozdělili, každý jsme šli na jinou stanu. Takže fyzika. Nechci fyziku, nemám ji ráda. Včera jsem si všimla, že učebna fyziky je na patře s učebnou matematiky. Zamířila jsem tedy rovnou nahoru po schodech. Učebna byla zhruba uprostřed chodby. Když jsem vešla do třídy, porozhlédla jsem se po nějakém volném místě. Našla jsem volnou lavici v prostřední řadě, třetí v pořadí. Na můj vkus moc vepředu, ale nikde jinde místo nebylo. A k nikomu si sedat nebudu. Když jsem se usadila, zadívala jsem se z okna, při čekání na zvonění, které zahájí hodinu. Jsem zvědavá, co budu tu hodinu dělat.

„Ty mě snad pronásleduješ.“ Rozezněl se mi jeho hlas v hlavě. Ztuhla jsem a zadržela dech. Jacob? To jsem si zase sedla k Jacobovi? Otočila jsem se na něj, už si sedal vedle mě. Civěla jsem na něj a nebyla schopna promluvit. To se mi snad jenom zdá. Ne, že bych nebyla ráda, to v žádném případě, ale chtěla jsem se mu vyhýbat, kvůli tomu včerejšku. Pořád jsem si připadala blbě. Usmál se na mě. Ten úsměv ve mně něco zlomil a já ze sebe vychrlila.

„Řekla bych, že spíše ty pronásleduješ mě.“ Provokativně jsem zvedla obočí a nasadila úsměv.

„Třeba jo. Co ty víš?“ oplatil mi a šelmovsky se na mě usmál. Přitom se natočil na mě. Sakra, nečekala jsem, že mi přistoupí na hru. Jen jsem na něj chvíli hleděla, než jsem vymyslela další narážku. Předběhl mě ale.

„Nelíbím se Ti snad?“ Podíval se na mě smutným pohledem. Vytřeštila jsem na něj oči. Co to sakra mele?

„Jo, líbíš…“ K čertu, já to fakt řekla nahlas. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k oknu. Sakra, Lucie, co to meleš? Ježiši, doufám, že to nebude brát vážně. Cítila jsem jeho ruku na mé paži.

„Počkej, cože?“ Otočil si mě k sobě násilím. Nechtěla jsem, ale byl silnější.

„Já se Ti líbím?“ Zvedl obočí a zpříma se mi podíval do očí. Zamrkala jsem a rychle jsem potřebovala něco vymyslet.

„Přece si mi na to neskočil?“ řekla jsem pobaveně a nahnula se k němu, abych mu dala najevo, že to vůbec neberu vážně. Doufám, že ho to odradí. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka.

„Dobré ráno, třído. Á nová studentka, jaká to milá tvář. Sedněte si,“ řekla do davu. Jacob mě mezitím pustil, narychlo se zvedl a zase posadil. Stejné jako já. Příchod učitelky jsme promeškali, když jsme se na sebe dívali.

„Jak se jmenuješ, drahoušku?“ zeptala se mě zdvořile učitelka.

„Lucie,“ odpověděla jsem s úsměvem a pozornost jsem věnovala učitelce, teda snažila jsem se o to. Vůbec jsem nebyla v klidu. Srdce mi zase bušilo. Jacobe, jednou z tebe budu mít infarkt.

„Krásné to jméno, takové neobvyklé tady u nás. Vítejte tedy, slečno. Doufám, že se vám tady bude líbit,“ usmála se na mě a dál se věnovala výkladu už. Fajn, představování bych za sebou měla, ale co mám dělat tady s tím indiánem vedle mě? Nepodívala jsem se na něj. Musím pryč, musím vypadnout. Zvedla jsem ruku.

„Ano, slečno?“ učitelka mě hned zaregistrovala.

„Mohla bych si, prosím vás, odskočit?“ požádala jsem a doufala jsem v kladnou odpověď.

„Jistě, jistě.“ Uf. Vstala jsem a rychle přešla ke dveřím. Když jsem za sebou zavřela dveře, opřela jsem se o ně. Tak tohle, co se stalo, bylo na mě moc. Nejen, že jsem si včera připadala jako pako. Ale teď si budu připadat jako naprostý idiot před ním. Tohle se fakt může stát jen mně. Ne, mně a Veronice. A jak se asi má? Určitě dobře, ona si vždycky poradí. Chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se před sebe. Když jsem uznala za vhodné, že uběhla ta správná doba, abych byla pryč, zaklepala jsem na dveře a vstoupila. Zamířila jsem na své místo, Jacob mě pozoroval. Ne, sakra. Zaprotestovala jsem v duchu. Když jsem si sedla, podepřela jsem si hlavu a dělala, že se strašně soustředím na fyziku. Najednou se mi na lavici objevil papírek se vzkazem.

„Na chvíli jsem si myslel, že to myslíš vážně.“ Stálo na něm. Podívala jsem se na Jacoba a ten se smál. Fajn, bral to jako srandu. Oddychla jsem si. Podívala jsem se zpátky na papírek a uvědomila si, že nemám nic na psaní. Otočila jsem se tedy zpátky na Jacoba a šeptem se ho zeptala.

„Nemáš něco na psaní?“ Podal mi propisku, kterou právě držel v ruce. Opatrně jsem si ji vzala a začala škrábat.

„Mělo to tak vypadat. Dostala jsem Tě.“ Spíše on dostal mě, ale to je detail. Přisunula jsem k němu papírek s propiskou. Propisku si vzal zpátky do rukou a zadíval se na papír. Hleděl na něj celkem dlouho a nic tam nepsal. Zamračila jsem se.

„Nemůžeš něco přečíst?“ zašeptala jsem.

„Nemůžu přečíst nic.“ Podíval se na mě zmateným výrazem. Přetočila jsem oči v sloup a už se mu chystala vyškubnout propisku i papír z ruky, abych to přepsala. Když jsem se k němu nahnula a už už se natahovala po papíru, ucouvl rukou. Nechápavě jsem se na něj podívala. Jacob se jen provokativně usmíval.

„Tebe není tak těžké dostat Tě do mé blízkosti,“ řekl mi a zářivě se usmál. Chvíli jsem se mu dívala do očí. O co Ti jde? Nechápala jsem, proč si ze mě dělal srandu. Po pravdě, nesnášela jsem to. Nesnášela jsem to na klucích, když si z holek dělali srandu. Když jsem se mu zadívala do těch jeho nádherných čokoládových očí, dostala jsem chuť zlehka se dotknout jeho tváře. Mozek jako by dal ruce povel a málem jsem s ní opravdu pohnula směrem k němu. Jacob už se neusmíval, pozoroval mě vážným pohledem. Ušklíbl se na znamení, že teď on dostal mě. Zhluboka jsem se nadechla a odvrátila se od něj. Zase u mě byl papírek a teď se přidala i propiska tentokrát. Koukla jsem se na papírek.

„Mám Tě,“ stálo tam. Jen jsem si pro sebe odfrkla a ničeho se netknula. Chvíli jsme dělali, že jsme dávali pozor a pak mě přemohla má vlastní zvědavost. Vzala jsem propisku do ruky a začala psát.

„Takhle se chováš ke všem novým holkám? Snažíš se na ně zapůsobit? Hele nechci ti nějak sházet sebevědomí, ale nemysli si, že každou ohromíš hned.“ Se sladkým úsměvem jsem mu papírek vrátila a dívala se na něj, jak se bude tvářit. Dočetl si to a z ruky mi chtěl vzít propisku. Pevně jsem jí sevřela, nehodlala jsem ji pustit. Když zatáhl jednou a nic se nedělo, tak se na mě tázavě podíval. Viděl můj pobavený pohled a zvedl se sladkým úsměvem obočí. Tohle se mi nelíbilo. Najednou jsem na stehně ucítila ruku. Okamžitě jsem sebou škubla pryč od něj. Praštila jsem se kolenem do tyče od lavice a trochu i zarámusila židlí, jak jsem se prudkým pohybem trochu odsunula. Do nohy se mi okamžitě dostala křeč a celá mi mravenčila. Nemohla jsem s nohou pohnout a bolela mě čím dál víc. Jacob jen zadržoval smích a s klidem si vzal propisku z lavice.

Popravdě mi bylo jedno, co dělá Jacob, i to, že se na mě polovina třídy otočila, měla jsem co dělat s křečí. Chytla jsem si rukou koleno a hlavu položila na lavici. Já ho zabiju, já ho zabiju. Pořád jsem si to v hlavě opakovala. Kvůli němu trpím a s ním to nic nedělá. Neskutečné toto. Po chvíli jsem slyšela šept vedle mě.

„Luci?“ Podívala jsem na se něj.

„Co chceš?“ zeptala jsem se s umučeným hlasem.

„Tebe to fakt bolí?“ zeptal se mě a vykulil oči. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ne asi, Jacobe. Jen to tady na tebe hraju, víš?“ Byla jsem trošku jedovatá, ale co. Zasloužil si to. Nemá mě osahávat. Při té myšlence jsem se musela usmát.

„A bolí Tě to moc?“ zeptal se starostlivě. Ale ale, pan Black si o mě bude dělat starosti? Toho bych mohla využít.

„Ne v pohodě. Za chvíli to odezní.“ Zvítězila ve mně ta milejší část. Opřela jsem se o židli a natáhla nohy. Bolest se ještě zhoršila. Jen jsem trochu sykla a Jacob byl hned těsně vedle mě.

„Jsi v pořádku? Luci, já nechtěl...“

„Ticho buď,“ přerušila jsem ho. „Jsme v hodině.“

„Je mi jedno, že...“

„Jacobe, prosím Tě.“ Skoro jsem už mluvila normálním hlasem a nešeptala. Rozhlédla jsem se po třídě, nikdo to nepostřehl. Bylo celkem rušno. Všichni pracovali s učebnicí, asi byla zadaná samostatná práce a učitelka si u katedry něco zapisovala. Jacob taky zhodnotil situaci pohledem a pak obrátil svou pozornost opět na mě. Připadala jsem si jako jeho dítě, které teď opatruje a má o něj strach. Sedla jsem si normálně a dělala jsem, že mě už nic nebolí.

„Vidíš? Už je to v pořádku.“ Překontroloval mě pohledem a usmál se na mě.

„To jsem rád.“ Úsměv jsem mu oplatila a v tu chvíli zazvonilo. No konečně, i když na jednu stranu mi ta hodina uběhla strašně rychle. A to byla škoda. Všichni se zvedali už na odchod. Zvedla jsem se tedy pomalu taky. Nohou mi projela prudká bolest a mravenčení zesílilo. Nedalo se to vydržet. Byla bych radši, kdyby mi ta noha upadla. Pomalu jsem se vydala ke dveřím a snažila se na nohu došlapovat co nejméně. Jacob mě podezíravým pohledem pozoroval. Když došel ke dveřím, počkal, než se tam dobelhám já.

„Ještě tě to bolí?“ zeptal se se smutným tónem v hlase.

„Ne, ne,“ zalhala jsem se a vyšla jsem ze třídy normální chůzi. Při posledním kroku, se mi křeč ozvala nejvíce. Začalo mi v noze škubat a naprosto znecitlivěla. Kdyby mě Jacob nechytil za ruku, nejspíš bych asi upadla. S vděkem v očích jsem se na něj podívala a opřela se o něj.

„Měla bys zajít na ošetřovnu. Nevypadá to vůbec dobře.“

„Je to jen křeč,“ protestovala jsem.

„Ne, odvedu tě na ošetřovnu. Nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně.“ Mně už se dávno stalo, Jacobe. Šli jsme tedy spolu dolů do ošetřovny, jistil mě tím, že mě držel za ruku. Když už jsme byli dole, najednou kolem mě prošla Veronika. Nejprve si mě vůbec nevšimla, a tak jsem snažila přidat do kroku. Nechtěla jsem poslouchat její narážky. Nakonec mě ale zahlédla

„Ahoj, Luci.“ Podívala se na mě. Když viděla, že mě Jacob drží za ruku, nějak jí sklaplo. Ten její sladký úsměv, který trval, ani ne setinu sekundy, jsem nemohla přehlédnout. Jen jsem udiveně zvedla obočí.

„No, já už musím jít na hodinu, tak ahoj.“ A najednou už byla pryč. Přísahala bych, že zmizela tak rychle jako Edward. To bude doma výslech. Jen jsem si povzdechla, dali jsme se s Jacobem zase do chůze.

„Tvoje kamarádka? Ještě jsem ji tu neviděl stejně jako tebe.“

„Jo, jsme tu spolu.“ Už jsme stáli před ošetřovnou.

„Tak já to zvládnu, už raději běž. Ať stihneš hodinu.“ Jacob mi pustil ruku a ještě jednou mě sjel pohledem.

„Musíš mi dát vědět, jak to dopadlo,“ usmál se. Chvíli se na mě díval a já nemohla od něj odtrhnout oči. Pak se otočil a já čekala, až zmizí za rohem. Ještě se na mě otočil, zamával mi a zmizel. Otočila jsem se na dveře a zaklepala jsem.

„Dále,“ ozvalo se a já vstoupila. Doktorce jsem vysvětlila, co se stalo a jak jsem k tomu přišla. Samozřejmě o osahávání nepadlo ani slovo. Vysvětlila mi, že je to tím, že mám málo vitamínů a tím pádem tělo se nedokáže rychle vzpamatovat. Mám oslabenou imunitu a měla bych jíst více ovoce. Předepsala mi nějaké prášky na podporu tvorby vitamínů v těle a do ruky mi strčila banán. Prý ať začnu, co nejdřív. Jen jsem jí poděkovala a vyšla z ošetřovny. Doktorka mi do ruky vrazila ještě lísteček s omluvou pro učitele a já mohla vyrazit na další hodinu. Biologie. Přijdu trochu později. No bomba. Vydala jsem se teda do učebny biologie.

_________________________________________________________________________

Shrnutí Lucyl

Shrnutí angee00

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 15. kapitola: