Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 13. kapitola

04.06.2010 (07:45) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1991×

Lucčin pohled:

Uculila jsem se na Veroniku, když vstoupila do pokoje.

„Čistá a voňavá?“ zeptala jsem se s úsměvem a zkoumavě si jí prohlédla.

Měla na sobě černý satén. Slušelo jí to. Ladilo jí to se světlou, skoro až bílou kůži.

„Ano.“ Veronika se na mě zpátky nejistě usmála a zavřela za sebou dveře.

Poklepala jsem vedle sebe na postel, abych jí dalo najevo, ať si sedne vedle mě.

„Děje se něco?“ zeptala se mě Veronika opatrně a přitom se ode mě držela dál.

„Neděje se nic.“ Vstala jsem a pro Veroniku si došla.

Chytila jsem jí za ruku a vedla k posteli.

„Nejsi snad ráda, že mě konečně vidíš, zase?“ Pobaveně jsem zvedla obočí a silně jí zatáhla za ruku a přinutila jí tak sednout si.

„Auu, nemusí být vždycky po tvém.“ Zaskučela Veronika a vysmekla mi ruku.

„Nevím, proč se mě bojíš pako. Chci ti snad ublížit?“ Založila jsem si ruce v bok.

„Nevím co chceš,“ odpověděla mi Veronika stále zaraženě.

„Už zase ty její nálady? Chová se, jako kdybych jí někdy ubližovala,“ pomyslela jsem si.

Protočila jsem oči v sloup.

„Chci se na tebe vrhnout, protože mám žízeň asi.“ Veronika na mě jen nechápavě koukala.

„Hele, podívej se na mě?“ Prudce jsem se k ní naklonila a ona ucouvla.

„Jaký jsi měla den ve škole?“ chtěla jsem vědět.

Po pravdě se mi v hlavě odehrávala jen jedna myšlenka a ostatní mi bylo jedno. Chtěla jsem se s Veronikou podělit o své zážitky. Chtěla jsem, ať to ví, protože jsem věděla, že ona mě pochopí.

„Velmi, velmi zajímavý a zvláštní,“ odpověděla mi se smíchem.

„Co se stalo?“ napřímila jsem se a zvedla obočí.

„Poznala jsem Mikea a skamarádila jsem se s partou. Celkem dost. Pak jsem viděla smečku, což jsem vůbec nečekala. Stačila jsem se pohádat s Edwardem v hodině biologie. Pak jsem nakonec skončila u Mikea doma a ještě jsem se smířila s Edwardem.“ Z Veroniky se to jen chrlilo.

Když mi vysvětlovala, co všechno se jí přihodilo, mávala kolem sebe rukama a úsměv jí nezmizel z tváře. Pozorně jsem jí poslouchala. Byla jsem ráda, že se jí den zamlouval. Teda, vypadalo to tak... S povzbudivým úsměvem jsem čekala, až dořekne, vše co má na srdci. Z jejího výkladu mě zaujala biologie, a Edward se smečkou. Jak jinak, že Luci?

„Takže, máš s Edwardem biologii. Pochopila jsem to správně? Ale, ale, naše mláďátko mi připomíná Bellinku. A nebyl tam náhodou větráček, aby to mělo efekt?“ řekla jsem sarkasticky a přitom se náramně bavila, když jsem sledovala Veroničinu mimiku.

Další otázka, která bude následovat, bude mláďátko a predátor. Vůbec nechápu, kde to vzali. Vzpomněla jsem si, jak se Veronika s Edwardem rozloučila.

„Sladké sny, predátore.“ Dívala jsem se Veronice do obličeje v tu chvíli a opravdu to myslela vážně. Pohledem jsem stačila zachytit Edwarda, ale z jeho tváře jsem nevyčetla nic. Pořád měl tu svou dokonalou kamennou masku skrze, kterou jsem ještě neprokoukla.

„Mláďátko? Nejsem žádné mládě.“ Veronika vypadala rozčíleně.

„Něhně.“ Sladce jsem se na ni usmála.

„Pomlč cukříku.“ Zchladila mě Veronika a vstala z postele.

Přešla k oknu a zadívala se do lesa.

„S Mikem v pohodě?“ přerušila jsem ticho a chtěla nějak navázat na předešlý rozhovor.

„Jo, v pohodě. Je docela fajn. Snaží se být zábavný a má trochu frňáček nahoru."

„Mike je namyšlený? Ten vlezdoprdelka je namyšlený?"

„Není namyšlený, jen se chová tak trochu povzneseně,“ otočila se na mě.

Zvedla jsem obočí.

„Mike? Bavíme se o Mikeovi Newtonovi, že?“ nechápavě jsem hleděla.

„Na obědě mi připadal, že se chová spíše jako debil."

„Ty jsi byla schopna na obědě vnímat, co se děje okolo?“ začala se smát.

Smála jsem se taky, protože narážka byla více než jasná.

„Ano byla jsem schopná vnímat, protože Jacob přišel po vás.“ Vítězoslavně jsem se usmála.

„Divím se, že jsi se nerozběhla přes celou jídelnu.“ Veronika přišla zpátky k posteli a sedla si.

„Za co mě máš, prosím Tě?“ Hrála jsem šokovanou.

„Nejsem blázen.“

„Noo, Luci,“ pochybovala Veronika.

„Dobře, dobře,“ skočila jsem jí do řeči.

„Čuměla jsem na něj jako puk. Vůbec jsem totiž nečekala, že tam bude chodit celá smečka totiž. To je taková malilinkatá výchylka. No trochu větší pro mě.“

„Trochu víc,“ zašklebila se Veronika.

„A ty jsi je tam snad čekala?“ rozevřela jsem oči do kořán.

„Ne nečekala, taky mě to překvapilo. Ale tebe asi víc.“ Prohlédla si mě.

„Ach, ta láska ve vzduchu,“ řekla mi se sladkým úsměvem.

„Veroniko, prosím tě,“ povzdechla jsem si.

„Nechceš o tom mluvit. Ha to něco znamená,“ poznala jsem na Veronice moc dobře, že jí dělá dobře, že mě může provokovat.

„Právě naopak,“ zvedla jsem obočí a ušklíbla se.

„Chtěla jsem ti říct, co mám dneska s Jacobem za sebou.“ Viděla jsem, jak Veronice sklaplo.

To mě dostatečně uspokojilo. Začínal mi být zima, tak jsem se pomalu soukala pod peřinu.

„Ty jsi už stihla mluvit s Jakem?“ zeptala se mě udiveně Veronika a taky si zalezla pod peřinu.

„No jistě,“ šlehla jsem sebou na polštář a spokojeně se usmála. Chovala jsem se, jak zamilovaná. Tohle se mi nelíbilo. Veronika si ticha musela všimnout.

„A co se dělo, když jsi s ním mluvila.“ Chtěla vědět.

„Mám s ním matiku a sedím s ním.“

„A sakra, aby si se nerozpustila cukříku.“

„Málem jsem se rozpustila, když jsem se ho dotýkala pořád,“ rozesmála jsem se.

„Ty ses ho dotýkala? A on Tebe? Neměla jsi orgasmus?“ Utahovala si ze mě Veronika.

„Bylo mi teplo.“ Spokojeně jsem si přitáhla peřinu až k puse a zahleděla se do blba. Vzpomínala jsem na hodinu, kdy jsem se mu dívala do sešitu a přitom byla u něj. Bylo ticho, to mě vyrušilo z přemýšlení. Pohledem jsem se vrátila zpátky k Veronice. Pozorovala mě. Ježiš, co si teď o mě bude myslet?

„Hele, není to tak, jak to vypadá.“ Vystřelila jsem do polosedu a vrhla se k Veronice, abych jí to vysvětlila.

„Jo, jasně,“ smála se Veronika.

„Nic si nemyslím...“ Nevěřila mi, bylo to více než jasné.

Tentokrát se na mě Veronika usmála povzbudivě. Chápala mě. Úsměv jsem jí oplatila a přitulila se k ní. Objala jsem jí ruku a hlavu si položila na rameno.

„Můžu mít otázku?“

„Povídej," pohladila mě po vlasech.

„Kde jste s Edwardem přišli na ty přezdívky?“

„V biologii jsme brali, jak predátor svou kořist nejprve pozoruje, a pak zaútočí. Mláďata nechávají být a mají vůči nim ochranitelský pud, pokud jsou jeho."

Rozesmála jsem se.

„Co je?“ zeptala se mě Veronika zmateně.

„Tak to sedí,“ dostala jsem ze sebe při záchvatu smíchu.

„Co sedí?“

„To, že by tě ten tvůj predátore nejraději ochraňoval.“

„Jaký predátor?“

Veronika byla úplně mimo. Buď to hrála nebo opravdu nic nechápala.

„Edward, ty pako. Kdo asi?“

„Já myslela, že Edward by raději ochraňoval tebe,“ řekla Veronika trochu odtažitě.

„Cože?“ podívala jsem se na ní.

„Něco mezi sebou máte, tak by měl raději ochraňovat tebe.“

„Jak něco mezi sebou máme?“ Byla jsem zmatená a naprosto jsem nechápala, co má Veronika na mysli.

„Nic mezi sebou nemáme, kde jsi na to přišla prosím tě?“ Vykulila jsem oči.

Je slepá nebo co? Bože, to je nechápavý člověk.

„Viděla jsem ty vaše úsměvy dole, když jsme přišli.“

„Jen jsem zrovna na něco vtipného myslela.“ Rychle jsem něco vymyslela.

Nechápu o co jí jde? Snad si nemyslí, že já a Edward. Vykulila jsem oči.

„No dobře, když to říkáš,“ usmála se na mě.

Uf, spadl mi kámen, ne obrovský šutr, ze srdce. Opět jsem si položila hlavu na Veroničiné rameno. Verča změnila téma a začala mluvit o filmu, který viděla u Mikea. Mluvila taky o partě, ale to už jsem moc nevnímala, protože se mě zmocňovala únava. Za chvíli jsem usnula.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 13. kapitola: