Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 6. kapitola

11.06.2011 (14:30) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1274×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívali jsme se navzájem do očí a já mezi námi cítil něco zvláštního. Krásného a vřelého.

Naše rty se jako dva magnety začaly blížit k sobě.

Bez přestání jsme si hleděli do očí, než jsme překonali vzdálenost mezi našimi ústy.

Z pocitů, které se ke mně z obou stran přivalily, se mi zatočila hlava. Bylo to neuvěřitelné, nic takového jsem v životě necítil.

Naše ledové rty se o sebe něžně třely, Alice se ke mně tiskla a já jí obětí oplácel. Nebyl mezi námi ani milimetr místa.

Takhle jsem se s nikým jiným nelíbal ani s Mariou. Nikdy to nebylo tak vášnivé a vřelé. Možná kvůli toho, že jsem Marii nikdy nemiloval. Byla to jen představa lásky, která mi zatemnila mozek a já jí za cenu pár polibků a společně strávených nocí dělal otroka.

Ale s tím už je konec, pomyslel jsem si. Maria ať táhne k čertu, teď pro mě existuje jen Alice.

Po dlouhé chvíli jsme se od sebe pomalu odtáhli.

Alice se mi dlouze podívala do očí a zářivě se usmála.

„Miluju tě," popsal jsem si své pocity těmito jednoduchými slovy.

Na chvíli ji to udivilo, ale poté ji zaplavil ohromný pocit štěstí.

„Já tebe taky," odpověděla mi.

Za sebou jsme uslyšeli kroky a bleskově jsme se otočili.

„Pardon, že jsem vás vyrušila z této krásné citem prolnuté chvíle." Mariin hlas byl ledový. V očích jí plán hněv. Nenávistně se na mě dívala, ale v jejich pocitech nebyl ani náznak zrazení nebo lítosti.

Alice byla na rozpacích. Já se spíš bál, že by Maria byla schopná jí něco udělat.

Poslal jsem jí tedy pryč za ostatními a stál tam sám s Marií. Pokynula mi, abych jí následoval do jejího pokoje. Šli jsme mlčky.

„Jaspere, jak jsi mi mohl tolik ublížit? Jak jsi mi mohl způsobit takovou bolest?" Pomyslel jsem si, že Maria je ta největší herečka, kterou znám.

„Oba dobře víme, že žádnou bolest necítíš."

Marii to zaskočilo, občas zapomíná na moje schopnosti. Chvíli mlčela, nejspíš nemohla přijít na to, co má říct.

„Takže ty a malá Alice," řekla chladně a Alicino jméno přímo vyplivla. Přikývl jsem.

„Tak hodně štěstí." Překvapeně jsem na ni vykulil oči.

„Cože? Hodně štěstí a nic víc? To není tvůj styl, nepochybuju o tom, že bys Alice nejradši vyškrábala oči."

Nadzvedla obočí. „Chceš snad, abych to udělala?"

„Samozřejmě, že ne."

„No vidíš, ber to tak, že jsem se s tím smířila a nevadí mi, že ty a Alice jsme... spolu."

Chvíli jsem tam jen tak stál a přemýšlel nad tím, co má Maria za lubem. Takhle se obvykle nechová, je to osoba, která vždycky dostane, co chce.

Po dlouhé době přemýšlení jsem šel za Alice. Seděla v jednom rohu a oči měla rozostřené, určitě to sledovala. Došel jsem až k ní a sedl si vedle.

„V pořádku?" zeptala se. Jen jsem přikývl.

„To je dobře."

Vzal jsem její ruku do své. „Představ si, že nám Maria popřála hodně štěstí."

„Jo já vím," takže sledovala, „ a věříš jí?"

„Já nevím."

Nemohl jsem o tom přemýšlet, protože Alice byla zase tak blízko. Vrátily se ke mně ty pocity, které jsem cítil, než nás Maria vyrušila. Nechápal jsem, jak jsem někdy mohl Marii věřit, jak jsem s ní mohl být tak dlouho, když bylo jasné, že ona není ta pravá. Alice byla, teda snad, ale cítil jsem k ní něco, co ještě nikdy k žádné.

Naklonil jsem se k ní a políbil. Byla překvapená, nečekala to, ale polibky mi vřele vracela. Líbali jsme se dlouho, ale nechtěli jsme přestat, když jsme po nekonečné době přestali, chytli jsme se za ruce a jen seděli.

Když se začalo rozednívat, věděl jsem, že naše soukromá chvíle za chvíli skončí, čekal nás výcvik. Zvedli jsme se a já všechny svolal.

Stejně jako vždycky jsem nechal starší novorozené, ať bojují mezi sebou a já jsem měl zase na starost nováčky, i když po úspěšném boji už to nováčci nebyli.

Přistihl jsem se, že Alice trochu šetřím a za to jsem od ní schytal pár ran, ale teď jsem si nějak nedokázal představit, že bych jí udeřil nebo něco podobného.

Šlo to tak den za dnem. Noc jsem trávil Alice, někdy jsme šli spolu na lov, před den jsem cvičil novorozené. Vyhovovalo mi to a díky Alice jsem byl šťastný. Vnášela mi do mého ubohého života světlo. Její tvář zdobil úsměv, kdykoliv mě viděla a to mě nutilo se na ní taky usmát.

Jednou jsem stál na kopci při západu slunce a užíval si tu krásu víc než jindy.

Za sebou jsem uslyšel kroky, byla tam Alice. Automaticky jsem se usmál a úsměv mi hned z tváře zmizel. V jejím výrazu byla bolest a lítost.

„Co se děje?" zeptal jsem se.

„Chci ti něco říct." A sakra, slovní spojení chci ti něco říct, nikdy nevěstí nic dobrého.

„A co?"

Přišla ke mně blíž a podívala se mi do očí.

„Skončeme to." Zaskočilo mě to, nemohl jsem ze sebe vydat slovo. Proč to chtěla skončit, nebyla snad šťastná, ještě včera byla samý úsměv.

„Proč?"

„Bude to tak nejlepší."

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne nebude to tak nejlepší, řekni mi důvod, proč se mnou nechceš být. Udělal jsem něco?"

„Ne Jaspere, v tobě to není."

„Tak v čem?"

„To ti nemůžu říct, ale musíš mi věřit, že to tak bude lepší pro nás pro oba."

Otočila se a rychle odešla.

Nedokázal jsem tomu uvěřit, Alice, kterou miluji a o které jsem si myslel, že mě taky miluje, to mezi námi skončila dřív, než to začalo.

Zlomila mi srdce.

Předchozí < > Další

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala žádnou kapitolu a tato je ještě k tomu taková krátká, ale nějak nebyla inspirace, tak snad příště to bude lepší.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 6. kapitola: